Thajsko, to jsou zářivé barvy přírody, dynamická, rozmanitá kultura a dobrosrdeční lidé. V domech na pilotech žije národ, který vytvořil kulturu proslavenou svojí energií a tvůrčí silou, přeměňující nejobyčenější předměty v opravdu umělecká díla. Není vůbec lehké vstřebat nevídanou krásu chrámů a paláců, které řemeslníci ozdobili malbami, perletí, stříbrem a bronzem. Thajsko získalo přezdívku "Země úsměvů". Lidé jsou od přírody pohostinní a mají rádi legraci a z ničeho nedělají vědu. Mai pen rai - což znamená "nic se nestalo", je jedna z nejčastějších frází. Thajští lidé věří na duchy, což dokazuje existence domů duchů. Duchům musí být vystavěny nejenom domy, ale musí jim být nabízeno také jídlo a další oběti. Kočky a psi jsou v thajsku velmi oblíbenými zvířaty, která jsou považována za možnou reinkarnaci lidí. Není dovoleno jim ubližovat. Thajci se také o ně dříve nestarali a ani je nekrmili. Před pár lety se však situace změnila a začali se o ně starat a živit je. Jenže thajští lidé, když něco začnou, berou všechno důsledně a tak jak král oblékl Budhu do zimního oblečení, thajci oblékli do oblečků i psi a tak bylo možné vidět je pobíhat po ulici v různých výtvorech Je to prostě exotická země - Orient.
V Thajsku žije na rozloze 514 000 km2 asi 50 mil obyvatel, kteří patří k různým etnickým skupinám. Většina obyvatel jsou Thajci (80%), 10% tvoří Číňané, Malajci předstvují asi 4%. Zbývajících 6% se dělí na Khmery, Indy, Laoy a Barmance.
Hlavním hospodářským odvětvím je zemědělství. Velká část národního bohatství se vytváří na venkově. Pěstuje se zde rýže, ovoce a zelenina. Vesnice jsou obvykle značně odloučené, často bez elektřiny a na vyprahlém severovýchodě jsou dokonce prameny pitné vody vzdálené až hodinu chůze. Vesnická obydlí a obydlí dokonce i v Bangkoku při řece mě velice připomínala chatrč baby Jagy z všeobecně známé pohádky "Mrazík". V čele každé vesnice stojí "pha yai bau", vybraný mezi nejstaršími obyvateli, který je obdařen velikými zkušenostmi a umírněností. Je volen všemi obyvateli a jeho úloha je mnohem významnější než role úřeníka jmenovaného vládou.
Thajsko je rozděleno do čtyř oblastí. Centrální planina, kde se nachází Bangkok, je srdcem země. Je to nejvíce vzkvétající oblast království a zahrnuje široká údolí s rýžovými poli, ovocnými a zelinářskými zahradami. Severovýchod je nejchudší oblastí Thajska. Jeho jediné bohatství představuje starobylá architektura a živá lidová kultura. Třetí oblastí je jih země, tvořený poloostrovem, který vychází ze západní oblasti centrální planiny a rozprostírá se až k rovníku. Tato oblast se liší od zbytku země, neboť v ní převládá muslimská kultura. Minarety se zde tyčí nad kaučovníkovými a kokosovými plantážemi. Severní území Thajska podél hranic s Laosem a Barmou představují čtvrtou oblast země. Až do r.1938 tvořily autonomní království Lannů. Hlavní středisko této oblasti je Chiang Mai. Je druhým největším městem Thajska a na jeho ulicích jsou ještě typické řemeslnické dílny, kde se ručně vyrábí hedvábí, zlaté šperky s brilianty a ručně malovaný papír. Rozhodně se vyplatí všechny nákupy ponechat do Chiang Mai, kde je také neskutečně úžasný noční bazar. Je možné si zde nechat ušít na míru jak dámský kostým z hedvábí, tak pánský oblek. Krejčí vám jej do dvou dnů doveze do hotelu, kde zrovna budete. Na letišti bylo vidět, že hodně lidí této možnosti využilo.
Thajsko má podnebí tropické se třemi sezónami. Návštěvníci však mnohdy klimatické změny nepoznají a zdá se jim, že je po celý rok horko a vlhko. Já jsem Thajsko navštívila v době, kdy zde probíhá zima a nastává období dešťů. Po dobu pobytu nám pršelo třikrát 20 min. a za dalších 20 min. nebylo poznat, že pršelo. Teplota byla 32 st.C a vlhkost asi 60%. Mělo to jednu výhodu, že rostliny byly krásně zelené a veškerá vegetace byla zářivá.
Počátky thajské historie
Záznamy o prvních obyvatelích území Thajska pocházejí již z doby 40 tisíc let př.n.l. Zhruba od 9. století př.n.l. se začalo rozvíjet zemědělství a později se tvoří i první říše, a to zhruba v období 6. - 7. století n.l., kdy vzniká v oblasti středního Thajska říše Dvárávatí.
Sukhothaiská říše
Tato říše byla na území Thajska od 13. - 15. století. Byla nazývána Siam a jejím centrem bylo město Sukhothai. Šlo o první skutečně významnou říši v této oblasti. Význam měl především náboženský směr théraváda, který v této době rozkvétal. Symbolem tohoto období je znázornění kráčejícího Budhy. Dodnes najdete památky na toto období ve městech Sukhothai a Si Satchanalai.
Království Ayutthaya
Další mocnou říší, která byla na území Thajska ve 14. - 18. století, je království Ayutthaya. Jejím centrem bylo město Ayutthaya. Říše vzkvétala, především v oblasti obchodu, kultury a vojenství. Království Ayutthaya zaniká roku 1767 po neustálých bojích s Barmou.
Barmská říše a říše Lanna
Tyto říše se na území Thajska rozprostíraly od 13. - 19. století. Říše Lanna existovala už za doby Sukhothaiské říše. V 18. století se Lanně společně se Siam povedlo vyhnat barmánce ze země. Barmskou architekturu můžeme dnes vidět např. v Mae Hong Son.
Historie Thajska od 18. století
Od 18. století nastává Rattanakosinské období a vládne tu dynastie Chakri. Město Ayutthay vyplenili barmánci a bylo zde založeno nové hlavní město v Thon Buri. Založil ho vojenský generál Taksin. Hlavní město se nacházelo na opačném břehu řeky Chao Phraya než leží dnešní Bangkok. Roku 1782 však bylo město přestěhováno na druhý břeh, to kvůli lepší obranné pozici.
Ten samý rok byl kvůli své despotické vládě generál Taksin svržen a k moci se dostal Chao Phraya Chakri. Později byl tento vojenský velitel korunován na Rama I. Po něm následuje král Mongkut, díky kterému země vzkvétala, především v oblasti zahraničního obchodu. Rozkvět je zaznamenán i za jeho nástupce krále Chulalongkorna.
Současné dějiny
Během první světové války bojovalo Thajsko na straně spojenců. Roku 1932 se pak Thajsko mění v konstituční monarchii. Teprve v roce 1939 dostává země své současné jméno. Do této doby nesla název Siam.
Za druhé světové války bylo Thajsko okupováno Japonskem. Tyto dvě země nakonec uzavřeli spojenectví. Po druhé světové válce nastává pro Thajsko neklidné období, ve kterém došlo k mnohým zvratům. Nakonec se k moci dostává král Bhumibol - Ráma IX, který nastolil v zemi klid. Vládne tu od roku 1946. Na jedné straně zachovává královské tradice, na druhé straně dává lidu aktivní účast na vytváření sociálního a ekonomického blahobytu.
Thajsko má předsedu vlády, volenou dolní sněmovnu o 360 křesel a horní směnovnu s 270 křesly. Administrativně je Thajsko rozděleno do 73 provincií, každá má svého guvernéra.
Přesto všechno však v Thajsku vládne velká korupce. Vládní činitelé vlastní firmy, hotely a restaurace. Řidič našeho autobusu překročil rychlost a byl zastaven policií. Všechno vyřešilo 100 Bth do kapsy policisty. Ptali jsme se, co by se mu mohlo stát. Řekl, že mu mohl být odebrán řidičský průkaz. Ale asi by to nebylo tak hrozné, jelikož restauraci, kde jsme měli obědvat vlatnil šéf policie a zařídilo by se to tak, že by zadržený řidičský průkaz byl přivezen do restaurace.
Měla jsem možnost projet napříč Thajskem z Bangkoku do Chiang Rai, t.j. 1200 km. Na této cestě je soustředěno nejvíce památek.
Cesta letadlem z Prahy do Bangkoku, s přestávkou v Dubaji, trvala 13 hod, časový rozdíl + 5 hod. Naše průvodkyně nás očekávala až v Bangkoku a toto byl vlastně můj první samostatný let s přestupem v Dubaji a s hendikepem "neumím žádnou řeč".
V letadle jsem si nasadila sluchátka pro poslech hudby, vzala jsem si knížku a tvářila jsem se, že se s nikým nebavím. Po přistání v Dubaji jsem měla první dilema: mám projít pasovou kontrolou, když jsem jen tranzit? Pokud zaváhám, byl by problém dostat se zpět do odletové haly. Chvíli jsem pozorovala ostatní cestující a všimla si dvou Čechů, kteří řešili stejný problém. Naštěstí se domluvili anglicky, tak jsem se vypravila za nimi, dostala se do haly, našla jsem si na televizní obrovce svůj let a číslo vchodu do letadla a tím jsem vyhrála celý zájezd. Letiště v Dubaji je ohromná, třípatrová skleněná budova s vysokými palmami, které rostou uvnitř budovy a spoustou obchodů v bezcelní zóně. Byl to pro mne velký zážitek, i když dnes, po absolvování několika velkých letišť, by mně to už nepřekvapilo.
Naše průvodkyně, paní Bartoníčková byla velice příjemná žena se znalostí 5 jazyků a se zaměřením na Čínu, Thajsko, Kambodžu a Vietnam. Její výklad byl po celou dobu velice zajímavý a nabytý historickými znalostmi.
Po několika letech, kdy jsem cestovala po celé Evropě vlakem se spaním na sedadlech ve vlaku a jak říkala Miladka se skříní a špajzkou na zádech, jsem najednou byla ubytována v hotelu o 37 patrech a kde mě uniformovaný portýr otevíral dveře jak u vchodu, tak u výtahu. Byla jsem ubytována v 28 patře s krásným výhledem na moderní Bangkok. Odpoledne jsme měli volno na zrelaxování a večer nás naše průvodkyně mimo plán zájezdu zavedla do čtvrti Patkong. Je to čtvrť, kde se nachází pověstné go-go bary s tanečnicemi u tyče uprostřed baru. Sklenička vína nebyla nijak drahá a tak jsme měli možnost aspoň trochu nakouknout do nočního života.
Bangkok
Bangkok je hlavní a zároveň největší město Thajska. Byl založen v r. 1782.Většina obyvatel ho nazývá Krung Thep, což v překladu znamená „Město andělů“. Leží na naplavených březích řeky Chao Phraya, pouze několik kilometrů nad ústím této řeky do Thajského zálivu. Obrovská síť kanálů vytváří významnou dopravní síť. Bangkok je věrným obrazem země, která již několik let vykazuje nejvyšší hospodářský růst na světě a zároveň je symbolem exotiky Dálného východu. Ve městě je sídlo královské rodiny a setkávají se zde všechny hospodářské, průmyslové a finanční tepny, je tu nejdůležitější thajský přístav. Hospodářský rozmach osmdesátých let dohnal město k stavebnímu chaosu. I když mnohé mrakodrapy jsou postaveny se vkusem a mírou, sklon Thajců ke krajnostem způsobil, že se metropole změnila v chaos architektonických stylů. Mezi mrakodrapy a obrovskými nákupními centry je chaotická doprava s nekonečnými šňůrami aut, nad každou silnicí je na pilířích postavena nadúrovňová další silnice.
Stačí však zahnout do uličky, abychom poznali skutečný život obyvatel Bangkoku. Obyčejní lidé na trzích zevlují a smlouvají o cenách ovoce, zeleniny a předmětů každodenní potřeby. Procházet se po kterémkoliv koutě čínské čtvrti znamená vrítit se o dvě století zpět. Prodavači koření nabízejí skořicové tyčinky, řemeslníci vyrábějí svítilny a pak je cídí, aby přinášly štěstí.
Dalším místem, kde je možné se setkat s tradičním životem je řeka, která se mění v nespočetné množství kanálů. Mohli jsme se o tom přesvědčit, když jsme podnikli projížďku lodí po řece Chao Phya a při návštěvě plovoucích trhů. Život na vodě se odvíjí v nedotčeném rytmu tak, jak se odehrával dříve, než Thajci dali přednost autům před čluny. Ženy s typickými slaměnými klobouky veslují v lodičkách napříč plantážemi kokosovníků a záhony orchidejí, matky myjí malé děti na verandách z nichž větší děti skáčou do vody aby se osvěžily, v řece se myje nádobí i pere prádlo. Za zmínku ovšem stojí, že tato voda je naprosto hnědá.
Obyvatelé Thajska přikládají náboženské víře velký význam. Hlavním náboženstvím je budhusmus, hlásí se k němu 92% populace. Thajci se nemodlí, ale uctívají. Budhismus je náboženství, které neodpovídá na žádné otázky týkající se víry, ani nepožadují přesvědčení o existenci Boha. Jedná se o filozofii vycházející z učení Buddhy "jediného osvíceného", jak je označována osoba historického významu, Sidhartha Gautama. Buddha se narodil před více než 2500 lety v královské rodině, v tehdy vysoce rozvinuté kultuře severní Indie. Byl obklopen přepychem a dlouho neznal nic než radost. Když však v 29 letech poznal nevyhnutelnost stáří, nemoci, smrti a pomíjivosti všeho, opustil palác a rodinu a rozhodl se najít cestu k překonání utrpení a smrti. Seznámil se s různými pohledy a meditacemi, ale žádná z nich neměla sílu zcela vysvobodit všechny bytosti z utrpení. Proto si nakonec sedl pod košatý strom v Bódhgáji a zůstal tam šest dní a šest nocí v hlubokém duševním pohroužení. Ve svých 35 letech rozpoznal, že neexistuje žádné nezávislé já, ani vnější svět nezávislý na prožívajícím. Prožil, že toto poznání není nicota, ale že skutečná podstata mysli je plná bohatství a projevuje se jako neohroženost, nepodmíněná radost a všezahrnující láska. V průběhu dalších 45 let Buddha učil a předával různé metody a meditace podle schopností a otevřenosti žáků.
Buddhisté chodí každý den do chrámu nebo se klaní soše Buddhy doma. Buddhistické obřady se konají ve watu, což je kombinace kláštera a chrámu, kterých se na území Thajska nachází kolem 40 000! Buddhistickým mnichům je zapovězeno se dotýkat ženy a ani ženy se nesmí dotýkat mnicha. Mnich také nesmí nic přijímat z rukou ženy. Pokud chce žena mnicha obdarovat, musí dar nejdříve předat jinému muži, který jej mnichovi odevzdá nebo jej musí položit na kus šatu nebo kapesníčku. Mnichové se každé ráno vydávají na tradiční procházku „pindabad“ po městě či vesnici a lidé mají možnost udělat dobrý skutek a obdarovat je, nejčastěji jídlem, protože mnichové mají zapovězeno jíst jiné jídlo, než které dostali darem. Mniši za darované jídlo neděkují – považuje se to ze strany obyvatel Thajska za samozřejmost a lidé se na to dívají tak, že neobdarovávají oni mnichy, ale mniši je, že od nich jídlo přijímají jako dar a umožňují jim vykonat dobrý skutek. Budhistický mnich nesmí lhát, krást, zbytečně hovořit a zabít, musí se zříct sexu, drog, luxusu i lehkovážné zábavy. Uvnitř i vně klášterních zdí se musí řídit řeholními předpisy, které ovládají jeho každodenní život. nemůže vlastnit nic než žluté roucho, několi osobních věcí a misku na almužny. Mohou cestovat od jednoho chrámu ke druhému a přátelsky rozmlouvat s kýmkoliv. kláštery jsou navíc kypícími centry života a kultury a také vesnické školy jsou nezřídka organizovány a vedeny mnichy.
Povinnost chlapce je jít do kláštera. Pokud se tak rozhodne, sejde se celá vesnice, udělá se hostina, chlapec se ostříhá dohola, obleče se do roucha a celá vesnice ho vyprovodí. Jestli zůstane v klášteře celý život nebo jen několik let, záleží pouze na něm. Náš thajský průvodce ztrávil v klášteře 2 roky a naše průvodkyně říkala, že jeden její známý byl v klášteře pouze přes noc. Příští Buddha by se měl narodit v r. 4457, bude mít paty ve tvaru klínu, prsty stejné délky, obloukovité obočí a modré oči.
První návštěva z mnoha klášterů v Bankogu patřila chrámu smaragdového Budhy - Wat Phra Kaeo.
What Phra Kaeo
je jedním z nejkrásnějších paláců v celém Thajsku a zároveň je nejposvátnějším ze všech thajských chrámů. Je zde uložena soška smaragdového Buddhy, nejposvátnějšího symbolu země z 15. století. Sošku smaragdového Buddhy je bohužel přísně zakázáno fotografovat. Samotná soška smaragdového Buddhy je 66cm vysoká, 48cm široká a je vyrobena ze zeleného jadelitu (není tedy přímo ze smaragdu). Soška je umístěna na vysokém oltáři uvitř Královské kaple a král ji musí osobně 3x za rok převlékat. Na zimní období je připraveno zlaté roucho, na období dešťů zlaté klášterní roucho s čelenkou a na letní období koruna s drahokamy.
Dominantou tohoto chrámu je třímetrová zlatá socha Buddhy, která je celá vyrobena z ryzího zlata. Socha byla odlita už ve 13. století a o 500 let později byla v obavě před nájezdníky z Barmy pokryta sádrou a ukryta. V roce 1955 byla nalezena obyčejná socha v jednom starém skladě společnosti East Asiatic Company. Už při samotné manipulaci se sochou bylo dělníkům velmi podezřelé, že je sádrová socha velmi těžká. Při manipulaci se jim vysmekla a spadla na zem. Dělníky pak čekal neuvěřitelný pohled na 5,5t vážící sochu vyrobenou z ryzího zlata. Vedle vystavené sochy je ve vitrínce i několik zbytků sádry. U chrámu se nachází několik oltářů buddhy, kde návštěvníci kladou lotosový květ, který spojuje minulost s přítomností. Život vzniká z bahna a květ představuje život. S květem se lidé rodí, žijí a rozcházejí se. Dále se zapálí svíčka, k Buddhovy se položí tyčinka a na Buddhu se položí tenký plátek zlata na místo, kde prosíme o uzdravení. Zapálené tyčinky vydávají typickou orientální vůní.
Wat Pho - chrám ležícího Buddhy,
je nejstarší chrám v Bangkoku. Vybudován byl už v 16. století a roku 1781 byl kompletně zrekonstruován. Chrám původně sloužil jako centrum thajské medicíny a tvrdí se, že z tohoto chrámu údajně pocházejí tradiční thajské masáže – to mimo jiné dokládají i četné nástěnné malby. Nejzajímavější na tomto chrámu je však obří ležící Buddha – na délku má 46metrů a na výšku 15m – řadí se tak mezi největší sochy Buddhy v celém Thajsku. Ležící Buddha je socha vybudovaná z cihel překrytých sádrou a lakem. Nechal ji vybudovat král Ráma III v 19. století. Celá socha je zdobena zlatem a chodidla perletí, na kterých je vyobrazeno 108 znamení Buddhy (znaky štěstí). Celý vnitřní obvod chrámu je lemován 108 bronzovými miskami. Když do každé z nich vhodíte minci, potká vás štěstí. Hlavní sál je lemován podloubím.kde je vystaveno velké množství Buddhových pozlacených soch.
Grand palace Je to velkolepý palác postavený v centru města. Je to asi ten nejkrásnější a největší palác, který se dá v Bangkoku navštívit. Stavba paláce započala roku 1782 a už o tři roky později byl slavnostně otevřen. Až do roku 1946 ho obývala královská rodina. Na první pohled působí palác impozantně. Vše je velmi bohatě zdobeno a po dobu celé prohlídky nepřestanete žasnout. Chrám představuje soubor budov hojně ozdobených zlacením, lakovanými barevnými dlaždicemi a vykláda okny. V celém kopmplexu Grand palace se dbá na dodržování pravidel vhodného oblečení. Krátké kalhoty a holá ramena jsou absolutně vyloučena. Dokonce musí být i plná obuv. Měla jsem boty se širokými pásky a musela jsem si koupit boty uzavřené, jinak bych se do paláce nedostala.
Grand palác lze rozdělit na několik zcela specifických oblastí a rozlišit několik velice zvláštních budov:
Dusit Maha Prasad (Trůnní sál Dusit)
Byl postaven za krále Ramy I. (1784) jako přijímací hala. Po pěti letech byl stržen, přestavěn, zmenšen a prosvětlen. Jedná se o vůbec první cihlovou stavbu ztvárněnou v typicky thajském stylu. Mimo jiné tu můžeme vidět zejména původní týkový trůn krále Ramy I. Dnes slouží pro každoroční slavnosti výročí Dne korunovace a také jako márnice, kde jsou na katafalku vystaveni příslušníci královské rodiny než jsou oficiálně zpopelněni na Sanam Luang. Naposledy zde tak "čekala" v roce 1996 skoro půl roku královna matka než byly postaveny všechny potřebné funerální budovy a připraven pohřeb.
Malá okouzlující, původně dřevěná budova postavená králem Mongkutem. Sem byl v dřívějších dobách dopravován král na svých nosítkách. Zde si oblékal úřední roucho před tím, než přijal jakoukoliv audienci v přilehlém Trůním sále.
Chakri Maha Prasad (Trůnní sál Chakri)
Tato velkolepá budova, snadno rozpoznatelná mezi ostatními, navržená anglickým architektem Johnem Chinitzem byla uvedena do provozu Ramou V, u příležitosti stoletého výročí panování dynastie Chakri v roce 1882. Bývá často označována za faranga (cizince) s čelenkou chada (čelenka thajských tanečnic), zřejmě proto, že hlavní budova v imperiálním viktoriánském stylu je zakončena třemi typicky thajskými špičatými věžičkami. V přízemí se nachází historická zbrojnice a strážnice palácové stráže. V prvním patře se nachází Trůnní sál a impozantní přijímací hala s portréty králů dynastie Chakri. Ve druhém patře jsou uloženy urny s popelem zemřelých příslušníků královské rodiny. Budovu střeží vojáci v bílých koloniálních uniformách a střídání stráže je oblíbenou turistickou atrakcí.
Phra Maha Monthien
Je seskupení tří propojených budov:
- Sál Amarin Winichai - postavený za Ramy I. korunovační místnost s trůnem ve tvaru člunu. Je nejposvátnější místností v tomto komplexu a přímý vstup sem je umožněn pouze králi. Ostatní včetně členů královské rodiny sem musí projít přes další sály.
- Sál Phaisan Thaksin - sloužil jako privátní jídelna královské rodiny nebo jejích hostů. V roce 1809 zde byl korunován král Rama II.
- Sál Chakraphat Phiman - sloužil jako rezidence prvních tří králů dynastie Chakri. Každý z králů zde tradičně tráví první noc po korunovaci.
WAT ARUN - chrám rozbřesku
Poslední z trojice nejvýznamnějších a nejstarších chrámů v Bangkoku. Ačkoliv na tomto místě stál chrám už v 17. stol., kdy Bangkok ještě neexistoval, do současné podoby byl přestavěn na začátku 19. stol. za vlády krále Rámy II. Chrám tvoří hlavní práng vysoký asi 80 m a čtyři postranní prángy, a je jako jeden z mála bangkokských chrámů vystavěn v khmerském stylu. Strmé schodiště vede ke dvěma terasám, které tvoří základ věže. Jednotlivé vrstvy neboli nebesa podpírají kinnari, napůl lidské a napůl ptačí postavy, a děsiví yakshas - démoni. Pavilony na první plošině jsou ozdobeny sochami Buddhy v nejdůležitějších etapách života, zatímco na druhé terase uvidíme čtyři sochy hinduistického boha Indry držícího stráž na trojhlavém slonu Eravan.
Král Ráma IX. se narodil 5.12.1927 v Bostonu v USA. Na trůn nastoupil v r. 1947 po smrti svého bratra, ale korunován byl až v r. 1950, když dosáhl vyššího věku. Při korunovaci prohlásil: "Budeme vládnout čestně pro štěstí a v zájmu siamského lidu".
Král RAMA IX. je nejstarší a nejdéle vládnoucí monarcha na světě. Thajci si jej velice váží, uctívají ho, a přejí si, aby vládl ještě po mnoho let. Celá královská rodina je předmětem až neskutečného uctívání a zbožňování, které nemá v západním politickém světě obdoby. Můžete kritizovat cokoli, jen ne Ramu IX. a jeho rodinu. Jako urážka je vnímán i akt, pokud někdo nevstane při státní hymně, kterou mimochodem složil právě Ráma IX. Královna Sirikik se věnuje obnově řemeslného sektoru a nabízí technické prostředky a ekonomické výhody obyvatelům vesnic, věnujícím se řemeslné tvorbě.
Den jsme skončili projížďkou na lodi po řece Chao Phray. Téměř po celé délce řeky jsou tradiční obytné domy vyrobené z týkového dřeva a stojí na dřevěných kůlech, což slouží jako ochrana před povodněmi. Jsou sestaveny z montovaných konstrukcí ve formě přenosných, které jsou vetknuty do systému mohutných sloupů a trámů dřevěnými kolíky. Nikde nejsou použity žádné hřebíky. Pluli jsme kolem královských doků a rovněž se nám naskytl nový pohled na město.
Další den nás čeká návštěva plovoucích trhů. Zatímco dříve byly plovoucí trhy v Thajsku běžnou součástí života, dnes jsou
především zábavou pro turisty. Koupit si tu mohou tretky všeho druhu i
kulinářské speciality připravované na člunech. Nejproslulejším thajským plovoucím trhem je Damnoen Saduak. Ochutnat tu lze kromě tropického ovoce například také čerstvou kokosovou šťávu.
Obzvláště ti, kteří si rádi pochutnávají na mořských plodech, si tady přijdou na
své. Dary moře jsou na plovoucích trzích k mání čerstvé i tepelně upravené.
Trhovci na člunech z nich celý den vaří nejrůznější lahůdky. Například pečené
krevety nebo grilované chobotnice.
Když jsme nasedali do loděk zahlédli jsme, že z břehu nás nějaký thajec fotografuje. Při návratu k autobusu nás již očekával a prodával keramické talíře, kde byla uprostřed naše fotka s nápisem pozdrav z Thajska. Na naše peníze stál 130 Kč, no nekupte to.
Kanchanaburi
Toto malebné město se nachází na počátku kopcovitého údolí řeky Mae Klong, které se táhne až k hranicím s Barmou. je poměrně neprobádanou oblastí, ve které se nacházejí vesnice horských kmenů a největší thajské vodopády.
Největší atrakcí tohoto místa je jeho nejznámější stavba - most přes řeku Kwai, proslavený z knižního a filmového zpracování. Tento most byl jedním z klíčových bodů zásobovací železniční trasy mezi Bangkokem a Rangoonem (Barma). Stavební inženýři odhadovali, že budování 416 km dlouhé trati by trvalo 5 let - japonská armáda to stihla za 16 měsíců za cenu 16 000 životů válečných zajatců a dalších 100000 životů civilistů, kteří byli určeni na nucené práce. Tito lidé zemřeli kvůli krutému zacházení, podvýživě a nemocím. Díky tomu tato trasa proslula jako Železnice smrti.
Po válce byl thajský úsek dráhy mezi Nam Tok a Průsmykem tří pagod rozebrán.
Ve městě jsme si prohlédli válečné muzeum a válečný hřbitov, který uchovává pozůstatky 6982 válečných zajatců, kteří při stavbě zemřeli. Dalších 1750 hrobů je na protějším břehu na hřbitově Chang-kai.
Na řece je spousta jednoduchých plovoucích domečků, které slouží jako hotely nebo restaurace. V jedné takové restauraci jsme obědvali a bylo to velmi kouzelné. Ve městě se také každoročně pořádá sjezd lidí, kteří přežili stavbu Železnice smrti. To je pak ve městě velice rušno a oslavy se pořádají hlavně na plovoucích restauracích a hotelech.
Další den definitivně odjíždíme z Bngkoku a jedeme směrem na sever.
Lop Buri
je jedno z nejstarších thajských měst, údajně s tisíciletou historií, popsané dokonce v knize Marca Pola. Město bylo slavné především v prehistorickém období – mezi 7.
a 11. stoletím bylo hlavním centrem království Dvaravati, v období 10. – 13.
století se stalo strážním sídlem Khmerů. Historický význam Lop Buri vrcholí v
17. století, když král Narai udělal z města svou druhou metropoli (první byla
Ayutthaya). Nejvýznamnějšími
památkami je několik chrámů a paláců z doby krále Naraie. a také hinduistická
svatyně Phra Prang Sam Yot ze 13. století.
Jednou z velice známých míst je také svatyně Wat Phra Prang Sam Yot ze 13. století. Stavba je postavena
z pískovce ve stylu Lopburi a je zdobená štuky. Tři věže znamenají svatou
hinduistickou trojici - Stvořitele Brahmu, ochránce Višnu a Ničitele Šivu.
Budova Phra Khlang Supharat se skládá z dvanácti budov, které sloužili pro
uskladnění královského pokladu. Altánek Chantora Phisan, původně residence krále
Narai, byl od roku 1665 používán pro audience. Jedná se o stavbu v čistě
thajském stylu bez jakýchkoliv cizích prvků. Dnes slouží jako výstavní síň
archeologických a uměleckých předmětů.
U cizinců mu ovšem největší věhlas vydobyly obyčejné drzé opice. Opice jsou všude a častá jsou i jejich jiná škádlení, jako skákání na lidi, močení na ně z drátů elektrického vedení a jiné kousky. Opice se navzájem nesnáší. Jestliže má opičák vyvolenou opici, na každém kroku ji ochraňuje a když se např. koupe, žádnou další opici nepustí do vody.
Saraburi
V Saraburi se nachází chrám Wat Phra, který byl postaven nad údajnou Budhovou stopou. Stopa je prohlubeň ve skále, dlouhá přes jeden a půl metru. Možná se někomu ta stopa může zdát trochu velká, ale podle pověsti byl Budha v době své smrti několik metrů vysoký.
Phitsanulok
Pro Thajce má toto historické město na břehu řeky Nan ohromný duchovní význam, neboť zde se nachází jedna z nejuctívanějších soch Buddhy, zvaná Phra Buddha Chinarat.
Tato velebená socha ze zlaceného bronzu, zhotovená ve 14. století, se nachází uvnitř chrámu Wat Phra Si Rattana Mahathat, neustále zaplněného thajskými poutníky ze všech koutů země a samozřejmě se stánky plnými náboženských artefaktů.
Wat Manathat,
chrám velké relikvie. Jedná se o největší a nejkrásnější sukhothaiský chrám, který vzniknul ve 13. století. Uvnitř je celá řada stojících Buddhů.
Vévodí mu chedi ve tvaru lotosového květu. Na terase obklopující chrám jsou čtyři další věže stupa a čtyři věže prang. základna terasy je zdobená štukou, která představuje postavy budhistických učenců. po stranách jsou dvě obrovské sochy stojícího Buddhy a na východní straně jsou dvě řady sloupoví a terasa s velikou sochou sedícího Buddhy.
Kousek odsud stojí moderní pomník krále Ramkhamhaenga (třetí a nejvýznamnější z osmi sukhothajských králů). V pravé ruce drží knihu z palmových listů, jež symbolizuje jeho roli zakladatele moderní thajské abecedy. Poblíž stojí replika velkého zvonu z bronzu. Jeho originál král nechal zavěsit před svůj palác a každý občan, jemuž se stala křivda, mohl do zvonu udeřit a král pak osobně záležitost prověřil.
Wat Si Chum
je obrovská budova, která je postavena kolem ohromné sochy sedícího Buddhy. Mezi koleny má socha rozpětí 11,5 metru, jednotlivé prsty pak dosahují velikosti dospělého muže. Venkovní zdi chámu jsou tři metry široké a nalevo u vchodu skrývají tajnou chodbu. Tu používal sám král, ale její účel není znám.
Celé Thajsko je prostě sám Buddha. Ležící, stojící, sedíci, zlatý, kamenný, jeden nebo celá spousta Buddhů pohromadě. Za zmínku stojí, že všchny hotely, ve kterých jsme v Thajsku bydleli, byli na vysoké úrovni. pokoje byl velké s koupelnou, telvizí a zásobenou lednicí. Ceny v Thajsku byly srovnatelné s našíma, jeden Bth byl prakticky naše 1,-Kč. Platy obyvatel se pohybovaly v rozmezí 4000 až 8000 Bth, u zahraničních firem 14000 až 20000Bth. Nájem 1 místnosti s klimatizací dělá 4000 Bth. Neexistují odbory ani pomoc v nezaměstnanosti. Ženy mají za úkol podporovat rodinu. Rodina je zde velmi důležitá a rozhodující slovo mají starší. Mnoho děvčat pracuje v go-go barech a různých masážních domech. Jiné živobytí pro mnohé neexistuje. Prostituce začala v 19. století. Velký rozvoj nastal z důvodů války ve Vietnamu. Američtí vojáci se jezdili zotavovat do Patánye a tím nastal rozkvět prostituce. Čtyčměsíční pobyt v hotelu stojí v Patányi 100000 Bth a toho často využívají bohatí cizinci. Naše průvodkyně říkala, že byla sama svědkem, že němec, kterému tlumočila, se zamiloval do Thajky, koupil zde vilu kde ji ubytoval a několik měsíců v roce zde žije. Ale tím momentem přestala pracovat celá její rodina a on musí živit všechny. Thajky mají rády evropské muže, protože thajští muži si výchovou v klášteře víc rozumí mezi sebou. Evropské ženy jsou pro Thajky "krabice".
Sukhotai
Historické město Sukhothai má dnes podobu parku, který podává přibližnou představu o tom, jak město vypadalo v dávných dobách. Park se dělí na 5 zón, z nichž nejzajímavější je zóna centrální, ve které se nacházejí 4 chrámové areály. Město bylo prvním hlavním městem Siamské říše, ještě před městem Ayutthaya. Obě města byla zapsána na seznam UNESCO roku 1991.
Sukhothai, což v překladu znamená "Úsvit štěstí" byla založena r. 1238. Sukhothai byla hlavním městem Thajska 120 let. Byla prvním thajským královstvím na tomto území. Dva princové- Pho Khun Muang z Muang Rad a Pho Khun Bang Klang Hao z Muang Bangyang spojily svoje síly a porazily Khmery, kteří měli v té době nadvládu nad celou toutou částí světa. Bylo zde založeno thajské písmo, thajská kultura se oprostila od vlivů kmérských, barmských a indických a vytvořila svůj vlastní, velmi elegantní architektonický a sochařský styl, ze kterého vycházela všechna pozdější architektura v zemi.
Centrum města Sukhothai je chráněný obvodovými zdmi. Severní i jižní zdi dosahují délky dvou kilometrů. Do centra je přístup čtyřmi hlavními branami, které jsou umístěny do všech světových stranách.
Wat Chang Lom se nachází východně od hradeb a v této části je nejvýznamnějším. Chedi cejlonského stylu byla původně zdobena po celém obvodu slony. Nyní jich je několik opraveno.
V centru města stojí Královský palác a Wat Mahathat. Oba jsou postaveny z rudých cihel. Wat Mahathat vznikl v době vlády Po Khun Sri Inthrathit. Z Královského paláce toho moc nezůstalo. Jinak celý historický park obsahuje na sedmdesát historických objektů. Ruiny západně od městských zdí jsou více zarostlé místní faunou.
Další zastávkou byla návštěva vesnice Sisahtlaich. Vesnice představuje dřevěné domky na kůlech roztroušené v džungli kokosových palem, banánovníků, stromů s různými druhy ovoce a kvetoucích keřů. Cesty jsou hliněné, ale domy, které jsou vystavěné podél dálnice, jsou již úpravnější. Navštívili jsme také místní školu. Byla to dlouhá jednopatrová budova s terasou. vchod do každé třídy byl z terasy. Tato škola rozhodně se školou evropskou nemá nic společného. Děti však byly spokojené a usměvané. Nosí školní uniformy a například ve městech vozí děti do školy školní autobus.
Od r. 1917 byla zavedena povinná školní docházka. předškolní výchova je zdarma a povinná školní docházka trvá 6 let. Další 3 roky nejsou povinné. V 70 letech činila negramotnost 17%, v 80 letech již 8%. povinná školní docházka začíná v 6 letech. Problémy se školní docházkou ale přetrvávají stále ve východní části Thajska. Po ukončení školní docházky se může pokrařčovat ve studiu na střední škole a univerzitě, kterých je v Thajku 14. Nejlepší univerzita je v Bangkoku, ale umístění na ní záleží na výši úplatku. Absolventi této univerzity se považují za elitu národa. Dobré vzdělání poskytují také budhistické školy, ale ty jsou jednorázově orientované. Problémy školství se snaží řešit také královská rodina, která se zapojuje do všech sfér života.
Cestou do Chiang Rai se zastavujeme na prohlídku populárního, novodobého kláštera Wat Srí Sunthorn. Je to obrovský komplex, který soustřeďuje všechny prvky a znaky všech architektur, které jsme dosud viděli. Je přeplácaný věžičkami, sochami, zlatem, ornamenty tak, že je až úžasný.
Další den nás čeká návštěva dvou horských kmenů. obyvatelé kmenů žijí na svazích hor pokrytých džunglí. Svým původem jsou řazeni do oddělené etnické skupiny a dodržují tradiční kmenový způsob života. Lidé horských kmenů severu, jejichž počet je odhadován na 250000 až 500000 lze rozdělit do sedmi velkých skupin: Karen, Meo, Akha, Lasu, Lawa, Lisu a Zao.
My jsme navštívili kmen Akha a Zao. Všechny skupiny si zachovaly odlišnou kulturu, jazyk a náboženskou víru. nejvýraznější odlišností jejjeich oblečení. Ženy, kterých je mnohem méně než mužů, mají v každém kmeni svůj vlastní styl, v němž zhotovují své pestrovarevné a důkladně propracované kostýmy. Např. ženy kmene Akha se poznají podle charakteristických ženských čepic. Bohaté výšivky na nich doplňují stříbrné šperky a koule vyklepané ze starých stříbrných mincí. Domorodé ženy čepice nesundávají ani když spí, protože se bojí, že by jim do hlavy vstoupili zlí duchové.
Lasu původně pocházejí z čínské provincie Yunnan a Myanmar. Lasu znamená lovec. Stavějí své osady na vršcích hor. Jsou pyšní na své lovecké a stopařské umění. Oproti jiným kmenů jsou postavou mohutnější. Ženy nosí barevné turbany a stříbrné ozdoby. Ženy kmene Lasu nosí barevné halenky sahající přes dlouhé kalhoty. Zástupci tohoto kmene patří k nejhezčím z horských kmenů a často si berou za partnera někoho mimo jejich komunitu.
Ženy kmene Karen nosí kolem krku navinuté mosazné kruhy. Začínají kolem šesti let a postupně, jak rostou se jim přidávají další kruhy. Jejich váha posunuje klíční kost níže a to budí dojem delšího krku. Bohužel krční svaly ochabují a ženy později nejsou schopné bez pomoci kruhy sundat, protože by jim hrozilo zlomení vazu. U dospělé ženy váha kruhů dosahuje obvykle pěti kilo.
Lidé horských kmenů dosahují téměř dokonalosti ve tkaní, vyšívání a výrobě stříbrných šperků. Lidé horských kmenů jsou většinou chudí. Jejich styl života je napůl kočovný, většinou se živí primitivními formami zemědělství. Pouze ti, co pěstují opium, mají nějaký malý zisk. Ve snaze o zvýšení životní úrovně a řešení hluboce zakořeněných problémů (chudoba, drogy a životní prostředí), bylo v minulých letech vydáno několik zásadních královských a vládních projektů. Většina z nich je zaměřená na vzdělání a odklonu od zemědělství, hlavně od pěstování opia.
Vzhledem k tomu, že v posledních letech jsou turisté přiváženi na návštěvu horských kmenů, lidé se jim velice rychle přizpůsobili. Jakmile vidí, že máte v ruce fotoaparát, okamžitě chtějí peníze a děti by vás obraly o všechno. Doslova se na člověka věší.
Zajímavá byla také cesta k těmto kmenům. Jeli jsme v malých dodávkových autech, kde k sezení byly dvě dřevěné lavky a u stropu tyče na přichycení. Při jízdě horskou cestou to byl skutečný zážitek.
Chiang Rai
Město založil král Mangrai r. 1262 a o 35 let později se přestěhoval za bohatším životem do Chiang Mai. Odtud se vlastně podnikají výlety za poznáním severu. První návštěva patřila Zlatému trojúhelníku.
Zlatý trojúhelník
se rozkládá na soutoku řek Ruak a Mekong v horských oblastech hraničního pásma tří států jihovýchodní Asie - Barmy, Thajska a Laosu.
Tyto státy produkovaly na počátku devadesátých let více než polovinu světového opia a heroinu. Surové opium a heroin jsou potom na karavanách koní a oslů dopravovány k hranicím Barmy a Thajska k finálnímu zpracování. Odtud se po řece přepraví přes hranice a droga putuje na jih do Bangkoku, kde dochází k další distribuci. Většinu obchodu ovládali thajští a barmští Číňané, i když dnes už jejich podíl klesá.
Řeka Mekong je největší řekou jihovýchodní Asie. Nikdo přesně neví, jak je vlastně dlouhá. V některých úsecích protéká zcela nepřístupnou krajinou a není možné ji přesně změřit. Čínští geologové nedávno lokalizovali její prameny, ale u délky ponechali jen odhady. Encyklopedie uvádí ještě 4184 kilometry. Podle nových údajů může Mekong měřit od 4350 do 4909 kilometrů. Než dospěje mohutnou deltou do moře, protéká Mekong šesti státy. Po Číně následuje Myanmar (Barma), Thajsko, Laos, Kambodža, a Vietnam, kde se vlévá mohutnou deltou do Jihočínského moře.
Měli jsme možnost za 50 Bth nechat si ofotit pas a s kopií přejít do Barmy. Bylo to malé městečko s tržnicí a několika velkými domy, které na horní fasádě měly velké velké sochy draka.
Chiang Mai
je zemí hor přikrytých mlhou a zemí pestré směsi domorodých kmenů žijících v kopcích. Je zemí, jenž je doslova hřištěm pro ostřílené cestovatele a rájem pro ty, co milují nakupování, potěšením pro dobrodruhy. Dnes je Chiang Mai místem, kde minulost a současnost hladce splývají v jedno v podobě moderních budov stojících bok po boku prastarým chrámům. Leží přibližně 700 km severně od Bangkoku mezi horami, z nichž některé jsou nejvyšší v zemi.
Ve městě a jeho okolí se nachází takřka 300 chrámů, nejznámějším z nich je Wat Phra Singh ze 14. století. Chiang Mai slouží jako ideální výchozí bod pro výlety po celém území severního Thajska. Městem protéká řeka Ping, jejíž břehy jsou posety vzácnou květenou a dalšími překrásnými rostlinami. Přestože má Chiang Mai za sebou dlouhý historický vývoj plný zvratů a zlomových událostí thajských dějin, dnes je typickým turistickým letovisek se vším všudy. Najdete tu tedy spoustu hotelů, restaurací, obchodů se suvenýry, kde se prodávají tradiční thajské artikly. Ne nadarmo se mu přezdívá „růže severu“. Přímo neskutečný je noční bazar. Má jedinečnou atmosféru a je zde možné koupit snad vše, na co si člověk vzpomene. Najdeme zde stříbrné šperky, předměty vyřezávané ze dřeva, šedozelený porcelán, tkané hedvábí, lakované ruční práce i ručně malované papírové slunečníky.
Nejstarší chrám ve městě je
Wat Chiang Man
Byl postaven ve 13. století za vlády krále Mengraie; uvnitř, chráněné zábradlím, mřížemi a sklem, stojí dvě známé sochy, Křišťálový a Mramorový Buddha. Sochy byly vytvořeny ještě daleko dříve, než byl chrám postaven. V zadní části stavby najdeme svatyni obklopenou sochami slonů. Po 15 minutách chůze směrem na jih se dostaneme k troskám obří svatyně chrámu
Wat Chedi Luang.
Král Saen Muang Ma ji nechal postavit v 15. století; před čtyřmi sty lety byla částečně zničena zemětřesením. U chrámu stojí obrovský strom gumovníku omotaný hedvábím. Podle pověsti bude růst tak dlouho, dokud bude Chiang Mai prosperovat. Místní obyvatelé snášejí pod strom figurky dřevěných slonů a falické předměty jako dary strážnému duchu města.
Chedi chrámu Phra Singh byla postavena v roce 1345 králem Pha Yu pro na uložení popele jeho otce, krále Kam Fu. Mezi chrámové skvosty patří krásný vihan Lai Kham z pozdější doby, zdobený skvostnými dřevořezbami a nástěnnými malbami zachycující zvyky Lanny a každodenní život.
Vihan chrámu Phan Tao je postaven z týkového dřeva a je podpírán 28 obřími dřevěnými sloupy. Jde o trůnní sál krále Mahotara Prateth s krásnými dřevořezbami a barevnými mozaikami. Dveře mají tvar páva, který je na severu považovaný za královský symbol.
Nad městem Chiang Mai se tyčí hora Doi Suthep (1676 m.n.m.) s nejdůležitějším chrámem severu Wat Phra That Doi Suthep z roku 1383, význačné thajské posvátné místo.
Podle pověsti hledal ve 14. století král Ku Na úložiště pro některé svaté relikvie. Umístil je proto do schránky na hřbet bílého slona, kterého pak vypustili, aby se volně procházel. Slon se vydal za město a zde začal šplhat na horu Doi Suthep. Téměř na vrcholu se zastavil, zatroubil, třikrát se otočil kolem dokola a potom si kleknul na znamení toho, že zde je to správné místo. Vzhledem ke své podmanivé atmosféře je chrám také cílem mnoha turistů. Již cestou na vrchol je možno zastavit a na několika místech obdivovat krásný výhled na celé město Chiang Mai.
K chrámu se dostaneme po zdolání asi tří set schodů, lemovanými Nágami (draky). Na konci je pak vysoké zlatem se blyštící čedí a mramorový prostor kolem. Jako i jinde mohou i turisté zazvonit na chrámové zvony, vždy lichý počet úhozů, pro štěstí a možnost návratu v budoucnu.
Poslední den v Thajsku nás čekala návštěva sloní farmy a orchidejové farmy.
V Thajsku je slon velmi oblíbené zvíře a na jejich náročný chov přispívá i vláda. Sloní farmy si přirozeně přivydělávají tím, že vozí turisty na slonech do džungle, pořádají představení s ukázkou, jak umí stěhovat klády a dělat pukrlata. Viděli jsme krmení slonů a koupání. kterého si sloni rozhodně užívali.
Vzhledem k tomu, že v Thajsku jsem ještě neměla digitální fotoaparát, použila jsem v tomto cestopise fotografie z internetu.
Kousek odsud stojí moderní pomník krále Ramkhamhaenga (třetí a nejvýznamnější z osmi sukhothajských králů). V pravé ruce drží knihu z palmových listů, jež symbolizuje jeho roli zakladatele moderní thajské abecedy. Poblíž stojí replika velkého zvonu z bronzu. Jeho originál král nechal zavěsit před svůj palác a každý občan, jemuž se stala křivda, mohl do zvonu udeřit a král pak osobně záležitost prověřil.
Wat Si Chum
je obrovská budova, která je postavena kolem ohromné sochy sedícího Buddhy. Mezi koleny má socha rozpětí 11,5 metru, jednotlivé prsty pak dosahují velikosti dospělého muže. Venkovní zdi chámu jsou tři metry široké a nalevo u vchodu skrývají tajnou chodbu. Tu používal sám král, ale její účel není znám.
Celé Thajsko je prostě sám Buddha. Ležící, stojící, sedíci, zlatý, kamenný, jeden nebo celá spousta Buddhů pohromadě. Za zmínku stojí, že všchny hotely, ve kterých jsme v Thajsku bydleli, byli na vysoké úrovni. pokoje byl velké s koupelnou, telvizí a zásobenou lednicí. Ceny v Thajsku byly srovnatelné s našíma, jeden Bth byl prakticky naše 1,-Kč. Platy obyvatel se pohybovaly v rozmezí 4000 až 8000 Bth, u zahraničních firem 14000 až 20000Bth. Nájem 1 místnosti s klimatizací dělá 4000 Bth. Neexistují odbory ani pomoc v nezaměstnanosti. Ženy mají za úkol podporovat rodinu. Rodina je zde velmi důležitá a rozhodující slovo mají starší. Mnoho děvčat pracuje v go-go barech a různých masážních domech. Jiné živobytí pro mnohé neexistuje. Prostituce začala v 19. století. Velký rozvoj nastal z důvodů války ve Vietnamu. Američtí vojáci se jezdili zotavovat do Patánye a tím nastal rozkvět prostituce. Čtyčměsíční pobyt v hotelu stojí v Patányi 100000 Bth a toho často využívají bohatí cizinci. Naše průvodkyně říkala, že byla sama svědkem, že němec, kterému tlumočila, se zamiloval do Thajky, koupil zde vilu kde ji ubytoval a několik měsíců v roce zde žije. Ale tím momentem přestala pracovat celá její rodina a on musí živit všechny. Thajky mají rády evropské muže, protože thajští muži si výchovou v klášteře víc rozumí mezi sebou. Evropské ženy jsou pro Thajky "krabice".
Sukhotai
Historické město Sukhothai má dnes podobu parku, který podává přibližnou představu o tom, jak město vypadalo v dávných dobách. Park se dělí na 5 zón, z nichž nejzajímavější je zóna centrální, ve které se nacházejí 4 chrámové areály. Město bylo prvním hlavním městem Siamské říše, ještě před městem Ayutthaya. Obě města byla zapsána na seznam UNESCO roku 1991.
Sukhothai, což v překladu znamená "Úsvit štěstí" byla založena r. 1238. Sukhothai byla hlavním městem Thajska 120 let. Byla prvním thajským královstvím na tomto území. Dva princové- Pho Khun Muang z Muang Rad a Pho Khun Bang Klang Hao z Muang Bangyang spojily svoje síly a porazily Khmery, kteří měli v té době nadvládu nad celou toutou částí světa. Bylo zde založeno thajské písmo, thajská kultura se oprostila od vlivů kmérských, barmských a indických a vytvořila svůj vlastní, velmi elegantní architektonický a sochařský styl, ze kterého vycházela všechna pozdější architektura v zemi.
Centrum města Sukhothai je chráněný obvodovými zdmi. Severní i jižní zdi dosahují délky dvou kilometrů. Do centra je přístup čtyřmi hlavními branami, které jsou umístěny do všech světových stranách.
Wat Chang Lom se nachází východně od hradeb a v této části je nejvýznamnějším. Chedi cejlonského stylu byla původně zdobena po celém obvodu slony. Nyní jich je několik opraveno.
V centru města stojí Královský palác a Wat Mahathat. Oba jsou postaveny z rudých cihel. Wat Mahathat vznikl v době vlády Po Khun Sri Inthrathit. Z Královského paláce toho moc nezůstalo. Jinak celý historický park obsahuje na sedmdesát historických objektů. Ruiny západně od městských zdí jsou více zarostlé místní faunou.
Další zastávkou byla návštěva vesnice Sisahtlaich. Vesnice představuje dřevěné domky na kůlech roztroušené v džungli kokosových palem, banánovníků, stromů s různými druhy ovoce a kvetoucích keřů. Cesty jsou hliněné, ale domy, které jsou vystavěné podél dálnice, jsou již úpravnější. Navštívili jsme také místní školu. Byla to dlouhá jednopatrová budova s terasou. vchod do každé třídy byl z terasy. Tato škola rozhodně se školou evropskou nemá nic společného. Děti však byly spokojené a usměvané. Nosí školní uniformy a například ve městech vozí děti do školy školní autobus.
Od r. 1917 byla zavedena povinná školní docházka. předškolní výchova je zdarma a povinná školní docházka trvá 6 let. Další 3 roky nejsou povinné. V 70 letech činila negramotnost 17%, v 80 letech již 8%. povinná školní docházka začíná v 6 letech. Problémy se školní docházkou ale přetrvávají stále ve východní části Thajska. Po ukončení školní docházky se může pokrařčovat ve studiu na střední škole a univerzitě, kterých je v Thajku 14. Nejlepší univerzita je v Bangkoku, ale umístění na ní záleží na výši úplatku. Absolventi této univerzity se považují za elitu národa. Dobré vzdělání poskytují také budhistické školy, ale ty jsou jednorázově orientované. Problémy školství se snaží řešit také královská rodina, která se zapojuje do všech sfér života.
Cestou do Chiang Rai se zastavujeme na prohlídku populárního, novodobého kláštera Wat Srí Sunthorn. Je to obrovský komplex, který soustřeďuje všechny prvky a znaky všech architektur, které jsme dosud viděli. Je přeplácaný věžičkami, sochami, zlatem, ornamenty tak, že je až úžasný.
Další den nás čeká návštěva dvou horských kmenů. obyvatelé kmenů žijí na svazích hor pokrytých džunglí. Svým původem jsou řazeni do oddělené etnické skupiny a dodržují tradiční kmenový způsob života. Lidé horských kmenů severu, jejichž počet je odhadován na 250000 až 500000 lze rozdělit do sedmi velkých skupin: Karen, Meo, Akha, Lasu, Lawa, Lisu a Zao.
My jsme navštívili kmen Akha a Zao. Všechny skupiny si zachovaly odlišnou kulturu, jazyk a náboženskou víru. nejvýraznější odlišností jejjeich oblečení. Ženy, kterých je mnohem méně než mužů, mají v každém kmeni svůj vlastní styl, v němž zhotovují své pestrovarevné a důkladně propracované kostýmy. Např. ženy kmene Akha se poznají podle charakteristických ženských čepic. Bohaté výšivky na nich doplňují stříbrné šperky a koule vyklepané ze starých stříbrných mincí. Domorodé ženy čepice nesundávají ani když spí, protože se bojí, že by jim do hlavy vstoupili zlí duchové.
Ženy kmene Karen nosí kolem krku navinuté mosazné kruhy. Začínají kolem šesti let a postupně, jak rostou se jim přidávají další kruhy. Jejich váha posunuje klíční kost níže a to budí dojem delšího krku. Bohužel krční svaly ochabují a ženy později nejsou schopné bez pomoci kruhy sundat, protože by jim hrozilo zlomení vazu. U dospělé ženy váha kruhů dosahuje obvykle pěti kilo.
Lidé horských kmenů dosahují téměř dokonalosti ve tkaní, vyšívání a výrobě stříbrných šperků. Lidé horských kmenů jsou většinou chudí. Jejich styl života je napůl kočovný, většinou se živí primitivními formami zemědělství. Pouze ti, co pěstují opium, mají nějaký malý zisk. Ve snaze o zvýšení životní úrovně a řešení hluboce zakořeněných problémů (chudoba, drogy a životní prostředí), bylo v minulých letech vydáno několik zásadních královských a vládních projektů. Většina z nich je zaměřená na vzdělání a odklonu od zemědělství, hlavně od pěstování opia.
Vzhledem k tomu, že v posledních letech jsou turisté přiváženi na návštěvu horských kmenů, lidé se jim velice rychle přizpůsobili. Jakmile vidí, že máte v ruce fotoaparát, okamžitě chtějí peníze a děti by vás obraly o všechno. Doslova se na člověka věší.
Zajímavá byla také cesta k těmto kmenům. Jeli jsme v malých dodávkových autech, kde k sezení byly dvě dřevěné lavky a u stropu tyče na přichycení. Při jízdě horskou cestou to byl skutečný zážitek.
Chiang Rai
Město založil král Mangrai r. 1262 a o 35 let později se přestěhoval za bohatším životem do Chiang Mai. Odtud se vlastně podnikají výlety za poznáním severu. První návštěva patřila Zlatému trojúhelníku.
Zlatý trojúhelník
se rozkládá na soutoku řek Ruak a Mekong v horských oblastech hraničního pásma tří států jihovýchodní Asie - Barmy, Thajska a Laosu.
Tyto státy produkovaly na počátku devadesátých let více než polovinu světového opia a heroinu. Surové opium a heroin jsou potom na karavanách koní a oslů dopravovány k hranicím Barmy a Thajska k finálnímu zpracování. Odtud se po řece přepraví přes hranice a droga putuje na jih do Bangkoku, kde dochází k další distribuci. Většinu obchodu ovládali thajští a barmští Číňané, i když dnes už jejich podíl klesá.
Řeka Mekong je největší řekou jihovýchodní Asie. Nikdo přesně neví, jak je vlastně dlouhá. V některých úsecích protéká zcela nepřístupnou krajinou a není možné ji přesně změřit. Čínští geologové nedávno lokalizovali její prameny, ale u délky ponechali jen odhady. Encyklopedie uvádí ještě 4184 kilometry. Podle nových údajů může Mekong měřit od 4350 do 4909 kilometrů. Než dospěje mohutnou deltou do moře, protéká Mekong šesti státy. Po Číně následuje Myanmar (Barma), Thajsko, Laos, Kambodža, a Vietnam, kde se vlévá mohutnou deltou do Jihočínského moře.
Měli jsme možnost za 50 Bth nechat si ofotit pas a s kopií přejít do Barmy. Bylo to malé městečko s tržnicí a několika velkými domy, které na horní fasádě měly velké velké sochy draka.
Chiang Mai
je zemí hor přikrytých mlhou a zemí pestré směsi domorodých kmenů žijících v kopcích. Je zemí, jenž je doslova hřištěm pro ostřílené cestovatele a rájem pro ty, co milují nakupování, potěšením pro dobrodruhy. Dnes je Chiang Mai místem, kde minulost a současnost hladce splývají v jedno v podobě moderních budov stojících bok po boku prastarým chrámům. Leží přibližně 700 km severně od Bangkoku mezi horami, z nichž některé jsou nejvyšší v zemi.
Ve městě a jeho okolí se nachází takřka 300 chrámů, nejznámějším z nich je Wat Phra Singh ze 14. století. Chiang Mai slouží jako ideální výchozí bod pro výlety po celém území severního Thajska. Městem protéká řeka Ping, jejíž břehy jsou posety vzácnou květenou a dalšími překrásnými rostlinami. Přestože má Chiang Mai za sebou dlouhý historický vývoj plný zvratů a zlomových událostí thajských dějin, dnes je typickým turistickým letovisek se vším všudy. Najdete tu tedy spoustu hotelů, restaurací, obchodů se suvenýry, kde se prodávají tradiční thajské artikly. Ne nadarmo se mu přezdívá „růže severu“. Přímo neskutečný je noční bazar. Má jedinečnou atmosféru a je zde možné koupit snad vše, na co si člověk vzpomene. Najdeme zde stříbrné šperky, předměty vyřezávané ze dřeva, šedozelený porcelán, tkané hedvábí, lakované ruční práce i ručně malované papírové slunečníky.
Nejstarší chrám ve městě je
Wat Chiang Man
Byl postaven ve 13. století za vlády krále Mengraie; uvnitř, chráněné zábradlím, mřížemi a sklem, stojí dvě známé sochy, Křišťálový a Mramorový Buddha. Sochy byly vytvořeny ještě daleko dříve, než byl chrám postaven. V zadní části stavby najdeme svatyni obklopenou sochami slonů. Po 15 minutách chůze směrem na jih se dostaneme k troskám obří svatyně chrámu
Wat Chedi Luang.
Král Saen Muang Ma ji nechal postavit v 15. století; před čtyřmi sty lety byla částečně zničena zemětřesením. U chrámu stojí obrovský strom gumovníku omotaný hedvábím. Podle pověsti bude růst tak dlouho, dokud bude Chiang Mai prosperovat. Místní obyvatelé snášejí pod strom figurky dřevěných slonů a falické předměty jako dary strážnému duchu města.
Chedi chrámu Phra Singh byla postavena v roce 1345 králem Pha Yu pro na uložení popele jeho otce, krále Kam Fu. Mezi chrámové skvosty patří krásný vihan Lai Kham z pozdější doby, zdobený skvostnými dřevořezbami a nástěnnými malbami zachycující zvyky Lanny a každodenní život.
Vihan chrámu Phan Tao je postaven z týkového dřeva a je podpírán 28 obřími dřevěnými sloupy. Jde o trůnní sál krále Mahotara Prateth s krásnými dřevořezbami a barevnými mozaikami. Dveře mají tvar páva, který je na severu považovaný za královský symbol.
Nad městem Chiang Mai se tyčí hora Doi Suthep (1676 m.n.m.) s nejdůležitějším chrámem severu Wat Phra That Doi Suthep z roku 1383, význačné thajské posvátné místo.
Podle pověsti hledal ve 14. století král Ku Na úložiště pro některé svaté relikvie. Umístil je proto do schránky na hřbet bílého slona, kterého pak vypustili, aby se volně procházel. Slon se vydal za město a zde začal šplhat na horu Doi Suthep. Téměř na vrcholu se zastavil, zatroubil, třikrát se otočil kolem dokola a potom si kleknul na znamení toho, že zde je to správné místo. Vzhledem ke své podmanivé atmosféře je chrám také cílem mnoha turistů. Již cestou na vrchol je možno zastavit a na několika místech obdivovat krásný výhled na celé město Chiang Mai.
K chrámu se dostaneme po zdolání asi tří set schodů, lemovanými Nágami (draky). Na konci je pak vysoké zlatem se blyštící čedí a mramorový prostor kolem. Jako i jinde mohou i turisté zazvonit na chrámové zvony, vždy lichý počet úhozů, pro štěstí a možnost návratu v budoucnu.
Odpoledne jsme navštívili několik ručních manufaktur. Byla to výroba zlatých šperků, výroba hedvábí, výroba nábytku a výroba ručního papíru. Nemůžeme vynechat ani výrobnu deštníků a slunečníků. Ze štípaného bambusu se
vyrábějí kostry, ty jsou potaženy ručně vyrobeným papírem a pomalovány od
zručných malířek. Ty vám jsou schopné během několika minut vyvést krásnou
miniaturní kresbu třeba na pouzdro vašeho fotoaparátu. Na závěr navštěvujeme
brusírnu drahokamů. Vzácné kameny se těží v Thajsku, ale i dováží z okolních
zemí, především z Barmy. Vidíme brusiče při práci i zpracování jednotlivých
šperků. V rozlehlé hale jsou k vidění spousty hotových výrobků. K mání jsou
levné prstýnky, ale i šperky za desetitisíce bahtů. U každé dílny je samozřejmě prodejna, kde lze zakoupit nádherné věci, všechny opatřené certifikátem.
Večer jsme měli večeři v unikátním prostředí kantoke restaurace, kde nám byly podávány místní typické speciality obřadních hostin, doprovázené ukázkami jednotlivých tradičních thajských tanců. Při vstupu do restaurace jsme museli odevzdat do šatny boty a při odchodu byl pro nás připraven malý ohňostroj.Poslední den v Thajsku nás čekala návštěva sloní farmy a orchidejové farmy.
V Thajsku je slon velmi oblíbené zvíře a na jejich náročný chov přispívá i vláda. Sloní farmy si přirozeně přivydělávají tím, že vozí turisty na slonech do džungle, pořádají představení s ukázkou, jak umí stěhovat klády a dělat pukrlata. Viděli jsme krmení slonů a koupání. kterého si sloni rozhodně užívali.
Za 600 Bth jsme mohli absolvovat 1/2 hod. projížďku na slonech v džungli. Byl to velice zajímavý zážitek a také nejhezčí z těch, které jsem absolvovala později. Poslední jízdu na slonovi jsem podstoupila na Srí Lance a myslela, že to ani nepřežiju. Měli jsme pro našeho slona koupené banány, které jsme mu chtěli dávat po cestě. Na klíně jsem měla položený celý trs a najednou jsem vedle sebe uviděla chobot slona, který šel za námi a ten mě sebral celý trs.
V Thajsku roste ve volné přírodě na 1 000 druhů orchidejí. Zde na farmě se
pěstují, kultivují a množí především druhy horských orchidejí, které rostou v
okolních pralesích. Mají nádherné květy žluté, červené, fialové….Také jsme poznali, jaké krásné šperky lze z orchidejí vyrobit.
Z Chiang Mai odlétáme zpět do Bangkoku, V čase, který nám zbývá do odletu podnikáme poslední prohlídku města a využíváme hotelový bazén. S fantastiskými zážitky jsme se opět přes Dubaj vrátili domů.Vzhledem k tomu, že v Thajsku jsem ještě neměla digitální fotoaparát, použila jsem v tomto cestopise fotografie z internetu.
Žádné komentáře:
Okomentovat