Maroko

Maroko, země nespoutaných Berberů a mátového čaje.

Naše cesta do Maroka se uskutečnila ve dnech 11. září až 26. září 2014. Zájezd se uskutečnil s cestovní kanceláří Exim tours a celkem jsme ujeli cca 2110 km. Tentokrát nás jelo šest. Odlétali jsme z Prahy do Agadiru v 18.45, let trval 4 hod.

Vysoké zasněžené hory i pláže u pobřeží Atlantiku, vyprahlá nehostinná poušť i zelená údolí s palmami obsypanými banány, známé architektonické památ-ky, dosud neobjevené přírodní skvosty. Všechny tyto tváře a mnoho dalších Maroko nastaví každému návštěvníkovi.
Marocké království je jediná země severní Afriky, kterou omývá jak Atlantický oceán, tak Středozemní moře. Hlavním městem Maroka je Rabat. Na ma-rockém území také leží nejvyšší hora celé severní Afriky – Džabal Tubkal, která je zároveň i nejvyšší horou v pohoří Vysoký Atlas. Maroko je napůl arabské a berberské. Jednotlivé kultury se dodržují, včetně oblečení.
Samostatné Maroko vzniklo roku 1956, kdy získalo nezávislost na Francii. Díky tomu je jeden z úředních jazyků kromě arabštiny a berberštiny i francouzština, na mnoha místech je však možno domluvit se i anglicky.
Nemohla jsem pochopit, proč jsou v Maroku čtyři královská města. Jsou jimi Marákeš, Fés, Meknes a Rabat. Každé z nich je něčím jedinečné, každé z nich má svou typickou atmosféru, každé z nich má svou pohnutou historii. Tak jak přebírali vládu jednotlivé dynastie, tak si každá zřídila nové královské město a to předešlé vyplenily.
Maroko bylo od starověku ovlivňováno mnohými kulturami. Každá z nich zanechala nesmazatelnou stopu. Právě díky tomu můžeme mluvit o jedinečném historickém dědictví. Různé civilizace, které se na území Maroka vystřídaly, ovlivnily jejich identitu, což bezpochyby vysvětluje toleranci a otevřenou mysl Maročanů. V Maroku nedochází k žádným kulturním rozporům, ale pouze k setkávání a sdílení.

                                                                               Berberský původ

Podle pověsti to byl Herkules, kdo stvořil Maroko, když otevřel Gibraltarský průliv. V každém případě je přítomnost lidí prokázána na 300000 let zpět. Země, původně obývaná Berbery, se otevřela Fénickým a Kartaginským vlivům, následně si ji podrobili Římané až do 5. století. Ti zanechali památky, jako je místo ve městě Volubilis zasvěcené blahobytu, který pocházel ze zemědělské výroby.
Království a dynastie
Na přelomu 7. a 8. století se vlády v oblasti ujali Arabové, kteří dobyli i velkou část Španělska.
Další staletí se nesla ve znamení sousledných dynastií. Nejprve zde v 11. století dominovala berberská dynastie Almorávidů a po nich dynastie Almohadů, která ve 13. století přišla o všechna teritoria ve Špa-nělsku s výjimkou Granady. Následovaly dynastie Marínovců (1244–1465), Vattásovců (1465–1554), Saadů (1554–1659) a nakonec Alawitů (od roku 1666). Ačkoliv vrcholná moc Alawitů na přelomu 17. a 18. století slábla, v 19. století země ještě uhájila samostatnost. Od konce 15. století se Maroko dostává do oblasti zájmu koloniálních mocností. Ty postupně zabírali především pobřežní oblasti a nijak významně nezasahovaly do vnitrozemí. Kolem roku 1830 zde postupně začíná uplatňovat své zájmy Francie, v roce 1904 uznává Británie Maroko jako oblast francouzské sféry vlivu, čímž popudila Německo a vyvolané politické krize byly nakonec vyřešeny tzv. "Féskou doho-dou" v roku 1912, kdy se Maroko stalo francouzským protektorátem. Formálně zde vládl sultán, ale fakticky zemi řídil francouzský guvernér. Na severu země ovšem vládli Španělé. Původní berberské obyvatelstvo, které se již od počátku dějin nikdy žádné cizí nadvládně nepodrobilo, pořádalo proti Francouzům řadu povstání.
Přesto se díky Francii v Maroku začíná vehementně stavět. Země získala kosmopolitnější ráz, začaly se budovat silnice, železnice, vznikl přístav Casablanca (Dár al-Bajdá) a politické centrum se přesunulo do Rabatu. Francouzi zavedli školní docházku, ale bylo málo škol. Nacionální cítění, které stále sílilo, vyvrcholilo vyhlášením nezávislosti v roce 1956. Na trůn se vrátil sultán a Francie definitivně ztratila nad Marokem moc. Španělé zemi rovněž opustili, avšak podrželi si ještě enklávu Ceutu. V roce 1961 usedl na královský trůn Hasan II., který vládl až do roku 1991. Roku 1996 spatřila světlo světa nová ústava a v roce 1999 stanul v čele země současný král Muhammad VI.
Jeho Výsost Král Muhammad VI., korunovaný 30 července 1999 je dvacátým třetím králem v Alavitské dynastii, která se dostala k moci na začátku 17. století. Království zajišťuje jednotu země a vláda Mu-hammada VI. je ve znamení touhy vybudovat sjednocený a moderní stát, jež respektuje své tradice a svou identitu. Mohammed VI. je liberálnější než jeho otec a při svém nástupu na trůn slíbil budování moderního státu, ekonomické a politické reformy. Atmosféra strachu se vytratila nebo alespoň zmírnila, byl propuštěn nenáviděný ministr vnitra a vyhlášena amnestie. Král chce bojovat s korupcí a přebujelostí státního aparátu a poskytnout ženám více občanských práv. Změny jsou ale velmi postupné a král si stále udržuje v podstatě absolutní moc. Za posledních 10 let bylo Maroko propojeno dálnicemi. Na severu u středozemního moře se budují nové turistické destinace, sází se na golfovou turistiku, Vysoký Atlas má lyžařská střediska. Král učí obyvatele pořádku ve městech. 20% půdy vlastní královská rodina, zbytek velkostatkáři a družstva. Král hodně investuje, ale vzápětí se mu to zase vrací. Spousta lidí však žije jako dřív. Mají půdu, ale nemají jiný příjem. Již král Muhammad V. začal rozšiřovat školy a zavedl školní autobusy, které sváží děti z venkova do nejbližších škol. Král Muhammad VI. v tomto pokračuje a staví školy i v menších městech. Školství převzalo francouzský systém a je na velice dobré úrovni. Odborné předměty se učí francouzsky. Maturita se skládá z jazyka spisovné arabštiny, berberštiny a francouzštiny. Na univerzitě dnes studuje více žen než mužů. Přesto je cca 50% obyvatel negramotných. Jsou to převážně starší lidé a ženy. Králova popularita u obyvatelstva však bude záviset do značné míry na tom, jak se vypořádá s hospodářskými problémy, především s vysokou nezaměstnaností. Při putování zemí nelze přehlédnout monumentální nápis, který se čas od času objeví na svazích holých kopců – Alláh, al Watan, al-Malik neboli Bůh, vlast, král – heslo marockého království.
Do Agadiru přilétáme ve 22.10 hod, je velký vítr a 1.30 hod stojíme ve frontě na pasovou kontrolu, kde se pracuje rychlostí 6 lidí za hod. Konečně se dostáváme do hotelu, kde nás na pokoji čeká studená večeře. Ráno po snídani odjíždíme přes Essaouiru podél atlantského pobřeží a vesnic Taghazout, Tamri a Tamanar do Casablanky.
Cesta vede podél atlantské pobřeží. Vegetace podél cesty je zvláštní. Občas yuky, občas nějaký druh trnovníku, kaktusy a bodláky, keře. Krajina se stávala úrodnější a úrodnější, stromy začaly být zastoupeny občas olivovníky, ale hlavně podobnými pokroucenými arganovými stromy. Tyto stromy se nachází jen v aglomeraci Agadíru a jsou zapsány v UNESCU. Jsou také vděčným fotografickým motivem – to když se „obsype“ místními obratnými kozami. Kozy z tohoto kraje

mají zvláštní libůstku, pochutnávají si na plodech a listech argánie (dokonce se říká, že nejlepší arganový olej je liso-ván z plodů prošlých zažívacími trakty zdejších koz, ale naše průvodkyně nám řekla, že se to nezakládá na pravdě). Samozřejmě jsme fotku koz na stromě museli také pořídit. Arganový olej se získává z jader stromu. Tento vzácný strom se dožívá 150-200 let a dorůstá výšky až 10 metrů, je odolný proti horku a suchu. Za poslední roky výskyt těchto stromů klesl a zvláštností je, že se nepodařilo tyto stromy začít pěstovat v jiných místech na světě.

Plody jsou z počátku zelené, s dozráváním se barva mění na jasně žlutou. Plod má 3 vrstvy - slupka, vnější dužina a skořápka s peckou, která obsahuje arganový olej. Podle doby sběru a způsobu výroby se arganový olej dělí na potravinový a kosmetický. Výroba arganového oleje je prováděna manuálně ženami v berberských vesnicích a stále se zasazují o ruční výrobu pro zachování tradice a také pro za-chování všech příznivých látek, které olej obsahuje. Na výrobu 1 l arganového oleje je potřeba asi 25-30kg mandlí (úroda asi 4-5 stromů). Jádra se suší na vzduchu, ručně roztloukají a loupou, po odstranění skořápek se mandle praží na ohni (vzniká tím potravinový olej) a poté jsou pomocí kamenných mlýnů drceny na kaši, smíchány s vodou a ručně se lisují. Až po vys-rážení hmoty vzniká zlatožlutý olej, který voní po oříšcích. Po několika kilometrech již kromě tuhé trávy a arganových hájů nebylo vidět jinou vegetaci. Přesto začalo přibývat stád koz, občas byly vidět i ovce.

Essaouira
je starobylé marocké město zařazené na seznam UNESCO. Portugalci město vybudovali jako přímořskou pevnost, která nebyla nikdy dobyta. Arabové nazývají město Sawira. Archeologické výzkumy poukazují, že zdejší oblast byla osídlena již v prehistorickém období. Už v 1. století našeho letopočtu zde kartaginský mořeplavec Hanno založil obchodní stanici. Po Kartagincích sem přišli Římané. Římané vyráběli na ost-rovech v zálivu purpurové barvivo z ulit mořských hlemýžďů - proto se jim říká Purpurové ostrovy. Počátkem 16. století přejmenovali Portugalci toto místo na Mogador a postavili zde obchodní přístav a pevnost. Rozmachu se město dočkalo v 18. století s příchodem sultána Mohammeda III. Ten najal fran-couzského architekta, aby navrhl město, které by odpovídalo dobovým nejvyšším nárokům. Sultán město pojmenoval Sawíra – francouzský přepis Essaouira, což znamená „dobře navrženo“. Po příchodu Francouzů v roce 1912 se město znovu přejmenovalo na Mogador. Se získáním nezávislosti Maroka, v roce 1956, se město znovu stalo Sawírou a dnes se stalo nejkrásnějším městem na marockém pobřeží.

Nás zajímaly hlavně pozůstatky bývalé portugalské pevnosti a starobylý přístav. Prošli jsme branou v opev-nění na rybářské tržiště. Rybáři sem vozí čerstvé úlovky a intenzivní aroma ryb by ucítil i člověk, který přišel o čich před několika roky. A jak to tak bývá - zbytky z ryb a krevet lákají ve velkém racky. Procházení se přímo v přístavu tak někdy nemusí být úplně bezpečné, protože rackové létající nad vašimi hlavami se čas od času rozhodnou vyslat k zemi pozdrav, který přijmout ani trochu nechcete. Rybáři na trhu nabízejí úplně čerstvé ryby a plody moře, většinou ještě živé. Ten zápach je opravdu strašný. My jsme ale pokračovali přes stylové koloniální náměstíčko vzhůru k pevnosti. Z ní se zachovala hlavně věž nebo spíše šestihranná bašta s cimbuřím, ze které je výhled na okolní oceán a na baterii děl podél pobřeží.

Místní obyvatelé bydlí v bílých domech s modrými okenicemi a dveřmi. Podle Maročanů odhání modrá barva zlé duchy. Navštěvujeme starou medinu a hlavně měníme první Eura za MAD. S Marockou měnou v ruce se vydáváme navštívit první kavár-ničku a dát si první kávu. Někteří z nás neodolali a dali si vyhlášenýmarocký národní nápoj – mátový čaj. Čaj je skutečně pouze vylouhovanou mátou, obvykle hodně slazenou. Mně rozhodně pohled na něj nenadchl, odmítám pít čaj s větvičkou máty uvnitř. Ostatním se zřejmě líbil, jelikož ho během pobytu popíjeli vícekrát.

Casablanka
Casablanca - s třímilionovou populací je jednoznačně největším městem, průmyslovým centrem a přístavem Maroka. Její růst je relativně nedávnou záležitostí, teprve v době francouzského protektorátu (po roce 1912) byla zvolena za budoucí ekonomické srdce země. Skromné rozměry mediny (starého města) naz-načují, jak malým místem byla, než začali Francouzi stavět ve velkém stylu - široké bulváry, veřejné parky a fontány, stejně jako impozantní správní budovy v hispano-maurském stylu. Kosmopolitní Casablanca v lecčems připomíná západní metropoli, setkáme se tu ale i s tradičním Marokem. Míšení životních stylů je posilováno lidmi z venkova, kteří sem přišli za lepším životem. Nejzajímavější je div moderní náboženské architektury – mešita Hassana II.

Byla dokončena v roce 1993 u příležitosti 60. narozenin tohoto krále. Navrhl ji francouzský architekt a pět let na její výzdobě dnem i nocí pracovalo 6 000 řemeslníků. Minaret vysoký 210 metrů je vidět už zdaleka. Kapacita mešity během bohoslužby je asi 25 000 věřících. Asi 5 000 žen se modlí na cedrových galeriích nahoře a 20 000 mužů na zemi, která je v zimě elektricky vytápěna. Střechu je možno otevřít během 3 minut a uzavření trvá pouhé 2 minuty. Střecha se otvírá, když je krásné počasí během svátků a slavností, a když je mešita kompletně plná. Slouží tedy především jako air-condition a pokud svítí sluníčko, mramorová podlaha se pak překrásně třpytí. Na nádherné vnitřní výzdobě (dřevořezby, dlaždičky, štuky) se podíleli největší mistři z celé země. Přilehlá teologická knihovna je počítačovou sítí propojena se všemi světovými knihov-nami. Stavba stála v přepočtu miliardu marek.

K slavnostnímu otevření byli v srpnu 1993 pozváni nejen muslimští, ale i židovští a křesťanští hodnostáři. Tímto aktem se král Hasan II. projevil v očích světové veřejnosti jako zástupce tolerantního islámu. Mešita do dnešní doby spolkla jednu miliardu do-larů, což značně převyšuje rozpočet země. A mešita ještě nepřestala peníze polykat. Její krásná roman-tická poloha na břehu oceánu není zrovna vhodná. Moře začalo podemílat ochoz, na kterém mešita stojí a nyní tam probíhají zpevňovací a protierozní práce. Kde vzal Hasan II. finance na postavení svého snu? No… všichni Maročané dobrovolně – nedobrovolně odváděli část ze svého výdělku na stavbu mešity. A ještě k tomu při její realizaci dobrovolně a zadarmo pomáhali. Ptáte se jak to? Je to poznat i z řeči průvodce – Maročané jsou na svou mešitu velice pyšní a hrdí a moc ji chtěli.Casablanku také pros-lavil jeden z nejkultovnějších hollywoodských filmů všech dob – Casablanca. Děj se odehrává v Casab-lanceza II sv. války, kde američan Rick Blaine tu úspěšně provozuje noční klub, kam chodí každý, kdo potřebuje na chvíli zapomenout na složitou dobu. Film natočil režisér Michael Curtiz, jenž dramatické záp-letce okolo milostného trojúhelníku vtiskl neobyčejnou působivost. Drsného a zdánlivě cynického Ricka ztvárnil neopakovatelným způsobem Humphrey Bogart, kterému přinesl obrovský divácký úspěch a stal se také jeho nejslavnější filmovou rolí. Úlohu osudově krásné Ilsy hraje herečka Ingrid Bergmanová, která v ní vytvořila nejlepší výkon své kariéry. Z pěti nominací byla Casablanca v roce 1942 Americkou filmovou akademií oceněna jako nejlepší snímek, další dva Oscary získala za scénář a za režii. Film je dodnes pova-žován za jeden z nejromantičtějších filmů. Zajímavé ovšem je to, že byl celý natočen v Hollywodu a bar vlastně neexistoval. Až na základě jeho popularity jedna americká dáma nechala v Casablance postavit přesnou kopii baru, který se provozuje dodnes. Takže je to snad poprvé, kdy vznikla budova na základě filmu. Z Casablanky se přesouváme do Rabatu.

Rabat
leží u pobřeží Atlantiku v severovýchodní části země u ústí řeky Bou Regreg, má asi 1,7 milionu obyvatel. Je posledním ze čtyř královských měst. Město je značně ovlivněné blízkostí Evropy, je kosmopolitní, moderní a živé. V roce 1912, v době francouzského protektorátu, se stal Rabat hlavním městem země a zůstal jím až do dnešní doby.

Město je sídlem vlády a domovem krále. Palác je ale je turistům nepřístupný. Počátky osídlení oblasti sahají až k 3. století př. n. l. kdy se zde rozkládala vesnice Chellah. Později se území zmocnili Římané a vytvořili osadu Sala Colonia (dnešní Salé).

Původně římské město, bylo přeměněno Araby na hřbitov. V roce 250 n. l. ji však opustili a přenechali Berberům. Svou strategickou polohou si Rabat vysloužil jako pevnost nejvyšší uznání a získal jméno "Ribatu l-Fath" čili "Pevnost vítězství". Později však Rabat zasáhl úpadek a město se téměř vylidnilo. Jeho růst započal znovu až koncem 19. století. Turisté zde objeví moderní evropskou architekturu, ale i staré stavby, vládní paláce, vilovou čtvrť Ville Nouvelle, přepychovou Avenue Mohammada V., hradbami obehnanou medínu a původní čtvrť Kasba Oudaia. Městem protéká řeka Bou Regres. Nové město obklopují hradby a mnohé městské čtvrtě se chlubí bohatou minulostí.
Naše první návštěva Rabatu směřuje ke královskému sídlu. V královském paláci žije ve svých komnatách král, jsou zde i pracovny ministerského předsedy, soudní budovy, gardová kasárna a elitní škola pro prince. Můžeme fotit jen z dálky. Pokračujeme k nejromantičtější stavbě Maroka, kterou je Chellah. Jsou to po-zůstatky římského města Sala-Colonia, které leží v místech původních prvotních základů města Rabat. K vidění jsou zde ruiny Jupiterova chrámu, fóra, lázní, islámského komplexu spolu s mešitou, minaretu a hrobek svatých. Městečko bylo bohužel také výrazně zničeno zemětřesením.

Na východním okraji se skví zářivě bílá stavba v krásném arabském stylu. Jde o Mauzoleum Mo-hammada V. zakladatele dnešního samostatného Maroka. Dnes je zde pohřben i Hassan II., jeho syn. Mauzoleum neustálé hlídá jak pěší stráž, tak i stráž na koních. Do mauzolea mohou nahlédnout i nevěří-cí, rovněž fotografování není zakázáno. Ovšem do přiléhajících staveb, kde je umístěna medresa, je nevěřícím vstup zakázán. Ve 12. století dal alma-hadský vládce Yacoub al-Mansour postavit věž Hasan. Záměrem bylo vybudovat největší mešitu muslimského západu. Vládce ovšem zemřel a čtverhranné torzo minaretu, zvaného Hasanova věž zůstalo nedokončené. Věž je jediným důkazem toho, jak měl největší muslimský svatostánek vypadat. Červenohnědá věž je vysoká 44 metry, ale původně měla dosahovat výšky 70 metrů. Impozantní jsou i nově vztyčené sloupy. Význam Rabatu pozvedli v 17. – 19. století korzáři žijící ve čtvrti Salé. Za pozornost stojí kasba (pevnost) nad řekou, tzv. Udájský kasbah. Byl postaven na útesu s výh-ledem na ústí řeky a Atlants-ký oceán. Hlavním vchodem je brána Mohadovců, postavena v roce 1195. Nachází se zde plno domů postavených arabskými uprchlíky ze Španělska a nejstarší mešita Rabatu z 12. století. Z Rabatu pokra-čujeme přes Tanger do Meknesu. Rostou zde marocké korkové duby. Stromy mají sloupanou kúru do výšky asi dvou metrů, což je hranice, pod kterou je strom schopný přežití a obnovy korkové kúry, takže za deset let je možné sklizeň opakovat. Krajina za Rabatem postupně měnila svůj ráz, je sice stále velmi úrod-ná, ale v kopcích, které tvoří podhůří Malého Atlasu před Meknés, se už objevovaly i zatravněné louky a pastviny.

Tanger
je po dlouhá desetiletí považován za skutečnou bránu do Maroka, a zároveň do značné míry za svět sám pro sebe, který si bez sebemenších obtíží dodnes udržuje svoji jedinečnou atmosféru. Tanger, fascinující město, v němž se spolu mnohdy na neočekávaných frontách mísí vlivy africké, španělské a samozřejmě i francouzské kultury leží zhruba třicet kilometrů od španělských břehů Gibraltarského průlivu. Jde o rušné přístavní město, kam každý den přijíždí lodě z vod Atlantiku i Středozemního moře, díky čemuž je město v nepřetržitém kontaktu s více i méně vzdáleným světem, jak tomu bylo i v minulosti – do poloviny 20. století totiž Tanger podléhal francouzské koloniální správě.

Ačkoliv v posledních letech prochází Maroko po-zitivním vývojem v oblasti vzdělání, životní úrovně i lidských práv, stále zde existuje mnoho míst, které trápí vysoká chudoba, negramotnost a nižší zájem vlády o starosti jejich obyvatel. Jedním z nich je i pohoří Atlas, ve kterém existují stovky vesnic a vesniček, které jsou díky špatné dostupnosti a ma-lému významu pro hospodářství státu prakticky zapomenuté. Panuje zde 90% negramotnost, extrémní chudoba a navíc velmi drsné přírodní podmínky. V létě je celá oblast nehostinnou, vy-prahlou pustinou, v zimě nastupuje tuhý mráz a sníh, který vesnice odřízne od zbytku světa. V posledních třech letech jsou marockou vládou postupně budovány ve větších vesnicích školy, které v současnosti navštěvuje první generace dětí. Děti jsou ze školní docházky nadšené a učitelé, kteří sem přicházejí, mají plnou podporu místních obyvatel. Děti do škol sváží školní auto-busy. Střední školy se staví i v menších městech. Školství je na vysoké úrovni, převzali francouzský systém. Odborné předměty se učí francouzsky. Maturita se skládá z francouzštiny, spisovné arabštiny a berberštiny a ještě z jednoho jazyka. Je známo, že muž v Maroku může mít několik žen. „Nebojí se tady toho, že by se mohla stát sice první, ale jednou z několika? " V téhle době se to už nedělá. Určitě výjimky jsou, ale nynější král je proti. V současné době musí první manželka souhlasit s další svatbou, jinak se konat nemůže. Teď už se spíš lidé rozvádějí a více se to přibližuje evropskému systému. Běžné rodinné domy v Maroku nemají výhled do ulice, jako domy na západě, ale dovnitř, na uzavřené nádvoří. Toto uspořádání má chránit souk-romí, zejména žen, které tradičně dodržovaly purdach a které muži mimo okruh rodiny nesměli vidět. Pokoje jsou seskupeny kolem nádvoří, obvykle ve dvou podlažích a dům má střešní terasu. Dříve měla většina domů uprostřed nádvoří studnu s pitnou vodou. Velký dům nebo palác mohl mít na nádvoří celou zahradu většinou s pomerančovníky. Stropy bávaly dřevěné a často zdobně prolamované.

Meknes
je nejmenším ze čtyř "královských měst" Maroka. Meknes je velice starým městem, které se nachází v pod-hůří Středního Atlasu. Největšího rozmachu dosáhlo relativně pozdě, až na přelomu 17. a 18. století za vlády Moulaye Ismaila v letech 1672-1727. Ten zde přenesl své sídlo a nechal zbudovat množství nádherných paláců a dalších památek, z nichž některé dodnes imponují svou výstavností a rozlehlostí. Meknés byl na-zýván „Versailles Maroka". Většina z nich však byla bohužel zničena jeho následovníky. To ale bylo v Maroku docela obvyklé. Tak jak Moulay Ismail nechal rozbourat palác el-Bédí saadovských sultánů a jeho trosky rozvléci po celé zemi (to trvalo plných deset let!!), tak jeho následovníci nechali rozbourat paláce zbudované za jeho vlády. Nejvíce se o to zasloužil jeho synovec Mohammed III. (1757-90), který si za sídelní město zvolil opět Marakéš. Moulay Ismail byl známý svou krutostí, která byla doslova legendární. Vlády se chopil ve svých 25 letech. Prvních dvacet let jeho krutovlády bylo obzvlášť krvavých, kdy dusil četná povstání a kdy se snažil zpacifikovat odbojné oblasti. Podmanil si rovněž oblast dnešní Mauretánie a některé další. Ale musel se také bránit útokům Portugalců a Angličanů na pobřeží.
Moc tohoto sultána zajišťovala především elitní tzv. černá garda. Ta se většinou skládala z bývalých otroků z oblastí černé Afriky, která dosahovala počtu 16 000. Na svou dobu pořádná armáda. Moulay Ismail se zhlédl v tehdejší Francii a jejím vládci Ludvíku XIV. A to natolik, že se chtěl oženit s jeho dcerou. Vedle toho je však nutno podotknout, že měl 360 až 500 konkubín, s nimiž zplodil na 800 potomků. Ovšem raději než lidi měl Moulay Ismail koně.

To dokazují i královské maštale uvnitř císařského města - hradu, zvaného El-Kebira, který je největ-ším palácem na světě (obvod jeho hradeb činil 25 kilometrů). Tyto maštale jsou dnes již v ruinách, ale ve své době byly domovem asi 12 000 koní. Na výstavbě paláců se podílelo na 25 000 křesťanských otroků a asi 30 000 odsouzenců.
V dobách největší slávy byl obvod hradeb 45km a do města se vstupovalo 20ti branami. V Meknesu je nejvýznamnější památkou sultánské město, které je komplex obsahující několik paláců, zahrady a hos-podářské budovy. Z původních 12ti paláců se do dnešní doby dochovaly vlastně jen Dar El Machzen a Dar El Ma. V komplexu se nachází i rozvinutý vodovodní systém, o kterém se mohlo Evropě v té době jen zdát.
Jedním z nejdůležitějších náměstí medíny je Place El Hadim, kde se nachází historická brána Bab Man-sour. Je hlavní dominantou královského města. Jejím tvůrcem byl původem křesťanský architekt El-Mansour, který konvertoval k islámu. Stavba byla dokončena roku 1732, pět let po smrti sultána Ismaila Muláje a patří k nejúchvatnějším vstupním branám marockých královských měst. Hlavní vchod brány se otvírá jen při slavnostních příležitostech. Pro vstup do Mediny je možno využít postranní vchod. Náměstí Mediny má obdélníkový tvar, po jehož obvodu je množství krámů, ale i restaurací. U jiho-západního okraje náměstí je čajovna, kde dělají snad nejlepší čaj v Maroku. Neodolali jsme návštěvě, někteří si dali tento proslulý čaj, ale ostatní pomerančový džus z čerstvě vymačkaných pomerančů, který má úžasnou chuť. Po kávě to byl nejoblíbenější nápoj, který jsme často konzumovali. Z terasy byl také pěkný pohled na rušné náměstí.

Medresa Bou Innania představuje impozantní ukázku marocké architektury. Byla vystavěna ve 14. století a je pojmenována po sultánovi Abou Inanovi. Uvnitř se nalézají nádherné mozaiky z kachliček, ve kterých jsou i úryvky z koránu. Nejvíce mozaik je pak v sále modliteb. Place Administrative je střed moderní části Mek-nésu, kde se nachází veškeré správní budovy, banky, pošta a policejní stanice. Je zde také populární bydlet, ale tato část nemá mnoho historických památek. Mauzoleum Moulaye Ismaila se nachází kousek od velkého náměstí Place Lalla Aouda. Nevěřícím je jen z částí přístupný, k samotnému hrobu této velké postavy ma-rockých dějin však mohou pouze muslimové.
Marocká kuchyně je velmi chutná, a to i díky francouzským vlivům. Národním jídlem, které vám připraví v

každé lepší restauraci, je tajine (tažín), což je směs různého masa, rýže a zeleniny připravované v obrovs-kém kulatém hrnci. Dalším tradičním a svátečním jídlem je pastila, která je tvořena mnoha vrstvami těsta, mezi které se střídavě dávají kusy masa, houby, vajíčka, sladké rozinky. V marocké kuchyni převládají saláty, zejména z rajčat a oliv. Přílohou ke všem jídlům je arabský chléb (harsha, baghira). Mezi obyvateli Ma-roka je oblíbený jogurt (yaort) a cukrovinky, například turecký med nebo mandle v karamelu, ale i ořechy všeho druhu. Z ovoce jsou velmi oblíbena granátová jablka, melouny, jahody, opuncie a datle. Na závěr každého jídla se podává národní nápoj - silný a přes-lazený mátový čaj, připravený ze zeleného čínského čaje a čerstvých lístků máty. Můžete ovšem dostat i anýzový čaj, mandlové mléko (asir louze), kyselé mléko (leben), banánový džus (asir mooz) nebo jablečný kokteil (asir tufah). Vynikající je také džus z čerstvých pomerančů (asir limoune), jak jsem již vzpomínala. Nejběžnějším stolním nápojem jsou ovšem místní minerálky, fanta a cola. Černá káva, ta se tu podává „noir", s mlékem „cassé" (většinou více mléka „au lait"), a nebo instantní káva „nescafé". Pivo zvané „birra" se tu podává buďto místní Stork a Flag nebo importovaná značka Heineken. Vína mohou nabízet pouze podniky, které disponují příslušnou licencí.
Pokračujeme do nejstaršího královského města Fes, které je významné především svým duchovním a vzdělávacím přínosem do marocké kultury.

FES
Fés je druhým největším městem v Maroku. Ze všech královských měst je Fés nejstarší a nejpůsobivější. Do roku 1912 byl hlavním městem Maroka. V minulosti bylo město nazýváno Bagdádem západu. Byl založen už v 9. století Araby, kteří přišli ze Španělska a z východu a nikdy svoji důležitost neztratil. Dodnes si udržel výrazně arabský charakter na rozdíl od převážně berberských oblastí (např. Marrákeše). Po založení uni-verzity Karaouiane se stal Fés náboženským a kulturním střediskem a mocnou baštou islámské kultury a ví-

ry. Mešita je pojmenovaná podle tuniského města, ze kterého sem před více než tisíci lety přicházeli uprchlíci. Je druhou největší mešitou v Maroku (po nové mešitě Hassana II. v Casablance) a její ná-boženský význam potvrzuje například i to, že určuje načasování ramadánu i jiných islámských svátků v zemi. Fes brzy také vynikal v obchodě, vědách a umění. Město ukrývá obrovské množství historic-kých památek. Svou důležitost si zachoval i v do-bách, kdy nebyl sídelním městem sultánů. V medíně, která je chráněnou památkou UNESCO, jsou soustředěna nejrůznější řemesla a tradice. Život v medíně se po staletí nezměnil. Pověst o založení města praví, že první dům byl postaven stříbrnou motykou, které se v arabštině říká fas. Od toho také vznikl název města.

My jsme zahájili prohlídku v novější židovské části na prostranství před Královským palácem. Palác byl založen ve 14.století a dnes je to zároveň sídlo krále, škola a mešita. Tepaná zlatá brána byla vytvořena v letech 1969-1971. Pro veřejnost je nepřístupný. Pak už na nás čekala Medina Fes al Bali, kde nás před Modrou bránou Báb Bú Dželúd očekával místní průvodce, protože spleť úzkých zdejších uliček je tak

složitá, že kromě místních obyvatel zde nikdo nemá šanci se zde pohybovat bez nebezpečí naprosté ztráty orientace. Jeden prů-vodce tedy výpravu vede a druhý ji uzavírá. Prodírat se těsnými a ucpanými komunikacemi není samo o sobě jednoduchou záleži-tostí. Oslíkům a koňům se svými náklady, přesahujícími kolikrát rozměry ulice, totiž zdatně konkurují samotní Marokánci, jejichž způsob orientace jsme nikdy nepochopili. Naprosto záhadným způsobem se orientující průvodci nám nakonec předvedli všechny pamětihodnosti Mediny.

Jednou z prvních zastávek byla náboženská škola – Medresa Bou Inania, založena v roce 1350 sultánem Abu Inanem a je dokladem vrcholného řemeslnického umění doby Merinovců. Dlaždičky jsou z onyxu a bílého karerského mramoru, mozaiky z glazovaných kachliček na sobě nesou nápisy z koránu, střechu podpírají vyře-závané sloupy z cedrového dřeva. Jako jedna z mála medres má také minaret, na němž je dokonce nainstalována nefungující zvon-kohra.
Pokračovali jsme stále hlouběji do nitra medíny mezi stánky prodavačů všeho možného, zastavili jsme na chvíli v kovotepecké dílně, v dílně na tkaní látek, kde se tkají látky jak z hedvábí, kašmíru tak i z agave. Na naší „modelce Fatimě“, jinak Ireně, bylo předvedeno, jak se jednotlivé turbany na hlavě vytváří. Tady jsme neodolali a snad každý si nějaký šátek zakoupil.

Kratší zastávku jsme měli na náměstíčku Place Nej- jarine s krásnou mozaikovou fontánkou a vchodem do jedné z mnoha zdejších mešit. Úzkým průchodem, který jsme původně pokládali za vchod do jednoho z domů, jsme se nechali vést našim průvodcem do mírného kop-ce, prošli jsme několikerými vraty, postupně byl stoupa-jící chodník vystřídán úzkými schody, až jsme se dostali na plošinu s výhledem na jednu z nejpodivuhodnějších manufaktur, jaké jsme kdy viděli. Pod námi se rozkládal dvůr s desítkami kádí na zpracování a barvení kůží. Středověkým způsobem zde koželuhové za pomoci třís-loviny získané zřejmě z močoviny zpracovávají kůže všech možných zvířat. Kůže se barví pomocí různých rostlin, např. červená barva se získává z vlčích máků. Proti puchu stoupajícího z kádí jsme každý obdrželi větvičku máty. Ale tento puch nebyl tak hrozný, jako v rybářském přístavu v Essaouiře. Fascino-vaně jsme sledovali a fotografovali dění pod námi, kdy se námezdní dělníci máchají v žíravinách za 50 dirhamů (asi 200 Kč) na den, aby mohly vzniknout kožené výrobky pro-dávané nejen turistům, ale i ostatním. Nakonec jsme si v rychlosti prohlédli obchod, ale nic nás moc nezau-jalo. Někteří si koupili jenom pěkné kožené pantofle.

Pokračovali jsme dále v prohlídce mediny, prošli jsme kolem slavné mešity a medersy Karouiine s desítkami vstupů, ovšem nám nepřístupných.
Velmi zajímavá je návštěva výrobny mozaikových artefaktů - ta leží poněkud stranou města a její sou-částí je pochopitelně prodejna suvenýrů, což je vlas-tně ten hlavní důvod, proč sem turisty vozí, ale určitě to stojí za to. Proslulý "zelídž", což je specifický druh maurské mozaiky vzniká tak, že se vypálí různoba-revné glazované dlaždice, z nichž jsou následně ruč-ně vysekávány drobné kousky všelikých tvarů a ty jsou ve finále skládány do složitých vzorů a spojová-ny cementem do výsledných produktů. Vznikají tak nejen velké dlaždice, obklady a různé plošné výrob-ky, ale i džbány, stolky, fontánky a kdovíco všech-.


chno. Výrobní postup je - zdá se - dodnes stejný jako ve středověku a je to velmi zajímavé. My si nedovedeme vůbec představit, že by někdo z našich lidí vydržel sedět celý den na zemi a v prachu vyt-loukávat malinkaté čtverečky, z kterých vlastně zpaměti vytvoří tak krásná díla. V obchodě bylo tolik různých výrobků z keramiky, až oči přecházeli.                            
Ráno jsme vyrazili do hor. Hřbet Malého Atlasu je ještě porostlý poměrně hustou vegetací, nad kterou vyčnívají majestátné cedry. Ovšem jejich háje už nejsou zdaleka tak rozsáhlé jako dříve a hodně stro-mů napadených nějakou chorobou usychá. Vegetace postupně s rostoucí nadmořskou výškou ubývalo. Zastavujeme v lázeňském městečku Ifrane, připomínající svou architekturou a upraveností alpské městečko ve Švýcarsku. Leží ve výšce 1650 m.n.m a je také zimním lyžařským střediskem. Mezi Středním a Vysokým Atlasem je rozsáhlá nudná náhorní rovina, uprostřed které leží hornické městečko Midelt, kde jsme v pěkném stylovém hotelu Taddart měli možnost poobědvat. Dali jsme si tolik vychvalovaný tažin z velblouda. Byl sice dobrý, ale zeleninový mě chutnal víc. Po obědě pokračujeme do Erfoudu. Po cestě ještě zastavujeme v oblasti, která patří opičkám. Opičky jsou úžasné i s mláďaty, předvádějí se a nechají se fotit. Kolem řek se zde rozkládají obrovské oázy a palmové háje oblastí El-Rachidia a dále od Altlasu Tafilalet, kolem cesty se objevují první pevnosti – kasby. Před příjezdem do Erfoudu nás zastihla 30 minutová písečná bouře. Autobus musel zas-tavit, nebylo vidět ani na krok. Jeden můj známý mi řekl, že ho také zastihla písečná bouře, ale ta byla tak silná, že jim písek sedřel lak na autu. To nás naštěstí nepotkalo, a protože jsme byli v teple autobusu a trvala jen krátce, byl to dobrý zážitek. Ještě před ubytováním se zastavujeme v dílně, kde se vyrábí fosilie ze zkamenělin pravěkých tvorů a rostlin.

Maroko je geologicky velmi pestrá země, s množst-vím rudných ložisek, která jsou rájem pro sběratele minerálů. Vrstvy téměř všech geologických útvarů od kambria po třetihory tu mají svá naleziště zkame-nělin, mezi nimiž jsou nejhledanější trilobiti a amoniti. Fosfátová ložiska dobývaná v severozápadním Ma-roku jsou bohatá na zbytky různých obratlovců, např. lesklé žraločí zuby. Sběratel nebo turista, který zatouží ozdobit svou vitrínu exotickou zkamenělinou či krystalem, má tedy v Maroku dost příležitostí. Ze zkamenělin se nejčastěji nabízejí spirálovitě zatočené ulity hlavonožců, většinou druhohorních amonitů, zpravidla přibroušené nebo rozříznuté a naleštěné, takže je vidět jejich vnitřní rozčlenění přepážkami. Tím je také zaručena jejich pravost, protože napodobit tuto strukturu je prakticky nemožné. Z leštěných zkamenělin se prodávají různé výrobky jako popelníky, vázy, misky apod. Neodolala jsem a aspoň malou originální a leštěnou zkamenělinu jsem si na památku koupila.

Erfoud
Město Erfoud leží uprostřed pouště. Rozšířilo se z bývalého sídla pohraniční vojenské posádky v jednu z největších oáz na Sahaře. Bylo významným překladištěm zboží na karavanních stezkách na jihu Maroka. Erfoud se stal častým výchozím bodem pro turisty, kteří chtějí strávit několik dní přímo v poušti nebo v hotelech umístěných na kraji písečných dun. Město neoplývá historickými památkami, ale představuje po-myslnou bránu do pouště, proto se také nazývá „brána Sahary“.
Město je charakteristické budovami z červené hlíny. Náš „Palmas hotel“ je rovněž vybudovaný z hlíny a slámy. Ale je velmi pěkně zařízený a pohodlný. Všechny naše hotely byly pěkné, vesměs zasazené do zahrady a s bazény. Bazén jsme však využili jen tady. Jinak jsme přijížděli do hotelu vesměs večer a zrovna na večeři.
Ráno z hotelu vyjíždíme Land rovrem k písečným dunám Erg Chebbi u oázy Merzouga. Uvidíme Saharu tak, jak jsem si ji do té doby představovala – nekonečné písečné duny. Velmi mě zklamala poušť v Izraeli. Bylo to poprvé, kdy jsem se vydala do pouště a představovala jsem si hory písku. Místo nich jsem viděla jen kameny. První třetina vedla alespoň náznakem cesty, zbytek už byla jen poušť, kterou každý řidič uháněl vlastní trasou. Po chvíli byly naše rovery roztaženy do širokého vějíře, abychom se navzájem neobtěžovali zvířeným prachem. Asi po hodině cesty se v dáli rýsují obrysy písečných dun. To začíná být konečně zase zajímavé. Před dunami jsou nomádské stany. Třebaže poušť Sahara je velmi nehostinné místo, i zde žijí lidé. Najdeme zde pouze jediné etnikum, které zde dlouhodobě vydrželo žít a stále zde žije. Tím jsou Tuaregové. Tuaregové jsou nomádi, vlastnící stáda velbloudů, kteří mluví svým Berberským jazykem. Tuaregové jsou také někdy nazýváni "modrými lidmi" díky modré barvě svých oděvů. Tato barva prý není zvolena náhodně, je v ní na poušti nejmenší horko. Tuaregové jsou zahaleni od hlavy až k patě. Muži mají hlavu omotanou dlouhým šálem, který nazývají taguelmoust. Jedná se o obdobu turbanu, z kterého často mužům vykukují pouze oči. Taguelmoust slouží jak ochrana proti písku,

prachu a horku ale má také sociální význam. Je nevhodné, aby muž ukazoval svoji tvář Tuaregovi s vyšším sociálním postavením. Ženy jsou celé oble-čeny v černém, vlasy zakryté šátkem. Rády se zdobí tepanými šperky ze stříbra. Oblíbeným vzorem je Agadezký kříž, který existuje v různých podobách. Díky svému kočování jsou jejich obydlí jednoduchá a konstrukčně vždy připravena na přesun. Často se stěhují podle stavu vody a pastvin pro svá stáda velbloudů a malých koz. Společně v kempu žijí většinou rodiny či příbuzenské klany. Staví si několik typů obydlí. Jedním z nich jsou stany, kde jako hlav-ní materiál jsou použity zvířecí kůže, které jsou na-pnuté na klaccích. Z jedné strany, z té které většinou nefouká vítr, je vchod, který se nijak nezavírá. Je otev-řen do krajiny. Na zemi leží rohože. Nejbližší okolí domu je ohraničeno kameny.

Alternativou jsou chýše z rohoží, které se více podo-bají tradičním černošským obydlím ze Západní Afri-ky. Příbytky jsou velice skromné. Majetek minimál-ní. Několik plastových nádob na vaření, voda se tradičně uchovává v kožených vacích. Spí se na rohožích či na kůžích. Ve dne i v noci je celkem teplo, takže jednoduché deky na přikrytí stačí. Vaří se venku na ohništích. Problém je se dřevem, kte-rého je zde, jako vody, neustálý nedostatek. Proto se na vaření používá i sušený trus. Tuaregové jsou pastevci a zvířata, která chovají, je živí. To je úko-lem mužů. Starat se o velbloudy či kozy, které cho-vají. Včetně jejich následného prodeje na trzích v oázách. Za utržené peníze nakupují vše ostatní, co potřebují k životu. Hlavně proso, na pečení chleba, a sůl, cukr a čaj. S tímto minimem musí přežít. Jiné přebytky, které by mohli prodávat, nemají. Ženy se starají o domácnost. Musí dojit kozy, které dávají mléko, které je zde velmi ceněné. Z něj ručně v kožených vacích stloukají máslo. To v horku déle vydrží než samotné mléko. Ženy se také starají o vydělávání kůží, výrobu oblečení a rohoží na spaní, sbírají dřevo na vaření a chodí pro vodu. Mužské a ženské role jsou zde jed-noznačně rozděleny. Co se týče náboženství, hlásí se Tuaregové většinou k islámu. Jako zbraň má mezi muži výsadní postavení meč. Zpravidla je to jejich nejcennější majetek. Ten se v rodině dědí z generace na generaci a říká se, že majitele chrání silou všech vítězství předchozích majitelů. Zastavujeme právě u jedné nomádské rodiny. Pro turisty je to zážitek, pro obyvatele příjem peněz, jelikož za vše se platí. Ale byli jsme pohoštěni mátovým čajem a mohli pořídit fotky.

Jedna z prvních věcí, která mě tady fascinovala, byla ta neuvěřitelná rozloha dun. To se těžko představuje, to se musí vidět. Ten pohled nám zpříjemňuje počasí. Stále svítí slunce a lehce pofukuje. Doporučuje se zahalit obličej šátkem a chránit se jednak proti slunci a jednak proti písku. Nejvyšší duny dosahují výšky 150 m a tak je celé pásmo písku vidět už zdaleka. Máme cca 2 hod. k výšlapu po dunách. Myslela jsem, že zapadnu do písku, ale pokud se šlo po hřebenu duny, tak jsme se nebořily. Výhledy byly nádherné. Působivé byly malé doliny mezi dunami, kdy se vysky-tovala osamocená palmička nebo agáve. I tady dokážou žít rostliny.
Po úspěšné procházce nás čeká ve stylové hliněné kasbě oběd. Přesto, že v restauraci není klimati-zace, je zde velmi příjemně. Při zpáteční cestě se zastavujeme v Rissani, kde nás náš řidič auta provází po městě a místní medině. Po příjezdu do hotelu využíváme času co zbývá do večeře a lebedíme si v bazénu.
Po snídani odjíždíme z Erfoudu do Tinghiru a kaňonu Todra Gorge. Cesta vedla místy oázami, které už ne-byly tak vyprahlé jako ráno. Dostali jsme se totiž do údolí řeky Dadés, kterému se říká i Údolí tisíce kasb, ale stejně tak by si díky přírodním scenériím zasloužilo i jméno Údolí pohádek tisíce a jedné noci.

Cesta začala nenápadně stoupat, blížili jsme se k největší přírodní zajímavosti Maroka – soutěsce Todra. Je to hluboce zaříznuté údolí v masivu Atlasu – v nejužším místě se tyčí okolní skály do výšky 300m, avšak dole je mezi nimi pouhých 10m – tak akorát, aby po úzké silničce kolem říčky projelo auto.

 Její stěny jsou nádherně barevně pruhované právě podle vrstev, které je tvoří. Ovšem i tady se nachází několik téměř celoročně funkčních stánků se suvenýry, prodavači všech možných cetek, a dokonce i hotel přilepený ke skále na břehu říčky. Po pár nezbyt-ných nákupů berbers-kých šperků se vydáváme na krátkou tůru do hor. Jakmile jsme ze všech stran obklopeni horami, připadáme si úchvatně. Ale i tady potkáváme ženu s dítětem přivázaném v šátku na zádech a s oslíkem a s nákladem, jak se plahočí z hor. Ale za nějaký ten dirham se přeci jen nechala vyfotografovat. Po občerstvení a kávě naše cesta pokračovala dále údolím Dadés, palmovými oázami, přes hliněná města a vesnice, kolem desítek kasb, většinou opuštěných, ale občas i zrekonstruovaných a přes-tavěných na hotely. Na zvláště pěkných vyhlídkách nám vždy řidič zastavil, mohli jsme fotografovat nebo si dát mátový čaj, pome-rančovou šťávu a zakoupit růžový olej ze zdejších růžových zah-rad, kde se pěstují malé perské růže na výrobu růžové vody a oleje. Večer jsme dojeli do města

Ouarzazate
Francouzům, kteří město postavili ve dvacátých letech 20. století, sloužilo jako sídlo správní vojenské posádky. Od té doby má stejnou tvář. Najdeme zde řadu betonových baráčků, což městu dodává punc důležitého provinčního města. V osmdesátých letech 20. století se zde vybudovalo velké množství hotelů. Předpokládalo se totiž, že se město stane výchozím místem turistů pro výlety do Sahary.

Ouarzazate si oblíbili také filmaři a zřídili tu filmové ateliéry a studia. Točilo se zde mnoho hollywoodských filmů, například Lawrence z Ará-bie nebo Ježíš Nazaretský. Město se také nazývá „mini Hollywood“. K předpokládanému turistickému rozvoji však nedošlo, a tak zde zůstaly pouze nedostavěné hotely. Ouarzazate tak nadále zůstává poklidným provinčním městem. Kromě své umělecké role má město i historický význam. Bylo zařazeno do seznamu kulturních památek UNESCO.

Atrakcí města je pěkně zdobená kasba (pevnost) Taourirt se starým palácem a starou židovskou čtvrtí na východní straně města. Postavil ji klan Glaouiů, který ve třicátých letech 20. století tuto oblast ovlá-dal. Kasba tehdy patřila k největším kasbám v Mar-oku. Po vyhlášení nezávislosti obsadila kasbu vláda, což zapříčinilo její úpadek. Přesto se tu nalézá jedna pěkná hala s mozaikami a kresbami na stěnách.která dříve patřila marockému klanu, jenž ovládal na za-čátku 20. stol. celý jih země. Naproti je filmové muzeum, které navštěvujeme. Je to veliký areál s různými rekvizitami pro natáčení filmů z orientální tématikou. Jsou vidět africké chýše, egyptské sochy, křeslo pro Kleopatru, vězení a jeskyně narození Ježíše z filmu Bible. Dá se však říct, že toto muzeum nás nijak nenadchlo. Večer jsme si prošli město, před kasbou Taourirt se chystalo podium k nějaké akci, ale jinak nic zvláštního.

Ráno odjíždíme do asi 30 km vzdálené jedné z nejkrásnějších berberských vesnic pohoří Atlas - Ait Ben Haddou se svou nádhernou medínou (kasbahem). Pro její stavbu byl použit zdejší typický materiál – nepálené cihly z červeného jílu. Přestože na první pohled vypadá velmi staře, i ty nejstarší části pocházejí nejspíše až ze 17. století. Na rozdíl od mnoha jiných pevností, které se pomalu rozpadají, se právě Aït Benhaddou dobře zachovala – a to díky filmařům. Pro natáčení jednotlivých filmů byly budovy i hradby opravovány či často také dostavovány. Natáčely se zdefilmy např. Lawrence z Arábie, Ježíš Nazaretský, Honba za klenotem Nilu, Gladiátor atd. Od roku 1987 je zapsaná na seznam UNESCO. Pevnost Ait Benhaddou se vlastně skládá z mnoha hradů, které se tyčí nad skálou a mělkou řekou. Vysoké, zubaté a strmé stěny z červeného bahna jsou spojeny krátkými, visutými a úzkými cestičkami.

Při pohledu na tuto strukturu stavby není těžké si představit život, jaký byl pravděpodobně v 16. století. Karavany procházející touto oblastí nesli sůl přes Saharu a zpět se vraceli se slonovinou, zlatem a otroky. Dnes žije v této oblasti již jen několik rodin. Někteří nabízejí běžné turistické suvenýry. Stejně tak se zde zdržují i desítky komparsistů a filmových výprav.

Provázel nás průvodce, který tvrdil, že je mu 90 let a několikrát za den vystoupá s turisty na vrchol kasby. Naše průvodkyně nám ale vysvětlila, že je to docela sporné, jelikož rodné listy se v Maroku začaly vydá-vat až od r. 1965. Při vystavení rodného listu man-žela naší průvod-kyně si jeho maminka pamatovala rok narození jen podle toho, že se jim v tom roce telila černá kráva. Den a měsíc nevěděla, tak manžel má v rodném listě datum narození 1. ledna. Při zpá-teční cestě nám jedna místní obyvatelka nabídla prohlídku jejího domu. Dveře nebyly žádné, vešly jsme na dvorek, kde byly dvě ovce a moderní jízdní kolo. V malinké a tmavé kuchyňce byla její dcera, mimochodem moc pěkná. Ze dvorku vedli schody na malou terásku, kde bylo několik koz a úžasný výhled na stavby. Při sestupu mě podala ruku abych neupadla. Musím říct, že tak tvrdou a mozolnatou ruku jsem ještě nikdy nestiskla. Vedle jejího domku byl domek její matky. Místnost byla vyložená koberečky, sedělo se na zemi a stěny byly obložené různými náhrdelníky, které asi vyráběli. Za návštěvu jsme samozřejmě zaplatili menší obnos, ale stála za to.

V cestě pokračujeme pohořím Vysokého Atlasu s dech vyrážejícími scenériemi a výhledy. Pohoří Vysoký Atlas se táhne ze západu na východ a oddě-luje středomořskou část Maro-ka od saharské. Je to nejvyšší horské pásmo severní Afriky proslulé zejména díky míst-ním možnostem vysokohorské turistiky.

Ve Vysokém Atlasu se nachází několik vrcholů přesahujících nadmořskou výšku 4 000 m. Nejvyšším z nich je Jebel Toubkal (4 167 m). Dramaticky rozeklané pohoří doplňují terasovité srázy, obří kolmé stěny, hluboké soutěžky a stráně osídlené berberskými vesničany. Ti žijí v charak-teristických hliněných domcích s plochými střechami. V níže položených údolích se pěstují mandle a me-ruňky, granátová jablka a fíky. Živočišnou říši zde zastupují maurští gekoni, iberské ještěrky, některé druhy dravců a malí hadi. Projížděli jsme nejvyšším bodem přes Tizi-N-Tichka v nad-mořské výšce  2265 m. Zastavili jsme na fotografování, ale málem nás srazil velký vítr. Ale i tato zastávka je využívání místními k prodeji různých minerálů, náhrdelníků apod.

Po přejezdu Atlasu jsme se konečně dostali do krajiny, kterou jsme znali z fotek, filmů a Pohádek tisíce a jedné noci. Krajina ve srážkovém stínu At-lasu je vyprahlá, místy ji křižují vádí – vyschlá koryta dočasných řek tekoucích jen za jarního tání. Jen výji-mečně se nějaká říčka z Atlasu dostane dále do vnitrozemí. Pak je půda kolem vody nádherně zele-ná, do posledního místečka využitá pro pěstování různých plodin a palem, obvyklé je třístupňové pěs-tování nízkých, středních a vysokých rostlin na jed-nom místě. Občas je voda zastoupena i formou minerálních pramenů, které dávají říčkám zvláštní barvu, u jednoho takového místa jsme měli další zastávku. Kolem těchto minerálních vod ale vegetace není tak bujná jako kolem řek „sněhových“ tekoucích z Atlasu. Kopce jsou zde tvořené usazeninami, jejich úbočí mají vodorov-nou strukturu. Celou cestu upřeně sledujeme krajinu a přijíždíme do posledního královského města – Marakéše.

Marakéš – červená perla Jihu.
Marakéš je jedním z nejznámějších a nejnavštěvovanějších marockých měst a to i přesto, že neleží na pobřeží. Z jedné strany je lemován pouští a ze strany druhé zasněženými vrcholky Vysokého Atlasu. Je hlavním městem jihozápadní oblasti Marrakech-Tensift-Al Haouz. je typicky africkým a berberským městem. Marakéši se přezdívá „červené“ nebo také „růžové město“. Mohou za to načervenalé hradby, které kolem dokola obepínají město i mnohé stejně barevné domy a paláce.
Do růžové barvy se navíc podle tradice oblékají i místní ženy. Marakéš je městem s opravdu úžasnou atmos-férou, které oplývá téměř tisíciletou historií a na každém kroku na vás dýchne duch minulosti. Stejně jako je tomu u jiných severoafrických měst, i v Marakéši najdeme staré opevněné město Medinu a přilehlé moder-nější části zvané Gueliz. Centrem města a staré Mediny je rušné náměstí Djemaa el-Fna, které je možné nazvat jakýmsi divadlem pod širým nebem. Je totiž plné zaříkávačů hadů, kejklířů, akrobatů, umělců, trhovců a kuchařů.

Náměstí je vyhledáváno především po setmění, kdy se proměňuje kouzelné místo, kde můžete vidět pro-davače koření, marockých specialit, hadích kůží, bylinek, výrobků z kůže či z kovu, ale také žongléry, zaříkávače hadů, vykládače karet nebo zahalené ženy malující henou. Na náměstí Djemaa el-Fna navazují tradiční súky (trhy), kde můžete nakoupit koberce, textilie, šperky, kožené i kovářs-ké výrobky, zkrátka na co si vzpomenete. Toto se dočtete v každém průvodci. Musím říct, že na náměstí jsem byla velmi zvědavá a moc jsem se na něj těšila. Proto okamžitě po večeři jsme se museli vydat na cestu. Těšila jsem se na noční osvětlené náměstí a jaké udělám úžasné fotky. Ale nevzala jsem si fotoaparát, protože jsme v Marakéši měli spát dvě noci v hotelu Imperial Holiday, tak jsem se chtěla nejdřív rozhlédnout, abych věděla, co a jak budu fotit. Jenomže to jsem udělala chybu. Ani v nej-divočejších snech jsem si nedovedla představit, co je tady v noci za blázinec. Obchodníci se snaží vám vnutit různý brak často také za nehorázné ceny a jsou velice vlezlí. Mnohdy je potřeba se veli-ce hrubě ohradit, aby vám vůbec dali pokoj. Jinak se neustále povlečou za vámi, budou vás tahat za rukáv a cpát zboží, o které nemáte zájem. Ne nadarmo se Maroku říká "Země bakšišů". Stačila snaha něco si vyfotit a okamžitě byl kolem vás shluk domorodců, kteří požadovali peníze za focení. Takže jsem prohlásila, že druhý večer mně na náměstí nedostane nikdo ani heverem. Další den jsem fotky vyřešila tak, že jsme si sedli na terasu v prvním patře místní kavárničky a s přibližujícím objektivem jsem si vyfotila v klidu celé náměstí včetně kejklířů, zaříkávačů hadů, zubaře, oslíků apod.

Ale zpět k prohlídce Marakéše.Město bylo založeno ve středověku, vzkvétající především za vlády Al-moravidů (11.-12.stol.) a Almohadů (cca násle-dujících 100 let) a je dnes 2. největším městem Maroka. Po starých královských dynastiích zde však mnoho nezůstalo. Ráno jsme se vydali k nejz-námější historické památce Marakéše - k mešitě Koutoubia, postavené středověkou vládnoucí dy-nastií Almohadů, kteří vtiskli marockým sakrálním stavbám (hl. minarety) vzorový tvar, který se dodnes při stavbě mešit v Maroku zachovává. Mešita byla postavena v roce 1147 a je jednou z největších me-šit muslimského světa a její minaret, který měří sedmdesát metrů, je nejvyšší budovou ve městě. Pro turisty je mešita nepřístupná.

Palais de la Bahia
Je palác a soubor zahrad vystavěný na konci 19. století o rozloze 8.000 m2. V době výstavby byl považován za nejkrásnější palác své doby. Na jeho výstavbu byli najati nejlepší řemeslníci z celého Maroka a severní Afriky. Novější část je obrovský palácový komplex obsahující luxusní apartmány s výhledem na nádvoří osázené stromy. Palác je veřejnosti přístupný jen z části, protože jeho část stále využívá královská rodina.Památkou na jedno z nejbohatších období města jsou hrobky dynastie Saadů. Saadové vládli celému Maroku mezi roky 1554 až 1659, jižní části země už o padesát let dříve. Rodina pocházela z údolí Draa, kterým pro-cházela strategická cesta spojující Maroko s Timbuktu. Právě Saadové udělali z Marrakéše centrum obchodu s cukrem, který byl v té době více než žádanou surovinou, a ve městě nechali pos-tavit mnohé velkolepé stavby. Sultán Muláj Abdalláh zde založil židovskou čtvrť (melláh) a přestavěl islámskou školu (metresu) Alího ibn Júsefa, neslavnější ze Saadovců – Ahmed al-Mansúr – nechal vyzdobit palác Badi zlatem a vys-tavět právě velkolepou hrobku. V mauzoleu leží pozůstatky šedesáti členů rodiny i královských rádců a dů-věrníků. Na stavbě se vůbec nešetřilo – klenba je pozlacena, mramor byl dovezen až z Itálie a bohatě se používalo cedrové dřevo. Ale o sto let později je nechal pomstychtivý sultán Moulay Ismail zazdít.

Tak zůstaly zapomenuty až do roku 1917, kdy je náhodně objevily letecké fotografie.
Zajímavá byla návštěva "arabské lékárny". Je to vlastně taková bylinkářská manufaktura se stovka-mi bylinek, koření a dalších přírodních produktů, hlavně z arganového oleje. Celkem příjemnou půl-hodinku jsme poslouchali výklad s praktickými ukázkami různých roztoků a směsi uložených na policích v různých baňkách a záhadně vypadajících nádobkách. Mimo jiné nám předvedli "úžasný" ber-berský prostředek proti rýmě. Byla to špetka ja-kýchsi černých zrníček vložená do kousku hadříku, ten zakroutili a vzniklý malý váček se semínky se chvíli třel o kalhoty – a pak se měl silně vtáhnout nosem. Kdo to zkusil, říkal, že to byla síla, která vnikla až do mozku. Ale začalo se prý dýchat lépe. Takže jsme zakoupili různá koření, masti a kosmetické přípravky z arganového oleje. Všichni byli spokojeni.

Rovněž jsme nemohli vynechat prohlídku budovy železničního nádraží. Je veliká, prostorná a mo-derní. Celá budova je uzavřená a u východu směrem k peronům stojí dva zřízenci, kteří pouští cestující. Jakmile je čas k odjezdu, dveře uzavřou. Sledovali jsme pána s velkým kufrem, který se přiřítil na pos-lední chvíli. Přesto, že jeho vlak stál ještě u peronu, zřízenci byli nekompromisní a pána nepustili. Ten chvíli kroutil hlavou a nakonec bez jakýchkoliv pro-jevů se odebral hledat další spojení, které měl až za dvě hodiny.

Z Marakéše odjíždíme zpět do Agadiru, kde nás čeká čtyřdenní pobyt u Atlantského oceánu.

Agadir
Je typické nearabské letovisko, v němž se dobře zotavuje z dlouhé cesty po Maroku. Krásné dlouhé písčité pláže, kvalitní restaurace, obchody s pevnými cenami, to vše je současný Agadir. Není divu, že se jedná o nejvyhledávanější turistické místo země.

Ani historie města není bez zajímavostí. První zprávy o tomto městě pocházejí ze 16. století, kdy u zdej-šího krásného pobřeží poprvé zakotvily portugalské lodě. Nově založená obchodní základna nutně pot-řebovala ochranu, a proto tu během několika let vyrostla mohutná pevnost. Z té bohužel nezbylo ani stopy, neboť toto město koncem 16. století dobyl jeden z významných marockých vládců, ale již v 17. století se Agadir stal významným obchodním cent-rem. Přesně patnáct minut před půlnocí 29. února 1960 však přišel nečekaný zlom. Domy se začaly třást a během několika krátkých minut se zřítily k zemi. Ničivé zeměstřesení zničilo téměř pět tisíc d-mů, ale díky pomoci z celého světa se Agadir znovu „postavil na nohy“ a vyrostly zde nové domy, restaurace a hotely, mnohé v tradičním stylu. Příjemné klima a písečné pláže sem každým rokem lákají mnoho návštěv-níků. Těm všem připadá prosluněný Agadir jako kouzelné místo na naší planetě. Nám to tak však moc nep-řipadalo. Ubytování sice máme v pěkném hotelu „Palais des Roses“ u pláže s krásnou zahradou a velkým bazénem s lehátky, ale voda v oceánu byla tak studená, že pouze pár odvážlivců z naší party se koupalo. Nám ostatním stačil bazén, i když i tady jsem vodu očekávala trochu teplejší. Abychom získali co nejlepší fotky, rozhodli jsme se pro projížďku plážovým vláčkem. Byla to však úplně zbytečná jízda, nic zajímavého jsme neviděli.

Třídenní odpočinek nám stačil až až a vzhledem k tomu, že odlétáme z Agadiru až ve 22.00 hod., tak jsme si vlastně prodloužili pobyt o jeden den. Odlet proběhl bez problému a opět jsme byli velice rádi, že jsme do-ma.

Fotografie z této cesty jsou k nahlédnutí v sekci "fotografie".