Vietnam

V I E T N A M - země, kde je možné všechno. 
Vietnam je zemí bývalé Indočíny, nabízející turistům nejen bohatou historii ovlivněnou mocnými kulturami jihovýchodní Asie a zároveň odedávna silným čínským vlivem. Mísí se zde francouzská tradice s doteky orientu a vlivy komunismu. Přes krvavou minulost, se země rychle vzpamatovala a začala se otevírat turistům. Návštěvníky pohltí nejen nádhernými scenériemi a pestrou přírodou (rýžová políčka, pláže bílého písku, tyrkysové moře, horské hřbety s bujnou vegetací), ale také specifickou kulturou, zvyky a výbornou kuchyní. Pravou atmosféru dokreslují také zdejší rušná velkoměsta. Vietnam má rozlohu 329 560km² a 85,26 milionu obyvatel. Hlavní město je Hanoji.

 Cestu do Vietnamu perfektně připravili Kája a Jarmila a zbytek nás tří, Svatava, Irena a Robert jsme se jen vezli. Měli jsme vlastně soukromého průvodce, tlumočníka a finančníka, kteří se bezvýhradně o nás starali, za což jim moc děkujeme. Navíc tento cestopis se vymyká mým zápiskům z dřívějších cest. Díky Kájovi, který mně každý večer diktoval zážitky dne, máme z toho málem román. Celá skupina se setkáváme 4. března 2017 na letišti v Praze v 16.30 ve frontě na odbavení a v okamžiku, kdy dostaneme palubenky zjistíme, že sedíme každý někde jinde. V rychlém sledu pak za sebou následují nezbytné úkony, jako jsou dojedení svačiny, dopití vody a desinfekce střev dobrou slivovicí. Po přechodu do bezcelní zóny vědomi si toho, že tradice je tradice, zakupujeme welcom drink a na stejném místě, jako předloni při naší cestě na Kubu, oficiálně naši cestu zahájíme. Po 3 až 4 kolech zjišťujeme, že Jan Becher nechal asi nenápadně zmenšit lahve, poněvadž záhy se ozve: „ta flaška je asi prázdná“. Načež se zvedneme a přesuneme se do míst našeho prvního spoje. Letíme s Turkama boeingem, který se jmenuje Pindrik. Startujeme na čas a poletíme něco přes 2 hod K našemu velkému překvapení jsme dostali teplou bagetu a nápoje a po vcelku klidném letu dosedáme v Istanbulu. 3 hod čekáme na další let vyplníme procházkou letištěm, kávou ve Starbucku a vyplňováním žádostí o víza. Do následujícího letu odcházíme s nadějí, že se nám snad podaří dát rozházená místa dohromady. Povedlo se a všichni sedíme spolu a těšíme se, až přistaneme na zcela jiném kontinentě. Po 10 ½ hod letu přistáváme v Saigonu, kde letadlo opouští ¾ pasažérů, následuje bleskový úklid letadla za naší přítomnosti, doplnění paliva a cestujících a odlet do Hanoje. V Hanoji přistáváme po necelých 2 hod. letu a vítá nás zde teplý a vlhký vzduch. Opouštíme letadlo a zanořujeme se do jedné ze tří front, které bohužel musíme absolvovat. Přijetí žádostí, zaplacení cla a celní odbavení. Teď už jen najít bagáž a řidiče našeho taxíku. Všechny naše batohy dorazily v pořádku. Po chvíli sedíme všichni v autě a míříme již do hotelu. Zpočátku cesta ubíhá rychle, čím ale blíže jsme k hotelu, tím to jde ztuha. Na jedno auto na silnici je asi dalších 50 skútrů. Po 40 min. cesty nás vítá v hotelu usmívající se Mr. Richie, s nímž sjednáváme výlet do Ninh Binh na plavbu lodičkami po okolí Tam Coc a zpět. Zbytek večera Jarmila s Robinem vyplní sháněním bankomatu a následuje první pivo v Hanoji. Jenom Robert má problémy, jak se vměstnat na miniaturní židličku k miniaturnímu stolečku. Nakonec dokoupíme vodu a hurá na kutě. Posíláme zprávu Miladce a po půlnoci usínáme.

 Hanoj – je kouzelné město s tisíciletou tradicí, ve kterém se snoubí poklid koloniální francouzské metropole, mravenčí ruch uliček Staré čtvrti plných obchodů i všudypřítomné památky Ho Či Mina, to vše korunované supermoderními výškovými budovami. Taková je Hanoj. První informace o ní pocházejí již z 10. století. Od té doby několikrát změnila jméno, známá byla především jako Thang Long, město vzlétajícího draka. Hanojí (městem na vnitřní straně řeky) je až od roku 1831 a za jméno vděčí své poloze na jižním břehu Rudé řeky. Centrem i srdcem města, které nikdy nepřestává bít, je původní kupecká Stará čtvrť. Více než třicet křivolakých uliček dodnes slouží obchodu. Kdysi byla

každá z nich vyhrazena určitému cechu. Jeden krámek vedle druhého nabízel v podstatě totožné zboží a tomu odpovídalo i jméno ulic. Stále nesou názvy jako Vějířová, Květinová, Drůbeží nebo Uhelná, ale v obchodech v těsně přitulených domcích už najdete různorodé zboží. Ráno vstáváme v 6.30 hod, koupelna v pořadí Rob. Irča a zbytek skupiny. V 7.30 na snídani potkáváme slovenský pár, který se zdejším poloostrovem toulá již 6 týden a má v plánu ještě dalších 14 dní. Původně ohlášený autobus na 8.00 hod. přijíždí v 8.30 hod a jsme nuceni se nasoukat do jeho útrob odpovídající, střednímu Vietnamci, ale nežijícímu v Česku. Nejhůř dopadl Robert, který půl cesty seděl jen na jedné půlce. Cesta do Ninh Binh trvá jen asi 1,5 hod s přestávkou 2 hod. První, co zde navštívíme, jsou 2 chrámy v Hoa Lu, věnované prvními Vietnamskému vládci. Hoa Lu je hlavním sídelním městem starověkého vietnamského království v desátém století pod názvem Dai Co Viet. Tato malé království mělo rozlohu pouze 300 hektarů za dynastii Dinh a Le až do 11. století Království bylo

obehná-no zdí které spolu s vápencovými kopci poskytovalo obranu proti Číňanům. Hoa Lu má mnoho palá-ců, pagody, hrobky a pavilony, které byly postaveny za různých dynastií. Jedním z nejoblíbenějších kusů architektury je palác Bao Thien Tue , který byl pokryt zlatem a stříbrem. Nicméně mnohé pozůstatky byly zničeny v důsled-ku počasí a času. Po prohlídce obou chrámů se vracíme do autobusu a odjíždíme na oběd, který byl formou švédských stolů, a poprvé ochutnáváme vietnamskou kuchyni. Vietnamská kuchyně stojí na třech pilířích – rýži, jarních závitcích a polívce Phó. Teprve pak následuje takřka nekonečné množství všech dalších jídel, ovšem tři pilíře v denním menu běžného Vietnamce nechybí skoro nikdy. Asi nejméně zajímavého je na rýži. Ta je podobná té naší, jen trochu lepkavější, aby se lepila do hrudek. Pochopitelně kvůli hůlkám. Nevíce z vietnamské kuchyně nás zaujaly jarní závitky. Z obědu odjíždíme dosta-tečně narvaní, a ač jsme tomu nevěřili, usedá-me na kola. Dramatický začátek poznamenaný destrukcí Svatčina kola, vedoucí až téměř k fatálnímu pádu jezdkyně jsme přežili a odměnou nám pak byly nezaměnitelné výhledy do rýžových

polí s pracujícími rolníky. Po 5 km, místy polních stezek, jsme se šťastně vrátili na místo odjezdu. Obtěžkání oranžovou plovací vestou usedáme do lodiček a vydáváme se pomocí nohama poháněných vesel našich statečných veslařů a veslařek údolím Tam Coc. Ačkoliv startovní podmínky nebyly vyrovnané a posádka tvořená háčkem Svatkou a kapitánem Robem na lodi osazené dvěma Vietnamskými motory měla značné zdržení, se po ujetí několika desítek metrů zmobilizovala pod pravděpodobným podáním mobilizujících dávek do vietnamských motorů nabrali neuvěřitelnou rychlost a všechny posádky startujícím s velkým předstihem dojeli a předjeli mezi už 1. a 2. skalním krasovým útvarem a od této chvíle se ujali bezpečnéh vedení. Na otáčce byli první a ujeli i ženám na lodičkách, jež na otáčce čekají na turisty, aby jim prodali banány, sušenky, colu, vodu a pivo a to i pro veslaře. Bohužel, ostatním se to nepodařilo a tak se začíná obchodovat. Na cestě zpět se už jen kocháme pohledem na řeku, klikatící mezi rýžovými políčky, jež jsou ohraničená obrovskými skalami, po jejichž příkrých stěnách se prohánějí kozy. Proplouváme systémem krasových jeskyní, z

nichž první jeskyně Hang Ca měří 127 m, druhá Hang Giua 70 m a třetí Hang Cuoi 40 m. Zbytek plavby již proběhl klidně a tak jsme se úspěšně shledali na místě, odkud jsme vyjeli. Nasedáme do autobusu a uháníme zpět do Hanoje. Po příjezdu do hotelu se na pokoji jen otočíme a vyrážíme do města hledat bankomat City bank. Za prvním rohem potkáváme krásnou palačinkárnu a protože trpíme nedostatkem kofeinu v našich oběhových systémech, usedáme a jednu palačinku s kávou si dáváme. Všichni kromě Káji. Ten je pro tuto chvíli z rozhodnutí personálu na dietě. Po palačince a dobré kávě se ještě chvíli pereme s navigací a posléze i tu porazíme a po chvíli se ocitáme v samém centru města na břehu jezera Hoam Kiem, kde by se měl nacházet námi očekávaný bankomat. Po konzultaci v informacích zjišťujeme, že celou banku i s bankomatem přestěhovali a bohužel zapomněli aktualizovat průvodce. Naštěstí po 15 min. nacházíme dotčenou banku i bankomatem a konečně si vybereme peníze. Cestou zpět pořídíme několik desítek fotografií s modelkami Svatkou, Jarmilou a Irenou a několik nočních zátiší s jezerem a se svatyněmi. Vrcholem večera se stává večeře v ryze vietnamské jídelně na mikro židličkách u mikro stolečku s maxi porcemi jídla. Tady ochutnáváme první jarní závitky a fermentované vepřové maso s pikantní omáčkou, o které Svatka prohlašuje, že je děsně pálivá. Cestou zpět se už nestane nic zápisu vhodného a tak se ponenáhlu ocitáme na hotelu. Kája s Robinem si dají ještě před hotelem Colu a pivo, a když tam přijde i Jarmila dohodneme se, že uvaříme polívku. Vracíme se tedy za roh, kupujeme lahev vodky, na hotelu pak Coca Colu a jdeme vařit. Po dobu konzumace polívky dopisujeme zážitky s předcházejícího dne. Když v tom náhle klika cvakne, dveře letí (K.J.Erben) a vchází bez jakéhokoliv pozdravu půlnočnice, z očí jí metají blesky a za hrozného lomozu, držíce v ruce klíče č. 6, obsazuje poslední volnou postel s č. 7. Nedbaje našich významných nesouhlasných pohledů se chystá usnout. Rozhodně ale zachováme klidnou hlavu a vyzveme velitele světnice Roberta ke zjednání nápravy. Ten bosky a v pyžamu odchází vyjednávat. Načež se skutečně stane malý zázrak a půlnočnice s hromoblesky v očích světnici opouští. Abychom zabránili opakování této situace a taky protože je už 1 hod po půlnoci, uleháme a oči zavíráme - dobrou noc. Úplně před usnutím ještě posloucháme, jakou jsme udělali chybu, že Robertovi bráníme ve studiu anglického jazyka, protože Nataša měla skvělý britský akcent. Ráno vstáváme jako obvykle, od šesti do půl sedmé sbalíme batohy a přesuneme se dolů na snídani. Tam bohužel zjišťujeme, že začíná drobně pršet. Tak snad tomu cestou ujedeme. Autobus, který nás má odvézt do přístavu na lodní výlet do zátoky Ha Long, pro nás přijíždí s půl hodinovým zpožděním a tak spěcháme nacpat své batohy dozadu a pak samy sebe do prostoru na sardinky. Robin později tento autobus nazve „Ho Chi Minhovou pomstou“ na ne Asiatech. To hlavně proto, že sám by potřeboval zkrátit stehenní kost o 20 cm. Autobus po-stupně nabere 3 další výpravy a pak již zamíříme na východ. Hanoj opouštíme poblíž mostu zkonstruovaného Gustavem Eifelem. Bohužel po něm nic nejede, nevíme, jestli je funkční nebo v rekonstrukci. Cestou na první zastávku na protažení míjíme spoustu budov v dlouho již rozestavěném stavu nebo už v počátečním rozkladu a také hotové mostní těleso bez ná-jezdů. Že by vliv inženýrů z Kuby nebo jen došly peníze? Cestou také pozorujeme pro nás jednu zajímavost. Hrobky v rýžových polích, někdy jsou i dvě, tři

pohromadě a také v blízkosti domů. Mrtví jsou tak stále součástí rodiny. Hroby jsou někdy jednoduché, někdy jsou to hrobky, které jsou daleko nákladnější, nežli dům, ve kterém pozůstalí bydlí. Pro Vietnamce je smrt velice nákladná záležitost. Investují do pohřbu násobně více, jako jsme my zvyklí. Smrt je v jejich životě daleko významnější než narození. Také narozeniny neslaví, ale vždy vzpomínají na úmrtí. Někdy na pohřeb dají veškeré svoje peníze, někdy se i zadluží za pohřby. Po prvním pohřbení je tělo v zemi minimálně po dobu tří let. Velmi často se pohřbívá přímo na v rýžovém poli. Tuto dobu přesně neurčí kalendář, musí být pro tuto exhumaci a opětovné pohřbení příznivé podmínky. Zde pomáhá pro určení doby i času vykladač, věštec. Exhumace se obvykle provádí v noci, raději v chladném období, protože exhumace v horku je skutečně nepříjemná. Mrtvý žije v jiném světě, v druhém světě a to je život v noci. Navíc je v noci chladněji. Tělo obvykle vykopou blízcí příbuzní, muži, synové a omyjí kosti. Kosti vyčistí alkoholem, který se vždy štědře lije do rakví, zvlášť když jsou rakve uloženy mezi rýžovými poli. Je nutné všechny kosti pečlivě vyčistit. Při tom je potřeba všechny kosti pečlivě spočítat, aby se ani malé kostičky neztratily. Těla jsou často uložena např. s ponožkami na rukou a nohou a malé kůstky se mohou při exhumaci ztratit. Pro uložení se používá malá keramická urna, která se vyloží červenou látkou a v přesném pořadí se kosti zemřelého do urny uloží. Ztráta jediné kosti by znamenala ztrátu duše zemřelého a pozůstalí by nemohli provést druhý pohřeb. Cítili by velkou vinu, že nesplnili všechny své povinnosti pro zemřelého. Keramická rakev s kostmi se ukládá obvykle jinam, ale může být i uložena na stejné místo, jako byl původní hrob. Po 2 hod. jízdy konečně pauza a možnost srovnat všechny kosti v těle. Po 30 min. opět nasedáme a už nás čeká jen 2a1/2 hod. do cíle. Konečně přístav. Počasí nevypadá

špatně, trošku pofukuje, je teplo, ale neprší. Čekání na loď vyplníme nákupem ingrediencí na polívku. Ledva nákup dokončíme, přichází Hep (průvodce) a odvádí nás na palubu člunu, jenž nás převeze na loď, která nám bude útočištěm na další dva dny. Na palubu se dostáváme atletickým přeskokem zvaným nůžky přes bok lodi. Svatka je jak nevěsta přenesena přes práh. Shromažďujeme se v jídelně, kde nafasujeme klíče a personál zjišťuje, kdo nemá rád mořské plody a ryby. Hlásí se Robert. Jdeme se ubytovat, abychom se vzápětí neprodleně dostavili k obědu. Oběd je bohatý, podává se několik chodů a Robert opravdu místo mořských plodů dostává vepřové a kuřecí maso.
Během oběda vyplouváme vstříc skalám, tyčících se z tyrkysově modrých vod Ha Longského zálivu. Počasí nám sice moc nepřeje, ale blízkost těchto monumentálních masivů porostlých bujnou vegetací v nás vzbuzuje respekt. Ha Long ve vietnamštině znamená "místo, kde drak přistává do moře", název, který odkazuje k legendárnímu původu zálivu. Nedlouho poté, co Vietnamci vybudovali svůj stát, přišli vetřelci. Císař seslal na zem dračí matku s dráčetem, aby tak podpořil vietnamský národ v boji proti nepříteli. Draci přistáli na zem přesně ve chvíli, když lodě útočníků dorazily k břehům země. Draci ihned vyplivli spousty perel, jež se pak proměnily na tisíce skalnatých ostrovů. Ze skalnatých ostrovů povstaly velké hradby a tak donutily nepřátelské lodi odplout. Rychlé lodi však nebylo možno zastavit. Narážely proto prudce do ostrovů a tříštily se částečně i vzájemnými srážkami. Po vítězství se dračí matka se svým dráčetem nevrátila na nebesa, ale zůstala na zemi na místě, kde došlo k onomu boji. Místo, kde dračí matka sestoupila na zem, odpovídá dnešní zátoce Ha Long a tam, kde přistálo její dračí mládě, se dnes rozprostírá Bai Tu Long. Dračí ocas, jímž dračice tak rozbouřila moře, se proměnil na Long Vi a utvořil tam z jemného písku pláž, která se prostírá v rozpětí více než deseti kilometrů." Zátoku Ha Long na jihozápadě uzavírá ostrov Cat Ba a západním směrem se táhne pobřeží v délce 120 km. Toto území měří kolem 1553 km2, kde se nachází 1969 ostrovů různých velikostí, z nichž 989 bylo pojmenováno. Ostrovy v zátoce Ha Long jsou převážně tvořeny vápencem

a břidlicí. Většina ostrovů se rozprostírá ve dvou hlavních oblastech: na jihovýchodě v zátoce Bai Tu Long a na jihozápadě v zátoce Ha Long. Tyto ostrovy ztělesňují nejstarší podobu zeměpisné oblasti o tektonickém stáří 250-280 milionů let. Toto území s množstvím skalnatých ostrovů se může pochlubit fantastickými vyhlídkovými místy a světoznámými jeskyněmi. Je zároveň centrální částí přírodního dědictví, známého pod názvem Halongská zátoka. K němuž patří zátoka Ha Long a část zátoky Bai Tu Long. Toto území, uznané i jako světové přírodní dědictví, zaujímá plochu asi 434 km2 s 775 ostrovy. Má tvar obrovského trojúhelníka, jehož vrcholy tvoří ostrov Dau Go na západě, jezero Ba Ham na jihu a ostrov Cong Tay na východě. Při pohledu shora vypadá zátoka Ha Long jako obrovitá

živá kresba. Mezi těmito ostrovy člověku připadá, jako by zabloudil do zkamenělého pověstmi opředeného světa. Mnohé ostrovy byly pojmenovány podle svých obrysů a tvarů. Po asi 1 hod. plavby přistáváme u ostrova Ti Top, odkud se výšlapem na vyhlídku můžeme porozhlédnout alespoň po části zátoky z vrchu. Cesta je strmá, ale po 15 min. zdoláváme vrchol všichni a odměnou jsou nám výhledy známé z katalogů velkých cestovek. Je to krásná podívaná. Kocháme se asi dalších 15 min. a posledních 15 min. z vyhrazeného časového rámce si necháváme na opatrný sestup dolů. Zde dostáváme informaci, že náš podpůrný člun má závadu a tak dalších 15 min. stojíme na molu a díváme se, jak ostatní odjíždějí. Nakonec se najde záchrana v podobě jiného člunu, který nás odveze do našeho člunu, který již opravili. Kapitán ještě dolije konvicí na čaj vodu do chladiče a z plechovky olej do motoru, z čehož tedy plyne, že jediné, co jsme měli, byla tedy nafta. Po dalších 10 min. plavby se ocitáme na ostrově, v jehož útrobách se nachází jeskyně Hang Sung Sot (jeskyně zázraků), která je jedna z nejrozlehlejších. Vnitřní prostory (skládá se ze tří

obrovských sálů) mají plochu více než 10 000 m2. Ke vchodu do jeskyně vede příkré schodiště a opět sestup po schodech do jeskynního systému. Za tuto námahu jsme odměněni dech beroucími krápníkovými útvary včetně sladko-vodního jezera v nádherně osvětlených scenérií jednotlivých dómů. Prohlídka jeskynního komplexu nám zabere asi ¾ hod a když opět vystoupáme nahoru, začíná drobně mžít. Za padajícího šera naskakujeme do člunů a míříme na loď na večeři. Ještě před večeří se na horní palubě koná párty, kde ochutnáváme pověstné vietnamské víno Vangdalat a naučíme se motat originální vietnamské jarní závitky. Vcelku nám to všem jde, víceméně estetická stránka trošku pokulhává, ale o to víc to chutná. Nejvíce závitků ubalila Jarmila, ale téměř o všechny se s námi podělila. Zachraňuje ji jen výkřik obsluhy, že večeře je na stole. Podávají se mořské plody, pro Roberta vepřové maso. Dokonce i úžasná květina uprostřed stolu je vyrobena z rajčat, papriky a okurky. Váza je ozdobená krevetami. Po této po pravdě lukulské hostině se odebíráme do kajuty sepisovat memoáry a ostatní se mohou bavit třeba nočním chytáním ryb, karetními hrami či stolním fotbálkem s nemocným brankářem. Při zapisování zážitků z předchozího dne vychází najevo detaily, které nás doslova smíchy umrtví. Svaťka se přizná k faktu, že cesta na kole ji tak konsternovala, že si ani nevšimla, že místo, odkud jsme vyjížděli je stejné jako to, kam jsme přijížděli a vrcholem toho bylo, že nepoznala, že toto místo je stejné s místem odkud jsme na lodičkách vyjížděli a kam se vraceli. Tím nás všechny dostala a dalších 5 min. jsme nebyli schopni dělat nic jiného, než se smát. Zápisky jsme dokončili ve stejnou chvíli, ve kterou jsme dopili náš večerní drink a tak se pomalu rozcházíme do svých kajut. Spát ovšem nebylo možné, neboť v jídelně nad námi byla zábava v nejlepším a rozhodně to nevypadalo, že v dohledné době skončí. Naštěstí po hod. neúspěšných pokusů o usnutí zábava utichá a my usínáme. My normální lidé vstáváme o půl osmé, ale byli mezi námi i šílenci, jenž se rozhodli ráno o hodinu dříve potýrat svá těla kanoistikou. Zjevně jsme o nikoho nepřišli a tak po snídani nasedáme opět do malého člunu a míříme na perlovou farmu. Zde jsme

seznámeni s umělým chovem perlorodek a jejich následným zpracováním a to až do výsled-ného šperku. Do schránky perlorodky je při kultivaci vloženo jádro z přírodního materiálu, které je během několika let obalováno perletí a ve schránce perlorodky je přeměněno na perlu. Kultivace perel probíhá vždy v jejich přirozeném prostředí. V mořích, jezerech a řekách. Vždy však záleží především na čistotě vody, teplotě vody, množství planktonu a v neposlední řadě na lidské péči a starostlivosti. Je zde muzeum, kde se můžeme seznámit s pěstováním perel a

vedle v krámku si můžeme zakoupit nějaký ten šperk nebo jen perličku a suvenýr z perleti na památku. I my jsme si zakoupili suvenýr ve formě táců z perleti. Na cestě zpět z farmy na mateřskou loď naši výpravu část pasažérů opouští, aby byla vzápětí po ½ hod. jízdy autobusem doplněna dalšími 5 účastníky. Cestu zpět absolvujeme stejnou trasou a to včetně pauzy na protažení. Nicméně přes všechnu snahu řidiče dostat se do Hanoje včas, vjíždíme sem v době dopravní špičky a tak cesta čítající pěšky asi ½ hod trvá autobusem 1 hod. Vcházíme do hotelu, kde nás vítají naši slovenští přátelé, s nimiž konzultujeme zážitky předchozích dnů. Dostáváme informaci o tom, že v Hanoji celý den pršelo a tak jsme rádi, že jsme se této lapálii vyhnuli. Na oplátku jim sdělujeme, že ani v Ha Longu nebylo ideální počasí, ale úplně nepršelo. Přijeli jsme do hotelu tak, že jsme stihli „šťastnou hodinku“, tj. 1 hod. piva zdarma. Ještě v rychlosti s nimi zkon-zultujeme výskyt českých hospod a už ve dveřích se objevuje průvodce pro jejich noční cestu do Ninh Binh vlakem. Ještě než úplně zmizí v temné ulici, domlouváme si pivo v pátek v české hospodě v Hue. Dopíjíme svůj 2l džbán piva, jenom druhý a posléze se odebíráme vybalit bagáž a spěcháme na palačinku s kávou. Vzhledem k tomu, že jsme tam již štamgasti (jsme tu podruhé), Kája již objednává palačinky vietnamsky. Majitelka se tetelí blahem. Po této sladké tečce se vydáváme opět do bankomatu, tentokrát druhou stranou jezera Hoam Kiem. Vzhledem k tomu, že je dnes MDŽ se zde zvýšil počet potulných prodavačů květin. Cestou zpět hledáme prodejnu SIM karet do telefonu, ale jako na potvoru nic nenacházíme. Až téměř u našeho hotelu nacházíme vetchou stařenku, která jimi disponuje. Zbývá již jediné. Zapsat zážitky s předchozího dne, poslat fotky Miladce a odpočinout si na zážitky zítřejší. Zhasnout se nám podaří až v 1.30 hod. Další celý den věnujeme památkám v Hanoji. Ovšem velkou neznámou je, jak se budeme pohybovat v ulicích a přecházet z jedné strany ulice na druhou. Mám

velké obavy, jestli to přežiji. Aut je relativně velmi málo, zato motorek neuvěřitelná kvanta. Ulicí jich klidně jede třeba osm vedle sebe, řidítky se téměř dotýkají. Křížení ulic se značkami obvykle neupravuje, semafory jsou velmi zřídkavé a stejně je motocyklisté berou jen jako nezávazné doporučení. Kolmé proudy na křižovatkách se prostě náhodně prolínají. Chodníky jsou zapl-něny, takže se chodí ulicí mezi motorkami, což nás prozatím leká, ale postupně si zvykáme. Údajně se ulice dá přejít 3 způsoby: „1- modlit se při přecházení, 2- zavřít oči a přejít silnici a za 3 - najít si skupinu místních obyvatel a přejít“. Prostě bez rozmýšlení vejít do proudu a pomalou konstantní rychlostí přecházet – bez změn tempa či zastavování. Když se chodec chová předvídatelně, motocyklisté kolem něj obtečou jako voda kolem plavce. Opravdu to funguje, i když to chce zpočátku trochu odvahy. Po pár dnech už s přecházením nemáme nejmenší problém.

Fascinuje nás život kolem. Ulice jsou plné nosiček ovoce v mísách na ráhně přes rameno, hlavu kryjí typické špičaté slamáky, roušky přes ústa kvůli smogu. Na miniaturních stoličkách jak ze školky již od časných hodin posedávají Vietnamci a třeba si dávají snídani, nebo jen tak debatují či odpočívají. Co dům, to vývařovna nebo obchůdek či dílnička. Kameník vytesává náhrobní desky (a desítky vzorů má vystavených na policích, včetně jmen, datumů a fotek – živých či mrtvých zákazníků, těžko říct, jak to funguje). Stará čtvrt dnes funguje jako obchodní centrum. Je tvořená spletí úzkých uliček, které

jsou lemovány tzv. tunelovými domy. Tunelové se jim říká proto, že mají úzké průčelí a protáhlé místnosti. Byly tak stavěny proto, že v době jejich vzniku se výše daně stanovovala právě podle šířky domovního průčelí. V té době bylo také zakázáno stavět budovy vyšší než dvě patra, protože by pře-vyšovaly královský palác. Vlastnit nějaký pozemek v hlavním městě je pro Vietnamce významným faktorem v životě. I když máte velký barák, několik aut, hodně prodejen, ale nemáte nemovitost v Hanoji nebo v Saigonu, automaticky vás zařadí do "nižší" vrstvy. V běžném hovoru se většinou říká, kde máte nemovitost, nikoli jestli máte byt nebo vilu. Nejvýznamnější roli hraje, zda je pozemek hned vedle silnice. Důvodem je to, že zde můžete jak bydlet, tak i podnikat, tedy provozovat malý krám nebo pronajmout jako kancelář. Při koupi se mluví hlavně o tzv. silničních metrech. Silniční metr je délka dlouhá podél silnice, čím delší, tím jste víc "vidět". Ale také cena se od toho odvíjí. Proto většina domů má tvar obdélníka, nejmenší je strana se silnicí, která bývá tak zhruba 3 až 5 metrů široká a 10 až 20 metrů dlouhá. V jednom domě žije 3 až 5 generací. Náš průvodce, který nás doprovázel na dvoudenní výlet lodí, žil v domě, kdy bydleli tři generace a celkem 20 lidí. Mladí proto vstávají dřív, aby se mohli brzy dostat do koupelny. Vdávají nebo žení se ve 20-21 letech. Základní škola je 5 a 4 roky. 3 roky je střední škola a kdo udělá přijímačky na vysokou školu, nemusí jít na vojnu. Proto se snaží všichni udělat přijímačky, ale dále se nezkoumá, jestli školu absolvovali. První naše kroky směřují k Chrámu literatury, ale cestou

narážíme na železniční ulici. Na této ulici je však kupodivu klid. Místo aut a motorek tu totiž jen párkrát za den projede vlak. Ozve se zahoukání, místní rychle sbalí sušící se prádlo, posezení nad čajem nebo obrovský hrnec s polévkou, nechají vlak projet a okamžitě se vrátí ke svým rozdělaným činnostem. Jako by se nic nedělo. Pro nás to byl opravdový zážitek a nestačili jsme cvakat fotoaparáty. Chrám literatury (Van Mieu) v Hanoji byl založen roku 1070 císařem Ly Thanh Tong a je výstavní ukázkou vietnamské architektury. Skládá se z pěti oddělených nádvoří a 82 kamenných stél, které stojí na velkých kamenných želvách a jsou asi nejcennějším majetkem chrámu. Nejdříve zde byla první vietnamská univerzita a vzhledem ke svému zasvěcení mudrci Konfuciovi, přispěla velkou měrou k rozšíření konfucianismu v zemi. KONFUCIUS (551 př. n. l. – 479 př. n. l.) byl čínský filozof, sociální politik a státník. Jeho morální filozofie vycházela z úcty k tradici a harmonii a z pokory a bývá považován za prvního čínského filozofa. Cestou k hlavními vchodu do chrámového komplexu potkáváme několik výprav vietnamských školáčků, odhadem 2-3 třída. Odhadujeme, že v

různých stádií slavnosti jsme jich potkali cca 400. Všichni byli oblečeni ve stejnokrojích se slušivými apartními lodičkami a s pionýrskými šátky na krku. Všichni se na nás usmívali a mávali nám a někteří se dokonce snažili s námi komunikovat s námi. Vcházíme tedy první branou do areálu a hned u vchodu po obou stranách jsou vztyčené kamenné stély s vytesanými jmény, místy narození a udatnými skutky mužů, kteří úspěšně složili doktorát ve zkouškách pořádaných od roku 1442 ve tříletých intervalech. Přestože v letech 1442 až 1778, kdy se od této praxe bylo upuštěno, se zde konalo celkem sto šestnáct zkoušek. V roce 1802 císař Gia Long přesunul vietnamskou národní univerzitu do nového sídelního města Hue. Desky jsou umístěny na želvích krunýřích, které

symbolizují věčnost. Dodnes se jich bohužel dochovalo jen 82 z původních 117. Tyto stély jsou nejcennějším majetkem Chrámu. Za druhou branou už slyšíme nějaké sborové recitace a bubnování. Když poté nahlédneme za další bránu, uvidíme celé prostranství naplněné těmito žáky, kteří zpívali pravděpodobně hymnu, usuzujíce z jejich vážného výrazu a zdravení pravou rukou. Střídavě posloucháme, fotíme a zíráme. Jedná se pravděpodobně o iniciační proces – zasvěcení. Zhruba asi po 20 min. když si prohlížíme zbytek chrámu včetně sochy Konfucia a oltářů, slavnost končí. Děti jsou pod vedením svých učitelek

odvedeni do přilehlé prodejny sladkostí, aby se odměnily sladkostmi a píšťalkami. Uděláme pár fotek u brány s bubnem a brány se zvonem, kde se fotí na památku celé kolektivy dětí. Areál opouštíme postranním vchodem a tady se naše cesty rozdělují. Robin míří do vojenského muzea a my směrem k Ho Či Minovu mauzolemu, kde je uloženo nabalzamované tělo komunistického vůdce Ho Či Mina, který zemřel v r. 1969. Cestou míjíme českou ambasádu, kde stojí fronta Vietnamců s žádostí o vízum. Když se chceme vyfotit před mosaznou tabulkou české konzulátu, hlídka zakročí, div nás nezatkne. Pokračujeme tedy v cestě a ještě se stihneme vyfotit před budovou ministerstva zahraničních věcí a to dokonce i s tím, že nás vyfotí příslušný hlídkující příslušník policie. Ten asi vzápětí hořce litoval, neboť při focení se několikrát ohlédl, nepozoruje-li ho někdo. Když vyfotí asi 4 fotky, tak nám rychle a rád předá foťák. Byly by krásné, kdyby byl ovšem foťák zapnutý. Obvyklá chyba Svatky, která zapomíná foťák při předání zapnout. S poděkováním a úklonou odcházíme ke strýčkovi Ho Či Minovi. Obcházíme celý areál a hledáme vstup do mauzolea. Je 10.50 hod., když tam přicházíme a protože jsme zcela vyčerpaní, koupíme si sladké kuličky, jimiž se před vstupem do areálu posilňujeme. Plně nabyti nových sil vyrážíme vstříc další vojenské hlídce u vchodu, která nás ale vrátí s tím, že pro

dnešek je zavřeno. I strýček Ho musí odpočívat. Usoudíme, že se bez naší návštěvy obejde a vracíme se stejnou cestou zpět a obcházíme znovu celý areál. Jdeme směrem k vojenskému muzeu, zatím co Robin mezitím cestuje na skútru v protisměru s vetchým Vietnamcem ke strýčkovi Ho, kde ho zastihne naše zpráva, že sedíme u paty největšího revolucionáře všech dob, V. I. Lenina. Tam se nakonec všichni po 10 min. setkáme a dohodneme se, že budeme pokračovat k jezeru a cestou si dáme oběd. V jedné pouliční restauraci se dáváme suchou a mokrou polívku. Mezi tím nám Robert sděluje zážitky z Vojenského muzea. Muzeum bylo založeno v roce 1959. Dříve se jmenovalo

Armádní muzeum. Skládá se ze dvou části, vnitřní a vnější. Ve vnitřní části jsou obrázky, sochy a zbraně z války proti Francii a USA. V jeho vnější části jsou nejznámější stíhačky, letouny MiG-21, vrtulníky Mi-6, tanky T-54 a další těžká vojenská technika. Robertovi se také díky převozu na skútru podařilo shlédnout Pagodu na jednom pilíři (Chua Mot Cot), která je postavena v klasickém mahajanském slohu a dříve se nazývala Pagoda Dien Huu (což v překladu znamená něco jako „dlouhotrvající radost a štěstí“). Na jejím oltáři jsou sošky Buddhy ať už keramické nebo bronzové. Všechny jsou v

severním stylu. Podle legendy se králi Ly Thai zdál sen o bohyni milosrdenství, jež seděla na lotosovém květu, držela v rukou chlapečka a slíbila mu mužského dědice. Po probuzení král uviděl prostou venkovskou dívku, uvěřil snu a s dívkou se oženil. Zanedlouho se králi a sedlácké dívce narodil syn – dědic trůnu. Aby král vyjádřil bohyni svůj vděk, dal postavit dřevěnou pagodu na jednom kamenném pilíři. Král chtěl, aby připomínala květ lotosu jako symbol čistoty. Po krátkém odpočinku naše cesta míří do divadla vodních loutek, kde si kupujeme lístky na první představení toho dne. Nic podobného nikde na světě není možné vidět. Je zcela unikátní místní tradicí s kořeny již v 11. století právě na severu Vietnamu v okolí Rudé řeky. Vymysleli ho prý rolníci z rýžových polí při jedné z monzunových záplav. Jako jeviště slouží velké akvárium se zakalenou vodou (to zabraňuje tomu, aby diváci viděli mechanismus, který ovládá loutky). Hrají se hry, které zobrazují vietnamské pověsti a život na vietnamském venkově. Za bambusovou stěnou vede loutky 11 loutkoherců za doprovodu živé kapely, s pro nás nezvyklými hudebními nástroji. Zajímavostí je, že umění loutkoherectví se předává z otce na syna.

Dcerám se toto umění nepředává, protože by se mohly vdát do jiné vesnice a znalosti tam předat. Hra trvá asi hodinu. Představení nás tak vyčerpalo, že musíme jít na kávu. Tam se domluvíme, že zajedeme na pivo do české hospody a hned jednu z průvodce doporučených si vybereme a cesta by neměla být delší, než 12 min. Po půl hod. ji opravdu nacházíme, ale již je zavřená a skoro zbouraná. Vybíráme tedy další tak, aby byla co nejblíže naší cestě domů. Ale ani tu nenalezneme, na jejím místě je jen kavárna. Takže cestu domů bereme již úprkem, abychom stihli „šťastnou hodinku“ v našem hotelu. Po této osvěžující pivní hodince jdeme ještě na palačinku a stihneme zakoupit na polívku. Po té se již vrátíme na pokoj a tradičně končíme zápisky a odesláním fotek Miladce. Ráno před snídaní ještě sbalíme batohy a odvážíme je dolů. Tady nám je uschovají a my můžeme naposledy jen na lehko vyrazit do Hanoje. Naše první cesta vede opět směrem k jezeru Hoang Kiem, kde doufáme, že najdeme někoho, kdo nám ořeže SIM kartu. Naštěstí ve filiálce MOBI FONE nám pomohou a my můžeme pokračovat v naší objevitelské cestě. Naše kroky míří neochvějně za další památkou, ale zcela nečekaně se nám postaví do cesty kavárna s výhledem na jezero. Zde si sice vyšlápneme do druhého patra, ale odměnou nám je vynikající káva a ještě lepší zákusek. Servírka se nás vyptává, odkud jsme a nakonec si nás ještě vyfotí. Dobře vyladěni se vydáváme k červenému mostu Huc o kterém se zde poeticky říká, že je to místo, kde odpočívají červánky, a přecházíme po mostě na druhý ostrov v jezeře Hoan Kiem, kde stojí chrám Den Ngoc Son (chrám Nefritové hory). Za vstupní bránou stojí obelisk s číns-kými znaky, zvaný Věž zkrouceného štětce, který je podle bájí perem, s nímž se píše na modrou oblohu. Svatyně zde byla postavena ve 14. století a je zasvěcena národnímu hrdinovi Tran Hung Daovi, který v roce 1288 porazil Mongoly a uchránil zemi před jejích vpádem, a dalším třem bytostem. Právě tady jsme si v

levém přístavku chrámu prohlédli vypreparovanou obří želvu, která žila ve zdejším jezeře; vážila 250 kg a měří 2,1 metr na délku a 1,2 metru na šířku. Vracíme se opět kolem jezera Hoan Kiem. Podle pověsti v něm v 15. století žila obří želva, která dala císaři Le Loiovi kouzelný meč. S jeho pomocí dokázal porazit Číňany a vyhnat je ze země. Po vítězné bitvě dostala meč želva zpátky a vrátila se s ním na dno jezera, kde údajně žije dodnes. Na její památku byl na ostrůvku v jezeře postaven v 15. sto-letí chrám nazvaný Želví věž. Mezi poslední památky, které zamýšlíme v Hanoji navštívit, patří budova Opery a chrám sv. Josefa. Obě se rozhodneme ve stejném pořadí navštívit a tak opět míříme podél vý-chodní strany jezera směrem k nám již dobře známé City Bank směrem na východ. Státní opera (dnes - Obecní divadlo)měla napodobit novobarokní pařížskou Operu. Z Francie byly pro její výzdobu přivezeny ionské sloupy a dlaždice. Slavnostní otevření proběhlo v roce 1911. Z balkónu této budovy vyhlásil v roce 1945 Viet Minh Srpnovou revoluci. Cestou zpět míjíme argentinskou restauraci El Gaucho, kde je možné objednat si steak v jedné porci asi za 2000 Kč. Novogotická katedrála sv. Josefa je ve své čelní

podobě velice podobná francouzskému Notre Dame. Postavená byla začátkem 80. let 19. sto-letí. Působivému interiéru s francouzskými vitrážovými okny dominuje zdobený oltář. Bohužel. Dovnitř se nedostaneme, protože mezi 12.00-14.00 hod. je většina památek zavřených. Rozhodneme se tedy, že se pokusíme o návštěvu pagody Ba Da, jež je velmi úzce spjatá s pověstí o jezeře Hoam Kiem. Ovšem i zde je zavřeno a tak máme možnost si prohlédnout jen bezprostřední okolí. Odtud naše kroky již míří jen směrem k na-šemu ubytování, kde se rozhod-neme poobědvat. Jarmila a Kája jdou na polívku a my zbývající jdeme na bagetu a kávu. Bohužel polévka se nekoná, jelikož je doprodaná a tak se setkáváme v palačinkárně. Odtud míříme na hotel, kde si vyzvedneme své batohy a taxíkem míříme na letiště. Let do Hue trvá necelou hodinu a tak záhy řešíme problém s taxíkem. Naštěstí se před letištní budovou nachází několik volných vozů, z nichž do jednoho nasedáme. Ještě předtím domluvíme cenu, za kterou budeme dopraveni do našeho bytu. Během necelé ½ hod. nachá-zíme nové útočiště téměř v centru Hue. Ještě než se vybalíme, rozhodneme se, že prozkou-máme nejbližší okolí. Vyrazíme na průzkum nejbližšího okolí a po 10 min. usedáme do první otevřené venkovní restaurace, kde máme naservírovanou místní polévku Bún Bo. Po této zkušenosti máme zajedno, že polévky bylo dost a vracíme se do hotelu. Ubytování není špatné, ale na rozdíl od Hanoje jsme o krok zpátky. Ještě dokončíme zápisky z předchozího dne, odešleme fotografie, provedeme video hovor s našimi blízkými a uleháme do postelí očekávající následující den. HUE bývalo císařské město. Oproti Hanoji i Saigonu je Hue klidné, provinční město, díky svým starobylým památkám patří na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Kromě hra-deb se zde dochovalo několik chrámů, císařská knihovna a další stavby. Bývalé císařské město

ležící na Voňavé řece bylo těžce poškozeno během americké války, ale stále zůstává krásnou připomínkou bývalé slávy, kde můžeme nahlédnout za oponu imperiálního dvora. Císařské město Citadela pochází z roku 1805, jeho mohutné zdi obklopují tři města - civilní, císařské a zakázané. Se stavbou Císařského města se začalo v roce 1805 a po třicet následujících let na ní pracovaly desítky tisíc dělníků. Vybudovali sedm metrů vysokou a dvacet metrů silnou hradbu, tři sta paláců, chrámů a dalších staveb na 520 hektarech. Od roku 1993 je zapsáno na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Samotné Císařské město má vlastní hradby, ale je obklopeno ještě hradbami pevnosti a před každou z nich jsou vodní příkopy. Dominantou jižní strany hradeb pevnosti je vlajková věž z roku 1807. Za vodním příkopem a mohutnými hradbami se na dvou místech nachází celkem devět posvátných bronzových děl také z počátku devatenáctého století, původně stála u vstupu do pevnosti. Ráno se probouzíme a spěcháme do druhého objektu na snídani a zde získáváme další informace o možnosti v místě. Vzhledem k tomu, že Robert by si rád nechal ušít oblek, vyrá-žíme ke krejčímu, kterého nám doporučila recepční. Vzhledem k nekvalitnímu provedení mapy, kterou jsme dostali v hostelu, chvilku bloudíme, ale jako praví skauti cestu nalézáme a po chvíli se ocitáme před krejčovským salonem. Zde strávíme nějakou chvíli měřením, výbě-rem látky, střihu a také se domlouváme na termínu první zkoušky. Jarmila a Irena si ještě vyberou šaty a kalhoty, které se jim budou také upravovat na tělo. Odsud vyrážíme směr řeka, ale stihneme ještě pro Svatku nakoupit Gora Texovou bundu a pro Irenu batůžek. Rozradostněni tímto úspěšným začátkem se necháme zviklat na výhodnou nabídku plavby po Voňavé řece k Zakázanému městu. Sotva nasedneme na palubu motorového člunu, je nám jasné, že nejenom prodloužíme naši plavbu o nejbližší Pagodu, ale nakoupíme i spoustu suvenýrů, které jsme měli v plánu až mnohem později. Ještě než doplujeme k mnohem vzdálenější Pagodě, objednáváme si na cestu zpět pivo, protože horko, které panuje tento den, nás začíná neúprosně sužovat. Vystupujeme na

břeh pod Pagodou Nebeské paní Thein Mu. Pagoda sice byla postavena roku 1601, ale jak je již ve Vietnamu zvykem, byla několikrát přestavěna, takže její současná podoba je z roku 1844. Pagodou je zde míněn opět celý areál budov a parků, kterému dominuje osmipatrová věž 21 metrů vysoká, (které my říkáme „pagoda“, kdežto Vietnamci jí vnímají jako „věž v pagodě“). K věži se od břehu vystupuje širokým schodištěm, jehož úpatí zdobí dva sloupy. Stavba souvisí s legendou, která říká, že na místo, kde dnes pagoda stojí, chodila každý den stará žena a prohlašovala, že právě tady jednou postaví vládce pagodu, která přinese mír a prosperitu celé zemi. Když se o pověsti dozvěděl Nguyen Hoang, dal roku 1601 pagodu na daném místě skutečně postavit. Věží areál za-číná, za ní je několik budov klášterů pro mnichy, kterých tu několik žije a pár jich také potkáme. Nejznámějším místním mnichem se asi stal Tich Quang Duc, který jednoho dne roku 1963 vzal z garáže auto a odjel do Saigonu, kde se jako první živá pochodeň v dějinách upálil na protest proti jihovietnamskému režimu. Na fotkách hořícího mnicha je vidět i jeho auto s otevřenou kapotou, zpod které načerpal benzín, jímž se polil. Auto je zde vystaveno jako relikvie a památka na hroznou mnichovu smrt. Když dokončíme prohlídku pagody se spoustou korejských či japonských návštěvníků, usedáme na naši palubu vybaveni chlazeným zlatým mokem vyrážíme zpět na cestu k Zaká-zanému městu, čímž naše cesta po Voňavé řece končí. Vzhledem k faktu, že je opět 5 min. po 12.00 hod a všechny památky jsou zavřeny, uchylujeme se na občerstvení na kávu, čerstvý ananas a mango. Vzhledem k potřebě využít toaletu nás majitelka vede za restauraci a my zjišťujeme, že nás vede k sobě do bytu. Vidět, jak místní bydlí, byl velký zážitek. Je to malý pokojík, kde se nachází dřevěná lavice, lednice a pračka. Toaleta je za závěsem, všechny tři se vystřídáme a jen litujeme, že nemůžeme pořídit fotky, paní domu na nás čeká. Co nás ale překvapuje je fakt, že z vedlejšího bytu, který je totožný s tím, kde jsme byli, vychází muž v perfektním nažehleném obleku a bílé košili. Rovněž jsme si všimli, že místní jsou pěkně čistě oblečení. Na závěr si ještě prohlédneme muzeum zkonfiskovaných vojenských strojů, jako jsou tanky, letadla a děla. Poté spěcháme k Zakázanému městu. U vchodu zjišťujeme, že vstupné do tohoto objektu podle našeho mínění není v rovnováze s tím, co od něho očekáváme. Rozhodneme se pro fotografie z čela a zvolíme ústup na oběd. Cestou zpět jsme svědky malé kolize motorky a auta. Sledujeme, jak z chodníku vystartuje 5 chlapů, zvednou motorku, zvednou řidiče, posadí ho na morku, odstrčí ho a vmžiku je po nehodě. Pokračujeme v cestě, v jedné z bočních ulic nacházíme azyl a míníme se naobědvat. Opak je ale pravdou. Servíruje se zde pouze pivo a čaj. Chvilku posedíme, odpočineme si a pak zamíříme do krejčovského salónu na první zkoušku obleku. Následuje oběd v nevelké restauraci a pak po cestě zpátky na hotel se opět setkáváme se Slováky z Hanoje. Na hotelu si dopřejeme chvíli odpočinku a tak až v 8.30 hod. společně vyrážíme na druhou zkoušku obleku. Cesta již ubíhá velmi rychle, jelikož nejsou žádné komplikace a tak těsně před 21.00 hod vcházíme do salonu. Oblek a košile sedí dokonale a je potřeba jen počkat na dokončení drobnosti a tak opět usedáme znovu ve stejné restauraci a Bob objednává rundu mochita a pro sebe pivo. Vášnivě diskutujeme o prožitých skutečností a naše poznatky po telefonu konzultujeme s Miladkou. Výsledkem je druhá runda koktejlů, která jde účet Miladky. Během ½ hod. jsme vybaveni novou garderobou a společně vyrážíme na hotel. Dnes žádné zápisky, jsme příliš unaveni, jdeme spát a očekáváme věci příští. Ráno se probouzíme a Hue je zahaleno v oparu. Jarmila s Kájou ještě před snídaní odchází do bankomatu a všichni se setkáváme u snídaně. V 8.00 pro nás přijíždí ještě něco menšího než Ho Či Minova pomsta a tak si říkáme, že máme štěstí, že v autě pro 2 tanková družstva Vietnamců je nás jen 5. Bohužel nám naše radost vydrží jen asi 4 min., protože přesně po její uplynutí přisedají další Holanďané. Naše představy o pohodlném cestování po Vietnamu se opět hroutí. Již za další 4 min. přisedají další dva pasažéři. Momentálně jsme ve stavu bezvědomí. Představa, že v autě pro 5 Evropanů jich jede 11 (+ řidič a průvodce) a z toho ještě 2 místa zabírá 9 batohů, je něco, co se vymyká evropskému myšlení. Jediným štěstím, které nás potkalo, byl fakt, že takto jedeme společně jen 3 min. Přijíždíme k

lůžkovému Autobusu a vzhledem k tomu, že jsme mezi prvními, si ještě můžeme vybrat místo. Nový fakt v nás evokuje myšlenku v relativně pohodové cestování. Nikdo z nás dosud neměl zkušenost s tímhle typem cestování a tak jsme zvědaví, jak nám cesta do Hoi An bude ubíhat. Před vstupem do autobusu jsme upozorněni, že se musíme vyzout, vzít si sáček na boty a postupovat do autobusu. Všichni si nacházíme svá místa a uléháme na svá lůžka. Následuje již jen pouhá hodina čekání na posledního pasažéra a v 9.15 vyrážíme vstříc novým zážitkům. První zastávka je asi po 80 km cesty, kde strávíme na odpočivadle na 30 min. zde se opět s notnou dávkou štěstí opět potkáváme s našimi přáteli ze Slovenska, kteří cestují na skútru z Hue do Hoi An. Po 30 min . opět uleháme do našich lůžek a vydáváme se na druhou polovinu naší cesty. Do Da Nangu to máme ještě 40 km a pak do Hoi Am. Cesta nás vede tunelem, na jehož konci se nám skýtá pohled do jedné ze zátok Jihočínského moře. Odtud již klesáme do samotného Da Nangu, kde máme již jedinou zastávku a dále pokračujeme do Hai An. Konečně jsme tu. Vysedáme, vytáhneme si z autobusu svá zavazadla a chvíli vyčkáváme, až se uklidní situace na místě vysazení. Po chvilce jde Jarmila vyjednávat odvoz do hotelu. První pokus s člověkem majícím helmu na hlavě nevychází a tak přichází na řadu taxikář. Nabízí cenu v přepočtu 150 Kč na 5 km, na což nepřistoupíme – nenažraný komunista. Necháme ho vy-dýchat a nakonec se dohodneme na 80 Kč a jedeme. Ve dveřích nás vítá vždy usměvavá recepční, která nás upozorňuje, že jsme správně, ale brzo. Necháme zde bágly a vyrážíme objevovat okolí hotelu a na oběd. Je to zcela něco jiného, než jsme dosud zažili. Je zde vidět, že turistický byznys sem pumpuje peníze. Na oběd usedáme do tradiční vietnamské jídelny, což je poslední kapkou Gutalaxu do Ireniných střev. Od této chvíle použijeme i pravidlo Ciol-kovského definice o třetí raketové rychlosti, již musí kometa dosáhnout, aby opustila naši galaxii, a touto rychlostí spěcháme na náš hotel. Dobíháme v hod dvanácté a všichni si krom Ireny užíváme pohledu na krásný pokoj, jen Irena obdivuje záchod s koupelnou. Vybalíme se, osvěžíme se slivovicí, slíbíme Ireně, že nebudeme jíst a vyrážíme do města. Jsme rozhodnuti a to za každou cenu najít někoho, kdo nám pronajme skútry na cestu do Da Nangu. Dlouho se nám nedaří najít žádnou kancelář ani půjčovnu, až v místě, kde se prodávají lístky na vlak a letenky, ovšem s negativním výsledkem. Vyrazíme tedy dál a ani do minuty nás dojíždí skútr, z něhož na nás volají, jestli chceme pronajmout skútry. Řidičem je ten samý člověk, co nám řekl, že není možné skútry pronajmout. Víceméně jeho manželka ve spolupráci se svým brat-rem a jeho kamarádem nám skútry zajistí. Nakonec usmlouváme cenu na 300000 VND a to včetně odvozu bagáže do Da Langu. S absolutním uspokojením míříme do starého města, ale ještě mezitím se Kája musí vracet pro mapu a zbytek výpravy zajistí bagety. Místní prodavač-ka dělá bagety plněné, ale řekla, že není problém prodat je samostatně. Proto s překvapením zíráme, když odejde, vyjde s přilbou na hlavě, sedne na skútr a odjede. Ve chvíli se vrátí s 5 bagetami a ještě teplými. Obtěžkáni tímto obchodem již neochvějně míříme k Japonskému krytému mostu. Ještě nás

sice pozdrží kontrola lístků u vstupu, ale po delších pár minutách se již nacházíme v úplném centru historického Hoi Anu. Hoi An je město zapsané v seznamu světového kulturního dědictví a zcela omámí svoji jedinečnou atmosférou, díky které se můžeme přenést o několik století zpátky. Rozkládá se na břehu řeky a bývalo nejvýznamnějším mezinárodním přístavem jihovýchodní Asie. Díky tomu, že bylo za války se Spojenými státy prakticky netknuto, je dnes živoucí muzejní expozicí. Do mnoha ulic historického centra mají auta vjezd zakázán a byla přijata opatření, díky kterým se smějí restaurovat pouze domy, které si restaurátoři za tímto účelem pronajmou. To vše napomáhá tomu, že že si město stále zachovává svůj jedinečný ráz. Kdy byl Japonský most postaven se úplně přesně neví, ale odhaduje se, že zhruba někdy v letech 1593 - 1600. Postavili ho japonští řemeslníci, kteří byli součástí větší komunity japons-kých obchodníků, kteří v Hoi An žili. Spojili tak svou čtvrť se čtvrtí čínských obchodníků. V té době se právě Japonci zasadili o rozvoj tohoto krásného městečka. Tudíž měli povoleno postavit si tam pagody, ulice a domy pro obchodníky. A právě popisovaný most je jedním z dochovaných skvostů architektury té doby. Japonský most je zdobený a také má střechu, aby kryl chodce před deštěm. Na jeho severní straně se nachází malá svatyně, která je domovem pro několik božstev. K této svatyni se váže zajímavá pověst. Podle legendy žilo v té době obrovské dračí monstrum a to mělo hlavu v Indii, tělo ve Vietnamu a ocas v Japonsku. Kdyby tím ocasem švihlo, způsobilo by v Japonsku zemětřesení. Proto se muselo nějak zneškodnit. A to tím, že se v oblasti jeho zad postavil tento most. Pak obluda nemohla hnout ocasem a byl klid. Tato pověst má však i jinou variantu. A to takovou, že most zvíře zahubil. Pak ho lidem bylo líto a postavili svatyni, kam se chodili modlit za jeho duši. Ať už je to jak chce, důležité je, že máme co obdivovat. Most je bokem hlavního toku řeky, ale přesto v obležení turistů. Po té, co ho natočíme a nafotíme, vydáváme se na prohlídku shromažďovací síně kongregace. V Hoi Anu žila dříve početná čínská menšina, která měla k Vietnamcům přirozeně blíže, než jiné národy. Číňané se živili hlavně obchodem a potřebovali navzájem mezi sebou udržovat kontakty a scházet se a radit nad obchodními i jinými záležitostmi. Celá čínská skupina se ještě dále dělila podle původu imigrantů na čchao-čouskou, chaj-nanskou, fu-ťienskou, haagskou a kantonskou. Každá komunita si v Hoi Anu vystavěla vlastní shromažďovací

síň své kongregace. A šestá síň sloužila všem dohromady. S tou síní je to jako s pagodou: nejedná se o síň v našem slova smyslu, ale o celý areál se zdobeným vnějším nádvořím, chrámem, pomocnými budovami po stranách, upraveným vnitřním dvorem a samotnou síní. Otevřené prostory zdobí sochy, staré bonsaje netradičně docela velké (kolem dvou metrů, posazené napevno do velkých kamenných stolů), stromy a keře, záhony a samozřejmě oblíbené fontány. Vracíme se zpět a v tuto chvíli se nám nabízí úžasná podívaná nad

historickým centrem původního města Hoi An. Kráčíme podél řeky, jenž je lemovaná velkou spoustou místních prodavačů rychlého občerstvení. Závěrem historického centra města je návštěva dalšího historického chrámu a pak již naše kroky míří neomylně zpět. Zastavujeme se pouze na Robinův opožděný oběd – místní specialitou je plněná bageta. Do hotelu dorážíme za úplné tmy a těšíme se na koupel a polívku. Svatava prohlásí, že ve svém půllitru slivovice má ještě tři čtvrtě litru a s odkazem na Einsteinovu teorii relativity (vše je relativní) nás odbourá všechny dohromady. Dalším příjemným bodem tohoto večera je přípitek šampaňským z domácích zdrojů (Bohémia sekt) na oslavu přesné poloviny expedice MANTEIV. Po tomto

slavnostním přípitku se již vrháme na český salám, jenž likvidujeme rychlostí lučavky královské, jenž je schopná strávit i zlato a notně to zalíváme douš-ky polívky z místních zdrojů. Postupně večerem odpadávají Irča s Jarmilou, poté i Robin, jen já s Kájou píšeme. Doháníme skluz z předchozího dne, což je dost práce. Končíme, když již všichni 3 spí a tak i poslední mohykáni jdou do hajan. Zítra nás čeká napínavý den na skútrech. Snídani máme servírovanou v zahradě u bazénu formou švédských stolů. Počasí nám přeje, nádherně svítí sluníčko a už teď pěkně hřeje. Personál nás přemlouvá, abychom zůstali déle, ale grafikon je neúprosný. Po snídani se už jen sbalíme, sneseme své batohy dolů, kde přes-ně v 9.00 hod čekáme na skútry. Motorky sice opravdu máme, ale zjišťujeme, že máme málo helem. 2 chybí a tak čekáme dál. Po dalších 20 min. už máme helmy, ale začíná handrkování o batohy. Chlapci pochopili, že mohou vytřískat víc peněz a tvrdí, že na 3 skútry patří 3 batohy. Nakonec na nás vyhandlují 100 000 VND a tak začíná technická přejímka strojů. Za nás ji provádí velitel světnice major Bob. Jestli udrží nastavenou laťku, na konci zájezdu bude pový-šen do funkce velitele pro boj ve vysoké trávě. Stroje máme převzaty sic s drobnými závadami, ale schopné provozu. První testuje Jarmila. Po prvním kolečku je zralá na Lexaurin. Okamžitě vyjednává o novém složení posádek. Svaťka pojede s Kájou, Irča s Bobem a Jarmila s hrůzou v očích. První část cesty směr benzinka je před námi. Čeká nás gordický uzel v podobě křižovatky s odbočením vlevo a první dotankování našich strojů. Prudkým návalem emocí právě zapomeneme zvěčnit Roba před budovatelským billboardem. Blíží se chvíle pravdy. Křižovatka před námi a nevidím místo, kam se máme mezi kamiony, auta a miliardu skútrů vrazit. Na poslední chvíli si vzpomeneme na radu o přecházení silnic, zavřeme oči a přidáme plyn – ostatní si s tím poradí. Křižovatku máme za sebou a pumpař si nás řadí jak závodní stroje vedle sebe. Sesedáme se strojů a vzájemným pohledem se ujišťujeme, že jsme přežili. Jen Jarmila má v obličeji barvu zralých malin a její tepová frekvence popírá možnosti lidského srdce. Po dotankování se ještě ve stínu pod stromy radíme o další trase a shodneme se, že budeme absolvovat už jen jednu křižovatku s odbo-čením vlevo. Do Danangu už je to jen rovně. Startujeme a vyrážíme a tentokrát křižovatku projíždíme skoro suverénně. Kája se Svatkou na křižovatce zastaví, že se jim z dohledu ztra-tila Jarmila. Ta ale křižovatkou projela tak, že byla daleko před námi. Natočíme mašinu a ve svižném tempu začínáme dojíždět ujíždějící dvojice. Po chvilce se srovnáme a cesta již ubíhá klidněji. Blížíme se k mostu před farmou s bylinkami a za mostem poprvé zastavujeme. Při sesedání Svaťka byla z prvních zážitků tak rozrušená, že samým rozrušením nemůže přehodit nohu přes sedadlo skútru. Nakonec se jí to přeci jen povede a přibíhá k ostatním na most po-dělit se o své pocity. Je tak rozechvělá, že si nemůže vzpomenut na jméno řidiče, když jim chce sdělit, že na něm visí jak klíště. Nafotíme úžasné scenérie, jenž nám skýtá pohled na byliny zalité zlatými paprsky dopoledního slunce. Po chvilce se adrenalin srovná a to hlavně proto, že následujících 30 km jedeme rovně. Naše pohledy zachycují Pagodu stojící v horách a vzápětí řešíme velmi složité odbočování vlevo. Rob s Irčou a Kája se Svatkou projíždějí, jen Jarmila se kochá uprostřed křižovatky. Poté, co se Jarmila pokochala a křižovatkou projela, zjišťujeme, že Rob nemůže nastartovat. Za křižovatkou už na nás čeká místní mopedistka, která se snaží Robovi radit. Rob z toho lehce znervózní, snaží se startovat nožní pákou, ale vysloveně ho vytočí, když ona mu ji nastartuje zmáčknutím tlačítka startéru, čímž jsou vytočeni oba. Rob a motorka. Následujeme ji, načež nám umožní zaparkovat před jejím kamenictvím zadarmo. Vyzývá nás k prohlídce a zakoupení 10 t slona z mramoru, načež Rob konstatuje, že má malý batoh. Obchod si prohlédneme, ovšem bez obchodního

úspěchu a spěcháme k výtahu, který nás vyveze k památkám na jednu z Mramorových hor. Mramorové hory tvoří shluk pěti vápencových a mramorových hor, z nichž každá představuje jeden z buddhistických prvků vesmíru - Voda, Země, Oheň, Dřevo, Kov. A jsou to vršky skutečně mramorové, mramor se zde těží (tedy spíše těžil, dnes už si je místní chrání) a opracovává v de- sítkách sochařských dílniček. Najdeme zde pagody a jeskyně. Mramorové hory jsou nejjižněji položený vápencový útvar ve Vietnamu. Místní mramor byl mj. použit i na stavbu Ho Chi Minova mauzolea v Hanoji. Místní legenda vypráví o Božské želvě, z jejíhož požehnaného vejce vzešla na pobřeží krásná nymfa. Skořápka praskla a pět vzniklých kousků reprezentuje pět malých horských útvarů. Ve skutečnosti se sem Čamové přišli modlit ke svým hinduistickým bohům a následně zde v jeskyních postavili budhistické oltáře. V okolních vesnicích žijí potomci slavné čamské dynastie dodnes. Hor je celkem 5, stejně jako elementů. Jen my jsme jen 4, protože náš pátý element Jar-mila zůstala dole. Procházíme si část areálu, kde nacházíme Pagody, Buddhy, draky a paláce a nakonec po schodišti scházíme zpět k motorkám. Startujeme a vyrážíme hledat další monument, jenž by se měl tyčit po naší levici nad městem. Naše průměrná rychlost stoupá a již ze 40 km/hod na 60 km/hod.

Dlouho jej nenacházíme a v okamžiku, kdy se již smiřujeme s faktem, že jej neuvidíme, spatřujeme velkou bílou mramorovou sochu tyčící se nad zálivem. Je to socha největšího Buddhy ve Vietnamu vysoká 35m. Areál je rozsáhlý a nádherně vyzdobený. Strávíme zde 1 hod. a odtud již míříme k našemu hotelu, kde již na nás netrpělivě čekají majitelé moto-rek. Na oplátku i my očekáváme dodávku našich batožin a ustrneme v šoku, když uvi-díme, jakým způsobem nám byly dopraveny. Situaci vyřešili po svém a všechny naše batohy a včetně Robova obleku s košilemi nar-vali do 2 pytlů, které zašili tak dobře, že je jen těžko před hotelem rozvazovali. Nakonec se dílo podařilo a tak po hodinách jízdy se ocitáme na svých pokojích. Po krátké pauze se vydáváme zpět do města v prvé řadě na pivo a něco k jídlu. Nakonec si tam dáváme ledovou kávu, zatím nejlepší, jakou jsme ve Vietnamu měli. Takto posilněni se rozhodneme, že se vydáme do centra a po 1 hod. chůze směrem tam zjišťujeme, že se shodneme na tom, že centrum není potřeba vidět a vracíme se na pokoj. Cestou nakoupíme na polívku a vracíme se na hotel. Ještě než dorazíme na pokoj, ještě si dáme pivo a kávu v restauraci, kde jsme již objednávali. Následuje již jen sprcha, poslání fotek Miladce a zápis včerejších zážitků. Rozcházíme se s tím, že následující den vyrážíme v 5.00 hod ráno, směr letiště s odletem do Da Latu. Ráno objednaný taxík přijíždí jen o málo později, tak se do něj naskládáme a frčíme na letiště. Je sice 5.15, ale život v ulicích se probouzí kupodivu rychleji než bychom čekali. Jsou otevřené již prodejny a pouliční prodejny. Na letiště dorážíme včas, ale k velkému překvapení zjišťujeme, že náš let do Dalatu byl posunut o 2 hod později, aniž nám to kdokoliv oznámil. Sedáme do kavárny na letišti, dáme si první kávu a čekáme na odlet našeho letadla. Konečně toho duralového zgarba přistaví a my můžeme odstartovat vstříc dalším dobrodružstvím. Let je tak krátký, že pilot stačí vystoupat, již jde na přistání. Z letadla vystupujeme a procházkou po letištní ploše se dostáváme k bagáži a po té do příletové haly. S obavou zjišťujeme, že ba-tohy není kde uskladnit a také zde nelze pronajat skútry. Místo toho se k nám v jednu chvíli seběhne 7 taxíkářů a my se s nimi pokoušíme domluvit odvést někam, kde by nám motorky poskytli. Usedáme do taxíka a zjišťujeme, že taxikář umí anglicky jen kývat hlavou. Ten nás odveze do hotelu, kde při pochopení našeho požadavku se majitel rozesměje a ještě dlouho nemůže utišit smích. Po delší diskuzi Jarmile předá telefon a ta se od místní turistické operátorky dozví, že v celém městě je jen 1 skútr na půjčení. Horečnatě přemýšlíme jak tuto situaci vyřešit a přitom stále kolem nás pobíhá taxíkář, který situaci dávno pochopil a ví, že ho čeká velké ryto. Jeho intuice je naplněna našem rozhodnutím. Naše vietnamština je stejně dobrá jako jeho čeština a tak situaci řešíme papírkovou metodou. Díky internetu jsme schopni napsat název místa, kam chceme jet a tak naše cesta nabírá skutečné obrysy.

Prvním cílem je vodopád Pongour, který je odtud 16 km. Asi po ½ hodinové divoké jízdě cestou plnou neú-myslně vybudovaných retardéru a děr velikosti kráterů od ručních granátů zastavujeme na parkovišti. K vodopádu je to ještě malý kousek pěšky. Vodopád Pongour Nachází se 50 kilometrů jižně od města Da Lat a je řazen mezi nejkrásnější vodopády nejen ve Vietnamu, ale v celé Jihovýchodní Asii. Unikátní je především svým schodovým charakterem, celkem byste napočítali 7 pater vodopádu, po kterých voda padá až do jezírka pod ním. Samotné okolí vodopádů nabízí nedotčenou Vietnamskou džungli. Výška vodopádu je přibližně 50 metrů a padající voda vytváří velmi silné zvuky, které jsou slyšet i několik kilometrů daleko. Vodopády podle legendy symbolizují rohy nosorožců a padající voda představuje vlasy ženy, kterou hlídali. Jednalo se o ženu jménem Kanai, která milovala přírodu, a tito nosorožci ji prý poslouchali na slovo. K vodopádu vede hliněná cesta, která se postupně mění ve schody, které končí na břehu téměř vyschlé řeky. Po takto vyschlém řečišti se dostáváme pod samotné vodopády. Přesto, že je období sucha, je to fascinující pohled. Strávíme zde ½ hod a poté vystoupáme v horku a potu tváře 212 schodů na parkoviště. Nasou-káme se do auta a míříme k

vodopádu TácVoi, známého pod názvem „Sloní vodopád.“ Pekelní horko si vybírá svou daň. Svatka po pohledu dolů se rozhodne nás jistit shora. My zbývající opět klesáme prudkými schody dolů k vodopádu. Místy si připadáme jako horské kozy. Odměnou je ovšem výhled na masy vody padající přibližně z 30ti metrů dolů na kameny, mezi kterými vede místy kluzká cestička jištěná zábradlím a po které je možné se dostat až dolů pod vodopád. Ještě chvíli se kocháme tímto pohledem, načež se rozhodneme vystoupat zpět do civilizace. Na terase potkáváme dvě Češky, které si nás fotí v domnění, že jsme před infarktem. Po výstupu okamžitě absolvujeme terapii ledovým pivem. Naším taxíkářem se necháme dopravit do města na oběd. Zde nás vyloží u místní jídelny. V poloprázdné místnosti obsadíme celý stůl a čekáme na jídelní lístek. Ten nám po chvíli přinesou, ovšem v originálním znění bez titulků. Toto však vyřešíme návštěvou kuchyně, kde si každý ukáže na jídlo, které bude konzumovat. Jedině Rob drží bobříka hladu, protože jak sám říká, nejí Bóbika. Po obědě se vydáme na kávu. Přesně tak, když jsme hledali jídelnu, viděli jsme samé kavárny. Nyní vidíme samé jídelny a žádnou kavárnu. Procházíme městem a nakonec místní tržnicí, kde je možné koupit snad úplně všechno. Nakonec usedáme do jedné z místních kaváren, kde Jarmila pomocí rukou a nohou a demonstrací lednice objednává ledovou kávu. Vše klapne na jedničku a my ke kávě ještě dostáváme konvici výborného jasmínového čaje. Chvíli ještě posedíme a pak se rozhodneme, že vyhledáme první taxi a vyrazíme na letiště. Cestou z kavárny objevujeme pojízdný stánek na kebab, kde Rob ukončí svou hladovku. Pozvolna se couráme k místnímu parku, kde mají stanoviště taxíky a kde opět vidíme našeho taxíkáře, který předpokládá celou dobu, že nás ještě odveze zpátky na letiště. Obje-vujeme ho před restaurací, kde nás vyložil a kde už dávno nejsme. Sedneme si tedy za roh parku a Jarmila odchází ještě hledat bankomat. Tam si nás taxíkář všimne a vzápětí přistaví své auto. Jarmila se vrací s nepořízenou, tak usedáme do taxíku a jedeme na letiště. Následující let do Saigonu již letí přesně a my vzápětí opouštíme letištní budovu s našimi batohy a jdeme směrem k taxíkům. Než tam stačíme dojít, odchytí nás nějaký námezdní taxikáři a v následujících minutách již míříme k našemu hotelu. Je to hotel asi s nejužším točitým schodištěm, který jsme ve Vietnamu měli. Oč je hotel užší, o to je vyšší a schodiště točitější. K naší velké radosti obsazujeme pokoj ve 3, 4 a 5 patře. Nejvyšší radost má samozřejmě Bob. Ubytujeme se, domlouváme čas na snídani a rozcházíme se do pokojů. Rob a Jarmila s Kájou ještě vyráží na obhlídku okolí. Rob nachází báječnou hospodu se šťastnou hodinkou na pivo a Jarmila s Kájou odchází na širší obhlídku hotelu, kde potkávají uličky lásky s dámami s kaméliemi. Do hotelu se vrací kolem půlnoci a Rob už na pivu není. Saigon – Ho Či Minovo město Před třiceti lety, 2. července 1976, došlo k formálnímu sjednocení severního a jižního Vietnamu. Uzavřela se tak poslední z válek, které Vietnam provázely po tři desetiletí. Během nich obě části země stály po dlouhou dobu proti sobě. Metropole jižního Vietnamu, Saigon, se ocitla na straně poražených. Dnes je již opět ekonomickým centrem země. Turisté sem však často míří právě kvůli jeho válečné minulosti. Když Francouzi v polovině devatenáctého století Saigon dobyli, nepředstavoval pro ně něco víc než bažinu, kterou bylo třeba zkultivovat. Z dob francouzské nadvlády si město odneslo široké bulváry, architekturu i aleje tamarindů, v jejichž stínu se mohlo schovat 20 000 Evropanů, kteří zde žili obklopeni milionem Vietnamců a Číňanů. Saigon se stal hlavním městem francouzské kolonie Kočinčína a své premiantské postavení si ještě zopakoval jako první město jižního Vietnamu. Během svých dějin město změnilo šestkrát své jméno, naposledy v roce 1975, kdy do jeho ulic vstoupily jednotky komunistického severu a ze Saigonu se stalo Ho Či Minovo město. V neformálním styku se však stále používá staré jméno, které lze tak trochu považovat za příklad mírného protestu v mezích zákona. Ráno se scházíme na snídani kolem 8 hod a poté vyrážíme k bankomatu. Po úspěšném výběru a hlavně dlouhé cestě bychom si dali pivo, ale potkáváme samé kavárny. Jako vždy v životě, zásadní objevy se objevují zcela náhodou, tak i my se objevujeme zcela náhodou před katedrálou Notre Dame, jenž se nachází v samém centru Saigonu. Kated-rála Notre

Dame je napodobeninou slavné stejnojmenné katedrály v Paříži. Byla vybudována v letech 1877-1883 přímo v centru města. Před katedrálou stojí socha Panny Marie. Zvláštností je, že chybí původní okna. Po prohlídce vně i uvnitř se naše zraky upírají na budovu Hlavní pošty, která je ukázkovou stavbou francouzské architektury. Má krásnou skleněnou klenbu. Jedná se o největší poštovní budovu v zemi s nádherným zachovalým interiérem a obrovskou

podobiznou samotného Ho Či Mina, který na vás bude dohlížet při psaní a prodávání pohledů. Zjišťujeme, že vlastní pošta zabírá asi 20% plochy a vše ostatní jsou suvenýry a reklamní předměty. Chvíli se tam ještě procházíme a snažíme se ještě načerpat atmosféru posledních let 19. stol. Budovu opouštíme a míříme k prezi-dentskému paláci, ale naštěstí se nám do cesty postaví hospoda a tak máme možnost srovnat náš pitný režim. Bohužel, tento krok má za následek to, že v pokladně na vstup do prezidentského paláce, dnes Paláce sjednocení přicházíme ½ hod před zavírací dobou a tím pádem se musíme vrátit až po 13,00 hod, kdy otevřou. Rozhodujeme se tedy využít tento čas k návštěvě pověstného místního trhu Benh Tranh. Jak jsme se rozhodli, tak uděláme. Kousek před vchodem do tržnice objevujeme jinou, malinkatou jídelní tržnici s občerstvením, kde zůstává Robert s Kájou. Co už také s chlapama u nákupů. Nakonec tedy my tři samy holky se vrháme vstříc dobrodružství do míst postižených šílenstvím, zvané nakupování. Tržnice je obrovská a má dvě volně se prolínající části. Hned u vchodu na naše čichové buňky útočí rybí speciality a zleva pak ovoce, a vůbec potraviny (dost místa zabírá prodej kávy. Plynule se stánky s jídlem proměňují ve stánky s oblečením, v nichž jsou nabízeny pouze originály. Postupně se jimi prodíráme, smlouváme, nakupujeme a handrkujeme. Nakonec v této novodobé svatyni strávíme 1a1/2 hod a to i přesto si stačíme prohlédnout jen menší kousek této tržnice. Vracíme se za chlapci, kteří nás vítají studeným pivem a postupně si dáváme ananas a mango. Děvčata vyprávějí o svém prvním nákupu, kde se je prodávající snažila okrást. Ale nedaly se a ona jim musela vrátit tak, jak měla. Baba jedna. Spřádáme další plány, jak budeme postupovat v prohlídce Saigonu. Pořadí je jasné. Prezidentský palác a nejvyšší budova Saigonu - Bitexco Tower. Prezidentský palác – nyní Palác sjednocení Palác sjednocení nenese z francouzského

šarmu nic, byť zde kdysi měl svoji rezidenci francouzský guvernér. Budova však má pohnuté osudy, které se podepsaly na jejím dnešním vzhledu. V roce 1962 byl palác těžce poškozen dvěma piloty jihovietnamské armády, kteří na něj svrhli bomby ve snaze zabít prezidenta Diema. Nenáviděný Diem sice vyvázl živý, ale svůj osud oddálil jenom o rok, kdy byl na něj spáchaný tentokrát již úspěšný atentát. Po bombovém útoku musel být palác přestavěn a dnes je něčím mezi konferenčním

centrem a mu-zeem. Při oficiálních příležitostech bývá uzavírán, v běžné dny si ho můžete v doprovodu místního průvodce podrobně prohlédnout. V rámci prohlídky neschází ani nahlédnutí do prezidentského kina i jeho zpravodajského centra. Poslední z jihovietnamských prezidentů, Van Minh, si tohoto vybavení užíval pouhé dva dny, kdy stál v čele jižního Vietnamu. Do dějin se tak hlavně zapsal svým výrokem čekám zde, abych vám předal vládu, kterým uvítal komunistické jednotky obsazující Saigon. Stejně tak do historie vešla odpověď, které se mu dostalo - nemůžete odevzdávat něco, co již nemáte. 30. dubna 1975 tank s číslem 390 prorazil hlavní bránu paláce, tank s číslem 843 si cestu prorval přes bránu vedlejší. Jeho velitel pak vyběhl do čtvrtého patra, vztyčil zde vlajku a ve Vietnamu tím skončila válka, která je zde nazývána americká. Přestože během ní zahynuli na tři miliony Vietnamců, jsou Američané s odstupem třiceti let v zemi vítanými hosty. Před vchodem do prezidentského paláce jsou umístněny dva tanky, jeden ruský a jeden čínský, které dobyly toto místo. Vcházíme do paláce, v jehož prostorách je umístněno mnoho expozic, které postupně patro po patru obcházíme. Jsou zde označena i místa svržení 2 bomb amerického bitevníku pilotovaného dezertujícím vojákem jihovietnamské armády. Nakonec vcházíme i do podzemí, kde je umístněná exposice bunkru posledního prezidenta jižního Vietnamu. Po absolvování prohlídky procházíme opět kolem Notre Dame k budově saigonské opery. Saigonské divadlo bylo postaveno v letech 1901 až 1911. Jeho architektonický styl je ovliv-něn okázalým stylem francouzské třetí republiky s průčelím ve tvaru Petit Palais, který byl postaven ve stejném roce ve Francii. Systém všech nápisů, dekorací a nábytku vycházel z Francie Celá stavba byla plná ornamentů podobně jako divadlo v Hanoji a tehdy byl záměr divadlo omladit. A proto v roce 1943 byla část dekorací, rytiny, sochy z fasády odstraněny. Část z nich ale byla zase v k 300. výročí Saigonu v roce 1998 obnovena. Dnes je kapacita divadla je 500 míst. V roce 1944 bylo divadlo poškozeno leteckými útoky spojenců proti japonské císařské armádě a divadlo se uzavřelo. V roce 1955 bylo v divadle zřízeno dolní komory státu Vietnamu, pak Vietnamské republiky. Po pádu Saigonu v roce 1975, byl obno-ven v budově původní účel, tzn. divadlo. Budovu opery jsme, stihneme pouze natočit a vyfotit a pokračujeme k nejvyšší budově. Bitexco Financial Tower je

nejimpozantnější stavbou inspirovanou lotosovým květem, národní květinou. Buddha také sedí nebo stojí na lotosovém květu. Stavba má zobrazovat především energii a neome-zený potenciál prosperujícího kosmopolitního město. Se svými 262 metry je to nejvyšší stavba Saigonu. Má 68-podlaží a jsou v ní kanceláře, obcho-dy, restaurace a na straně je do-konce heliport. Hlavním lákadlem na věži je Sky Deck, kde si návš-těvníci mohou vychutnat dramatický výhled na rušné město dole. Objekt se řadí dnes na páté místo z top 20 ti světových nejz-námějších mrakodrapů. Budo-va na nás udělá velký dojem, ale až na druhý pokus se nám po-daří najít cestu do restaurace, která se nachází v 52 podlaží. Cestou si nás předá několik dívek – hostesek, které zda zajišťují ochranu před blouděním návštěvníků jdoucích do kaváren a restaurace. Během krátké cesty výtahem, kde nám zaléhají uši vlivem změny tlaku, vcházíme do restaurace, kde jsme nakonec usazeni hned u okna. Objednáváme si pití a zbý-vající čas vyplníme natáčením a

focením pohledů z výšky asi 150 m. Budovu opouštíme s úmyslem se dostat se na náš hotel, kde si trochu odpočineme a připravíme se na večerní prohlídku okolí hotelu. Sraz máme v 19.00 hod a tak máme něco přes hodinu. První naše cesta míří za bagetami a pak již následuje hodinová procházka večerním Saigonem, bohužel je málo hodin a slečny s Kaméliemi jsou ještě v peřinách. Usazujeme se tedy na kávě a čaji a ještě chvíli pozorujeme šrumec na hlavní ulici. Na závěr pak dáme ještě pivo na dobrou noc a Svatka konstatuje, že dnes už psát nebudeme a dáváme si dobrou noc a jdeme spát. Ráno vstáváme brzo, protože nás čeká cesta na tunely, o které máme informace, že trvá asi dvě hodiny. Autobusové nádraží máme blízko a i autobus č. 13 je přistaven a krátce nato i vyrážíme. První část cesty autobusem č. 13 trvá trochu déle, než jsme uvažovali, ale s tím nic nenaděláme. Přijíždíme na nádraží, kde přesedáme na opět připravený autobus č. 79. S řidičem se domlouváme, kde chceme vystoupit a po pár minutách opět vyrážíme z nádraží. Cesta nás tentokrát vede malými vesničkami, políčky rýží, sadů banánovníků a ostatního ovoce. Po 45 min. jízdy na pokyn řidiče vystupujeme a podle cedulí vyrážíme k tunelům. Ještě asi 10 min. nám trvá cesta od křižovatky po vlastní areál, který začíná sbírkou leteckých pum, raketometů, zbraní a jiného válečného harampádí. Tunely Cu Chi Kdo hledá vysvětlení, proč ani mohutná americká převaha nestačila k vítězství nad komunistickými gerilami, najde ji v tady. V rozsáhlém podzemním systému, ve kterém se mohlo ukrýt až 16 000 bojovníků. Tunely začaly vznikat již během první z vietnamských válek vedené proti Francouzům za samostatnost země. Poté, co na místní bitevní pole vstoupili Američané, se jejich sít ještě rozrostla. Tunely Vietkongu dosahovaly

délky až 250km chodeb, ve kterých lidé normálně žili a sahaly až ke kambodžským hranicím. Během budování tunelů se kopáči potýkali s množstvím problémů. Půda je v této oblasti jílovitá a hutná, ale největším strašákem místních byly štíři a hadi. Vykopanou hlínu bylo třeba také někam odklízet. Stovky lidí přiložily ruku k dílu a hlínu rozhazovaly, zásadně však v noci, do kráterů po amerických bombách. Život v tunelech byl nesmírně obtížný. I když byl podzemní úkryt poměrně dobře vybaven – nechyběly zde konferenční místnosti, ložnice, záchody i studny – zažívali jejich obyvatelé muka. V létě bylo uvnitř tunelů takové horko, že lidé museli trávit celé dny ležením těsně u země, aby se vůbec mohli nadýchat kyslíku. Do podzemí byla vyhloubena i provizorní nemocnice. Chirurgické nástroje si houževnatí Vietnamci vyrobili z úlomků vybuchlé munice, transfúze byla prováděna pomocí kádinky, do které se chytala krev, pumpičky na kolo a gumové hadičky, kterou doktor vháněl krev zpět do žil pacienta. Těžko říct, zda lidé umírali kvůli vybuchujícím bombám, či je dorazila kvalita lékařské péče. Nejobtížnější bylo vymyslet systém odvětrávání, aby se do tunelů dostalo aspoň trochu čerstvého vzduchu. Průduchy většinou ústili u termitišť, aby byly co možná nejméně nápadné. Okolí otvoru navíc Vietnamci posypali pepřem nebo strouhaným kradeným americkým mýdlem, aby zde psi amerických vojáků příliš nečenichali a neodhalili tak skrytou chodbu. Tunely byly vybudované pouze pomocí lopat a krumpáčů. V některých místech jsou až ve třech patrech nad sebou (to prý zejména, když se kopáči směřující proti sobě netrefili a nenarazili na tunel kopaný kumpánem v opačném směru), při bombardování pak často bylo zničeno jen první patro tunelu a spodní patro či patra odolala. Tunely mají mnoho odboček a slepých ramen. Jejich turistická podoba

je samozřejmě mnohem kratší a přizpůsobená objemnějším tělům návštěvníků, kteří se tak alespoň na chvíli mohou ponořit do podzemního města, jež nedokázalo vymazat z mapy ani bombardování, snahy o jeho zatopení ani existence speciálního amerického oddílu tzv. krys z tunelů, do kterého byli vybíráni vojáci malého vzrůstu. Ti měli pomoci čelit taktice, kterou s úspěchem uplatňovali vojáci Vietkongu - nedat se vlákat do konvenční války a nepřítele neustále vyčerpávat nenadálými přepady. I přes všechna úskalí, které život pod zemí bezesporu měl, tunely splnily svou hlavní roli. Jasně Američanům do-kázaly, že boj ve vietnamských

podmínkách se prostě vyhrát nedá, a výrazně tak posílily národní identitu Vietnamců, kteří jsou na své válečné vítězství, byť s děsivými ztrátami, patřičně hrdí. Po označení samolepkou se nás ujímá průvodce, který nás vede k první nejdůležitější zastávce poznání stezky k provizornímu promítacímu sálu, kde zhlédneme dokument o americko-vietnamské válce vedené právě v této oblasti. Z dokumentů je patrné, že války za severní Vietnam se účastnily všechny věkové skupiny obyvatelstva, včetně žen. S takovým nadšením a úsměvem nemohly válku prohrát. Po té se ještě seznámíme se schématickém průřezem tunelů a vyrážíme do terénu. Nacházíme první střílnu a vzápětí se objevuje před námi první vchod do komplexů tunelů. Absolvujeme první, nejdelší část kromě Jarmily tvrdící, že někdo přece musí přežít, podat svědectví a nosit brašny a foťáky. Nakonec všichni klikatou cestu prvním systémem přežijeme a pokračujeme dále v prohlídce. Procházíme místy, kde propadla jedna z bomb a částečně odkryla první patro tunelového systému a záhy se noříme do další části, jenž je ukázkou tunelů a komor se zdravotní tématikou. Touto částí projdeme všichni. U další ventilační šachty nám průvodce sděluje, že tyto včetně střílny byly obsypány pepřem. Do třetího velitelského

systému jdeme jen tři, poněvadž jsme upozorněni, že tunely se zužují a budeme muset lézt po čtyřech. A taky že jo. I touto šlamastikou se nakonec probijeme bez ztráty kytičky a čeká nás poslední a nejtěžší zkouška našich charakterů a fyzických možností a to reálný vchod do tunelu z r. 68. Je v terénu naprosto neviditelný a zasypaný listím. Když ho průvodce otevře, s hrůzou zjišťujeme, jak malý otvor to je. Rob na jeho šířku neprostrčí ani botu. Je to obdélník 30x50 cm. Jediný z nás, kdo odpovídá rozměrově i typově je Irča. Ta se první nohama napřed vrhá tohoto prostoru. Po chvíli vyleze a jako druhý „typově odpovídající“ vietnamskému bojovníkovi, ale ne rozměrově, se po nohách vrhá i Kája. V pohodě se po pás do vchodu dostane a simuluje útok na imperialistické hrdlořezy. Má to jedinou kosmetickou vadu. Po opuštění tunelu jej kvapem opouští i jeho šortky a do útoku se vrhá pouze ve slipech. Takováto ztráta svěřené výstroje jen v počátku útoku dokáže rozhodit i tak zkušeného bojovníka jako je náš průvodce, který se také rozesměje na celé kolo. Naštěstí se kolem nepohybuje žádná výprava a tak tento incident zůstává jen mezi námi. Poslední co nás čeká je ochutnávka stravy, která v době války byla denním chlebem. Jsou to vařené batáty namáčené ve směsi cukru a koření. Následuje pouze nákup suvenýrů, loučíme se s průvodcem a odcházíme k dalším již nekomentovaným pastím a výjevům ze života války. Je až morbidní, co může člověk na
člověka vymyslet, aby ho zabil. Slovy klasika: „Jak primitivní, leč účinné“. Následují jen

suvenýr shopy, na jejichž konci je to, co Robert a Kája netrpělivě očekávají. Zjišťujeme, že meziročně všechny náboje podražily o 30 až 50 %, z čehož jsme chvíli rozladěni, nicméně chuť zastřílet si nás neopouští. Kupujeme tedy 45 nábojů celkem skoro za 2 000 000 VND (tj. cca 2000 Kč). Tím získáváme bonus ve formě na dopravu na střelnici pro 5 lidí zdarma. Po příjezdu na střelnici se prokážeme zaplaceným účtem a v krátké době obsluha přináší zbraně, útočnou pušku AK 47, která zjevně pamatuje historii války s Američany a kulomet M60, který se ofenziv účast-nil. Patina je dokonalá. Prvně se

střílí 2x 5 jednotlivých ran AK 47 a poté 2x dávkou. V tuto chvíli dochází ke „zranění“ hraničící s udělením Purpurového srdce (Za zranění). Irča koupí horkou hilznou do hlavy, načež utrpí popáleniny skoro 1 stupně na 1 cm povrchu těla, jejího čela. Okamžitě se kryje v útrobách tunelu vedoucího od střelnice k zázemí, páč jde o život. V tuto chvíli přichází čas na M60 a Robin na takto připraveném nástroji a během 15 sekund nám předvede virtuózní koncert, během něhož vystřílí všech 25 nábojů. A máme po vrcholu dnešního dne. Ještě obhlížíme Irenino zranění a po zjištění, že to není nic smrtelného,

pokračujeme v cestě k autobusu. Cestou si děláme chutě na bagetu a kávu na křižovatce při čekání na autobus. Ten ale s námi vyběhne tak, že ještě musíme dobíhat. Máme štěstí a po příjezdu na nádraží rovnou přesedáme do dalšího autobusu a jen tak tak si stihneme koupit aspoň vodu. Cestou zpět pozorujeme úžasný koncert místního průvodčího, který jako by viděl film Slunce, seno, jahody a držel se hesla: „Nezastavujeme, přibržďujeme - máme zpoždění“. Před zastávkou se podívá z okna, zda někdo nastupuje, řidič přibrzdí, on vytáhne ruku, chytí cestujícího a vtáhne ho dovnitř. Jednou to byl starý pán v obleku, po přistání mu kufřík vylétl z ruky a on se tak tak udržel. Když si všiml, jak vyjeveně zíráme, ještě se na nás omluvně usmál. Protože Robert seděl u dveří, které průvodčí obsluhoval a připomínal mu Buddhu, mezi zastávkami poutal jeho pozornost. Jeho nadšení nebralo konce, když na zastávce před konečnou vystupoval Kája, který mu připomínal menšího Buddhu. Kája s Jarmilou šli do bankomatu a Rob s děvčaty mířil na konečnou. Domlouváme se, že se setkáme v hospodě u malajsijského piráta. Po 10 min. se strhla prudká bouřka, během které Jarmila s Kájou a Rob s děvčaty pěkně promoknou. Asi po 20 min. intenzivního deště bouřka utichne a tak se nakonec u piráta setkáváme. Dáme pivo a po té bereme taxíka a míříme na autobusovou zastávku směrem do My Tho, jenž je vstupní branou do delty Mekongu. Cesta trvá celkem 1a3/4 hod. a my se ocitáme uprostřed hloučku 7 taxikářů a ani jeden z nich nezná adresu našeho dalšího ubytování. Nakonec přijde osmý, který nás nakládá a vyráží hledat, kde vlastně bydlíme. Naštěstí potkává člověka jedoucího na motorce, který mu cestu popíše. Skutečně nás pak vykládá během 10 min. na místo našeho určení a my jsme rádi, že tato záhada se opět šťastně vyřešila. Než přijede majitel, stačíme se ještě potkat a podiskutovat s krajany, kteří již Vietnam projížděli 2a1/2 měsíce. Po ubytování se jdeme ještě projít nejbližším okolím a po ½ hod. se vracíme zpět, abychom dopsaly zážitky, poslali fotky Miladce a domů a uložili se ke spánku. Delta Mekongu byla a je formována usazeninami řeky Mekong a je tak obrovská, že má za den dva přílivy a dva odlivy. Na jejím toku najdete mnoho zajímavých míst jako Plovoucí trhy Can Tho Chau Doc nebo blízký ostrov Phu Quoc. Ročně usazeniny Mekongu deltu zvětšují až o 79 metrů. Je významným zemědělským regionem, který zásobuje rýží celý Vietnam. Značná část rýže z delty jde také na export. Až ¾ exportní rýže z Vietnamu pochází právě z této oblasti. Úprava lodí má v deltě Mekongu (ale i na celém území Vietnamu) jednu zvláštnost. Na přídi jsou namalované velké oči. Vietnamci dříve věřili, že je ochrání

před krokodýly, kteří se pohledem na zvláštní „potvoru“ s velkýma očima zaleknou a nechají ji proplout bez povšimnutí. Dnes, když krokodýli v řekách již nežijí, jim oči slouží k tomu, aby loď tzv. viděla na cestu a vždy je bezpečně dopravila zpátky domů. Delta řeky Mekongu byla pravděpodobně osídlena již v dávném pravěku. Archeologické nálezy ukazují, že oblast byla důležitou součástí království Funan a okolí řeky bylo osídleno po celá staletí. Po celou dobu byly v permanenci rušné přístavy a obchodní kanály. Další den začínáme již před příchodem na snídani, kdy nás navštíví majitel a ještě jednou se nám omlouvá za svého bratra, který se nám den předtím večer pokoušel vnutit komerční výlet a ještě naprosto nesmyslnou cenu. Dokonce nám poradí, jak se orientovat v cenách za služby, které očekáváme dnes nakupovat. V 6.30 nás odvádí na snídani a na 7.15 nám zajistí taxíka. Snídaně je naprosto netradiční u hlavní silnice a základem je rýže se střihaným ma-sem. Po snídani si dáváme kávu, diskutujeme o průjmu a Kája při pohledu na dávku místního ledu do kávy vyžádá další dávku Ercefurilu, který se v těchto dnech a v této zemi stává nedílnou součástí naší stravy. Po snídani a kávě nasedáme do přistaveného taxíku a uháníme směrem na ostrov k malému kanálu. To si myslíme až do okamžiku, než si Robert povšimne, že křižovatku, na kterou měl odbočit vpravo, jede rovně, anglicky neumí ani slovo a jen souhlasně kývá. Odhadujeme, že dostal instrukce od vypečeného bratra, který za žádnou cenu nechce přijít o kšeft. Vystupujeme v přístavu, kde se nás čirou náhodou ujme náš dobrodinec z předešlého večera, jenž nám odtajnil místo našeho noclehu. Po 20 min. handrkování co chceme my a co chce on, odvádí nás na molo, kde nakonec i on zjistí, že za cenu, kterou to usmlouval, má problémy sehnat loď, která nás na dvě hodiny zabaví. Stále ovšem nám rukama nad hlavou signalizuje, že je všechno v pořádku. V nastalé chvíli volna si děvčata odskočí a nakoupí piva za 30 000 VND jedno. Nastupujeme na loď a jsme přesvědčeni, že následující 2 hod. strávíme na vodě. Po 10 min. k našemu velkému překvapení nás nekompromisně nutí k výstupu na ostrov. Ujišťujeme se, že průvodce půjde s námi, tudíž je našim rukojmím pro případ navrácení lodi. Se zvoláním „jdeme na nákupy“ nás odvádí do nitra ostrova. Cestou nám ukazuje banánovník, strom, na kterém roste, líčí, mangovník a další. Irču nejvíce uchvátilo mango, protože mělo všechna tři stádia plodů najednou tj. květ, malý plod i dospělce. Což jak poznamenává Irča, bylo to úžasné. Svaťku ale naprosto uchvátily hrobky umístněné v zahradách. Přicházíme do restaurace prezentující výrobky včelích produktů a sušeného ovoce. Nejprve nám náš průvodce

ukáže, jak vypadá včelí úl a to včetně vytažení plástu a následovně nás zve ke stolku, kde na nás čeká past v podobě včelích produktů a sušeného ovoce. Zde ochut-náváme čaj s medem a včelím pylem doplněným mateří kašičkou a k tomu na talířku máme kandovaný zázvor, sušený banán v medu a ještě kandované kuličky. Banán se zázvorem jsou výborné. Naše chuťové vjemy nám jasně velí nakoupit a tak se naše návštěva stává obchodně velmi úspěšnou. Prohlídku ostrova pak ještě ukončíme zakoupením tašek, v kterých celý nákup odnášíme. S uspokojením odcházíme dál a náš průvodce nás vede na demonstraci místní kultury, což my striktně zamítáme a požadujeme návrat na loď a pokračování naší projížďky v deltě Mekongu. On sám je z toho zmaten a doporučuje nám ještě 10 min. se procházet po trhu, načež nás odvádí na lodičky pohybující se pouze

hrubou silou veslaře. Nasedáme tedy do dvou lodiček a plujeme asi 2 km vnitřním kanálem. Naši plavbu končíme v místě, kde jako náhodou se nachází výroba karamelových bonbonů s kokosových ořechů. Procházíme výrobou a samozřejmě se necháme zlákat k ochutnávce. (Svatka slyší o osmnáctce po několika skleničkách rumu Saigon). Také zde zanecháme několik tisíc dongů (200 000, akce 5 + 1 zdarma) a následně již naše kroky míří na palubu lodi, kde si Robert vychutná své pivo za 30000 VND. Při vyplutí ještě velice hlasitě našeho průvodce upozorňujeme, že očeká-váme zbývajících 40 min. plavby a ten nám odvětí, že nás čeká plavba okolo jednoho z ostrovů až do přístavu. Je to k nevíře, ale kapitán a kormidelník v jedné osobě tento čas snad na sekundu dodrží. Vystupujeme z lodi a náš průvodce, který již úplatek obdržel nás taktně upozorní, že kormidelník očekává také pozornost. Dáme mu najevo náš nesouhlas výz-namnými pohledy, ale obnos obdrží. K našemu překvapení nás čeká taxikář, který nás sem přivezl. Má to ale jedno pozitivum, ví, kde bydlíme. S ním se také domluvíme, že nás zaveze až na místo odjezdu našeho autobusu. Loučíme se s majitelem Guesthausu a odjíždíme směrem k centru, kde vystupujeme na místě zastávky a než se nadějeme, začne pršet a ve stejnou chvíli přijíždí autobus. Nasedáme. Zhruba za 1a1/4 hod vystupujeme v Saigonu a vzhledem k tomu, že na další zastávku to máme 3 km, bereme si taxíka. Přesouváme se na lavičku do parku a Jarmila s Kájou vyrážejí do bankomatu. Cestou z něj se ještě staví koupit jízdenky. Máme štěstí a kupujeme posledních 5 jízdenek ze 7 volných. Po té se ještě děvčata vydají do pekárny pro něco k snědku a při přechodu silnice narazí drzý skútrista do Jarmily, přestože ve všech příručkách se píše, že se jí má vyhnout. Asi začátečník. Následujících 15m letí po zemi a Jarmile jako by zmrzla krev. Z chodníku přiskakují 3 chlapi, kteří motorku a řidiče zvednou, zkontrolují stav řidiče a motorky, vysadí ho na motorku, roztlačí ho a ten odjíždí, aniž by se někdo ohlédl po tom, s kým se srazil. Zřejmě je to tady standartní situace. Jarmila to odnese naraženou rukou, rozbitou lahví s vodou a pokřivenýma brýlemi.

Po té odcházíme ještě na pivo k našemu známému pirátovi, kde se Jarmila psychicky po kalíšku slivovice srovná. Následuje již jen přesun do Mui Ne, vzadu na horní pětce lehátkového autobusu, což prezentuje zhruba 200 km. Po 5 hod. jízdy vystupujeme u Ananda Resort, což je místo našich posledních 3 dní ve Vietnamu. Dnes se již nezmůžeme na nic dalšího a tak uleháme k spánku vstříc k novému dni. Mui Ne Samotné městečko ničím výjimečné není. Je to stejná spleť garáží (pozn. vietnamské domy), které můžeme vidět kdekoliv jinde po Vietnamu. Jediné snad čím se od ostatních míst liší, je značné množství hotelů, přesněji resortů. Hlavně směrem na jih při pobřeží k Phan Thiet, je doslova a do písmene nalepený jeden resort na druhém. Na tom by samozřejmě nebylo také nic divného (jedná se o letovisko), kdyby však nebyly všechny nápisy v Ruském jazyce. Je celkem legrační pročítat si různé poutače, kde stojí napsáno Магазин Василь (Shop Vasila), nebo Кафе y Миши (Kavárna u Míši). Nebýt spalujícího vedra a šumějícího moře, člověk by se velice snadno mohl, nechal unést myšlenkou, že se nachází v Moskvě, případně v Karlových Varech. Dalším a stěží přehlédnutelným faktem je četnost terénních vozidel Jeep (známe z MASH), a Gaziků (ruský GAZ). Ty patří cestovním kancelářím (taktéž povětšinou ruským), které vozí turisty po okolí Mui Ne. Ananda Resort nabízí tropické bungalovy kombinující moderní a tradiční balijsko-vietnamské designové prvky a má vlastní soukromou pláž. Leží jen 10 minut jízdy od města Phan Thiet a nabízí nekonečný venkovní bazén, školu kitesurfingu a bezplatné Wi-Fi.

Klimatizované bungalovy mají kabelovou TV s plochou obrazovkou, minibar a vlastní koupelnu se sprchou a toaletními potřebami. V restauraci se podávají místní vietnamské i mezinárodních speciality. Večer si můžete vychutnat osvěžující nápoje u bazénu. Ráno se probouzíme do sluncem zalitého dne, v němž nás vítá i radostné šumění moře. Přicházíme na snídani a sedáme si ke stolu nejblíže k moři. V takto krásném prostředí snídáme hodinu. Poté sejdeme k moři, kde strávíme celý zbytek dne, s výjimkou nákupu baget k obědu. Jen Jarmila s Kájou přes poledne odběhli prozkoumat okolí a zjistit, jak je

to s lístky na autobus na cestu zpět. Vrací se s lístky a hospodou s pivem za 12 VND. Večer proto vyrážíme na večeři do této hospody a zjišťujeme, že zde mají koktejly za rozumné ceny. Večer zakončíme zapisování zápisků při polívce. Poslední celý den se rozhodneme strávit cestou na červené a bílé duny na motorkách. Robert jde zjistit možnosti zapůjčení džípa, které jak později zjistíme, jsou nemožná. Nejprve to zkouší na nás, že nemáme mezinárodní řidičák. Po zjištění, že je máme, začne tvrdit, že místní silnice jsou velmi nebezpečné a řidiči jsou šílenci. Proto nám vnucují půjčení skútrů za 200 VND. Nakonec nacházíme jinou půjčovnu, kde za skútry díky Robově úspěšné taktice smlouvání půjčujeme dva po 130 VND. V 11.00 jsou stroje přistaveny a kromě Jarmily, která je unavená a rozhodla se odpočívat v Rezortu, my vyrážíme vstříc k poslednímu dobrodružství ve Vietnamu. V nádrži máme jen smrad z benzinu, a proto musíme najít pumpu. Robin s Irčou první a Kája se Svatkou druzí. Když Robin mine 7 benzinovou stanici sestávající z jednoho červeného barelu, ruční pumpičky a odměrného válce, Kája se Svatkou ho

dojedou a tuto skutečnost mu sdělí. Následuje udivený obličej a dotaz, kde jste je viděli. Posléze se ujímáme vedení my a dojíždíme k takové čerpací stanici. Necháme si natankovat po 2l a jen s údivem se díváme, jak se takové čerpání provádí. Nejprve je nutné ruční pumpou načerpat domluvené množství benzinu do odměrného válce a poté otevřít další ventil, který ho přes hadice vypustí do skútru. Máme dotankováno a tak vyrážíme k červeným dunám. Cesta je příjemná, neboť není téměř žádný provoz a nebe je pod mrakem. Přijíždíme k velkému kruhovému objezdu, za nímž bychom již měli červené duny vidět. Jedeme ještě asi 2 km a duny se začnou ztrácet. Rozhodneme se tedy vrátit po 10m širokém a prázdném chodníku k prvnímu možnému místu, kde se můžeme k dunám dostat. Zde zamčeme stroje a vydáme se na procházku brodíce se v červeném písku. Červené písečné duny, spíše známy pod anglickým překladem Red Sand Dunes. Jsou takovou malou Saharou, a které mají s největší pouští světa mnohé společné. V prvé řadě je nápadně podobná červenozlatá barva písku. Za druhé i zde neustále fouká vítr, a to až rychlostí 22 m/s. Opomeneme-li velikostní srovnání se Saharou, v dunách Mui Ne rozhodně více prší. Dva monzuny (jihovýchodní a severozápadní) zásobují písek častými srážkami. Monzunové deště sebou přinášejí zároveň i větry, které mají na svědomí neustále přelévání písku z jedné strany na druhou. Díky tomu, je poušť v každém ročním období jiná. Červené písečné duny se rozprostírají v délce přibližně dvou kilometrů, přímo u hlavní

silnice na okraji Mui Ne. Dunami pozvolna procházíme asi hodinu a poté znovu nasedáme na motorky a jedeme k bílím dunám. Bílé duny se stáčí víc do vnitrozemí, září svou bělostí a jsou daleko rozsáhlejší než duny červené. Najdeme tu i jezero Bau Trang s lotosovými květy. Stín nabízí i řada borovic a různých trav. Pro mnohé návštěvníky je to ideální místo na piknik. Při cestě teprve objevujeme oficiální vstup na červené duny. Nezastavujeme a míříme na bílé duny. Asi po půl hodině jízdy je máme na dohled. Zastavujeme a domlouváme se, že zkusíme vchody postupně odzadu směrem k jezeru. Zastavujeme u nejvzdálenějšího vjezdu u areálu, ale když překonáme ohradu z ostnatého drátu, zjistíme, že duny jsou příliš daleko a tak se vracíme. Zkoušíme potom druhý a nakonec třetí vjezd, kde jsme již úspěšní a kde nás za poplatek pustí do areálu. Tento projíždíme a nakonec skončíme u parkoviště čtyřkolek a uazů. Dál

nás personál nechce pustit, opět usedáme na skútry a jedeme si duny aspoň vyfotit. Mezitím se změnilo počasí a slunce dohání, co zameškalo. Usedáme tedy do stínu a dáváme si osvěžující chladné pivo. Stanovíme si další cíl – Rudý kaňon. Když u něj zastavujeme, zjišťujeme, že by byl krásný, kdyby nebyl zasypaný odpadky. Možná, kdybychom se po něm vydali dále od civilizace, mohli bychom ho vidět tak, jak je znázorněn na různých fotografiích. Na cestě od Rudého kaňonu za odbočkou do centra Mui Ne nás zastavuje policejní hlídka. Když na ně vytáhneme mezinárodní řidičáky, jen se pousmějí, podívají se na sebe, zeptají se, odkud jsme, potřepou nám rukou, poplácají po rameni, zasalutují a propouští nás. Ve stejnou chvíli jim pod rukama proklouznou rychle jedoucí dva skútry a tak jeden policajt nasedá na svou motorku a odjíždí je stíhat.

Asi po 2 km chyceného nešťastníka míjíme a jeho osud mu nezávidíme. Přijíždíme k oficiálnímu vstupu na červené duny a zastavujeme. Kája se Svatkou chtějí prozkoumat kopec, ale Robert s Irčou se odeberou vyčkat do stínu. Vystoupáme až na jeho horizont a tam zjišťujeme, že duny jsou zasypány milionem stop předcházejících návštěvníků, sáňkujících turistů a není na nich nic fotogenického. Vracíme se tedy opět za Robem a Irenou do stínu stromů, kde se naposledy občerstvíme vodou a usedáme na stroje, které v tuto chvíli jsou bez benzínu. S takto „plnými nádržemi“ urazíme ještě 10 km do Rezortu. V Rezortu na nás čeká Jarmila, která se notně spálila jen na jedné straně těla. Vracíme motor-ky a dáváme vychlazené pivo na pokoji holek. Znaveni po celodenní jízdě na skútru zbytek dne spěcháme strávit k vodě. Večer jdeme opat na večeři do stejné restaurace a poté se vyráží na nákupy. Vracíme se s plnými taškami a už nás čeká poslední noc. Scházíme se opět v konspirační buňce č. 16 a večer zahájíme českou Bohémkou na rozloučenou. Poté již následuje spousta povinností. Rob jako velitel pokoje vaří polívku a Kája se Svatkou se pouští do psaní dalších zážitků. Jarmila je kontroluje, Irča s železnou pravidelností usíná. Nezklamala. Zážitků je tolik, že se psaní protahuje a polívka došla. Jarmila odbíhá, a když se za několik minut vrací a přináší nejen bagety, ale i sušené ovoce a placku s oříšky. Zápisky dopisujeme před půlnocí a rozcházíme se do svých bungalovů. Ráno se potkáváme opět na snídani a vychutnáváme si pohledy na pláž bičovanou poměrně slušnými vlnami. Po snídani se ještě stihneme naposledy vykoupat a v 11.45 hod odcházíme sbaleni na recepci se odhlásit. Autobus přijíždí s ½ hod. zpožděním a tak se hrneme dovnitř a místní průvodce se snaží Jarmile vnutit 5 lehátko vzadu. Jarmila ale obsadí lehátko vpředu a odmítá se hnout. Tuto válku nervů průvodčí vzdává a vyhrazuje nám lehátka vpředu, ale nahoře. Uleháme do svých lehátek a následujících pět hodin s jednou přestávkou a v leže pospáváme a nabíráme sil na závěrečnou zteč na pivo u našeho piráta v Saigonu a pak už jen taxi na letiště a 3 kávy při přestupu v Istanbulu ve Starbucku. Let proběhl celkem dobře, seděli jsme pohromadě a do Prahy jsme přiletěli v 9.00 hod. Batohy také šťastně dorazily a v letištní

hale jsme zažili šok, když jsme spatřili na nás mávající Miladku. Nejenže i s Františkem museli vstávat ve 4.00 hod, aby nás stihli po příletu, ale ještě měli pro nás nachystané dvě láhve Bohemia sekt a kelímky s jahodami. Všechny nás to dojalo a mluvili jsme snad všichni naranu. Nakonec jsme se museli rozejít, Robert na místní městskou dopravu, Kája s Jarmilou na autobus do Brna a my ostatní na vlak směr Olomouc.

Na této cestě jsme urazili:                  19 400  km letecky mezi kontinenty

A dále Vietnamem:                               2 400  km letadly

                                                             1 500  km autobusy

                                                                210  km taxi

                                                                120  km na motorkách

                                                                  60  km na lodích   

                                                           a další desítky km pěšky

Fotografie z cestopisu na:    https://bodyso.rajce.idnes.cz/Vietnam/
                                             https://bodyso.rajce.idnes.cz/Vietnam_2._cast/