Kuba

K U B A - březen 2015

Jaká je Kuba? To se  opravdu nedá jedním slovem shrnout. Možná je barevná, ale hlavně, na Kubě je možné všechno. Přátelští a ochotní lidé. Krásná příroda. Čisté, tyrkysové, průzračné moře. Opuštěné pláže. Nádherné koloniální stavby, ale bohužel polorozpadlé. Staré „ameriky,“ „komunistické žigulíky“ a mezi nimi projíždějí poslední modely od Audi.

Od východu jedete krajinou krásnou, hustou a povzbuzující zelenou. Ani ne po sto kilometrech červená. Všude kolem vás jezdí veliká ruská nákladní auta, palmy bezvládně visí, místo jasně zelené nabírají hnědočervenou barvu. Přejedete přes hory a čeká na vás modrozelená Kuba. Nekonečný modrý obzor Karibského moře, lemovaný nejvyššími vrcholy pohoří Sierra Maestra.

Naše cesta na Kubu byla tentokrát zcela netradiční. Nejeli jsme s cestovní kanceláří, ale naši přátelé, Kája a Jarmila Jelínkovi, se kterými jsme absolvovali s cestovní kanceláří Čebus Mexiko a Čínu nám nabídli, zda s Miladkou nemáme zájem vypravit se na Kubu s nimi. Tuto nabídku jsme ihned přijali, i když nám nebylo jasné, proč chtějí cestovat s očividně oproti nim „staršími dámami“. A to jsme ani netušily, že to bude nejlepší cesta, kterou jsme absolvovaly. Celou cestu připravili Kája s Jarmilou, zajistili letenky, víza, pronájem auta, ubytování v Havaně a ve Varadeu, včetně vstupenek do Tropicany. Navíc Jarmila bezpečně odřídila 1750 km a Kája se ukázal jako chodící encyklopedie. Takže nakonec to bylo tak, že na dovolenou jeli taťka a mamka s „holkama“. I tento cestopis je trochu odlišný od všech mých předchozích cestopisů, jelikož se zde projevil spisovatelský talent Káji.

Takže s našimi přáteli se setkáváme v Praze na letišti. Protože nás čeká náročná cesta do Havany přes Moskvu s 5 ti hod. čekáním, posilujeme se na cestu becherovkou. Čekací dobu v Moskvě jsme celkem prožili dobře a konečně nás vítá Kuba.

Ostrov Kuba byl objeven Kryštofem Kolumbem v roce 1492. Teprve o století později se jej však Španělům podařilo opravdu dobýt a současně vyhladili původní domorodé obyvatelstvo – Indiány. Původními obyvateli ostrova totiž byly indiánské kmeny Arawaků. Následoval
dovoz otroků z Afriky. Do roku 1898 byla Kuba jádrem španělské moci v Karibiku. Koncem 19. století se na Kubě začaly objevovat snahy o nezávislost. Toho využily USA a ve válce proti Španělům prosadily na Kubě své vlastní hospodářské zájmy. Španělé byli poražení a Kubu museli postoupit USA. Roku 1902 byla na Kubě vyhlášena formální nezávislost, ale v letech 1906 a 1913 USA opět intervenovaly. USA se nepodařilo prosadit, ale z této doby pochází pronájem zátoky Guantánamo na neurčitou dobu. Od roku 1933 až do roku 1959 byl hlavou státu proamerický prezident F. Batista. Roku 1959 byl po dlouhé guerrilové válce Batista svržen a vlády se ujali revoluční vzbouřenci v čele s Fidelem Castrem. Fidel Castro převzal úřad ministerského předsedy. Vláda byla původně nekomunistická. Skrz zestátnění hospodářství však ztratila dřívější sympatie USA, prezident Eisenhower vyhlásil hospodářské embargo Kuby a země se začala orientovat na SSSR. Včetně přijetí veškerých komunistic-kých ideologií. V roce 1961 proběhl pokus o invazi protikomunistických povstalců v Zátoce sviní, ale povstání bylo poraženo. Castrovo veřejné přihlášení se ke komunismu a umístění sovětských raket na Kubě vedlo v roce 1962 k tzv. Kubánské krizi, která byla na hraně téměř celosvětového konfliktu a v podstatě k politické a hospodářské izolaci, která trvá až dodnes. Ta v současnosti ještě posílila, neboť počátkem 90. let se rozpadl bývalý socialistický blok, a Kuba tak ztratila značnou část hospodářské podpory.

Na letišti v Havaně nás čeká první pasová kontrola. Stoupáme si do řady, kde se nám zdá být nejméně turistů, ale bohužel máme smůlu. Naše paní celnice odchází a jsme vyzvání k čekání. Když to trvá asi 20 min., vidíme je přicházet a ještě žvýkat chleba, který zapíjí kávou. Konečně přicházíme na řadu. První je Kája, který ovládá španělštinu, aby nám potom mohl signalizovat, jak máme na otázky kývat ano a ne. Určitě jsem to potřebovala, paní celnice byla nesmiřitelná. V hale je víc celních policistů než turistů, ale konečně jsme venku a mě-íme si peníze. Kubánci mají dvojí měnu: Kubánské Peso CUP (cca 1CZK) a Konvertibilní Peso CUC (cca 1 Euro). Ti Kubánci, kteří mají to štěstí a pracují v turistickém odvětví nebo mají jinou šanci dostat se k tvrdší měně formou provizí či spropitného, vytváří v komunistické Kubě v podstatě novou třídu. Běžní lidé totiž berou průměrný měsíční plat 30 EUR (nové auto stojí 60 až 80 tis. CUC. Od vlády sice místní lidé dostávají formou přídělů základní potravi-ny, ty jim však vystačí jen na 14 dní a zbytek si musí dokupovat za CUC. Pokud tedy někdo dostane všimné či provizi 5 konvertibilních pesos, dostane týdenní plat. Když v takovém zaměstnání vydrží několik let, věřím, že je to na Kubánské poměry kapitalista.

Najímáme taxi, které nás odveze na ubytování. Očekává nás paní Cary, velmi příjemná dáma. Posadí nás v obývacím pokoji a zjišťujeme, že ubytování pouze zprostředkovává a že si nás někdo vyzvedne. Z obývacího pokoje jsem u vytržení a ihned žádám, zda mohu pořídit fotografii.V místnosti se snad nenajde jedno volné místo, kde by nebyly nějaké sošky nebo umělé květiny. Po chvíli čekání si nás vyzvedává dcera našich bytných. Čeká na nás dobrá večeře a jsme rádi, že máme konečně postel. Zjišťujeme, že dečičky a květiny jsou i na zásobníku vody WC. Zato hned ráno mně při splachování vypadla páčka a spadla váza, která se sice nerozbila, ale uletěl jeden květ. Závadu jsem jak takž zvládla.

Po dobré snídani se vydáváme na prohlídku Havany.

Havana se pyšní největším a nejbezpečnějším přírodním přístavem celé oblasti Karibiku. To byl jeden z důvodů, proč se město stalo rychle prosperující křižovatkou celé země. Havana byla založena roku 1556 a ihned se stala hlavním městem. Ještě předtím bylo na tomto místě jiné město, které bylo ovšem vypáleno francouzským pirátem Jacquesem de Soresem. Španělským úřadům trvala obnova města 3 roky a vzešla z ní i první kamenná budova celého ostrova Castillo de la Real Fuerza. Kolonizátoři si byli vědomi výhodné polohy města, a tak začali vystavovat velké kamenné hráze a opevnění, aby Havanu uchránili před piráty a jinými kolonizátory. Roku 1762 se však Britům po-dařilo v rozmezí šesti týdnů město dobýt. Ti město drželi po dobu jedenácti měsíců, a pak ji vyměnili se Španěly za Floridu. Prudký rozvoj zažila Havana v 19. století, což byla i doba, kdy se zde začaly stavět ty nejkrásnější budovy. To však vedlo také k rapidnímu zvýšení kriminality a prostituce v uli-cích. To druhé přetrvává dodnes. Po skončení války za nezávislost v roce 1902 se město ocitlo pod silným vlivem Spojených států, což byl také jeden z mnoha důvodů pozdější národní revoluce, kdy se Kuba Američanům uzavřela. Tento status trvá až dodnes a na atmosféře Havany, potažmo celé Kuby, je to velmi znát. Jedinečná, exotická atmosféra města je úžasná. Doufejme, že pozvolna se uvol-ňující blokáda ze strany Spojených států amerických ji nezničí. A věřme, že i v dalších letech se budou turisté do hlavního města Kubánské republiky rádi vracet! Přesto jsem se však dlouho nemohla vzpamatovat při pohledu na ty krásné paláce, honosné koloniální domy, které jsou ovšem momen-tálně téměř ve stavu rozpadu. Kdybyste na balkonech neviděli pověšené vyprané prádlo, tak neuvě-říte, že se v těchto domech dá bydlet. Úplně jsem si dovedla představit, jak by vypadaly zrestauro-vané. To by snad potom byla Havana tím nejkrásnějším městem.

Procházku začneme na pobřežní třídě Malecónu, širokém bulváru, dlouhém 8 km. Potkáte zde spousty odpočívajících a rybařících Kubánců. Podél promenády se nachází celá řada významých památek jako je např. pevnost Castillo de la Real Fuerza, pevnost Castillo de San Salvador de la Punta, věž Torreónu de San Lázaro či Hotel Nacional a také mnoho památníků. Pohled z Malecónu ve směru na Capitol do staré Havany vám nabídne staré krásné město, ovšem zničené po válce. Některé domy působí jak vybombardované, ohořelé a téměř před zhroucením. V samotné staré Havaně je toho spoustu ke zhlédnutí. Západně od její části úzkých a starých uliček se rozprostírá nádherný havanský bulvár Prado, oficálně známý jako Paseo de Martí. Tento bulvár se táhne od Centrálního parku až k moři. Oblast Prado připomí-ná slávu Staré Havany, nalezneme zde mnoho velkých paláců. Pokračujeme kolem Velkého divadla s fasádou z r. 1833 a Capitolu, který se opravuje a má v něm být opět sídlo parlamentu.
 

Přes muzeum Bellas Artes míříme po stopách Ernesta Hemingwaye k baru la Florida kam chodíval Hemingway na daikiri a má tam sochu. Procházíme obchodní ulicí Calle OBISPO, největší v Havaně. Je zde stará lékárna z 50 let, obložená originálním černým dřevem. V hotelu Ambos Mundos žil Hemingway v letech 1932-1939 a napsal zde román "Komu zvoní hrana". Do baru Bodeguita del Medio chodil na mochito. E. Hemingway napsal: "Svoje daiquirí ve Floriditě, svoje mojito v Bodeguite". Bar je plný fotografií ze života Hemingwaye. 

Historické náměstí PLAZA DE LA CATEDRAL je snad nejzajímavějším kulturním místem metro-pole. Interesantní katedrála, založena jezuity v roce 1748, obklopená koloniálními paláci z roku 1748 na první pohled upoutá svou barokní fasádou z vápence, se znatelnými zuby času, který se ostatně podepsal i na známých zvonech San Miguel a San Pedro. Její čistý vnitřek je překvapivě skromný, ale kdysi v něm byly uchovávány do roku 1748 ostatky Kryštofa Kolumba než ho odvezli do Sevilly.

Dáváme si oběd a pokračujeme dále podél zálivu Entráda. Fotíme sochu Krista, kterou dala postavit Batistova manželka. Tři týdny po jejím dokončení musel však Batista, v lednu roku 1959, uprchnout z Kuby.

Navštěvujeme Castillo de San Salvador de la Punta, kde se nás ujímá průvodce. Pevnost je ze 16. století, jedna z nejstarších obranných staveb města zdobená děly. Odtud je pěkný výhled na Malecon a pevnost El Morro s majákem, která se vypíná na druhé straně úžiny.

Na pevnost El Moro se lze dostat jen tunelem pod vodu, proto jedeme taxíkem v „Chevroletu“. Konečně si připadáme jako americké dámy z filmu. Aspoň že Miladka dostála bontonu a měla šálu přes hlavu, jejíž konce za ní vlály. Pevnost El Moro byla opěrným bodem španělských kolonistů v Mexickém zálivu. Ještě před třiceti lety ovšem sloužila jako obávaný kriminál pro nepřátele socialismu. Dnes se v jejích ochozech procházejí turisté. Střelba denně v 21.00 hod.

2. den
Jdeme navštívit Plaza de la Revolucióon. Cesta vede kolem velké budovy, která, vypadá vybydleně a ke svému úžasu zjišťujeme, že se jedná o chemickou fakultu. Že by následky chemických pokusů? Před budovou je zaparkované dlouhé opotřebované auto. Že by auto rektora?

Plaza de la Revolución je rozlehlé prostranství, kde se konají politické manifestace, většinou kromě turistů ale bývá prázdné. Náměstí dominují výškové budovy ministerstev, postavené v 50. letech. Památník José Martí je jeden z nejvyšších bodů města Havany. je na náměstí, Je to 109 m vysoká věž, kde se dá výtahem vyjet nahoru na velkolepý výhled na město. V přední části věže je obrovská socha Martiho, básníka, spisovatele a národního hrdiny na Kubě. Budova ministerstva vnitra je zkrášlená obrovskou železnou nástěnnou sochou Che, která bývá v noci osvětlena.

 Chtěli jsme vystoupit po schodech k památníku, ale bylo nám v tom zabráněno vojskem. Nechápali jsme proč, ale nakonec jsme zjistili, že musíme jít z druhého konce, kde u schodů stála Kubánka a vybírala jen tak vstupné. Vydáváme se dál podle mapy k neobyčejné zajíma-osti Havany – hřbitovu Necrópolis de Cristobal Colón. Je to jeden z největších hřbitovů v Jižní i Severní Americe. Hřbitov je opravdu obrovský, údajně se rozkládá na ploše necelých 5 km2, jednotlivé uličky jsou pojmenovány a označeny jako ve městě. Hřbitov je tvořen zdobnými náhrobky, nebožtíci jsou zřejmě pohřbíváni nad zemí jako v New Orleans. Některé pomníky jsou velice honosné, nejvýznačnější byl pomník padlým z války za nezávislost z roku 1870. Můžete zde vidět hrobky spousty významných osobností, mezi nimi například rodičů José Martího nebo hrobku Máxima Goméze. Zřejmě největší atrakcí

hřbitova je hrobka ženy, která zemřela při porodu – obří mra-morová socha ženy, která drží kříž a na rukách dítě. Jdeme hlavní cestou a fotíme náhrobky. Docházíme k centru hřbitova, kde se nachází osmihranná kaple, když nás zastavuje policejní úředník. Napřed nechápeme, ale potom Kája vyrozumí, že se na hřbitov platí a my nezaplatili. Ostraha je zřejmě výborná. Ptal se, jestli máme problém. My že ne, ale nevěděli jsme, že se platí. A že se vrátíme zaplatit. Když jsme došli k bráně, usoudili jsme, že fotky už máme a nekřes-ťanské vstupné 5 CUC (cca 140,-Kč) platit nebudeme a odcházíme pryč.

Hledáme park Johna Lennona, který je nakonec o ulici níž, než je uvedeno v průvodci. Bronzová socha Johna Lennona v životní velikosti sedí na lavičce v havanském parku od roku 2000. Nejprve byla hudba Beatles na Kubě zakázána jako příliš dekadentní, avšak díky Lennonově aktivismu a protestu proti válce ve Vietnamu se stal mezi Kubánci hrdinou. Její instalace se zúčastnil sám tehdejší prezident Fidel Castro. Je zde instalována i skulptura od Joko Ono.

Pokračujeme 17. Ulicí (3km) a ž k hotelu Nacionál. Konečně zjišťuji, že i v Havaně jsou krásné domy. Něco jako Beverly Hills z LA. Hotel je nejluxusnější v Havaně. Dopřejeme si zde báječnou hodinku s mochitem. Velkým rébusem bylo hledání WC. Kocháme se vyhlídkou na mexický záliv.jsou zde dvě děla ráže 305 mm, která odrazila americké válečné lodě za španělsko-kubánsko – americké válce.

Vzhledem k tomu, že musíme vyzvedout v centru vstupenky do Tropicany na noční představení a nechce se nám jít pěšky, využíváme CoCo taxíky. Nakonec vstupenky vyzvednout nepotřebujeme, stačí rezervace z Česka, tak si dáváme poslední mochito v Havaně s živou hudbou. Cestou zpět potkáváme hřbitov lokomotiv a tradiční bránou vstupujeme do čínské čtvrti.

Večer jdeme znovu na Plaza RevoluCion vyfotit osvětlený portrét Che. Snímky se sice zdaří,
ale my zjišťujeme, že na PR jsme sami a potřebujeme taxíka na představení do Tropicana baru. Jarmile s Kájou se nakonec u silnice podaří jednoho zastavit, který nám sdělí, že odveze pasažéry a pro nás se vrátí. Skutečně přijel, a když jsme se dostali k Tropicaně, museli jsme vystoupit před bránou, jelikož neměl licenci do Tropicány. S Kájou se domluvil, že po skončení programu pro nás přijede. Při vstupu do Tropicany muži obdrželi doutník a ženy čokoládový bonbon. Na stůl jsme dostali 4x sklenici šampaňského, 1l rumu, 4x Coca Colu a oříšky.

Místa jsme měli díky Kájovi ta nejlepší pro focení. Kabaret Tropicana byla postavena v roce 1939 . Nachází se v živém lese s velkými majestátní stromy, jako jsou Royal Palms, Mamoncillos, Mango stromy, cedr a mnoho dalších. Představení jsou vedena přímo pod hvězdami na noční obloze. Přes 120 umělců se za doprovodu afrokubánských a latinskoamerických rytmů předvedou v nákladných třpytivých kostýmech. Tančí se zde převážně salsa, ale také jsou připraveny i další výpravné tance s různými náměty, např. z místní historie nebo folkloru. Po skončení programu si nás taxíkář opravdu vyzvedl hned u vchodu.

3. den
Ráno se vypravujeme na nákup rumu domů, ale zjišťujeme, že ještě v 9.30 hod. je zavřeno. Kája s Jarmilou jdou pro objednané auto, zaparkují před domem a jdou pro nás a kufry. Auto v ulici způsobí rozruch a má ihned 7 chlapů – kibiců. 20 min. se snažíme otevřít kufr auta, všichni pomáhají. Nakonec to vyřešila Jarmila svými nehty. Objíždíme několik bloků, rumárna je otevřena, vykupu-jeme všechny zásoby Legendária, tj.7 letý rum. Odjíždíme směr Pinar de Rio a po 30 min. jízdy na západ se ocitáme opět u Kapitolu. Pokus č. 2 opustit Havanu začínáme na Maloconu a Havanu opouštíme přes Miramar a marinu Hemingway. Dalších 20 min. bloudíme a hledáme jak najet na dálnici. Naše snaha je korunována úspěchem asi 20 km za Havanou. Po ½ hod. jízdy po dálnici zastavujeme u benzinky, kde se nám nepodaří zakoupit nic k jídlu. Bezprostředně po odjezdu z ní jsme zastaveni sequriatem a do auta nám je přidělen Kubánec. Během cesty se dovídáme důležité informace. Je ing. Agronom, jeho plat je moc dobrý, bere 600 CUP. Na dotaz, proč je na dálnici tolik mostů, které nikam nevedou, nám řekl, že došel materiál a „Cuba – todo es posible“ , tj.: „na Kubě je možné všechno“. Tak vzniklo naše motto. Přichází dopravní krize, málem jsme srazili cyklistu na dálnici. Po dálnici běhají psi, jezdí cyklisti, koně s vozem. Když náš Kubánec zjistil, že jedeme na prohlídku tabákové farmy, zve nás zdarma na návštěvu jejich pěstírny tabáku. Tabákové plantáže na Kubě jsou sice vlastněny soukromníky, ti ale musí veškerou úrodu prodat státu za stanovenou cenu. Uprostřed polí s velkými zelenými listy, dozrávajícími na slunci, stojí dřevěná tabáková stodola. Tady se listy zavěsí na tyče a

 

poté se suší dohněda a podrobí se složitému procesu fermentace, následuje sušení vzduchem, zabalení a opatření štítkem s uvedením stáří a poté jsou poslány do továren na doutníky. Obecně se dělí dout-níky na suché (short-filler) a vlhké (long-filler). Short-filler doutníky mají náplň tvořenou tabákovou směsí, která je naře-na na malé kousky. Doutník je obvykle strojově vyráběn. Vzhledem k charak-teru náplně doutníku je proces hoření rychlejší a teplota vyšší. Tmavší obalové listy dávají doutníku sladší nádech. Long-Filler doutníky mají náplň pouze z celého neřezaného tabákového listu a balí se ručně. Doutníky long-filler hoří obvykle pomaleji a vyrovnaněji než suché doutníky. Chloubou havan je obrovská škála výběru: 34 značek a 240 různých doutníků. Nabízí nám krabici doutníků za 380 CUC se slevou za 200 CUC. Ale my už máme v autě krabici za 40 CUC od domácího z Havany. Rozdáme nějaké bonbony a tužky a našeho inženýra vyměníme do auta za zaměstnance farmy, který nám najde v Pinaru restauraci, kde se můžeme najíst a ještě nám domluví ubytování v Viňales.

 

Po obědě odjezd do Viňáles se zastávkou v hotelu Los Jazmines, kde se točil jeden díl seriálu „major Zeman – Rukojmí z Bella Vista“. Neodolali jsme, abychom si u baru, kde popíjel Ruda Jelínek, alias major Hradec svoje drinky nedali výbornou Piňa coládu. Po prohlídce zvláštních kopcovitých útvarů homolovitého typu - mogoty, odjíždíme do Viňáles. Vzhledem k tomu, že je sezona a není zde mnoho bytů, které se pronajímají, máme trochu potíže. Ale místní Kubánec se nevzdává, telefonuje na několik stran a nakonec si k nám sedá do auta a odváží nás na ubytování. Jsme sice všichni čtyři na 9. m2, ale nevadí, máme zase pěkné posezení na verandě. Vydáváme se na prohlídku městeč-ka, kde zaujme jen pěkný kostelík s kupolovitou věží a hlavně nakupujeme rum a coly na Cuba libre. Od domácích jsme zjistili, že za licenci na ubytování musí ročně zaplatit 1500 CUC, i kdy-by nikoho neubytovali. Je to pěkná zlodějna.

4. den

 

Domluvený budíček v 8.00 hod. neplatí, holkám se nechce vstávat. Naštěstí rodiče jsou neúprosní a holky vzbudili. Snídani stíháme, stůl se téměř propadá pod nápory jídla. Vyrážíme v 9.00 hod směr Pinar, kde musíme zhlédnout technologii výroby rumu. Díky bezvadnému značení na Kubě jsme zabloudili. Naštěstí na benzince nám poradili a budovu jsme našli. Je to nenápadná a zanedbaná budova, jako většina na Kubě. Zcela logicky zastavuje napravo, ale protože platí, na kubě je možné všechno, posílají nás nalevo. Ještě než vystoupíme, stojí u našeho auta osobní hlídačka. Se slovy, že nám auto ohlídá, odcházíme do palírny. Vcházíme do první místnosti, kde je plnička lahví, lavórek s čímsi podezřelým a 5 lahví rumu. Technologický postup výroby rumu začíná trháním plodu guavity a jejím následným zkvašováním. Tedy není to třtinový líh. Další proces je stejný jako u třtinového, liší se jen v lihovosti a dělí se na sladký likér (30%) a normální rum (40%). Po nákupech nasedáme do auta, zaplatíme hlídačce a míříme do Soroa na prohlídku orchidejí. Je zde zastoupeno 80% orchidejí celého světa a 90% palem na Kubě. Po prohlídce nás čeká 200 km jízdy na prohlídku krokodýlí farmy. Při průjezdu Havanou opět řešíme záhadu Rubikonovi kostky, jak se tam vyznat. Naštěstí sjedeme špatně jen jednou, což nás stojí 20 min, ale nakonec cestu najdeme. Po dalších 150 km konečně z dálnice odbočujeme a během 15 min. krokodýlí farmu nacházíme. Chovají tam 4700 krokodýlů ve věku do 40 let. 50% produkce každý rok vypouští na poloostrov Zapata a ostatní je pro zachování reprodukce. Z vajíčka se líhne samička, pokud je teplota v rozmezí 28-31 st.C, tak se líhne sameček. Dospělec je po 7 letech věku.

Jeden samec je schopen obhospodařit až 5 samic. Dožívá se 100 let a pohlaví se pozná až v 5 roce života. Ne vizuálně, ale sáhnutím. Dorůstá až 4 m a v 7 letech váží 40 kg. Nabídku krmení, koupi zubů a peněženek jsme odmítli, stejně by nás natáhli a šli jsme raději na steak z krokodýla. Tady nás stejně natáhli, byly to jen kousky masa a převládal ananas. Asi to byl ten roční krokodýl, když nebyl moc vidět. Uklidňujeme se douškem lahodné slivovice, tedy kromě řidičky. Čeká nás už jen 10 km do cíle. Z toho se nakonec vyklubalo jen šest a ubytování nacházíme velice rychle. Spát tu však nebudeme, dostali jsme do auta stopařku a ta nás zavedla do místa našeho ubytování. Místo je to nádherné, z terásky koukáme přímo na Karibik. Ještě ½ hod. rozebíráme, zda přemístit auto před havárií s uzrálým kokosem, které hrozivě visí z palmy nad autem. Po půlhodinové meditaci jsme se rozhodli situaci zkontrolovat osobně. Výsledkem bylo zjištění, že z terasy dochází k chybě paralaxou a k žádné havárii kokosu s autem nehrozí. Nakonec usuzujeme, že snad auto netrefí. Kája se osmělil a objednal si nejstylovější nápoj karibského ráje – „Coco-Loco“ (bláznivý kokos). Kokosový ořech se seřízne a do vnitřku se kápne štědrá dávka rumu. K překvapení všech vychází pan domácí se žeb-říkem a mačetou a jde useknout čerstvé kokosy. Usekne pro jistotu čtyři, ale nápoj nás děvčata neosloví.

5.den
Ráno vstáváme, balíme kufry a těšíme se na snídani. Snídaně se podává na terase před domem v nádherné záři slunečních paprsků. Postupně se na náš stůl snášejí spousty jídla, my ale nejíme a čekáme na vajíčka. Když už nabudeme dojmu, že vejce nebudou, pustíme se do snídaně. Posledním chodem byl lívanec politý medem. A když nám paní domu donese bílý jogurt, pravděpodobně na polití ovoce, teprve se nás zeptá, zda chceme vejce. S plnými žaludky odmítneme a dalších pět minut meditujeme nad tím, jak jsme přišli o vejce. Než odjedeme, majitelka nám přinese adresu příštího ubytování a nasedajíce do auta zjistíme, že nemáme mapu. Bingo! Našla se pod postelí "děvčat". Odjíždíme s plánem najít směnárnu. Po dvou neúspěšných pokusech se vydáváme na cestu na pláž Giron, kde se vylodila v roce 1961 brigáda 2056 plná kubánských kontrare-volucionářů. Cestou vyjíždíme do úseku, kde se tisíce krabů snaží dostat z jedné strany silnice na druhou. Zastavujeme na focení a díváme se, kolik stovek krabů zahynulo pod koly aut. Supi budou mít hostinu.

Zastavujeme na místě odkud je pěkný výhled do Zátoky sviní, ale naše úmysly zhatí voják, že se jedná o vojenskou zónu a musíme pryč. Couvneme tedy o 100 m, kde jsou oficiální pláže a záběry pořídíme tam. Další zastávkou je pláž Giron a Muzeum vylodění. 17. dubna 1961 se na Playa Girón
vylodila jednotka 1297 kubánských emigrantů. Tito Kubánci byli vycvičeni CIA, jejíž lodě čekaly nedaleko. Američtí piloti bombardovali den před tím kubánské letecké základny. Prezident Kennedy nebyl ochoten povolit vstup amerických jednotek na Kubu či další bombardování (americká spolu-účast byla popřena v každém případě). 20 000 Castrových vojáků doprovázených dělostřelectvem a tanky odrazilo invazi během 48 hodin. Asi 1 180 emigrantů bylo zajato a posléze vyměněno za jídlo a léky ve výši 53 milionů amerických dolarů. Vítězství podstatně zvýšilo Castrův národní a meziná-rodní status. Brzy poté prohlásil Kubu za socialistický stát jedné strany.

Z jogurtu a socialistické propagandy se udělalo Jarmile špatně a musí doběhnout na WC. Naštěstí máme doktorku Svatavu, která ji vyléčí štamprlí slivovice. Jarmila je řidička, tak jednu může. Jdeme směnit peníze a u směnárny potkáváme sekuriťáka Pepíka, který 5 let pracoval v Litvínově, kde se také seznámil se svou manželkou, rovněž Kubánkou. Mají dceru právničku (počatou v Česku) a šetří, aby se opět mohli podívat do Česka. Slovo dalo slovo a tak se dovídáme, že nákupy se dělají jen ve středu a v sobotu, kdy se tady koná trh, na který se sjíždějí lidé z širokého okolí. Mimo tyto dny je k dostání jen základní potravina - rum. Vyměníme peníze a utíkáme se vykoupat na pláž. Následuje první koupání ve vodách Karibiku, voda je příjemně teplá, sluníčko pálí a ve 12.00 hod. máme 32 st.C, nasedáme do auta, dotankujeme a vyrážíme směr Cienfuegos. Podle značek cca 85 km. Po 1/2 hod. zastavujeme, abychom se zorientovali, a ve stejné době u nás zastavuje druhý vůz s dotazem na směr cesty. My na ně španělsko-česky, oni francouzsko- anglicky a nakonec pomocí gestikulace a mapy se rozhodneme, že cesta po které jedeme je určitě správná. Po další hodině přijíždíme do měs-ta, ve kterém opět chybí jakékoliv dopravní značení a tak opět bloudíme a hledáme cestu na Paseo Martí (malý Malecon). Zachrání nás až cyklista, který to nějak vycítí, že jsme v koncích a na kole nám dělá předjezdce této perly Karibiku a spletí pravoúhlých uliček nás vyvede před centrální bulvár. Teď už si poradíme sami. Trvá to ještě chviličku, než v systému jednosměrek nacházíme pravou, ale už projíždíme podél domů s vysokými sloupy zakončenými římskými hlavicemi, domů krásně res-taurovaných v duchu španělské koloniální architektury, ale i domů zpola rozpadlých.

Zastavujeme až v Punto Gorda, kde se pokocháme výhledem na moře, hotely a restaurace. Nachá-zíme zde rychlé občerstvení, kde za 10 CUC dostaneme 4 pizzy, 2 piva a 2 Coca Coly. Znovu nasedáme do auta a tentokrát definitivně míříme do Tri-nidadu. Malebná silnice, která se v délce 80 km vlní východně z Cienfuegos do Trinidadu, lemuje předhůří Sierra del Escambray, druhého nejvyššího pohoří na Kubě. Okouzlující město Trinidad, třetí ze sedmi původních Velázquezových osad, zbohatlo díky pašování, trhu s otroky a cukrem. Značná část starého města je vybavena úžasnou španělskou koloniální architekturou, podobně jako další části ostrova Kuba, a byla označena UNESCEM jako „Místo světového dědictví“. Trinidad je nejkrásnějším městem na ostrově a také jedním z nejlépe docho-vaných koloniálních měst na celém bývalém území Ameriky. Ale bohužel, opět díky absenci dopravního značení to není jednoduché a tak se nám těch 80 km začíná prodlu-žovat. Po hod. jízdy a 100 km přijíždíme k místu velkého požáru (kontrolovaného 1 hasičským vozem), kde se zdržíme dalších 20 min. Kolem odbočky k NP, který jsme chtěli navštívit, přijíždíme v době, kdy je už zavřeno. V Trinidadu jsme našli kontaktní místo na ubytování a jako vždy nám majitel řekl, že bydlíme někde jinde. V zeleném tričku usedá na kolo, vyráží před námi a my jedeme za ním. Jarmila si ho ale poplete s jiným cyklistou a k našemu zděšení následuje cyklistu v modrém tričku. Po krátkém manévrování se zpátečkou šťastně dorážíme do cíle. Po ubytování vyrážíme na večerní procházku a zakončíme ji v restauraci s tradičním nápojem Canchancho. Dáme 2 rundy, poslechneme si kapelu a odcházíme na naši polévku na ubytování. Popíjíme, Kája kouří doutník a mluvíme o plánech na následující den. Nejsme žádní opilci, to pití provozujeme jen kvůli svému zdraví.

6. den

Ráno vstáváme a dopisujeme včerejší poznámky. Napřed u mně na posteli, posléze po snídani u stolu. Když odcházíme od snídaně, domácí nám nabízí vyšívané ubrusy. Zdvořile odmítáme a jdeme pakovat kufry do auta. Jarmilu obtěžuje žebrák, nemůže nastoupit do auta. Konečně máme naloženo a vyrážíme směr trh. Po ½ hod. bloudění zjišťujeme, že tu žádný trh není, nasedáme do auta a vyrážíme ven z města. Když se složitě probijeme za město směr Sancti Spiritus, zjišťujeme, že vlastně chceme jet na druhou stranu. Takže otočka, znovu městem směr NP Toppes Collantes. Městem projedeme na dvakrát a když odbočujeme z hlavní směr NP, divíme se, jak nám to pěkně jede. Silnice se postupně zvedá a zvedá a zvedá a nakonec se ještě po povrchu vlní. Jedeme za autobusem rych-lostí 10 km/hod a ještě na jedničku. Po ½ hod. stoupání zastavujeme na vyhlídce. Tady uděláme fotky panoramat, chvilka odpočinku a honem do auta. Máme ještě před sebou 8 km. Zastavujeme na parkovišti před vstupem do NP a tady padne defini-tivní rozhodnutí, Kája s Jarmilou půjdou dolů a já s Miladkou „zůstaneme hlídat auto“. Doprovázíme je až k mís-tu sestupu a zde usoudíme, že opravdu děláme dobře, že nejdeme dolů. Kája s Jarmilou odchází, cesta vede úzkou pěšinkou lesem stále dolů. Později se dovídáme, že místy klesání po ½ m schodech a začínají se děsit, že to budou muset vyšla-pat nahoru. Blížícím se vodopádem je cesta horší a horší. Konečně u cíle. Vodopád je pěkný, zalo-mený a poměrně rozlehlý. Sejdou ještě k laguně pod vodopádem, kde se odmění slivovicí a jdou zpět.
Cesta zpět je peklo s každou minutou. Nakonec je těch pekelných minut celkem 45. Já s Miladou se zatím kocháme krásným okolím. Opět je zde hotel, kterému došel materiál a lavičky bez sedadel. Vyhříváme se na sluníčku a nakonec vyhledáme příjemnou hospůdku, kde můžeme relaxovat při koktejlu. Odpočatí odcházíme k autu čekat na Káju s Jarmilou. Při jejich spatření si blahopřejeme, že jsme nešly s nimi. Když po 20 min. přichází k sobě a vrací se do života, nasedáme do auta, a ten-tokrát definitivně míříme skrze Trinidad do Údolí cukrovarů. Všude kolem je vypálená půda, ale vyhlídka na krajinu je pěkná.

 
Údolí cukrovarů jsou tři propojená údolí San Luis, Santa Rosa a Meyer. Nachází se cca 12 km od města Trinidad, v přírodní rezervaci Topes de Collawtes, V těchto třech údolích bylo mezi 18. a 19. století v provozu na desítky cukrovarů s 30 000 otroky, kteří museli pracovat na plantážích a v mlý-nech. Do dnešní doby se tu zachovalo na 70 cukrovarů. Kuba byla mezi 18. a 19. století největším výrobcem cukrové třtiny. A to díky vhodným klimatickým podmínkám. Cukrová třtina se ale musela rychle přepravovat. Proto byla v roce 1888 postavena železnice z Údolí cukrovarů do města Trinidad a do přístavu Casilda. Po roce 1820 kdy bylo zrušeno otroctví začalo mnoho cukrovarů krachovat. Zastavujeme v městečku Manaca-Iznaga, kde se rovněž za parkování u malého vlakového nádraží platí. Došli jsme k usedlosti Hacienda Manaca-Iznaga z roku 1816,významného pěstitele cukrové třtiny, kde je dominantou sedmipatrová 45 metrů vysoká věž Torre de Iznaga z r. 1845, nabízející za 1 CUC úžasnou vyhlídku. Majitel z ní kontroloval práce otroků na poli a zvon ohlašoval začátek a konec práce. Nyní leží před haciendou Casa Iznaga, což je jednoposchoďový koloniální dům bývalých pánů, dnes restaurace. Také se tady nalézají rezavé nádoby, v níž se vařila melasa. Všude kolem je spousta stánků s vyšívanými ubrusy, dečkami a podobně. Údolí cukrovarů je spolu s městem Trinidad od roku 1988 zapsán na Seznamu světového dědictví UNESCO.

Odtud naše cesta míří přes Sancti Spiritus do Ciego de Avila s krátkou přestávkou na autobusové zastávce na oběd. Tady si rozkládáme svůj bufet a v klidu obědváme. Čeká nás ještě hodina cesty a pro dnešek nejdůležitější věc, hledání ubytování. Projíždíme městem křížem krážen a nic nenachá-zíme. Nakonec slavíme úspěch s místní dekorátorkou hotelů, která nám našla ubytování již na druhý pokus. Bydlíme opět v jednom pokoji s terasou. Jak se ubytujeme, jdeme ještě nakoupit polívku na benzinku a cestou zpět hledáme pekárnu, protože cítíme vůni chleb, ale nic jsme nenašli. Večer na terase tradičně povečeříme polívku a v 11.00 hod. jdeme spát. Miladka se neskamarádila s postelí a ta ji shodila na zem. Domácí nás ještě večer přesvědčila, že v Santa Claře a ani nikde poblíž ubytování není a že můžeme využít její po-hostinnosti a prodloužit ubytování. Vypadá to, že je to jediná možnost a tak s radostí a nadše-ním návrh přijímáme. Zítra tedy vyrazíme k moři jen nalehko a zpět se stavíme v Santa Claře.

7. den

Přicházíme na 8.00 hod. na snídani, tu nám přináší až v 8.20 hod. Vybaveni foťáky, pitím a pasy vyrážíme na Cayo Coco a hlavně na pláž. Po ¾ hod. přijíždíme k závoře, kde další 20 min. probíhá pasová kontrola. Místní na ostrov nemůžou, proto tak přísná celní kontrola. Za dalších 2 CUC na hlavu se závora otevírá a my vyjíždíme na 17 km dlouhou a uměle vybudovanou silnici mezi Kubou a ostrovy. Vedeme řeči, kam bychom se schovali před případnou Tsunami, jedině snad do potrubí u mostu. Konečně přijíždíme na konec silnice, kde se asi bude nacházet plánovaná pláž. Cayo Coco je ostrov s údajně nejlepší pláží celé Kuby s názvem Playa Pillar. K dispozici jsou pláže s nádherným pískem a azurově modrým mořem.

Lokalita je obklopena nádhernou přírodou. Už nás ani nepřekvapí, že i tu se objevuje hlídač a tak se sbalíme a odcházíme směrem k pobřeží. Cesta vede vysutým dřevěným chodníkem a opravdu končí na bílé pláži omývané tyrkysovými vodami Atlantiku. Hodinu a půl se sluníme a čachtáme ve vodě, pak se sbalíme a chystáme se k odjezdu a u auta poobědváme veku se sušenkami plněnými čokoládou a ve stejnou chvíli začne Miladku zlobit bříško. Vracíme se tedy na pláž a Miladka do královské komůrky. My se obětujeme a normálně poobědváme, čekaje na ukončení Miladčina kralování. Chvíli pak posedíme ještě všichni spolu a domlouváme další program, který bude muset doznat dalších změn. Vzhledem k tomu, že už je po 15.00 hod., rozhodujeme se, že dnešní plán bude muset doznat dalších změn a výlet do Santa Clary odložíme na zítřejší cestu do Varadea. Venku je 33 st.C, nase-dáme do auta, zapínáme klimatizaci a odjíždíme z nejkrásnější pláže na kubě za našimi kufry. Cesta trvá něco málo přes 2 hod. a cestou ještě nakoupíme nějakou polívku na večer. Přijíždíme k domu, ale jaké je naše překvapení, když zjistíme, že domácí nejsou doma. Jdeme si tedy sednout do blízkého parčíku, odkud je výhled na naše dveře. Po ½ hod. se dostáváme dovnitř a jdeme se trochu zcivi-lizovat. Vzhledem k tomu, že nás již zítra čeká jen cesta na Varadeo, Kája vytahuje láhev šampaňs-kého a zapíjíme ujeté km a fůru zážitků na nich. Po šampaňském přijde na řadu polívka se kterou vydržíme do 22.30 hod. a teď šup do postele a těšit se na další přesun k pláží a na poslední 3 dny na Kubě.

8. den
Ráno vstáváme před 6.00 hod, dobalujeme kufry a ještě před snídaní je máme v autě. Po snídani se již rozloučíme s domácími a v 7.00 hod nasedáme do auta. Jarmila nastartuje, zapne světla a ve stejnou chvíli motor chcípne a rozblikají se všechny blinkry. Že by předzvěst poruchy? Podle základní poučky IT restartujeme auto a tentokrát již bez potíží vyrážíme směrem na východ. Jde to ztuha, je ještě tma a spousta účastníků silničního provozu, hlavně koňské potahy a cyklisté nemají světla. Ti, jenž je mají, je ve velké většině stejně nevyužívají. Vyjíždíme mimo město, kde je již situace mnohem lepší vzhlede, také k již větší intenzity světla. Cestou překonáváme mnoho překážek. Od blbců přes kolony u benzinek a náklaďáky až po mlhu, ve které není místy vidět vůbec nic. I toto je ranní Kuba. Po hod. cesty se konečně dostáváme na dálnici a uháníme mnohem větší rychlostí k památníku Che v Santa Claře.

Santa Clara je malebné univerzitní město proslavené tím, že se stalo místem posledního odpočinku revolučního hrdiny Che Guevary. Nezbytná položka v cestovním deníku pro každého příznivce revoluce. Zde se konala poslední bitva. Začala 28. prosince 1958 a skončila 1. ledna 1959, když se roznesla zpráva o Batis-tově útěku ze země. Z Havany do Santiaga mířil obrněný vojenský vlak a Che s jeho muži jej přepadli u Santa Clary. Čtyři vozy zůstaly zachovány a můžete je zhlédnout v Monumento a la Toma del Tren Blindado.

Po další hod. jízdy zastavujeme na Plaza de la Revolución, odkud na nás z vysokého kamenného podstavce hledí Ernesto Che Guevara. Nebe je jako vymetené, teplota stoupá ke 30 st.C a my na této sluncem zalité asfaltové plání pořizujeme fotky a video z místa téměř nejposvátnějšího pro Kubánce. Rozhodujeme se, že se ještě pokusíme dostat k památníku vykolejeného vlaku, tedy místa nejslav-nější bitvy Guevary. Labyrint uliček a jednosměrek nám v tom bohužel zabrání a tak po 20 min. hledání otáčíme zpět na dálnici. Při vjezdu na samotnou dálnici nám cestu velmi nebezpečným manévrem zkříží tupec v náklaďáku a my, abychom se mu vůbec vyhnuli, projíždíme obrovskou díru uprostřed dálnice. Obrovské rána, holky vzadu jsou katapulttovány do stropu a my vpředu myslíme, že jsme přišli o celé poloosy. Auto se naštěstí pohybuje dál, takže kola jsou vcelku. Bohužel, ale přestává fungovat palubní deska včetně klimati-zace. Jarmila dost znervózní a tak začínáme pře-mýšlet, co tato porucha může znamenat pro auto. Rozhodneme se, že to zkusíme dojet. Do cíle nám zbývá asi 130 km, co je ale horší, začínají nám postupně blikat různé kontrolky. Poslední kapkou do příslovečného poháru je kontrolka rezervy. I přes vědomí, že benzinu máme dost, nás to znejistí a začínáme přemýšlet o tankování. Když Jarmila z kopce vyřadí, všechny přístroje znovu naskočí. Bohužel, palivoměr ukazuje 1 dílek z 8. Vracíme se tedy na benzinku, kde dotankujeme 10 l. Teď už bohužel auto nenastartuje vůbec. Odtlačíme ho bokem a začneme přemýšlet, co s nastalou situací. U obsluhy benzinky Kája loudí informace o telefonu, ale automat, kde ho poslali, stejně nefunguje. Vytočí servisní linku ze svého mobilu a komplikovanou čecho-španělštinou se domlouvá, kde stojíme a co autu je. Poté ještě jeden hovor člověku, od něhož jsme si auto půjčovali, že nestihneme přijet v termínu, aby to nahlásil na Varadeo. K našemu velkému překvapení přijela asistenční služba do 20 min. Kája jim oznámil, že auto umřelo, což si otočením klíčků jen ověřili. Nejstarší ze servismenů zvedl kapotu a po 10 sek. Záhadu odhalil. Máme upadnutý kontakt od baterky. Porucha zjevně od veliké rány při uhýbacím manévru na dálnici. Chvíli šátrání v brašně s klíči než najdou ten pravý a během několika minut je auto pořádku, dokonce i klimatizace funguje. Ještě se jich stihneme zeptat na cestu a už nasedáme a vydáváme se směrem Varadeo. Máme to ještě 80 km, ale opět vlivem báječného dopravního značení najedeme o 20 km víc. Konečně Varadeo – hotel Sol Palmeras.

Proslulá kubánská lokalita Varadero na severním pobřeží ostrova je jakýmsi skleníkem plným turistů, který nemá s běžným životem Kubánců příliš společného. Celý poloostrov, který vybíhá do moře jako dlouhý prst, je díky místnímu tropickému vánku a průzračnému Atlantskému oceánu skutečným rájem turistů. Celé atlantské pobřeží, které je vlastně jednou dvacetikilometrovou pláží s bělostným pískem, je obsypáno turisty, zatímco místní obyvatelé se stahují spíše do Bahía de Cárdenas. Ačkoliv zde tedy najdete více jak padesát hotelů a hotelových komplexů, z nichž některé samy o sobě jsou hodny pozornosti, v samotném městě příliš atraktivních lokalit nehledejte.

Projíždíme a hledáme správnou odbočku k našemu hotelu, kde před hotelem mně a Miladku Kája vyloží s kufry a odjíždí naproti hotelu, kde je pobočka Cuba car. Auto vrací bez problémů a spěchají zpátky, přihlásit se do hotelu. Recepční asi 20 min. naši rezervaci hledá a pak Káju požádá o předlo-žení potvrzovacího e:mailu. Po dalších 10 min. se dovídáme děsivou pravdu. Rezervaci máme na únor a je březen. Dobře 5 min. nedá nikdo ani slovo. Nakonec řešení najde recepční a po ½ hod. dostáváme klíče od 2 bungalovů. Platíme v hotovosti předem a poté nás obsluha odveze do našich rezidencí.

První vystupujeme my, vcházíme dovnitř a jásáme nadšením, jaké krásné rezidence máme. Obývací pokoj, šatna, ložnice a obrovská koupelna, vše pro jednu dvojici.

 
V blízkosti jsou masážní stoly, jakuzi a snack bar. Do hotelu to máme asi 5 min. A na pláž stejně. Zjišťujeme, že v areálu je celkem 10 restaurací, 6 barů a 3 snack bary a všechny jsou nám v rámci all inclusive k dispozici.

Převlečeme se a spěcháme na prohlídku všech prostor. Začínáme s jídlem Vracíme se na pokoj s tím, že si trochu odpočineme a na večeři půjdeme společně v 19.00 hod. Jídla je dost a je výborné a čas po večeři trávíme na baru. Po 22.00 hod se rozcházíme a jdeme spát. Zítra nás čeká těžký den. Ráno vstáváme a v 8.00 hod. jdeme na snídani. Po odchodu s jídelny si pak všimneme, že u vstupu jsou lahve se šampaňským. Po snídani jdeme vyzvednout ručníky na pláž. Tam chytáme jedny z posled-ních lehátek a dál se již věnujeme opalování, koupání a popíjení koktejlů. U oběda ani u večeře šampaňské nebylo, tak uvidíme při snídani. Večer jsme u baru vypili všechno campari, doufáme, že zítra se to opakovat nebude. Na zítra máme naplánováno několik činností. Kája se obětoval a rozhodl se, že musí dát ručníky na pláž na lehátka již v 7.30 hod. ale evidentně i to již bylo témě pozdě.
Jdeme na snídani, kde si dopřáváme skleničku šampaňského a bohatou aristokratickou tabuli. Po snídani na pláž a do 12.00 hod. relax. Odcházíme do příbytků se převléct a našim záměrem jet míst-ním vláčkem do jediného nevelkého obchodního centra. Když přijdeme k recepci, dovídáme se , že ten je stále od včerejška rozbitý a tak nás tam hodí obsluha vozíků. Zjišťujeme, že to není tak daleko a cestu zpátky se rozhodneme absolvovat po vlastních. Naším prvním úkolem je objevit Villu Du Pont, postavenou roku 1928 ve stylu art deco, která byla haciendou Američana Irénée Du Pont a

teprve potom nakoupit rumy. Najít Villu není vůbec jednoduché. Nakonec pronikáme do prostoru cizího hotelu a jako zloději se plížíme kolem plotu, než najdeme otevřenou branku, kterou se dostaneme do golfového klubu, kde Villa stojí. Točíme, fotíme a co nejrychleji prcháme pryč, než si někdo všimne, že tam nepatříme. Uspokojeni úlovky jdeme plnit bod. č.2. V obchodě se nám podaří zakrátko nakoupit hračky i rumy a tak odchá-zíme nejen se statky duševními, ale především i hmotnými. Ještě že náš bungalov je dost blízko, protože se nám ty rumy pronesou.
Doma se opět převlečeme, utíkáme na oběd a pak znovu za sluncem na pláž, Střídavě se koupeme, opalujeme a popíjíme Cuba libre.

V 18.30 odcházíme se znovu převléct a půjdeme na západ slunce na konec areálu. Pohled je to úchvatný, ale bohužel trvá jen 10 min. naplnění úchvatným pohledem na zapadající slunce do vln Atlantického oceánu odcházíme na večeři a poté do baru. Ráno jde Kája umístit ručníky na lehátka již v 7.05 hod – konečně ta pravá chvíle. Snídaně opět aristokratickém duchu se šam-paňským a rychle na pláž, poněvadž nám zbývá jen půlden. Je tu tak krásně, že je veliká škoda odsud vůbec odjíždět. Bohužel se musíme ve 12.00 hod. odhlásit a tak už v 11.00 hod. odchá-zíme dobalit kufry, něco pojíst u nás na baru a rychle na recepci. I na odhlášení je tu fronta a tak vypomáhá stejný recepční, který nám pomáhal se ubytovat. Nevíme, jestli máme jen tolik štěstí a nebo nám taky hodně fandí, protože nám nepřestříhává pásky na rukách. Všichni jsme z toho velmi překvapeni a v duchu se tetelíme radostí. Sedíme si v loby, popíjíme rum a daikiri a přemýšlíme, co si

ještě dáme k obědu. Mezitím stahujeme fotky a bukujeme letenky z Moskvy do Prahy. Na 14.30 hod. si domlouváme taxíka do Havany na letiště a usmlouváme to na 4 CUC za osobu. Tak ještě na po-lévku a ovoce a ve 14.30 hod. nás taxík odváží na letiště. Jízda trvá 2 hod., je dost divoká. Krajina je úplně jiná, než ji známe z Havany. Pěkné domy, plantáže banánovníků, pomeranččovníku a ořezané palmy. Také vidíme ropné vrty a rafinérie. Na letišti utratíme poslední CUC, v Moskvě tentokrát čekáme necelé 2 hod. ale i tady se ještě Svatava stačí ztratit. Let z Moskvy je opět dlouhý, nevíme jak si sednout a radostně vítáme letiště v Praze. Miladku čeká František, honem sdělujeme dojmy, dělíme si doutníky a s poslední štamprlí slivovice se loučíme. Doufáme v příští cestu – snad Vietnam.

Fotky použité v cestopise jsou převážně z internetu. Moje vlastní jsou umístněny v oddíle fotografie.