Izrael

Izrael – Svatá země

Každý kdo byl v Izraeli a navštívil místa, kde se odehrávaly známé biblické příběhy, vám potvrdí, že když se ocitnete například v prostorách, kde se odehrávala poslední večeře Páně nebo na místě Ježíšova narození, zapůsobí to na vás bez ohledu na to, jestli tomu věříte nebo ne. Izrael je totiž zázračná země.

Dějiny Svaté země jsou zapsány v troskách dávno zničených měst, v pouštních dunách, na dně hlubokých jeskyň u Černého moře a na stránkách Bible.
Nabatejská opevnění, izraelská města, byzantské kostely, římské amfiteátry, křižácké hrady a muslimské mešity představují dějiny země zasvěcené židům, křesťanům, stejně jako muslimům. Současný Izrael je mladý národ nacházející se na křižovatce mezi kontinenty a národy, uprostřed přírodních útvarů.
Šalom a salam - hebrejské a arabské slovo mír je dnes nadějí a příslibem pro celý Blízký východ a tím více pro Svatou zemi, kde společně žijí Izraelci a palastinští Arabové. Mírový proces začal v září 1993 a přes přetrvávající překážky a problémy stále pokračuje. V době naší přítomnosti v Izraeli právě směřoval k podepsání mírové dohody s USA. Nesmírné úsilí amerického prezidenta Billa Clintona přivedla Izraelce a Palestince k dohodě, která byla podepsána po našem návratu.

Moje cesta do Izraele se uskutečnila v r.1998 společně s Maruškou a Laďou Oralovými.  Na letišti v Praze jsme museli být tři hodiny před odletem a podrobit se důkladnému „pohovoru“s izraelskými bezpečnostními orgány. Tým usměvavých, slušných a velezvědavých úředníků v civilu rozhoduje, zda je uspokojí vaše odpovědi na otázky typu: kdo vám balil kufr, nenechal jste zavazadlo na chvíli bez dozoru, s kým cestujete, jak ho znáte, jak jste se seznámili, proč navštěvujete Izrael, s kým se tam chcete setkat a pod. Při tomto výslechu se nám několikrát omluvili proč to dělají a že je to potřebné. Nakonec po půl hod. výslechu nás pustili na palubu letadla. Let trval tři hodiny a letěli jsme za krásného slunečného počasí a viditelnost byla výborná. Nádherný byl přelet nad řeckými ostrovy. Přistáli jsme v Tel Avivu. Přivítalo nás krásné teplo. U nás již dva měsíce trvá deštivé počasí a zima, proto slunce bylo velice příjemné.

Průvodkyně, která nás v Izraeli provázela, paní Daria (Jiřinka), pocházela z Hodonína a v r. 1967 emigrovala do Izraele. Z celého jejího projevu bylo vidět, že miluje Izrael a zejména Jeruzalém a snažila se nám co nejvíce tuto zemi přiblížit. Rovněž průvodce cestovní kanceláře pan Gerhard je velkým znalcem Izraele a navíc nám návštěvy jednotlivých svatých míst zpestřoval čtením z Bible, což bylo velice působivé.

Z Tel Avivu odjíždíme do Jeruzaléma.

Jeruzalém
Dnešní metropole Izraele, ležící v Judských horách, je svatým místem tří světových náboženství.
Je svatým městem pro Židy, neboť právě tady byla uložena smlouva, kterou Bůh uzavřel s tímto národem – Starý zákon. Odsud vládli králové David a Šalamoun, tady je nejsvětější z židovských míst – Zeď nářků. Je svatým městem i pro křesťany, neboť je v něm Boží hrob a další místa spojená s působením Ježíše Krista na Zemi. Je svatým městem pro Araby, protože se v něm nachází Skalní chrám, mešita patřící ke čtyřem svatým místům islámu.
Jeruzalém je místem, kde každý člověk pocítí jeho mystickou váhu, když vidí opravdovost motliteb u Zdi nářků a vidí poutníky z celého světa, kteří se s křížem v ruce modlí u každého ze čtrnácti zastavení Ježíšovy pozemské cesty.
Jeruzalém od Olivetské hory dělí údolí Kidron, kde se má odehrát akt zmrtvýchvstání a které bude místem Posledního soudu. Kamenité úbočí svažující se do rokle je hřbitovem, na němž se nechali pochovat ti, kteří "chtějí být u toho". Na léta dopředu je obsazen každý metr plochy. Jakmile nastane konec světa, z Olivetské hory povede ke Skalnímu chrámu lávka tenká jako nit a ostrá jako břitva, po které budou kráčet Duše do Chrámu k Božímu soudu. Hříšné duše neprojdou a propadnou se do pekla. Na místě Skalního chrámu Bůh také stvořil Adama.
 Starověký Jeruzalém je pohřben pod dnešním městem. První doklady o osídlení Jeruzaléma je třeba poskládat z archeologických pozůstatků s úlomků, stejně jako z dokumentů a jiných písemných zdrojů.

Jeruzalém, rozkládající se v samém středu Judských hor, měl vždy obranou pozici. Město bylo postaveno na dvou hlavních hřebenech. Na východě je ohraničeno strmými svahy Kindronského údolí, na jihovýchodě údolím Hinnom a uprostřed je rozděluje údolí Tyropeon.
Vnitřní organizace města - rozdělení na čtyři části, přetrvává ještě od doby vlády císaře Hadriána ze 2. stol. př.n.l., kdy byl Jeruzalém rozdělen ze severu na jih promenádou Cardo Maximus a z východu na západ průchodem Dekumamus. Zdi Starého města, jež tu stojí dodnes, pocházejí z doby vlády osmanského sultána Sülejmana, řečeného Nádherný. R. 1537 začal stavět nové opevnění a s použitím kvádrů ho dokončil o 3 roky později. Nejimpozantější brána Damašská pravděpodobně vznikla jako součást třetí, severní městské zdi ze Heroda Agrippy v l. 40-41 n.l. Na konci 19 stol. byla postavena Nová brána, která umožnila přístup do Křesťanské čtvrti. Jaffská brána byla pojmenována podle cesty, která vede od brány do Jaffy. Původně měla tvar písmena L, ale byla úplně otevřena r. 1898 při příležitosti návštěvy císaře Viléma II. Dále je to Sionská brána, která nyní stojí za hradbami města, Hnojní brána, nazvaná podle toho, že tudy bylo vyváženo z města smetí, Svatoštěpánská brána - věří se, že na tomto místě byl sv. Štěpán ukamenován. Říká se jí také Lví brána. Herodova brána je pojmenovaná podle Heroda Antipy.

Staré město se skládá ze čtyř městských částí. Muslimská čtvrť zabírá Chrámovou horu s oběma velkými mešitami a ulici s bazarem - přístup Damašskou bránou. Židovská čtvrť leží západně od Zdi nářků - přístup branami Zion a Dung Gate. V křesťanské čtvrti se kromě Chrámu Božího hrobu nachází i několik desítek klášterů a kostelů - přístup branami Jaffa nebo New Gate. Arménská čtvrť s chrámem sv. Jakuba je z celého Starého města nejklidnější - přístup branou Jaffa.

Naše prohlídka Jeruzaléma začala odjezdem od hotelu Elyat, kde jsme byli ubytovaní po 4 noci. Hotel se nacházel ve středu města, těsně u pěší zóny. První zastavení bylo na hoře Scopus, kde sídlí Hebrejská univerzita, založená v r. 1925 a nemocnice. Odtud se nám naskytl nádherný pohled z jedné strany na Judskou poušť, kudy přišel Ježíš do Jeruzaléma a z druhé strany na Jeruzalém. Jen tento pohled stačil, abychom byli Izraelí okouzleni. Pokračujeme v cestě autobusem na Olivovou horu.

Olivová hora

leží za Jeruzalémem za Kidronským údolím a tyčí se do výše 100 m nad Starým městem.Ve Starém zákonu se praví (Ezechiel 11,23): " I odešla sláva Hospodinova prostředku města a stála na hoře, kteráž je na východ městu". O tom mluví také Zacharijáš (14,4), že Hospodin stane na hoře Olivové, která se roztrhne napůl. Je zde nejen veliký židovský hřbitov, ale došlo tu také k mnoha událostem z posledního týdne Kristova života. Na vrcholku Olivovoé hory stojí kaple připomínající proslulé místo, odkud vstoupil Ježíš na nebesa, čtyřicet dní po svém zmrtvýchvstání. Poblíž se nachází kostel Paternoster, jež označuje místo, kde Kristus učil své žáky. Na místě, kde Ježíš plakal nad Jeruzalémem stojí františkánský kostel Diminus Flevit. Nejvýstavnějším kostelem na Olivové hoře je ruský oxtodorní kostel sv. Marie Magdalény v Getzemane, se sedmi zlatými kopulemi.

 Na místě Jidášovi zrady Ježíše stojí také františkánská Getzemanská zahrada s moderním Chrámem národů. Před oltářem je skála, kde rozjímal Ježíš před Jidášovou zradou. Na stropě jsou vlajky všech národů. Sukovité olivovníky jsou 2000 let staré a stály tu již v době, kdy se Kristus v zahra dě před svým uvězněním modlil.

Odjíždíme z Olivové hory, přijíždíme k Hnojní bráně, opouštíme autobus a začíná pěší prohlídka Starým městem. Při vstupu se musíme podrobit opět kontrole, kontrolují se i kabelky. Vidíme pozůstatky impozantních paláců, které byly vybudovány za Heroda a byly spojeny s Chrámovou horou. Vchod za Chrámovou horou je však uzavřen, i když mělo být otevřeno. Ale to je tady běžné. Toto území patří Vakům, potomkům sultánových otroků - mameluků. toto je jediná cesta pro nemusliny na plošinu. Přicházíme tedy ke Zdi nářků. Jelikož je zrovna sobota a židovský sabat, byla Maruška  místním Židem upozorněna, aby na tomto místě nepsala poznámky. Vykonávala prácí, což je při sabatu zakázané.

Zeď nářků
Zeď tvořila stěnu v základech pod druhým chrámem na Chrámové hoře. Označuje počátek rozehnání židovského národa. Každý rok, v devátý den židovského měsíce Av, je připomínáno zničení druhého chrámu a podle lidí, kteří chodí ke zdi truchlit pro jeho zánik, dostala zeď jméno "Zeď nářků".
Chrám dal zbořit římský císař Tit F. Vespasian v r. 70 po Kr. Po potlačeném povstání Bar Kochty (v r.135 po Kr.) měli Židé dokonce zakázáno se k těmto místům vůbec přibližovat. Celá západní zeď byla původně dlouhá asi 500 m. Před r. 1967 byla přístupná jen asi desetina celkové délky zdi, protože během staletí vyrostly v její blízkosti obytné domy a přístup k ní byl jen úzkou uličkou. Po obsazení Východního Jeruzaléma Izraelci překážející domy strhli a tak vzniklo dost široké prostranství a dnes slouží k modlitbám Židů asi 170 m zdi.

Ve spárech zdi mezi velkými vápencovými bloky vidíme spoustu popsaných papírků s přáními, prosbami a poděkováními, která sjou určena přímo Bohu - proto se Zdi nářků říká také "Boží poštovní schránka". Všechna sdělení jsou míněna vážně a proto je kromě boha nesmí nikdo jiný číst. "Schránka" však není bezedná a musí se čas od času vybírat. To má na starosti úřad vrchního rabína, který jednou měsíčně v noci všechna psaníčka ze spár odstraní a na Olivetské hoře je anonymně "pohřbí". Modlidby u zdi probíhají každý den od rána do noci. Muži a ženy se modlí odděleně, muži musí mít pokrývku hlavy a ženy zahalená ramena  a nohy.
Od zdi nářků pokračujeme v cestě k ulici Via Doloresa, která s devíti zastaveními procháízí starým městem k Chrámu Božího hrobu. Napřed ještě navštívíme konvert Sester ze sionu, kde jsou trosky nádrže Struthion. Součástí konventu je také oblouk Ecce Homo. "Ecce Homo" znamená "Ejhle člověk" a jmenuje se tak památné místo, kde Pilát Pontský ukázal na Ježíše Židům. Zastavujeme se v klášteře, kde vojáci hráli v kostky o oblečení Krista. je zde také původní dlažba, po které chodil Ježíš.

Dnešní křížová cesta, po níž se ubírají poutníci nesouc kříž na Golgotu je lemována stánky se suvenýry, v níchž lze koupit svaté obrázky, trnovou korunu a jiné drobnosti. První zastavení se podle františkánů nacházelo na Via Dolorosa u kaple Odsouzení a druhé, kde Ježíš vzal na ramena svůj kříž, označili u vstupu do kláštera Bičování. Tyto místa jsme minuli, jelikož je zde chlapecká škola.
Třetí zastávka na Křížové cestě, kde začínáme prohlídku i my, je před polskou katolickou kaplí a ukazuje místo, kde Ježíš zakolísal a upadl.

Čtvrté zastavení a zároveň místo setkání s Mriií je u kostela Naší Paní Bolestné. Páté ukazuje, kde Šimon z Kyrény sňal z Ježíšových ramen tíhu kříže. Kostel Svaté tváře a sv. Veroniky, šesté zastavení, představuje místo, kde dala Veronika Ježíšovi svou roušku, aby si osušil tvář a dostala ji zpět s otiskem jeho tváře. O kousek dál, na sedmém zastavení, se připomíná místo, kde byl připevněn rozsudek smrti. Osmým zastavením je opatství sv. Karalamba, kde řekl Ježíš ženám, které ho doprovázely, aby neplakaly. Na devátém zastavení upadl potřetí. Zbývající zastavení na Křížové cestě jsou již poblíž chrámu Božího hrobu.

Chrám Božího hrobu
postavil v l. 326-335 z popudu své matky Heleny římský císař Konstantin.  Stojí na údajném místě ukřižování, uložení do hrobu a zmrtvýchvstání Ježíše Krista a je posledním zastavením křížové cesty na Golgotě. Podle všech evangelií bylo Ježíšovo tělo bezprostředně po smrti sňato z kříže, zabaleno do plátna a položeno do skalního hrobu. Chrám byl několikrát zničen. R. 614 Peršany, r. 1009 chálívem Hakimem, r. 1808 požárem. Vždy byl však obnoven, z toho nejdůkladněji křižáky v r. 1149. Zvenčí se nám jeví jako křižácká pevnost, uvnitř ortodoxní bazilika, k níž jsou přistavěny kostely několika křesťanských církví. Dlouhotrvající spory o vlastnictví chrámu pomohl vyřešit osmanský edikt zvaný Status quo z roku 1852. Ten rozděluje péči o chrám mezi Armény, Řeky, Kopty, římské katolíky, Etiopany a Syřany. Některé části řídí společně, jiné odděleně. Jako neutrální vystupuje muslimský klíčník, který každý den chrám odemyká.

Všech šest církví si mezi sebou rozdělilo všechny chrámové prostory, výklenky a kaple s přesností na milimetr.  Do těchto záležitostí se izraelský stát nevmněšuje.Ve společném vlastnictví je hrobní kaple. V jejím středu se nachází malý, mramorem vykládaný prostor s dvoumetrovou náhrobní deskou, která zakrývá Ježíšův hrob.  V kapli se může najednou zdržovat jen několik málo osob, a proto se před jejím vchodem tvoří dlouhá fronta. U vchodu do kaple dohlíží na pořádek vždy příslušník jedné ze šesti církví a střídají se podle harmonogramu, přičemž při každém střídání spotřebují velké množství kadidla, aby zahladili stopy předcházející církve. Málem jsme z toho omdleli.

Dřevěný portál Chrámu každé ráno otevírá a opět zamyká palestinský muslim Vajeeh Museibeh, nejstarší syn jeruzalémské rodiny, které sultán Saladin ve 12. stol. předal do opatrování klíče od nejposvátnějšího místa všech křesťanů. Chtěl tím zabránit neustálým, zejména nočním půtkám příslušníků různých křesťanských církví o nejlepší místa v chrámu. To je také důvod, proč jsou duchovní různých vyznání, kteří v chrámu bydlí od Saladinových dob až do současnosti ve svých pokojích na noc zamykáni.

Dále pokračujeme v cestě po hlavní třídě Kardo, která existovala ještě před Kristem. Nachází se pod zemí a na jejím odhalování se stále pracuje. Jsou zde zbytky sloupů a je vidět promenáda, na které jsou dnes otevřené obchůdky. Přicházíme do židovské části, kde se dochovaly ruiny Rambanovy synagogy a synangogy Churva. Synagogy byly postaveny ve 13. stol., kdy počet židovských obyvatel dosahoval čísla 2000. Proslulý židovský učenec Moše ben Nachman, známý pod jménem Ramban, vystavěl synagogu nesoucí jeho jméno. Synagoga byla několikrát zničena, sloužila malému počtu židovských obyvatel a poutníků. Až v r. 1856 byla na jejím místě postavena větší synagoga, Churva. I ta však byla zničena v r. 1948 a byla zanechána v troskách jako památník sjednocení Jeruzaléma v r. 1967. Rekonstruovaný je jen oblouk synagogy, aby bylo vidět, jak byla velká. Těsně vedle ní je postavena mešita, kterou ,jak říkala průvodkyně, nechal postavit jeden naštvaný Žid jako projev pomsty.

Hora Sión
Ve starém zákonu je zmiňována "sionská tvrz", neboli jezuitská pevnost, která se později po obsazení Izraelity stala Davidovým městem. Je to místo, kam by se měl vrátit Spasitel, jak předpovídá pojetí, které považuje Sion za duchovní střed židovského národa a posvátnou horou. Během 4. stol. se hora Sion stala dalším tradičním symbolem, protože byla spojována s posledními dny Ježíše Krista. Ve 2. stol. př.n.l. bylo toto místo obestavěno městskými zdmi a za času Ježíše ležela hora Sion uvnitř hradeb. Předpokládalo se, že hora byla místem Poslední večeře Ježíše, a proto zde byl v 1. stol. n.l. postaven kostel. 

Později byl r. 1342 přestavěn františkány, kteří v něm žili až do r. 1447, kdy byli vyhnáni. Během 11. stol. se utvořila židovská představa, že na hoře Sion je Davidův hrob, což převzali muslimové a v r. 1447 tam postavili mešitu "proroku Davidovi".
Dnešní arménský kostel Vykupitele připomíní příběh, jak byl Ježíš uvězněn v domě nejvyššího kněze Kaifáše a jak učedník Petr třikrát zapřel Ježíše, než na sklonku dne kohout třikrát zakokrhal.
Davidův hrob a Sál poslední večeře se nacházejí ve stejné budově.
Na celém světě se nachází různé obrazy z poslední večeře Ježíše s učedníky a byl to úžasný pocit stát na místě, kde se večeře odehrávala. Hora Sión je rovněž někdy považována za místo zesnutí P.Marie. Navštěvujeme kostel hrobu Panny, který je podle tradice místem hrobu Marie, jejích rodičů, Anny a Joachima a také Josefa. Podle pověsti zde Marie usnula a její syn ji vzal na nebesa.

 Podle jiných teorií však Marie odešla po ukřižování Ježíše na základě jeho přání společně se sv.Janem do Efesu a tam je také pohřbena. Na světě jsou celkem čtyři místa, kde se tvrdí, že zemřela Panna Marie. V kostele klečeli u hrobu Marie poutníci a zpívali mariánské písně. Nad hrobem visí 3 lampy s nápisem "2. Moravská lidová pouť - 1910".
Na hoře Sión je také kostel sv. Petra vybudovaný otci řádu Nanebevzetí sv. Augustina, kteří jím chtěli označit Kaifášův dům. Byly zde nalezeny 3 kříže a schody po kterých byl z Olivové hory veden Kristus.
Z hory Sion je nádherná vyhlídka na Davidovo město, v dáli je vidět Jordánsko, na Olivovou horu, židovské město a na horu Špatné rady, kde Jidáš spáchal sebevraždu. Stavby na hoře Sion jsou postaveny vlastně na hrobech.
Po náročném putování se vracíme do hotelu kolem Jeruzalémské Citadele, založené za vlády Hasmonejské dynastie, které se říká Davidova věž. Jméno je odvozeno od minaretové věže, kterou takto v 19. stol. nazvali návštěvníci Jeruzaléma.
Procházíme kolem nové radnice města, na jejíž stavbu z velké části věnoval finanční prostředky americký žid Safr. Starosta, který nechal radnici postavit, měl jen dvě podmínky. Aby byla blízko Starého města a aby se v ní nemuselo svítit.  Tento starosta pocházel z Ostravy. Půda, na které stojí radnice a také pravoslavná kostel sv. Trojice patřila Rusku. Židé tuto půdu vykoupili od N.S. Chruščeva za pomeranče.

Dalším nejposvátnějším místem judaismu a třetím nejposvátnějším místem islámu je 

Chrámová hora.
Dvanáctihektarové prostranství považují za svaté Židé, křesťané i muslimové. První proto, že je tam skála, naníž se Abrahám na Boží příkaz chystal obětovat svého syna Izáka, druzí si připomínají činy z Ježíšova mládí, které se tam odehrály a pro muslimy je posvátná proto, že ze stejné skály, na níž hodlal otec zavraždit svého syna, vstoupil do ráje prorok Mohammed. Na prostranství Chrámové hory dnes hospodaří muslimové. Mají tam mešitu Al Aksa z 8. stol. a především Skalní chrám, po Mekce a Medině třetí nejdůležitější místo islámu.

Chrámová hora se v r. 1996 dostala do ohniska konfliktu, který ve městě propukl mezi Židy a Araby. Izrael zprůchodnil dosud uzavřenou podzemní chodbu vedoucí ze židovské do arabské čtvrti, což vyvolalo bouři nevole mezi muslimy. Podle izraelského výkladu byla chodba otevřena proto, že se v mešitě Al Aksa konají četné náboženské obřady a celé prostranství bývá pro návštěvníky uzavřeno. Turisté museli zbytečně našlapat kilometry, aby mohli od Zdi nářků pokračovat v prohlídce města. podzemní chodba je toho ušetří.
Na pahorek vede 11 bran, jen dvě jsou pro nemuslimy. Při projití branou jsme byli opět vojenskou hlídkou prohlédnuti a náš vedoucí, který nesl Bibli, nebyl vpuštěn. Rovněž jeden turista musil odložit k hlídání láhev Whisky, která u něho byla objevena.
Chrámová hora je základní místo Starého města. Podle Bible ho koupil Šalamoun, aby na něm postavil chrám a uložil v něm Archu úmluvy. Ačkoliv se žádné pozůstatky prvního chrámu nedochovaly, byl s největší pravdepodobností podobný ostatním chrámům nalezeným na dalších místech, jako např. v Chasóru.
Egyptský faraon Šesonk "pobral poklady domu Hospodinova" a později v r. 586 př. n. l. byl chrám úplně zničen Babyloňany. V tuto dobu Archa úmluvy zmizela. Po návratu z exilu dal zerubábel chrám znovu postavit pravděpodobně po vzoru předchozí stavby. Přesto až za Heroda Velikého dosáhl chrám své velkoleposti a úžasných rozměrů. Herodes značně rozšířil základy chrámu, které se zachovaly do současnosti prakticky ve stejné podobě.
Druhý chrám se stal každoročně cílem poutí pro stovky  tisíc Židů. Právě v tomto chrámu se Ježíš přel s kněžími a převrhl stoly penězoměncům. R. 70 n.l. byl chrám zničen Římany. Základy ležely v troskách více než jedno století. Až po dobytí Araby v r.638 získala Chrámová hora opět svůj bývalý význam. Na přelomu let 691 a 692 byl dokončen Skalní dóma o několi později Řetězový dóm. Mešita Al Aksá byla stavěna několi etap. Nejprve jako veliká dřevěná budova a později jako obrovský kamenný objekt s patnáci modlitebními bočními kaplemi. Na jich od chrámu bylo postavěno několik velikých, impozantních paláců, které byly spojeny s Chrámovou horou branami vybudovanými za Heroda. Tyto paláce byly zničeny během zemětřesení v r. 1033 a nikdy už nebyly obnoveny. Jejich pozůstatky byly odkryty při vykopávkách v r. 1967. Když r.1099 obsadili Jeruzalém křižáci, proměnil se Sklaní dóm v křesťanský svatostánek, ale nebyl zničen. Mešita Al-Aksá se stala prvním palácem křižáckého krále a později si v ní řád templářů vybudoval své organizační centrum. Do dnešních dob se zachovaly detaily v architektuře z křižáckého období. např. Dóm Nanebevzetí páně, v kterém se tradovalo, že v něm se Muhammad modlil před vstupem do ráje, byl v křižáckém období přestavěn. Během mamlúckého období byla severní a západní strana Chrámové hory zastavěna budovami, jež existují dodnes. Zvlášť pozoruhodná je al Madrasa al Ašrafífa, přestavěná v l. 1479-1482 sultánem Kajtbájem (1468-1496) a ozdobena překrásnými fasádami, včetně dokonalého obloukového vchodu. Po sultánovi byla také pojmenována Kajbájova fontána. Do r. 1856, do ruskoturecké smlouvy, nebyl nemuslimským občanům povolen přístup na Chrámovou horu, ačkoli se tam několika příchozím ze západu podařilo proniknout tajně, v orientálním oblečení.
Kámen uprostřed mešity je považován za označení středu vesmíru. V den Posledního soudu bude Anděl smrti stát na svatém kameni a bude dout na beraní roh. A v tu dobu budou z Olivové hory po lávce proudit mrtví. Vnější stěny 36 m vysoké mešity jsou obloženy mramorem a tyrkysově a modře zbarveným dlaždicemi. Kolem celého horního okraje se táhne kaligraficky vyvedený text první súry koránu - Oktagon. Ze všech vstupních portálů je nejkrásnější jižní (obrácený k Mekce), zatímco západní portál je jediný, kterým se do meštiy vstupuje. v interuiéru jsou dvě řady sloupů podpírajících kupoli. Z jejich stylové rozdílnosti a typicky řeckých a byzantských hlavic je vidět, že pocházejí ze starších chrámů. Vedle velkého sklaního výčnělku se nachází nádherný relikviář s posvátným vousem Prorokovým. 
Řetězový dóm vypadá jako menší bratr Skalního chrámu. Jeho jméno je odvozeno ze staré legendy, podle níž zde soudil král Šalamoun, který zde dal zavěsit řetěz a když se ho dotkl křivopřísežník, byl zasažen bleskem.
Mešitu El Agsa vybudoval chalíf Abdul Walid, malikův syn v l. 705-715. její dnešní sedmilodní podoba pochází z doby chalífa Az-Zahira z r. 1033. Mezilodní arkádové oblouky jsou neseny skvostnými sloupy. Přepychově je vybaven modlitební výklenek, který tu dal zřídit sultán Saladin. zasloužil se i o nádhernou mozaikovou výzdobu a kazatelnu. 

Slabou půlhodinu od Jeruzaléma nám trvá cesta do Betléma, ale už jsme v jiném světě, na území autonomního palestinského státu. Poznáme to nejen tím, že projedeme kontrolním stanovištěm s ostnatým drátem a s vojáky se samopaly, ale i tím, že z relativního pořádku na jedné straně se dostáváme do nepořádku na straně druhé. Betlém je jako město dost zanedbaný a šedivý (plno rozestavěných panelových domů a hotelů, které na své dostavění čekají asi marně). V dobách starověkého Říáma měl Betlém velký strategický význam, protože kontroloval silnici do Mossady. 

Betlém je v Bibli poprvé zmiňován jako místo narození krále Davida. proroctví mluví o tomto městě jako o místě, kde bude narozen Spasitel. V r.7 př. Kr. nařídil římský císař Augustus sčítání obyvatelstva, na jehož základě měly být stanoveny daňové výměry na území palestiny, a proto se musel každý dostavit do místa svého rodiště. Musel tak učinit i Josef Nazaretský, kterého na cestě doprovázela jeho snoubenka Marie. V domě Josefových příbuzných už nebylo žádné místo volné a tak se museli ubytovat v nedaleké jeskyni, kde se Marii narodilo Jezulátko. Prvními návštěvníky Betléma po narození Jezulátka byli pastýři z nedalekého okolí, kteří sem přišli pěšky. Po nich následovali svatí Tří králové. Protože nesli dary a přicházeli z větší vzdálenosti, přijeli na koních a velbloudech. Betlém se jako symbol Kristova rodiště prosadil až za vlády římského císaře Konstantina, kdy křesťané získali zpět všechna svatá místa. V r. 339 dala královna Helena vysvětit první kostel vybudovaný nad jeskyní. Tento kostel měl zjevně prostorné atrium a baziliku se dvěma řadami sloupů na každé straně lodi. Nad jeskyní byl postaven osmiúphelník, kterým se dalo nahlédnout do jeskyně pod kostelem. Později byl původní kostel stržen a císař Justinián dal vystavět větší, okázalejší a nádhernější. Kostel narození Páně stojí na zdech Justiniánova kostela a velká část této stavby se dochovala do současnosti. V r. 614, po dobytí Peršany, byl kostel uchráněn před zničením, protože tři Mudrci zobrazení na fasádě byli oblečeni v perském stylu. kostel byl renovován v r. 1169 křižáky a ani později muslimští okupanti jej úplně nezničili. Přesto však byla velká část výzdoby zdemolovaná či vykradena a některé mramorové fasády byly využity pro výstavbu muslimských posvátných míst, jako např. Skalní dóm. V r. 1934 byla odkryta původní mozaiková podlaha, jejíž část je vidět i dnes.

Chrám Narození Páně  
je nejstarším křesťanským kostelem na světě a společně ho spravují tři církve: římskokatolická, řecká pravoslavná a arménská. Do chrámu jsme vstoupili Dveřmi pokory, které jsou tak nízké, že každý, kdo jimi prochází, musí chtě nechtě sklonit hlavu a uklonit se. Dveře měly původně zabránit muslimským bojovníkům vjet do kostela na koních, a tak ho znesvětit.

 Propletli jsme se kolem malovaných korintských sloupů a nádherných mozaik na podlaze ke schodišti za oltářem, vedoucímu do podzemní jeskyně, v níž se údajně narodil Ježíš Kristus. Jeskyně byla dlouhá asi 12 m a široká 3 m. Místo narození, které se nachází pod oltářem na mramorové desce, bylo označeno čtrnácticípou stříbrnou hvězdou a latinským nápisem : Hic de virgine Maria Jesus Christus natus est. Další oltář stál na místě, kde podle tradice stály jesle, do nichž Panna Marie položila Ježíše. V jeskyňce bylo docela těsno. Všichni toužili si na hvězdu sáhnout nebo se u ní vyfotit.

Ke chrámu Narození přiléhá kostel sv. Kateřiny. Je to moderní, jednoduchá stavba z poloviny minulého století, která je součástí františkánského kláštera. Sv.Kkateřina byla mučednice, která byla vpletena do kola. Znaky kola jsou v kostele dodnes. Tady se také našly pozůstatky po dětech, které dal zazdít Herodes.
O vánocích r. 1100 zde byl jako první hlava jeruzalemského králoství korunován Balduin I. Betlém si zvolil proto, že si nechtěl nasadit "korunu ze zlata a drahokamů" v jeruzalémském chrámu Božího hrobu, kde byl kdysi "Pán korunován trnovou korunou".
V kostele Narození Páně vládne obdobná nejednotnost církevních obcí jako v Chrámu Božího hrobu, zejména od r. 1855, kdy turecký sultán předal užívací právo na kostel řecké pravoslavné církvi. Dnes se na provozu kostela podílejí tři společenství, přičemž Kristovo narození slaví každá v jiný den. Katolíci oslavujívánoční svátek 24. prosince, řečtí a syrští pravoslavní 6. ledna a konečně arménští křesťané 18. ledna. jednotlivé církve se liší i v názoru na to, kde se kdysi nacházela Pastýřská pole. Za Betlémem je proto možné si vybrat z ukazatelů katolické, řecké, pravoslavné a nebo protestanské církve.
Oblíbeným rčením naší paní průvodkyně bylo" "Nezáleží na tom, jestli to bylo na tomto místě nebo o metr dál vpravo nebo vlevo, rozhodující je, že to bylo zde".
Betlémský starosta, křesťanský Palestinec Freijk, spolupracuje zejména o Vánocích s izraelskou vojenskou správou. projevuje se to nejen výzdobou jedlovými větvemi a vánočními stromky, ale i velkým počtem vojáků se samopaly a vysílačkami. Přísné kontroly se provádějí na každém kroku.
Na Štědrý večer se do kostela dostane jen málo šťastlivců. K návštěvě je zapotřebí osobní pozvánka od příslušné církve. Bez pozvánky je možné sledovat půlnoční mše na velké obrazovce umístěné na náměstí Manger Square.,

Z Betléma odjíždíme na návštěvu Nového Jeruzaléma. Všechny pamětihodnosti moderního Jeruzaléma jsou soustředěny kolem Herzlovy hory. Vidíme izraelský parlament Kneset. O 120 poslaneckých míst v Knesetu prakticky stále soutěží jen tři hlavní sociálně politická uskupení, která existovala již dávno před ustanovením židovského státu a mají značně odlišné chápení úlohy státu. Snad v žádném jiném parlamentu na světě se tak hlasitě a vášnivě nediskutuje jako právě v Knesetu. Jak říkala naše paní Daria.

Volby do 13. Knesetu v r. 1992 vyhrálo uskupení levého středu pod vedením dělnické strany. Ministerský předseda Jiochak Rabin byl v r. 1995 zavražděn náboženským fanatikem. Ve volbách v r. 1996 se k moci opět dostala pravicová vláda a ministerským předsedou stal Benjamin Netanjaku.

Naproti Knesetu  je velký park se sedmi rameným svícnem - Menorou. Sedm ramen svícnu znamená sedm dnů v týdnu. Na jeho jednotlivých ramenou jsou výjevy ze života Krista.

Poslední návštěva v Jeruzalémě patřila památníku Holocaustu – Yad Vashemu. Je tak působivým místem, že vás nechá v tichém zamyšlení ještě dlouho potom, co ho opustíte. Byl zbudován k uctění památky 6 milionů Židů zavražděných v období nacismu. Je to nejvýznamnější památník v Izraeli. Pamětní síň, na jejíž podlaze jsou uvedena jména největších vyhlazovacích a koncentračních táborů, je ponořena do tklivého šera prosvětlovaného věčným světlem.
Snad ještě působivějším je Památník dětí, do tmy zahalená tmavá místnost nasvícená pouze svíčkami. Díky zrcadlovému efektu máte pocit, že svíček jsou tisíce a tisíce. Přesně jako životů 1,5 milionů židovských dětí zavražděných nacisty. V místnosti je prakticky černočerná tma, a když ženský a mužský hlas střídavě pronášejí jména, země a věk zavražděných dětí, ani nedutáte. Slyšeli jsme i jména z Československa.
Dalšísoučástí komplexu je výstava "Varování a svědci", kde je doložena historie evropských Židů v l. 1938-45. Před památníkem se tyčítřicetimetrový sloup, na jehož vrcholku trůní jediné slovo: "Zkhor" (Pamatuj). K památníku přicházíme štěrkovou cestou, která vede přes Zahradu spravedlivých. Po obou stranách cesty jsou vysazeny stromy s malými štítky, na kterých jsou uvedena jména těch, kdo pronásledovaným Židům v době holocaustu pomáhali. Pro osoby nežidovského původu je to vůbec největší izraelské vyznamenání. Viděli jsme nař. desku Šindlera, podle kterého byl natočen film Šindlerův seznam.

Návštěvu jeruzaléma končíme prohlídkou makety starého jeruzaléma, což je jedno z několika překvapení pana Gertarda a návštěva busírny diamantů. Diamanty bylo možné i zakoupit, jen naše finanční prostředky to nechtěly pochopit.

Při procházkách v Jeruzalémě jsme často potkávali vojáky, i děvčata, kteří byli někdy tak mladí, že vypadali spíše jako děti, jak se procházejí a posedávají se zbraněmi v ruce. Izraelský voják totiž zbraň neodkládá ani na dovolené. Každý občan státu po dovršení 18 let věku musí povinně narukovat na vojnu. Izrael je jedinou zemí na světě s povinnou vojenskou službou pro ženy. Muži slouží tři roky, ženy dva (pokud neslouží u bojových jednotek, pak je to déle). Dívky berou vojenskou povinnost jako perspektivu své kariéry.

Rodiče se o své děti starají, pokud nevychodí střední školu. Tím jejich péče končí. Děti se často vydávají do světa, bud´ za prací nebo jen za poznáním a teprve potom se rozhodují, co budou v životě dělat. Zda studovat nebo pracovat. Pokud se rozhodnou pro vysokou školu, studia si platí sami a jen málokdy se stává, že by školu nedodělali.

Z Jeruzaléma odjíždíme přes Judskou poušť do Jericha,  na Masadu a k Mrtvému moři. 

Judská poušť 
 je vlastně hornatá, kterou přerušují strmé svahy říčních kaňonů. Na mnohých holých kopcích je patrná terasovitá úprava pro zemědělské účely. V poušti žijí Beduíni se svými stády ovcí. Jejich příbytky tvoří jen tyče, potažené plachtou. Přitom to jsou lidé bohatí, protože stáda ovcí mají velkou hodnotu. Někteří z nich vlastní i vily v Jeruzalémě, ale údajně nejraději spí na zemi u vily. Pokud turista v nouzi potřebuje pomoc, Beduíni ji mu poskytnou. Jakmile je však opustí, jsou schopni tohoto turistu v poušti okrást a zabít.
Cestou nám paní Daria vyprávěla, že Židi i Arabi jsou potomky jednoho otce. Abrahám měl ženu Saraj, s kterou nemohl mít děti. proto si zvolil za souložnici otrokyni Hagar, s kterou měl syna, který se jmenoval Išmail. Později otěhotněla i jeho žena Saraj a porodila syna Ischase. Saraj žárlila na Hagar a jejího syna a vyhnala je do pouště, kde je zachránil Bůh a prohlásil, že děti od jejího syna Išmaila budou po celém světě. Potomky Išmaila jsou Arabové a potomky Abrahámova syna Ischaka jsou Židé. Abrahám je pokřtěn v Chevronu, což je posvátné místo Židů a také místo, o které Židé bojují s palestinci.

Cestou Judskou pouští odbočujeme z dálnice, vyjíždíme do strmých skal a pan Gerthard má pro nás opět překvapení. Vystupujeme z autobusu, jdeme pěšky pouští, což je již samo o sobě úchvatný zážitek a najednou naproti nás na strmé skále vidíme  klášter. Překvapení bylo opravdu působivé.
Je to klášter sv. Jiří, asi 5 km od Jericha a je jakoby zavěšen na strmé stěně soutěsky, který se dá srovnávat s vlaštovčím hnízdem. V klášteře, jehož historie sahá do 5. stol. sídlí 5 mnichů řecké pravoslavné církve. Původně tu byly jen jeskyně, kam se k tichému rozjímání uchylovali poustevníci, až jeden z nich, Jan z Théb tu postavil klášter zasvěcenýMatce Boží. Začátkem 7. stol. zde přebýval a v r. 625 zemřel Georgias z Chozily, po němž byl klášter pojmenován. Z té doby se zachovala jedinečná mozaiková podlaha.
Jedna z kdysi obývaných jeskyní je spojována se jménem proroka Eliáše. Podle mnichů je potok protékající Wadi Qeltem biblickou bystřinou Kerik. Zde se kdysi prorok skrýval před králem Achabem a krkavci mu denně přinášeli chléb a maso.
Podle bible se mezi Jerichem a Jeruzalémem odehrála příhoda, jejíž hlavní osobou byl laskavý Samařan. "Jeden člověk šel  z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů. Ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita. Ale když jeden Samařan přišel na své cestě k tomu místu a uviděl ho, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil ho na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Protože v biblických dobách bylo jediným spojením mezi Jerichem a Jeruzalémem Wadi Qelt, musela se tato příhoda odehrát právě zde.

Opouštíme toto úchvatné místo a zastavujeme se v Jerichu.
Jericho je dnes autonomní území Palestiny. V r. 1994 vyhlásil Arafat Jericho hlavním městem Paslestiny. Viděli jsme i vilu Arafata, ve které pobývá jen zřídka a ke vstupu do Jericha musí mít i on povolení.

Jericho  
je dle historiků nejstarší město na světě, staré 9.000 let. Je tu teplé a pěkné počasí po celý rok. Krásná oáza obklopená datlovníky, banánovníky a palmami. V minulosti bylo zimním sídlem Herodesovým. Nad Jerichem se pne „Hora Pokušení", tam strávil Ježíš 40 dnů o hladu poté, co ho Jan Křtitel pokřtil a kde ďábel sliboval Ježíšovi celý svět, když se před ním pokoří.

Ježíš třikrát odolal a zjevil se mu anděl. Lidské osazenstvo se zde datuje už do doby kolem r. 8000 př.n.l. V Jerichu byly nalezeny rozsáhlé archeologické památky, dokumentující život od tohoto data do r. 1560 př.n.l.
Podle bible se Izraelcům vedeným Jozuem podařilo troubením na trouby z beraních rohů pobořit jerišské hradby. Možná, že to měly na svědomí nepálené cihly, z kterých byly hradby postaveny.

Z Jericha jedeme dál podél Mrtvého moře na Masadu. Nadmořská výška postupně klesá a pak se náhle prudce sníží. Řada hor má rovné, ploché vrcholky.

Masada,
starověká pevnost je posazená na vrcholu pouštní stolové hory. Je 400m vysoká a 300m široká. Pro Izrael je symbolem hrdinného odporu, a proto tu také do r.1985 skládali nováčci izraelské armády slavnostní přísahu. "Mosada již nikdy nesmí padnout" říká se ve vojenském slibu. Herodes Veliký ji nechal opevnit a vybudoval z ní svůj úkryt pro případ útoku. Pro tento účel byla využita až v 1. století n. l. v době židovské války proti Římu, kdy Masadu obléhaly početné římské legie. Uvnitř jejích hradeb tehdy pobývalo necelých tisíc židovských vzbouřenců s rodinami. Po dvouletém obléhání následoval silný římský útok, který byl velmi silný, a pevnost mu nedokázala odolat. Římané zde však našli už jen mrtvá těla místních obyvatel. Raději spáchali hromadnou sebevraždu, než aby padli do rukou Římanů. Každý muž zabil svou ženu a děti a nakonec pomocí losování ukončili i svůj život. V pevnosti ponechali jídlo i vodu, aby římané věděli, že raději zemřeli, než by jim padli do rukou. V pevnosti se našlo až 700 ostraků, t.j. keramických střepů se zápisky, které osvětlují život rebelů uvězněných na vrcholu Mosady. Masada se tak stala posledním místem odporu židovských povstalců v rámci první židovské války. Roku 2001 byla lokalita zapsána jako památka světového dědictví na seznam UNESCO.

Palác se skládá  ze tří částí, je visutý na severním svahu vrcholku hory. Horní terasu tvořila kruhová budova se sloupořadím, k níž patřily obytné místnosti zčásti vestavěné do skály. Další terasa měla kruhový balkon a byla využívána hlavně k odpočinku a zábavě. Třetí stupeň měl tvar čtverce a stály na něm malé lázně. Vnitřní zdi byly vybaveny barevnými freskami, některé se zachovali dodnes. Mozaiková podlaha byla poskládaná z černých a bílých kostek, které tvořily geometrické ornamenty.  Západní palác zahrnoval královská apartmá a místnosti pro

služebnictvo, dílny, sklady a místnosti pro administrativní účely. I dnes překvapí čtyřpokojové lázně, které patří mezi nejzachovalejší památku tohoto typu. největším problémem bylo zásobování vodou. masada stojí v pošti, kde zaprší jen velmi zřídka a pouze v určitých ročních období.Vodovodní systém přiváděl dešťovou vodu z přehrad v okolních údolích do systému dvanácti nádrží na spodních svazích. Nádrže měly objem až 40 000 kubických metrů a odtud vodu odnášeli muži sami nebo pomocí oslů po točité stezce skrz Vodní bránu do rezervoárů nahoře na kopci.

Jsme zvědaví na Mrtvé moře,

 zda je pravda, že na jeho hladině můžeme ležet a přitom číst noviny. Někteří z nás je měli dokonce připravené. Mrtvé moře jako součást 5 milionu let staré syrsko-africké příkopové propadliny leží přesně 394 m pod úrovní moře. V každém litru vody je obsaženo 30% soli a minerálů. V poslední době se každý rok hladina Mrtvého moře sníží o hrozivých 90 cm. Pokud nebude podniknuto nic k jeho záchraně, ztratí se podle výpočtů z povrchu země do 50 let.  Je však vypracován projekt, který by měl Mrtvé moře zachránit.

Další den, opět za krásného počasí vyjíždíme z Jeruzaléma a první návštěva patří kostelu narození Jana Křtitela. Kostel postavili Španělé a vnitřek je po stěnách obložený typickou španělskou modrou mozaikou. Venkovní stěny tvoří výklenky, ve kterých jsou motlitby různých národů. Byli jsme přkvapeni, že jsme našli i českou motlitbu.

Zajímavostí ještě je, že koncem 40 let našel u Mrtvého moře pasáček koz podivné nádoby s ještě podivnějším obsahem. Dva tisíce let staré dokumenty známé jako svitky od Mrtvého moře, v kterých může i dnes číst každý, kdo ovládá hebrejský jazyk.

Dalším překvapením od našich průvodců byla návštěva kostela Ain Karim - setkání. Tento kostel není v průvodcích nijak prezentován, ale jen místo na kterém stojí a vyhlídka, která se nám nabídla, byla překrásná. Kostel je patrový a postavili jej italští františkáni. Alžběta, manželka Zachariáše, nemohla mít dítě a vydala se prosit Boha. Zachariášovi se zjevil Bůh a řekl, že jeho žena porodí. Alžběta odešla na místo, kde byla pryč od lidí a sem ji přišla navštívit Panna Maria. Na místě setkání je postaven kostel. Po cestě je také pramen vody, z kterého pila P.Marie. Dítě, které se narodilo Alžbětě, byl Jan Křtitel.

Dalším biblickým městem které navštěvujeme,  je Jaffa, kterou měl založit po potopě světa nejmladší Noemův  syn Jáfet. Archeologické nálezy dokládají existenci přístavního města až někdy kolem r. 2000 př. Kristem. Na základech někdejší jaffské pevnosti byl v 17. stol. postaven františkánský kostel sv. Petra. Zbytky se zachovaly 

v klášterníám sklepení. Od kláštera je překrásný výhled na pověstmi opředenou Andromedinu skálu a starý přístav. Dnes je Jaffa turisticky atraktivním místem s mnoha starobylými budovami, mešitami, kláštery a promenádami.

Z Jaffy odjíždíme silnicí plnou zatáček do Nazaretu. Po cestě vidíme horu Tábor (588m),  kde podle Nového zákona se tu událo Proměnění Páně. Ježíš tehdy vyvedl apoštoly Petra, Jakuba a Jana na tuto horu, kde byl během promluvy s Eliášem a Mojžíšem proměněn. Tuto událost připomínají bazilika Proměnění Páně a řecký pravoslavný kostel.

Nazaret – je významné křesťanské poutní místo. Došlo zde totiž ke zvěstování Panny Marie. Na místě dnešní baziliky Zvěstování se podle Nového zákona zjevil Panně Marii archanděl Gabriel a oznámil jí, že přivede na svět Ježíše. Ten zde také strávil část dětství. Přes zahrady se dostanete až k malému, ale působivému kostelíku svatého Josefa, Ježíšova otce. Kostelík byl vybudován v roce 1914 v místech, kde údajně stál Josefův dům a tesařská dílna. Na spodní části oltáře je nápis "Katolíci Morávie 1926 - ČSR".

K nejvýznamnějším památkám patří chrám Zvěstování Panny Marie. Tento moderní kostel, vysvěcený v r. 1968, stojí na místě, kde byly při vykopávkách odkryty trosky přechozích kostelů.

Dnešní chrám je zasvěcený Panně Marii. Pozoruhodné jsou v něm plastiky po celém vnitřním obvodu. Zpodobňují Pannu Marii tak, jak ji vidí křesťané v jednotlivých zemích. Jak už bývá pravidlem, Češi a Slováci si vzpomněli, až když už všechna místa v chrámu byla obsazena, takže jejich madony jsou na zdi venku.
Ve městě dnes převládá muslimské obyvatelstvo, proto se zde nachází i několik mešit. Nejstarší z nich je Bílá mešita.

Na závěr dne jsme se ještě zastavili v městečku Cana, což je biblická Kána Galilejská, kde na svatbě Ježíš přeměnil vodu na víno. 

Navštívili      

jsme kostel postavený na místě domu, kde se tehdy konala svatba. V podzemí jsou ještě dnes vidět části jeho zdí. Kromě toho také různé s vínem spojené artefakty jako nádoby, lis a podobně. V kostele se také poskytuje zvláštní služba, za 3 dolary se manželé mohou znovu nechat oddat. V uličkách okolo kostela samozřejmě obchodníci lákali na ochutnávku vína – bylo sladké (jistě dle receptu Ježíšova) a většinou si každý ze zájezdu jednu lahvinku zakoupil jako suvenýr.

Další dva dny trávíme v Tiberiasu

na západním břehu Galilejského jezera. Město nechal založit král Herodes Antipas a pojmenoval ho po římském císaři Tiberiovi. Díky přítomnosti mnoha tehdejších učenců, rabínů a duchovních se Tiberias stal centrem vzdělanosti. Dnes je Tiberias populárním letoviskem s příjemným klimatem, mnoha plážemi, hotely a restauracemi. Je také vhodným výchozím bodem pro poznávání Galilejského jezera, v jehož okolí se nachází mnoho míst spojovaných s Ježíšovým životem a konáním zázraků a tam se také vydáváme. Cesta vede úrodnou krajinou a vesnicemi Kibuc a Mošov. Kibuc je vesnice organizovaná na způsob husitského tábora. Majitel je společný, společně se pracuje, společné jsou jídelny a peníze. Vedle skutečných i zdánlivých nevýhod má kibuc pro své členy také výhody. Za ty, kteří studují, platí školné, které je dosti vysoké a stará se o ty, kteří nemohou pracovat.Cestou jsme viděli kibuc nesoucí jméno Masaryka. Mošov jsou vesnice se soukromým vlastnictvím. Zastavujeme se na Hoře Blahoslavenství, kde se mělo konat Kristovo kázání. Dnes je zde kostel a jeho okolí tvoří krásné

palmy a kvetoucí keře. Romantická zákoutí vybízejí, abychom se na chvíli zastavili a rozjímali.         
 Nevynecháme ani Tabghu (sedm pramenů), kde se odehrávají tři epizody z příběhů evangelia. Je to kázání na hoře, nasycení 5000 hladových pěti chleby a dvěma rybami a zjevení po mrtvých vstání, kdy Ježíš řekl Petrovi: „pas své ovečky ….pas mé stádo“. Uvnitř kostela je skála, ze které Kristus nakrmil poutníky. Před kostelem ze sedmi rybích hlav vytéká sedm pramenů a pod kostelem je šest kamenů, na kterých seděli apoštolové, když se jim zjevil Ježíš. Chtěli jsme si na tomto místě v jezeře smočit nohy. Všichni si je smočili, jen já

jsem do vody sjela celá a oblečená. Naštěstí bylo takové teplo, že za půl hod. jsem byla suchá.

Z dalších navštívených historických míst je to Kafarnaum - město zmiňované už v Novém zákoně jako domov apoštolů Petra, Ondřeje, Jakuba a Jana. Mezi nejzachovalejší historické budovy patří synagoga a dům svatého Petra. Synagoga z bílého vápence byla ve vesnici vyjímečnou budovou, protože ostatní domy byly postaveny z černého čediče. Ve vykopávkách synygogy byl objeven kamený trám, ve kterém je vytesána Archa úmluvy na dvoukolovém voze. Ježíš sem přišel ve 30 letech. Přes všechny zázraky lidé Kristovi nevěřili a on toto místo proklel. Město bylo zničeno zemětřesením.

Tady podle naší paní Darii musíme ochutnat rybu sv. Petra. Prý kdo ji neochutnal, nebyl v Izraeli. Byla čerstvě chycená, grilovaná s přílohou mnoha salátů a skutečně výborná.
Po odjezdu z Kafarnaumu nás opět čeká překvapení našich průvodců. Jedeme do přístavu a čeká nás cesta lodí po jezeře do Tiberiasu. Cestou máme krásný výhled na Golanské výšiny. 
Ráno opouštíme hotel a čeká nás poslední den v Izraeli. Máme pře sebou Akko, Caesereaa, Haiffa a poslední nocleh v Netanyay.

Akko – dříve Akra,

 je přístav starý čtyřitisíce let, jemuž dnes dominuje mohutná křižácká pevnost z počátku tohoto tisíciletí. Do Akka připlouvali poutníci a zotavovali se zde z dlouhé plavby a nemocí, které je cestou potkaly. Město si dodnes udrželo arabský orientální charakter, který nejvíce pocítíme v úzkých uličkách Starého města a na bazarech. 
Křižácké město leží až desetmetrů pod úrovní ulice. Vstupujeme do rozlehlkého Kapitulního sálu s mohutnými kulatými pilíři a raně gotickou křížovou klenbou. Nalézá se zde krypta, prostorná jídelna a obřadní sál johanitů, kde prý byl hostem i cestovatel Marco Polo. 
Bílá mešita je třetí největší v Izraeli a je duchovním centrem pro celou severní oblast země. Uchovávají se v ní tři památné vousy z brady  Proroka Muhammada.
 
Caesarea 

 – původně starověké město vybudované Herodem Velikým dvě desetiletí před Kristovým narozením podle vzoru athénského přístavu Pireus. Na jeho příkaz zde byl vystavěn velkolepý námořní přístav včetně skladových prostor, trhů, širokých ulic, lázní a honosných veřejných budov. Město bylo pojmenováno na počest římského císaře Caesara Augusta. Nemělo zde scházet nic, na čem si řecká a římská kultura zakládaly. Bylo tu divadlo, amfiteátr, tržiště a ulice s kanalizačním potrubím. Fórum bylo vyzdobeno mramorovými sochami v nadživotní velikosti a divadlo s 1000 sedadly mělo nejlepší akustiku v zemi. Po Herodově smrti přesídlil do Ceasereje územní správce Judeje. Kamenité rytiny objevené při vykopávkách dokládají, že jedním ze správců byl Pilát Pontský - muž jenž odsoudil k smrti Ježíše Krista. 

Na závěr nám zbývá navštívit dvě přístavní města – Haifu a Netanyu. 

Jsou jedna z mála míst, kde na návštěvníka neútočí biblické a jiné dějinné příběhy a odkud nejsou vidět antické památky. Jsou to moderní a elegantní přímořská střediska s pobřežními promenádami a parky s lavičkami a množstvím kaváren, barů a obchodů. Kdo se jednou podívá na panoráma Haifského zálivu, je mu jasné, proč Haifa patří k nejkrásnějším městům na světě. Rozkládá se na úbočí hory Karmel. Sestup z Karmelu vede po 1102 schodech. Okolí schodů je v současné době upravováno a bude tvořit nádherný park s vodotrysky, osvětlením a překrásnými květinami. 

Den končíme v Netanyi, kde máme trávit poslední noc.Odpoledne jsme se vykoupali a tečkou za celou Izraelí byla večerní procházka rušnou obchodní třídou. 

Ještě bych se chtěla zmínit o stravě. Snídaně jsme měli formou švédských stolů se spoustou různých salátů a zeleniny. Podává se košer jídlo, to znamená, že na stole se neobjevuje společně maso  a mléko.  Večeře byl formou menu, vcelku chutná. Sspecialitou izraelské kuchyně je "hummus". Je to pyré z dušeného lilku, česneku nebo z různých bylin. Mám dojem, že už je mně jasné, proč se říká "to je ale humus". K jídlu se podává místo  chleba obilná placka.
Na závěr trh v Nazaretu. 

Odbavení na letišti v Izraeli bylo stejné jako v Praze, navíc nám byla kontrolovaná zavazadla. Tak tedy Shalom Izrael.

Vzhledem k tomu, že v době pobytu jsem ještě nevlastnila digitální fotoaparát, fotky uvedené v cestopise jsou stažené z internetu.