Západní parky Ameriky

Naše cesta na západ Ameriky se uskutečnila s cestovní kanceláří Amerika Tours. Měli jsme navštívit nejkrásnější partie Kalifornie, Arizony, jižního Utahu a Nevady. Během zájezdu jsme urazili cca 6 000 km, byli v nejvyšší výšce  3000 m.n.m a nejníže 87 m.p.m.Ovšem dá se říct, že nejsložitější úsek zájezdu byla cesta do Prahy. V den mého odjezdu se u nás konala výluka traťové koleje a do Přerova převážely autobusy. Navíc, v žst Přerov probíhala rekonstrukce nádraží a s kufrem jsem se musela vláčet z jednoho konce nádraží po písku na druhý. Po příjezdu do Olomouce Miladka zpozorovala, že mám na nových světlých kalhotách přilepenou žvýkačku, zřejmě z autobusu. Tu se Miladce po značném úsilí a s nedostatkem prostředků na čištění podařilo nakonec odstranit. Protože jsme měli být v Praze na letišti v 6.00 hod, měli jsme v Praze zajištěný nocleh a tedy čas. Z toho důvodů jsme si nechaly v Olomouci ujet jeden rychlík, který měl jen obyčejné vozy a použily jsme za dvacet minut dalšího, s pěknými letadlovými sedadly. Jenže tan skončil s poruchou v České Třebové a my jsme nakonec všichni museli rychlík opustit a vecpat se do dalšího plně obsazeného rychlíku na Prahu. V Praze jsem si na metro narazila špatný lístek a tím se naše „paní Smůla“ vyčerpala a zbytek zájezdu proběhl v pohodě.

Z Prahy jsme letěli přes Londýn do San Franciska. Cesta byla celkem únavná, ale vzhledem k časovému pásmu na západním pobřeží jsme si připsali k dobru 9.00 hod.

V San Francisku nás čekala průvodkyně sl. Eva Špačková, která naší výpravu 20 osob rozdělila do dvou minibusů (vanů). Oba minibusy jezdily nezávisle na sobě, takže jsme se s druhou polovinou zájezdu téměř nepotkali. Eva byla naší průvodkyní a dá se říct, že to byla to velmi energická osoba s přehledem snad o každé pěkné vyhlídce a každém kaktusu na celé naší trase. Při jízdě celou dobu, i v případě že jsme jeli dvě až tři hodiny, stále mluvila a ještě stačila jednou rukou ukazovat do krajiny, kterou jsme míjeli. A to i v případě velký serpentin, které braly dech. Přesto celou cestu odřídila sama a její služby byly skutečně nadstandardní. Uvnitř auta se denně všichni posunují o jedno místo (jako had), aby na každého vyšlo jak příjemné sezení vpředu, tak i méně atraktivní sedadla v zadní řadě. Po ubytování v hotelu Comfort Inn Airport a těžké noci, kdy jsme si museli zvyknout na nové časové pásmo konečně vyrážíme  na prohlídku města.

 SAN FRANCISCO

Leží v severní části Kalifornie na stejnojmením poloostrově, který spolu s pevninou vytváří uzamknutý záliv. Pouze malá úžina nazývaná Golden Gate (Zlatá brána), umožňuje přístup k otevřenému tichému oceánu. Součástí města jsou také četné ostrůvky, z nichž nejznámější je Alctatraz.

If you´re going to San Francisco - Pokud jedeš do San Francisca, tak si buď jistý, že ve vlasech budeš nosit květiny. Tak začíná známá píseň Scotta McKenzie o jednom z nejkrásnějších měst USA - SAN FRANCISCU. Svou neopakovatelnou atmosférou a naprosto unikátním charakterem si získá každého. Jeho terén je velmi členitý a kopce, na nichž bylo město vystavěno, nabízí překrásné výhledy. První zastávka je na nejznámějším mostě světa

Golden Gate Bridge.

Je přesně takový, jak ho známe z obrázků. Úžasný. Délka mostu je 2737 metrů a rozpětí pilířů je 1280 m. Most drží dvě nosná lana,která mají každé v průměru 92cm. a jsou spletena z 27 572 pramenů. Most má výšku (na vrchol věží) 227,4m. od mořské hladiny. Celé mostní dílo váží 887 000 tun a spolu s věžemi jej drží pohromadě na 600 000 nýtů. Jeden nýt,ten poslední je ze zlata. Most má dvě zajímavosti:
1: Veškerá sláva za most Golden Gate padla na bedra stavitele Josepha Strausse. A to navzdory tomu, že obrovskou zásluhu na konstrukci mostu měl hlavní inženýr Ellis. Strauss totiž Ellise ještě v počátcích stavby propustil s tím, že ji svými propočty jen zdržuje a prodražuje. Stavbě oddaný Ellis však dál ve své práci pokračoval, a to i bez nároku na mzdu. Za svého života se docenění nedočkal, v roce 2007 mu však byla přiznána hlavní zásluha za konstrukci mostu.
2: Za dobrého počasí je Golden Gate Bridge nepřetržitě natírán speciálním týmem natěračů. Natřít ho znovu jim trvá zhruba rok, pak rovnou začínají nanovo. Pro ně a údržbáře mostu byl vydán speciální průvodce, aby v duté konstrukci pylonů nezabloudili.
Od mostu odjíždíme na kopec Russian Hill, kde se nachází ulička Lombard Street, která se honosí titulem „nejklikatější ulice na světě“. Důvodem je osm ostrých zákrut, kterými byla zmírněna strmost stoupání poblíž vrcholku pahorku. Je nejen nejklikatější, ale úžasně rozkvetlá a úchvatnými výhledy na město a záliv.
Nejpestřejší a nejrušnější části města je Čínská čtvrť.  Číňané se zde usadili v 50. letech 19. století. Městečko bylo proslulé svými opiovými doupaty a bordely. Dnes panuje ve čtvrti čilý obchodní ruch a ulice jsou přeplněné turisty.  Navštěvujeme Old St.Mary’s Cathedral, která je první katedrálou postavenou v Kalifornii.  Základní kámen byl položen v červenci 1853. Při ničivém zemětřesení, kdy většina města byla zničena, katedra zůstala nedotčena. Následný zuřivý požár pak zasáhl i samotný svatostánek a když později kouř usedl, celé okolí bylo v ruinách, jen katedrála odolala. Dostáváme hlad a v italské čtvrti se zastavujeme na pizzu, která je zde údajně nejlepší. Nepohrdneme také pivem a vydáváme se na kopec Telegraph Hill. Dnešní název pochází z r. 1850, kdy bylo na vršku nainstalováno signalizační zařízení, které upozorňovalo město na blížící se lodě. Stojí zde 68m vysoká věž ze železobetonu – Coit Tower, jejíž stavba byla financována z fondů, jenž městu věnovala Lillie Hitchcock cit, filantropka a obdivovatelka místního hasičského sboru, který hrdinně bojoval s obrovským požárem v r. 1906. Tvar věže připomíná hubici hasičské stříkací hadice. V jejím vestibulu můžeme obdivovat nástěnné malby zachycující život moderní Kalifornie.
Ze zeleného náměstí Alamo Square se nám otevře pohled  na viktoriánské domečky, z nichž nejproslulejší je řada šesti z nich, tzv. Malované dámy nebo Šest sester. Je to architektonický skvost ve stylu královny Anny, zbudovaný v r. 1895.Tento pohled ještě umocňuje kulisa výškových budov Finančního Distriktu v pozadí. Radnice City Hall z r. 1915 má kupoli inspirovanou chrámem sv. Petra ve Vatikánu a je vyšší než kupole ve Washingtonu, D.C. Náročný den končí a ráno vyjíždíme brzy, abychom se dostali na pověstnou Cable Car, kde obvykle čeká fronta turistů.

Cable Car

je druhou nejznámější památkou v San Francisku. Snad každý zná tyto vagóny, které stoupají do těch nejstrmějších kopců. Pro turisty se udržuje pár linek, které spojují důležitější místa. A jak takový Cable Car funguje? Vůz jezdí po kolejnicích, v nichž je vedeno lano. Toto lano je rozpohybováno v centrální stanici pomocí hlavního motoru. Pokud se chce Cable Car rozjet, prostrčí řidič vagonu dírou ve dně chytne kleště, které se zachytí o lano. Vagon se takto pohybuje rychlostí 9-12 km/h. Při cestě z kopce řidič jednoduše brzdí pomocí páky (samozřejmě za mohutného rachotu a skřípání) Poprvé tento vůz otestoval Andrew Hallidie v roce 1873. Opět bychom to nebyli ani my, abychom nezažili nějakou zvláštnost. Zrovna na úseku silnice, která protíná Lombard Street se tramvajka  pokazila. Chvíli jsme čekali, přijelo malé auto s bagrem, postavilo se před tramvaj a vlastně nás brzdilo, než jsme sjeli s kopce dolů. Zastavili jsme přesně u cíle naší cesty, muzea Cable Car. Přijelo pracovní auto, v mžiku vytáhlo celou řídící  páku z tramvaje, zasunuli novou a tramvaj pokračovala v cestě. My jsme si dali ranní kávičku a vydali se do muzea. Tato cihlová budova slouží jako muzeum a zároveň jako jeho skutečná strojovna. Kromě názorné ukázky, jak celý systém lan, kladek a ozubených kol funguje, můžeme vidět i úplně první tramvaj, která vyjela na trať. Nutno dodat, že tento lanovkovo-tramvajový systém je poslední svého druhu na světě.
Odjíždíme do Rybářského přístavu. Je součástí přístavu, hned vedle přístavišť odkud jezdí lodě na Alkatraz, a kde přistávají i obchodní lodě. Fisherman Wharf žije ze své rybářské minulosti, v restauracích namačkaných jedna vedle druhé je hlavní položkou na menu Seefood, přeloženo mořské jídlo. Kraby prodávají přímo na chodníku, hemží se ty potvory na pultě a zákazníci si prstíkem ukáží  které chtějí, prodavač je hodí do kotle s vařící vodou, no a oběd je tady. Odtud také krabi putují dovnitř do restaurace, aby za cenu podstatně vyšší než na chodníku skončili úplně stejně. Dáváme si také oběd, ale jen prověřené rybí filé a hranolky. Je zde také Chirardelli Square – bývalá čokoládovna, která je dnes místem s elegantními obchody a restauracemi. Atmosféra v přístavu je úžasná. Je zde spousta atrakcí - akvárium, lvouni, pouliční malíři a hudebníci, půjčovna kol, lavičky na odpočinek atd. Při procházce potkáváte usměvavé a příjemné lidi. Pouliční kapely vyhrávají džezové skladby a je to nejživější turistické místo. Odcházíme na loď a plujeme po zálivu pod Golden Gate a kolem ostrova Alcatraz.

Alcatraz
Alcatraz je ostrov, ležící uprostřed San Franciské zátoky. Na ostrově byla od roku 1850 umístěna pevnost, později byl znám především jako sídlo přísně střežené věznice (1934 - 1963). Dnes je ostrov chráněn jako historická památka. Nachází se zde kromě věznice také zbytky opevnění, nejdéle provozovaný maják na západním pobřeží USA a kolonie mořských ptáků. Věznice střežila jedny z nejznámějších amerických zločinců z poloviny 20. let. V místním vězení strávil čtyři a půl roku známý Al Capone. Přestože ostrov je vzdálen pouhý kilometr a půl od pevniny, nebyl nikdy zaznamenán úspěšný pokus o útěk. Vězení bylo v celé zemi jediným, které bylo vybaveno teplými sprchami, a to proto, aby se odsouzenci nemohli otužovat. V případě, že by se jim podařilo z ostrova uprchnout, nebyli by tak zvyklí na velmi ledovou vodu, která v zálivu je. Dnes je ostrov chráněn jako historická památka. Nachází se zde kromě věznice také zbytky opevnění, nejdéle provozovaný maják na západním pobřeží USA a kolonie mořských ptáků.

Loučíme se s úžasným San Franciscem a odjíždíme do NP Sequoia.

 NP Sequoia

Sequoia se stal národním parkem v roce 1890, jako druhý v USA. Jeho cílem byla ochrana obřích sekvojí, rostoucích ve vysokých nadmořských výškách západních svahů pohoří Sierra Nevada. Sekvoje jsou největší živé organismy na Zemi. Mohou dosahovat výšky 90 m a průměru kmene kolem 12 m. Odhaduje se, že se dožívají stáří až 3200 let. Zdejší horské lesy netvoří jenom samotné sekvoje, ale jedná se převážně o jehličnatý les, ve kterém tito obři rostou v osamocených skupinách. Nejmohutnějším stromem světa je General Sherman. Přestože je tento strom světově proslulý a skutečně monumentální, kdyby se právě u něj nesbíhaly všechny cesty vedoucí parkem, patrně bychom ho mezi ostatními sekvoji nepoznali. General Sherman má v obvodu 32 metrů, průměr 11 metrů, výšku 84 metrů, a především odhadovanou váhu 1385 tun. Stáří stromu je přibližně 2200 let. Přes tento ohromující věk nepatří mezi nejstarší sekvoje. Jeho mohutnost je dána více vhodnými podmínkami pro růst, než věkem.
Sekvoje jsou dokonale uzpůsobeny životu ve zdejších podmínkách - jejich silná kůra je dokonale chrání před parazity, a také před častými požáry. I jejich dřevo je velmi odolné proti žáru, i proti hnilobě. Požáry jsou naopak nezbytné pro jejich zdravý vývoj. Přiměřený oheň spálí podrost a okolní nižší stromy, čímž jednak vyčistí sekvojím životní prostor, a také jejich popel a tlející zbytky zajistí sekvojím nutné živiny. Sekvoje požáry rovněž potřebují pro úspěšné rozmnožování. Jejich šišky jsou natolik pevné, že pouze velký žár je dokáže otevřít. Paradoxně jediným nepřítelem sekvojí je jejich vlastní ohromná váha. Na svoji velikost mají totiž velice mělký kořenový systém sahající jen do dvoumetrové hloubky. Někdy se proto stává, že se vzrostlé zdravé sekvoje vyvrátí vlastní vahou.
Obdivujeme mohutné stromy, pozůstatky vyvrácených sekvojů a díváme se, jak pod další vyvrácenou sekvojí je udělán tunel pro přejezd aut. Další zastávka je u průřezu stromem, abychom si udělali představu, jak mohutné tyto stromy jsou. V parku jsou cedule o zákazu krmení medvědů a dokonce kontejnery jsou zamykány, aby se medvědi k odpadkům nedostali. Měli jsme štěstí a potkali jsme medvědici s dvěma medvíďaty. Jeden byl hnědý a druhý černý. Fotili jsme jako o závod, ale jak se začali přibližovat, vzala jsem raději do zaječích.
Vystoupili jsme na Moro Rock, což je skalní masív s vrcholem 2.045 metrů, stáli jsme na vrcholku skály a od propasti nás oddělovalo jen zábradlí. Na samotný vrchol vede 400 schodů vytesaných ve skále.
Výhledy stály za to, viděli jsme jižní okraj Sierry Nevady s nevyšší horou MtWhitney 4.418 m vysokou.
Po úspěšném a krásném dni odjíždíme na nocleh do Fresna, hotelu  B.W.Village Inn. Cesta vede přes pohoří Sierra Nevada, které rozděluje podélně území Kalifornie na dvě části. Kalifornská nížina na přímořské straně je velmi úrodná, protkaná zavlažovacími systémy. Teplé klima zde svědčí pomerančovníkům, olivovníkům a dalším ovocným stromům.

 Národní park Death Valley

neboli údolí smrti se rozkládá na ploše 8 000 kilometrů čtverečních a je to nejníže položené a také nejsušší místo nejen v Kalifornii, ale na celé západní polokouli. V údolí panují nehostinné podmínky, v letních měsících jsou zde extrémní a nesnesitelná vedra, kdy rtuť teploměru vystoupá běžně přes 50°C. Této nevlídné krajině a drsným podmínkám se však dokázaly přizpůsobit odolné formy života. Na území národního parku bylo objeveno kolem 1000 druhů rostlin, které se dokázaly vyrovnat s těmito specifickými podmínkami. Mezi tyto odolné rostliny patří například nejrůznější druhy kaktusů. Jeden druh pouštního křoví se natolik sžil s drsnou pouští, že si za tisíce let vývoje vytvořil velký systém vzdušných kořenů, dovolujících mu přežít i částečné zasypání pískem. Postupně prorůstá vrstvami nově navátého písku, některé ostrůvky jsou až 2 metry vysoké.
Jelikož byla celá oblast před více než 500 miliony lety zaplavená mořem, najdeme zde dnes četné fosilní pozůstatky. Navíc jsou zde také bohatá ložiska minerálů a solí. Novodobá historie údolí se začala psát na vánoce 1849, kdy sem ze Salt Lake City v Utahu dorazila výprava průkopníků toužících se dostat právě tudy do Kalifornie, kde se zrovna rozbíhala éra Zlaté horečky. Strastiplná cesta výpravy se stala základem pro mnoho nepravdivých a přehnaných příběhů, ale z vyprávění lidí, kteří tudy prošli a popisovali její nehostinnost a pustotu vznikl název oblasti Death Valley. Historie Death Valley je však spojena s jiným nerostem – boraxem. Jeho ložisko bylo roku 1881 objeveno na dně údolí a až do roku 1888 se zde těžil. Dnes si zde můžeme prohlédnout zbytky těžebního vybavení a ruiny tehdejších staveb ve Furnace Creek Ranch kde je umístěno v nejstarší budově v Death Valley Borax Museum. Areál za ním přináší důkladný obraz někdejšího života v poušti a také vykresluje styl dobývání minerálního bohatství před více jak 100 lety. Kromě dobového těžebního zařízení tu jsou vystaveny i staré dostavníky a původní parní lokomotiva.
K opravdovým kontrastům Death Valley patří svěže zelená plocha 18 jamkového golfového hřiště. To je svou polohou 65 metrů pod úrovní hladiny moře nejníže položeným golfovištěm na světě. Mezi velká turistická lákadla oblasti patří část solného pole Badwater, které se nachází 86 metrů pod úrovní moře a je tak nejníže položeným místem na západní polokouli. Na skále nad parkovištěm je vyznačena výška hladiny moře, Můžeme se projít po slané krustě a topit se v přívalu vlastního potu.
Posledním skvostem Údolí smrti je vyhlídka Zabriskie Point, ale těžko se dá tady vypsat, co vás tam čeká. Pohled na okolí krajinu s různými odstíny hnědé vám opravdu vezme dech. Nádherná je také vyhlídka na kopce Golden Cynyonu, pojmenovaná po bývalém generálním řediteli boraxových závodů v Death Valley.
Den končí a přemísťujeme se z Kalifornie do Nevady do Las Vegas. Přijíždíme v noci a naše průvodkyně Eva nás seznamuje s nočním Las Vegas. Pro Miladku je to jedna velká hrůza, pro mne úžasná show a už se těším na příští večer, až si všechno budu moci osahat. Protože strávit celý den jen v ulicích se nám nezdá tak přitažlivé jako večer, rozhodli jsme se pro výlet k přehradě Hoover Dam a do SP Valley of Fire. Ubytování máme v hotelu  Stratoshpere. Věž, hotel a kasíno v jednom zahájilo provoz v r. 1996. Z rozhledny na vrcholu 350 m vysoké věže, 5. nejvyšší v USA, se nabízí úchvatný výhled na celé město. Na vrcholu věže Stratosphere ve výšce 300 metrů se můžete točit na kolotoči nad závratnou hloubkou nebo se nechat vystřelit na sedačce z vrcholku hotelu po vysokém stožáru do "stratosféry". Každý hotel má své kasino a zajímavé je, že do restaurace hotele a na recepci se dostanete jen přes ně. V kasinech také nejsou žádná okna ani hodiny, aby hráči nevěděli, jestli je den nebo noc. Měli jsme možnost se přesvědčit, že opravdu v jakoukoliv hodinu u hracích automatů někdo sedí. Společenský oděv rozhodně není nutný, jako např. v Kasinu v Monte Carlo, kde nás nevpustili ani do haly v kalhotách. Naopak zde můžete hrát v županu nebo v natáčkách na hlavě, každému je to jedno. Jen když se automaty nebo ruleta točí.

Ráno vyjíždíme po snídani, kterou máme v bývalé nádražní hale, fantasticky renovovanou na restauraci, samozřejmě i s nezbytným kasinem a první zastávkou je

 
SP Valley of Fire
Park je nejstarší  na území Nevady. Jeho charakteristickými rysy jsou rudé pískovcové formace zerodované do neuvěřitelných tvarů. Zvláště západy slunce jsou zde nádherné. Tady vzniklo jeho jméno – Údolí ohně. Tyto skály byly v minulosti domovem indiánského kmene Anasazi, kteří zde po sobě zanechali četné rytiny a malby.

Hooverova přehrada (anglicky Hoover Dam) je betonová klenbová přehrada na řece Colorado,  ležící na hranicích států Arizona a Nevada. Je vysoká 220 m a dlouhá 379 m. Přehradní nádrž Mead se táhne do vzdálenosti 185 km a jeho hloubka dosahuje až 180 m a byla postavena ve 30. letech 20. století, jako ve své době největší přehrada na světě. Je pojmenovaná po prezidentu Hooverovi ale otevíral ji až v roce 1936 prezident Roosevelt. Okamžitě se stala atrakcí a zároveň pomníkem odvahy 21 tisíc mužů, kteří ji postavili, a také Franka Crowa, který projekt dokázal zrealizovat. Účelem hráze bylo zamezit každoročním ničivým záplavám v této oblasti. Pod hrází je hydroelektrárna, která si dlouhá léta v minulém století se svými sedmnácti turbínami a výkonem 2 074 MW držela statut nejvýkonnější elektrárny světa. V roce 1928 schválil Kongres náklady na stavbu a v roce 1931 se začalo stavět. Projekt obsahoval i plán postavit vedle přehrady celé nové město Boudler City. Se stavbou se začalo v době velké hospodářské krize. Opoždění výstavby městečka, kde by zaměstnanci bydleli, a nebezpečné práce vedly v srpnu 1931 k nepokojům, které byly rozehnány zbraněmi. Výstavba městečka se ale urychlila a na jaře 1932 se dělníci mohli nastěhovat do stálých obydlí. V městečku byly zakázány hazardní hry, prostituce a panovala zde prohibice. Zákaz prodeje alkoholu platil až do r. 1969, zákaz hazardu platí dodnes.Od října 2010 se u přehrady klene nový most přes Black Canyon a spojuje americké státy Nevada a Arizona

Jezero Lake Mead je obklopeno parkem Lake Mead National Recreation Area a jde údajně o pátý nejnavštěvovanější národní park v USA, která láká hlavně milovníky plachtění a dalších vodních sportů.

Kocháme se pohledem na ostrůvky rozmístněné v jezeře a spoustu lodiček v přístavu, když se začíná zvedat velký vítr a vidíme, že nad jezerem se stahují mraky. Stejně to byla naše poslední zastávka a vracíme se do Las Vegas.  Asi v polovině cesty nás stíhá velký liják, a když vjíždíme do města, tak se všude valí spousty vody a některé ulice jsou dokonce nesjízdné. Naše Eva se hrozně diví, že takový déšť tady ještě nezažila. Ale než si na hotelu uvaříme kávu a nachystáme se na dlouhou procházku městem, není po vodě ani památky.

 Las Vegas

Největší město v Nevadě Las Vegas s půl milionem obyvatel obklopuje poušť a kolem města daleko není žádná civilizace, jen písek, spraš, vyprahlá skála. Oblast byla objevená Španěly v roce 1829 a pojmenována Las Vegas. Ti  zde totiž objevili oázu s potokem protékajícím loukami (šp.Las Vegas). 3. května 1844 sem dorazila vojenská jednotka poručíka Johna C.Frémonta. Jelikož zde ale nebylo co dělat,dlouho se nezdržela a pokračovala dál. Dále se zde také v roce 1864 na čas usídlili Mormoni,kteří se později přesídlili do Utahu.Město Las Vegas bylo založeno v roce 1905 a v roce 1909 už zde bylo  6 hotelů,11 salonů a provozovaly se tu hazardní hry.  Od roku 1902 městem vedla železnice z Los Angeles do Salt Lake City. V roce 1931 byly hazardní hry legalizovány a do Las Vagas jezdili za zábavou především dělníci ze stavby přehrady Hoover Dam.Za dalších 10 let byla postavena silnice z Los Angeles. Rozkvět začal r 1946 kdy Benjamin  „Bugsy“ Siegel dal postavit hotel Flamengo a kasino.
Srdce dnešního Las Vegas se nachází na hlavní tepně města – Las Vegas Boulevard, která se oficiálně nazývá The Strip. Jedená se o sekci asi 6 km dlouhou, vymezenou hotely Stratosphere na severu a Mandalay Bay na jihu. Zde jsou koncentrované veškeré kasínové megaresorty se svými věčně zářícími neony, hlučnou hudbou a doprovodnými atrakcemi. Prostě blázinec, který se snad nikde jinde na světě nenajde. Nic není průměrné, a právě výstřednost a jistá kýčovitost je tím, co přitahuje stále více a více turistů. Las Vegas zahrnuje celý svět. Můžete se v jedné chvíli ocitnout ve francouzské metropoli u Eiffelovy věže a za malou chvíli po pár metrech stojíte v New Yorku pod Sochou svobody. Navštívíte antický Řím nebo Benátky i s lagunou a zpívajícími gondoliéry na zmenšených replikách gondol. Pochopitelně nechybí ani disneyovský zámek Šípkové Růženky, který hlídá kdo jiný, než Mickey Mouse.
Za zmínku stojí paprsek na špici pyramidy hotelu Luxor. Právě tento paprsek je jednou z nejzajímavějších věcí, které ve Vegas můžete spatřit. Proč? Jeho parametry jsou totiž rekordní.
Paprsek mířící vzhůru k nebi má neskutečnou svítivost 42,3 miliard kandel, což jej činí nejsilnějším paprskem na světě. K jeho vytvoření byla použita počítačem navržená zakroucená zrcadla, která sbírají světlo z 39 xenonových lamp a soustřeďují jej do jednoho silného paprsku, který je podle mluvčího hotelu vidět ještě 16 kilometrů nad zemským povrchem.

Takže vyrážíme do ulic a ještě za světla si fotíme nejpěknější hotely. Např. Ceasarsův palác - mimořádně luxusní hotel, postavený v duchu starého Říma. Výzdoba zahrnuje antické motivy: sochy, fontány, lázně, zahrady, fóra, amfiteátr či koloseum. Hlavní atrakcí hotelu The Mirage je umělá sopka, která každý večer chrlí lávu, oheň a kouř. Před hotelem Treasure Island se na umělé vodní laguně pohupují dva koráby, na kterých každý večer bojují piráti. Nás nejvíce nadchl hotel Venetian, tedy Benátčan, jehož útrobami protéká skutečná voda a plaví se opravdové gondoly, které si můžete najmout a nechat se vozit za zpěvu "O, sole mio" gondoliéry vnitřkem hotelu a pozorovat čilý ruch. Vše je tam vlastně přesně jako v Benátkách, včetně náměstí Sv. Marka, kanály, mosty, kostel a nad vámi se všude rozprostírá modrá obloha s občasnými mráčky, a iluze je tak dokonalá, že máte pocit, že jste opravdu venku a v Benátkách. Až jsme se dost pokochali, nasedli jsme do autobusu, který jezdí neustále z jednoho konce ulice na druhý. Rozhodli jsme se dojet na konečnou a začít prohlídku u hotelu Luxor. Jenže černošský řidič nám vysvětlil, že se vrací až za dvacet minut, tak jsme vystoupili a došli k hotelu pěšky. Nafotili jsme noční hotel a rozhodli se, že pojedeme opět na konec ulice, kde se nachází Old Las Vegas. Nasedli jsme opět do autobusu, který opět řídil náš známý černoch. Ovšem největší šok pro něho byl, když jsme se po půlnoci vraceli a opět nastoupili do jeho autobusu. Myslím, že jsme ho strašili ještě druhý den.

Old Las Vegas - právě tady v roce 1905 vyrostla první kasina s velkými zářivými neony. Až v 80. a 90. letech se veškerá pozornost veřejnosti obrátila k mnohem výstřednějším a modernějším atrakcím v jižnější části města. Hlavním lákadlem je pěší zóna ulice Freemont Street s ikonickými kasiny jako Binion´s, Golden Nugget, Plaza, Four Queens a velkolepá světelná show – Freemont Street Experience. Představte si pasáž širokou 25 m, dlouhou 460 m, plnou obchodů, světel, kasín a reklam. Lze si také představit tunel se souvislým dlouhým klenutým stropem. Večer každou celou hodinu pasáž potemní, v obchodech přestanou prodávat, ztlumí světla a návštěvníci pasáže se zastaví s pohledem vzhůru, kde ve tmě začíná světelná show. Dvanáct milionů světelných bodů na klenbě za doprovodu hlasité hudby vytváří fantastické abstrakce, které se pomalu mění podobně jako obrazce v dětském krasohledu. Postupně obrazy dostávají reálnější podobu a sledujete motýly, ptáky a ještě později jakási letadla. Prolétají jednotlivě, ve skupinách a za pár vteřin mizí stovky metrů daleko u vzdáleného konce tunelu. Efektní rychlé průlety, desítky obrazů, nápadů, dynamický pohyb. Raketoplán startuje, ale překlápí se a padá jakoby přímo na nás, hudba graduje, obrazy se zrychlují. Po osmi minutách konec, obchody se rozsvítí a procitáte zpět do reality.

Ještě je zajímavé, jak je to s pitím alkoholu v Americe. Díky Volsteadově zákoně o zákazu alkoholických nápojů z roku 1919 je i přes jeho zrušení v roce 1933 pití alkoholu na ulici v USA zakázané, protože „alkohol je droga, která ničí rodinný život a vede ke zločinnosti“. V mnoha státech je prodej jakéhokoliv alkoholu, včetně piva, soustředěn do specializovaných obchodů, označovaných jako „Liquor store“. Tam vám nakoupený alkohol naskládají do známých neprůhledných hnědých papírových sáčků. Pití alkoholu na veřejnosti tak je společensky nepřijatelné, stejně tak jeho veřejné transportování. Ovšem to neplatí pro Las Vegas. Tady se lidé i promenují s plechovkou piva v ruce. Zajímavé je, že prodej alkoholu je povolen v indiánských oblastech, kde na ně má zhoubný vliv. Tak například úmrtnost v souvislosti s alkoholem je u indiánů dnes 5,6krát větší než u průměrného Američana. Nejpostiženější skupinou jsou muži ve věku 45–64 let. Indiáni umírají v autech po požití alkoholu třikrát častěji než ostatní lidé v USA a vražd, kde hrál alkohol nějakou roli, je 2,4krát víc. Ke spokojenosti  Miladky opouštíme město fantazie a velký „šrumec“ a vydáváme se vstřebávat tiché krásy hor, do Utahu.

 NP Zion

Park má rozlohu 593 km2 a byl založen v roce 1919. Jedná se o poměrně malý park, který má pouze jednu přístupovou silnici.  Z Vizitors Centra musíme použít zdarma autobus, který nás proveze celým kaňonem. Zionský park, jehož název znamená místo, kam je možno se uchýlit, to jsou především červené skály a hlavní kaňon, který vyhloubila především řeka Virgin do místního pískovce. Maximální nadmořská výška parku je 2.660 metrů a minimální 1.128 metrů. V parku byly nalezeny důkazy o osídlení oblasti indiány kmene Anasazi před 2 000 lety a indiány kmene Paiuto před 800 lety. První mormonští osadníci sem přišli v šedesátých letech devatenáctého století. Vystupujeme na konečné zastávce autobusu Temple of Sinawava a vydáváme na průzkumnou procházku kolem říčky Virgin River protékající celým údolím. Dále postupně využíváme autobusu a zastavujeme se na jednotlivých zastávkách a obdivujeme skalní stěny, které mají netypický vzhled a hrají býlími a červenými barvami.

Pokračujeme v cestě do Bryce, kde se ubytováváme v hotelu Bryce View Lodge. Ráno nás čeká úplně omračující pohled na věžičky Bryce Canyonu. To, co pro nás bylo fantastické na národních parcích, byla jejich různorodost. U nás a v Evropě jsou skály všechny stejné, jenom některé vyšší a špičaté nebo zaoblené. Tady je každý park úplně jiný. Nevíme, který nás víc omračuje.

N.P. Bryce Canyon
Bryce Canyon je nejromantičtější a nejfotogeničtější NP, svou rozlohou pouhých 145 km² sice patří k těm menším, ale pro svou krásu je turisty hojně navštěvován. Rozkládá se na jihu státu Utah a budeme se pohybovat v průměru ve výšce 2500 m n.m. Jenom málo parků umožňuje pohled na své poklady shora. Bryce Canyon patří mezi ony výjimky. Nejkrásnější je tzv. Amfiteátr, tvoří jej půlkruh a díváme se na obrovskou plochu, ve které jako by sochař vytesal tisíce a tisíce barevných skalních věží, věžiček, hrotů, pilířů, oblouků a jehel v barvách od bílé, přes šedou, žlutou, růžovou, oranžovou až do červena nebo hněda. Těmto skalním útvarům se říká hoodoo. Některé vrcholky jsou bílé, jako by byly posněžené, ale sníh to není. V některých nižších částech rostou stromy. Stačí trocha fantazie a ve tvarech skal vidíme obrovské číše nebo Akropolis z Athén. Nejkrásnější je prý kaňon při východu slunce. Vydáváme se na cestu Rim Trail. Vyhlídky umístěné na tomto okruhu skýtají úchvatný panoramatický rozhled na určitou výseč parku. Ani nepočítám, kolikrát jsme zmáčkli fotoaparát.  Ale žádná fotka nezachytí tu krásu, kterou jsme viděli. Opouštíme  park a jedeme přes oblast Grand Staircase od Escalante  do NP Capitol Reef.

Pokud bychom hledali pustinu a dobrodružství, bylo by to určitě v této oblasti. Když bankovní lupič a vrah Robert Leroy Parker přezdívaný Butch Cassidy unikal na počátku 20. století zákonu, zmizel rozezleným šerifům jako pára nad hrncem v erozí rozervané náhorní plošině Grand Staircase Escalante. Hluboké kaňony a temná zákoutí zvětralých skal jižního Utahu skýtaly dokonalý úkryt prchajícím zločincům.

V roce 1879 Niels Johnson - příslušník Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů - si byl jist, že předlouhá cesta skončila. Jedovatě hnědá voda říčky Fremont možná vypadala jako odpadní stoka poblíž továrny, jenže hustě porostlé břehy svědčily o opaku. Johnson s rodinou a několika mormonskými souputovníky se dali do práce. Tvrdý boj o holé přežití nesl výsledky. Nevelká osada sevřená rudými masivy skal se rozrostla. Populace ale nikdy nečítala více jak deset rodin. Přibyla dřevěná škola - v neděli využívána coby kostel.

 Vyprahlá půda se poddala nezlomné vitalitě farmářů. Břehy Fremontu,  která se ukázala být klíčem k prosperitě, záhy zdobila bohatá alej ovocných stromů. Náhodní návštěvníci osady, které v té době neřekl nikdo jinak než Junction - Křižovatka, žasli. Hrušky, jablka, broskve a švestky v srdci divočiny vypadaly jako zjevení a šířily slávu osady v Utahu. Přelom století přinesl zlom. Ovocnářské úspěchy přivedly vesničany k nápadu: už žádná Křižovatka, od nynějška Fruita - Ovocenka.

Život komunity plynul nerušeně dalších čtyřicet let. Předzvěst změn přinesl prezident Franklin D. Roosevelt, když v roce 1937 prohlásil 378 čtverečních mil okolí Fruity za národní monument Capitol Reef. Poválečný blahobyt přivedl Američany k objevu turistiky, masového motorismu a vyhnal je za četnými zázraky americké přírody. V první řadě do národních parků a monumentů. S prvními turisty přibyl do osady i první traktor a nákladní fordka. Civilizace zabušila na vrata. Izolace počala být mladé generaci Fruity na obtíž. Rodina za rodinou opouštěla malebnou Ovocenku. Na konci šedesátých let odešel poslední osadník, a s ním i jeden z posledních živoucích důkazů o amerických pionýrech. Ovocné sady Fruity jsou ale stále na svém místě. Nyní pečlivě udržovány pod dohledem Národní parkové služby, která zde zbudovala návštěvnické centrum a udržuje skanzen původních stavení. Milým překvapením je, že stromy nejsou obehnány ostnatým drátem a ovoce si může natrhat kdokoli beze strachu, že ničí vzácné antikvy.

Cesta vede zpočátku terénními vlnami podél kamenných kopulí bílého navažského pískovce. Později sestoupí do Dlouhého kaňonu. Projíždíme mezi obrovskými, barevnými skalami.

 NP Capitol Reef

Park obsahuje velké množství zajímavých útvarů, které vytvořila časem příroda. Eroze odkryla patnáct pískovcových vrstev, jejichž stáří se pohybuje od 65 do 270 milionů let. Jednotlivé vrstvy se vyznačují specifickými vlastnostmi a barvou. Tato vizuální stránka inspirovala příslušníky kmene Navaho, a ti tuto oblast pojmenovali "Země spící duhy". Typickou formací jsou bílé kopulovité dómy, připomínající střechy boduv Kapitolu, stojící v hlavním městě každého státu USA. Tak dostal park jméno "Kapitol Reef". Území parku protíná jedna 40 km dlouhá "scenic road" a více jak 200 km nezpevněných cest vedoucích do vzdálenějších pustých oblastí. Specifickým místem je oblast zvaná "Cathedral Valley" při severním okraji parku. Jak již název napovídá, nacházejí se zde monumentální skalní věže připomínající katedrály. Místo je dostupné pouze desítky kilometrů dlouhou prašnou cestou a tak je uchráněno před davy turistů. Údolí Katedrál se dostalo do podvědomí lidí až po druhé světové válce, kdy se v oblasti hledalo ztracené vojenské letadlo.

Večer přijíždíme na ubytování do Caineville, hotel Rodeway Inn. Cainevillenení žádné město, je to spíš místo mezi skalami. Hotel je úplně osamocen u silnice, ale proti hotelu je výhled na hezkou skálu. Ovšem tady jsme měli na doporučení Evy ochutnat pravý steak, který je z krav, které se pasou na úrodné půdě se šťavnatou travou a údajně mají nejlepší maso. Na druhé straně silnice byla taková westernová restaurace, kde se ty úžasné steaky podávaly. Musela to být pravda, protože byla úplně plná a byli jsme nuceni chvíli čekat, než jsme dostali místo u stolu. Steak nezklamal, ale byla to opravdu obrovská flákota masa s velkou opečenou bramborou, která se rozpůlila a polila něčím, co bylo mezi omáčkou a šlehačkou. Nechali jsme si ho udělat středně propečený a opravdu se na jazyku úplně rozplýval. Po snídani se vydáváme kaňonem řeky Colorado do místa, kde končí jezero Lake Powell.

 Lake Powell

je skutečně překrásné jezero, které vzniklo umělým zatopením kaňonů poblíž řeky Colorado při stavbě skořepinové přehrady Glen Dam u městečka Page. Patří mezi přední turistické zajímavosti USA. Jezero bylo pojmenováno po americkém veteránovi Johnu Wessleym Powellowi, který v roce 1866 jako první proplul řeku Colorado v oblasti Grand Canyonu. Přírodní scenérii jezera vytvářejí pobřežní rudé skály. Jeho délka je necelých 300 km a v nejširší části je široké 40 km. Pobřeží lemují četné kaňony. Pokud bychom měřili obvod, tak bude více než 2000 km. Mnoho turistů přijíždí každoročně do městečka Page, aby se podívali nejen na jezero, ale i na samotnou přehradu, která nabízí prohlídkové túry. Další si půjčí hausbóty a vydají se třeba na týdenní plavbu po jezeře, kde mohou zakotvit v opuštěných kaňonech, které dále zkoumají na malých loďkách. Svůj hausbót tady má i herec Robert Redford. 
Dalším velkým překvapením, které nás čeká, jsou neuvěřitelné meandry řeky San Juan ve

 SP Goosenecks – Husí krky. 

V tomto parku vytváří řeka San Juan River (přítok Colorada) 300 metrů hluboký kaňon. Na tom by nebylo nic divného, v této oblasti jsou podobně hlubokých či ještě hlubších kaňonů stovky. Jenže žádný není tak extrémně klikatý. Na úseku, dlouhém vzdušnou čarou 1.5 míle, dosahuje řeka délky přes 6 mil, jelikož kličkuje a vytváří tu hned tři extrémně zaklesnuté meandry těsně vedle sebe. Jelikož na třech místech jsou ostrohy, vyhloubené řekou, velice úzké, připomínají tyto přiškrcené dlouhé skalní výběžky husí krky, odtud tedy název Goosenecks. Jednou řeka asi tyto skalní ostrohy prorazí a bude po legraci, ale to ještě pravděpodobně hezkých pár tisíc let potrvá.

Neradi odjíždíme, ale utěšuje nás, že projíždíme jednou z nejúžasnějších scenérií jakou kdy příroda stvořila. Obdivujeme obří skalní „klobouk“ Mexican Hat. Mexican Hat je obdivuhodnou ukázkou dlouhodobé práce eroze, kdy balvan pocházející z horní více odolné vrstvy balancuje na zbytku méně odolných vrstev kdysi uložených v procesu sedimentace pod ním. A už se blížíme k dalšímu zázraku, Monumentu Valley. U cesty zaznamenáváme různé dřevěné stánky, kde indiáni prodávají své výrobky. Nakonec neodoláme, zastavujeme a většinou každý něco koupí. Jsou zde náhrdelníky, náramky a výrobky z peří. Kupujeme hlavně náhrdelníky, které nás ochrání od zlých duchů a různá kolečka s peřím, které ochrání náš spánek před zlými duchy.

 Monument Valley

Monument Valley leží v indiánské rezervaci kmene Navajo. Monument Valley Navajo Tribal Park, jak zní oficiální název se nachází na hranici jižního Utahu a severní Arizony na ploše 50 čtverečních mil a je pouze malou částí pouštní scenérie rozkládající se v rezervaci. Park byl otevřen 11.července 1958 a je provozován Navajy. Tato magická krajina byla a je především magnetem pro filmaře a fotografy. U visitors centra začíná 17 mil dlouhý okruh neupravené prašné cesty, který při rychlostním limitu 15 mil/hod trvá cca 2 hodiny.

Asi před 250 miliony let tvořil místní rudý písek dno mělkého moře. Na dně se v mohutných vrstvách usazovalo bahno, jehož tlak zpevnil podložní písek na porézní pískovec a nadložní sedimenty se postupně přeměnily v jílovité břidlice. Moře ustoupilo a asi před 70miliony let se zemská kůra v tomto místě vyzdvihla - vznikla jakási kupole, do níž vnikly horké vulkanické horniny. Bývalé mořské dno se proměnilo v obrovskou pískovcovou náhorní plošinu pokrytou jílovitými břidlicemi a slepencem, což je hrubozrnná usazená hornina, složená hlavně z oblázků a písku. Po miliony let pak vítr a voda obnažené vrstvy hornin formovaly - nejprve vznikla planina rozbrázděná kaňony a roklemi, později zůstaly stolové hory a ty se v závěrečné fázi vývoje mění na skalní pilíře a svědecké vrchy.

Monumenty jsou velmi fotogenické, posloužily jako kulisa k mnoha westernům. Natáčela se zde většina amerických westernů, zejména ty od Johna Forda a s Johnem Waynem v hlavní roli…, Kubrickova 2001: Vesmírná Odysea, Easy Rider s Peterem Fondou a Denisem Hopperem, Tenkrát na Západě Sergia Leoneho…, doběhl sem i Forrest Gump Roberta Zemeckise! Ridley Scott sem zasadil scénu z filmu Thelma a Louise. Své horolezecké schopnosti zde testoval Tom Cruise v druhém díle Mission: Impossible. A vždy se zde natáčely reklamy, ve kterých bylo nutné zdůraznit drsnou romantickou krajinu, otrlé chlapy (Marlboro), krásná auta (Mustang) a mnoho, mnoho dalších filmových i televizních šotů dýchajících svobodou symbolizující ducha Ameriky. V indiánské rezervaci panuje prohibice, nekoupíte zde ani pivo. Navajské území je stát ve státě. Mají vlastní vládu, školy. Mají spoustu nerostného bohatství, ale také mají šedesátiprocentní nezaměstnanost. A jen nevalné vyhlídky do budoucnosti. Navzdory přírodním unikátům, navzdory zájmu turistů.

Přestože osídlení Monument Valley bylo vždy omezeno zdejším horkým a suchým podnebím, žili tady lidé již před mnoha staletími. Archeologové zde zaznamenali více než sto míst, kde po sobě zanechal stopy indiánský kmen Anasazi. Jak zde vůbec tito lidé mohli žít? Odpověď na tuto otázku nám dávají Indiáni z kmene Hopi, nazývaní též Indiáni z puebel, kteří v podobných podmínkách žijí dodnes. Na roztroušených políčkách, které zavlažují vodou, nashromážděnou z přívalových dešťů, pěstují svoje plodiny. Znají dobře zákonitosti života v poušti a v případě potřeby dokáží najít vodu i pod pískovými dunami.

 Anasaziové odsud zmizeli před sedmi sty lety, neznámo kam. Po nich zdejší krajinu osídlili lidé kmene Hopi a v patnáctém století sem z jižní Kanady přišli Navajové. Indiáni Hopi začali říkat novým usedlíkům „zloději z polí“, protože jim kradli úrodu. Časem Navajové přijali usedlejší způsob života, ale zemědělci se nestali. Místo toho začali krást Španělům ovce a stali se pastevci.

 O pustou a vyprahlou krajinu nejevili zájem žádní bílí muži, a tak zde Indiáni žili v relativním klidu, ale zároveň i veliké bídě. Změna v životě chudého kmene nastala těsně před druhou světovou válkou, kdy se v Monument  Valley objevili první filmaři a za svoje filmové projekty začali utrácet veliké sumy.

 Za druhé světové války sloužili Navajové v americké armádě výhradně jako radisté. Na radiových vlnách se dorozumívali ve své mateřštině a Němci se domnívali, že jde o složitou šifru, a po celou dobu se ji marně snažili rozluštit.

 Peníze, které tady utratili filmaři, nebyly jediným příjmem místních indiánů. Daleko větší zisky přinesla v šedesátých letech těžba uhlí a nafty na území Navajů. Peníze byly investovány do rozvoje rezervace. Životní podmínky v rezervaci se sice zlepšily, ale přesto je zdejší životní úroveň ve srovnání s ostatními oblastmi Spojených Států velice nízká. Mimo města jsou typickým příbytkem Indiánů přívěsy nebo maringotky, polámané ploty a otřískaná auta. V rezervaci je velká nezaměstnanost a problémem je také alkoholismus. Nikde jinde se podél silnic neválí tolik střepů z rozbitých láhví, jako právě v indiánské rezervaci Navajů.

I tento krásný den končí a vracíme se zpět na hotel do městečka Page. Po cestě ještě navštěvujeme  přehradu  Glen Canyon Dam. Tato přehrada byla postavena relativně nedávno, a tak byla kolem její výstavby řada sporů. Nakonec však nutnost pitné vody zvítězila nad hlasem ochranářů, a obrovské území kolem řeky Colorado, Glen Canyon i přilehlé menší kaňony, byly zatopeny. Ať už si o tom myslíme cokoliv, je přehrada samotná i její hráz zajímavou stavbou. Na hrázi je informační středisko. Hráz přehrady se zvedá do výšky úctyhodných 213 metrů nad původní hladinu řeky. Díky tomu, že byl přehrazen tok řeky Colorado, zde vzniklo jezero Lake Powell. V době, kdy byla stavba přehrady teprve v počátcích (1957 – 1959), byl přes soutěsku vystavěn kovový most, jehož ocelový oblouk se nachází ve výšce 213 metrů. Celkově je most 388 metrů dlouhý a jeho stavba vyšla na 5 milionů dolarů. Dnes je druhým nejvyšším ocelovým obloukovým mostem v USA. Navíc před turistickým centrem se nachází ještě jedna zajímavost, velký kámen, na kterém jsou zkamenělé stopy dinosaura.

Nocleh máme v městečku Page, hotel Quality Inn At Lake Powel. Hotely jsou vesměs všechny stejné, dlouhé jednopatrové dřevěné budovy. Ale pohodlné a dobře vybavené. U některých je i bazén, ale už jsme byli večer vždy unaveni a nevyužili jsme ho.

Na večeři si kupuje celé grilované kuře za 6 USD, nějaké ovoce, výborné kalifornské víno a pořádně se přecpeme. Musím říct, že toto víno nám moc chutnalo a dopřávaly jsme si ho s Miladkou každý den. S tím jídlem je to také tady zvláštní. Máme zajištěné jen snídaně a jinak se stravujeme sami. Pokud je to možné, tak nás Eva vezme do restaurace, kde zaplatíte 10 až 12 USD a můžete jíst třeba půl dne až do prasknutí. Je k dispozici několik steaků, grilovaná kuřata, brambory, rýže, různé omáčky, saláty, ovoce, zákusky, zmrzliny. Američané toho zřejmě dost využívají, protože jsem v životě neviděla takové množství tlustých lidí jak v Americe. Sledovali jsme, jaký mají problém např. se dostat do auta. A to se týká i dětí. Jindy nás Eva např. zavezla do supermarketu kde jsme si nakoupili  co bylo  potřeba. Eva nám navíc rozdala slevové karty, na které jsme si mohli vybrat zboží ve slevě. Byly zde i teplé bufety nebo hotová jídla, která jsme si mohli ohřát v mikrovlnce. Zapomněla jsem se zmínit, že v každém hotelovém pokoji byla k dispozici mikrovlnka, lednička, fén na vlasy, žehlička, kávovar se sáčky kávy a varná konvice se sáčky čaje. Některé mikrovlnky byly natolik automatizované, že jen těžko jsme s Miladkou zvládly ohřát jídlo. Ale nebyly jsme samy. Ivan přišel s tím, že mikrovlnka zvítězila nad inženýrem, jelikož se mu nepodařilo jídlo ohřát. Navíc ve 3 hod ráno mu začala zvonit. Naproti tomu třeba opravdu malý hamburger stál také 6 USD. Ale přichází ráno a nás čeká dlouho očekávaný Grand Canyon.

Grand Canyon

nejznámější kaňon na světě, se nachází v severní Arizoně v USA. Kaňon tvoří převážnou část národního parku Grand Canyon a je známý hlavně pro svou velikost a jeho složité a barevné krajiny. Řeka Colorado, která teče podél jižní části plošiny, kaňon modelovala miliony let. Dnes je Grand Canyon téměř 446 kilometrů dlouhý a místy až 1 600 metrů hluboký. Počasí a teploty se zde liší podle nadmořské výšky a ročního období, během léta se teploty běžně pohybují kolem 40 °C a v zimě sahají až 20 °C pod nulu. Prvním Evropanem, který zaznamenal zmínku o existenci Velkého kaňonu byl španěl García López de Cárdenas v roce 1540. První vědeckou expedici vedl koncem 60. let 19. století major americké armády a geolog John Wesley Powell. Powell označil zdejší souvrství sedimentárních hornin za otevřenou knihu zaznamenávající velký příběh. Dávno před Evropany však v oblasti kaňonu i v jeho stěnách sídlili původní obyvatelé Ameriky.

Grand Canyon je velmi hluboký a ve svém profilu odkrývá starohorní a prvohorní vrstvy hornin. Zdvih související s vlivem deskové tektoniky spolu s horotvornými procesy dal vzniknout coloradské plošině Vysoká převýšení jsou také důsledkem většího množství srážek v povodí Colorada, které však nezměnily místní vyprahlou krajinu.

Eroze a sesuvy s dalšími přírodními pochody neustále proměňují tvářnost zdejší krajiny a hloubku i šířku kaňonu. Zdvih plošiny však nebyl stejnoměrný a tak je část na sever od řeky (North Rim) o 300 metrů vyšší než část jižní (South Rim).

To, že řeka Colorado teče podél jižní části plošiny je vysvětlováno asymetrií zdvihu. Většina toků odvádějících vodu ze severní části (která má také vyšší dešťové i sněhové srážky) teče do kaňonu, zatímco většina toků z jižní části odtéká od kaňonu. Výsledkem je stále se zvětšující eroze a rozšiřování části kaňonu severně od řeky i menších kaňonů jeho přítoků v této části.

Teploty v severní části jsou průměrně nižší z důvodů větší nadmořské výšky (2 400 metrů). Během zimních měsíců jsou v celé oblasti běžné vysoké sněhové srážky. První, kdo zdolal Grand Canyon po vodě, byl v roce 1869 odvážný veterán občanské války, major John Wesley Powell a jeho 9 společníků (3 na cestě zahynuli). Propluli skrz Grand Canyon po jeho nebezpečných peřejích na 4 chatrných dřevěných lodích. Turistický ruch se začal rozvíjet na přelomu 19. a 20. stol. Národním parkem je Grand Canyon od roku 1919 a od roku 1979 je zapsán na listině UNESCO pro jeho výjimečné přírodní a kulturní charakteristiky.

Prohlídku začínáme od turistického centra Desert View (pouštní pohled) a putujeme podél kaňonu od vyhlídky k vyhlídce. Je co obdivovat a fotoaparáty opět cvakají. Věž Watchtower, která je na nejvýchodnější vyhlídce v parku - Desert View, vypadá  jako zachovalá ruina nějakého indiánského puebla ve skutečnosti jde o celkem novodobou stavbu. Byla dostavěna v roce 1933 podle návrhu architektky Mary Colter pro Fred  Harvey Company ovládající tehdy oblast Grand Canyonu. Před otevřením věže Watchtower pro veřejnost v roce 1933 vytvořil indiánský Hopi umělec vnitřní výzdobu, do níž zakomponoval původní hadí legendu Hopi Indiánů, žijící ve zdejší oblasti. Další čtyřicetiminutová fantastická podívaná. Se zatajeným dechem sledujeme „učebnicpamátkou, která se nachází podél kaňonu je Hopi House, který byl dobudován v roce 1905. Posláním budovy postavené ve stylu původních indiánských puebel nalezených na mnoha místech v oblasti amerického Jihozápadu bylo předvádět výrobu a také prodávat indiánské výrobky zahrnující i keramiku, koberečky a šperky. Dnes je uvnitř muzeum představující indiánskou kulturu oblasti a obchod prodávající stejný sortiment jak před 100 lety. Před budovou několik Indiánu v krojích hraje a předvádí domorodé tance. Na chvíli se zastavujeme a posloucháme. I při naší cestě podél kaňonu si dopřáváme čas se zastavit a jen chvíli tiše pozorovat toto dílo přírody proti němuž je i délka lidského života jen částí listu papíru v knize historie Země. Navštěvujeme také před jižním vstupem do parku, velkoformátové kino IMAX, které opravdu podařeným dokumentem představuje jedinečnost Grand Canyonu. Na plátně vysokém jako 7 patrová budova jsou nasnímány místa parku, do kterých se běžný návštěvník jen tak nedostane a kroměnezapomenutelných leteckých záběrů jsou zde zachyceny i historické události jako příchod prvních Evropanů do oblasti nebo první objevná expedice pod vedením J.W. Powella. Film je čtyřicetiminutový a byl natočen trojrozměrnými kamerami a je vybaven skvělým zvukem, takže zážitek je opravdu dokonalý.

 
 

Na závěr nás čeká třešnička na dortu, výlet letadlem nad Grand Canyonem. Míříme na místní letiště, odkud máme předplacený let nad kaňonem. Jsme tu přesně, jakžádají odletové pokyny, tedy půl hodiny před odletem. Každého nás zváží a teprve potom dostáváme palubní lístky. Do odletu si ještě můžeme prohlédnout místní obchod se suvenýry. Před nástupem do letadla máme možnost se vyfotit 

s pilotem, ale za 10 USD. To nám za to nestojí. Konečně sedíme v letadle!
Startujeme a strmě stoupáme do výšky kolem 500 metrů, dostáváme sluchátka, která nám jsou na nic, pokud nerozumíme anglicky. V dálce nad obzorem lesa se začíná rýsovat kaňon. Neletíme přímo k němu, ale souběžně, neboť nad centrálníčást Grand Canyonu letadla nesmějí. Asi po deseti minutách pilot ostře zatáčí vlevo a pro nás začíná i geologie“, jak se Grand Canyonu někdy přezdívá. Ta nádhera se nedá slovy popsat. Pilot nejprve letí nad středem kaňonu, který má v tomto místě hloubku přes 1 400 metrů a šířku kolem 24 kilometrů. Tohle že vyhloubila řeka Colorado, která se klikatí tam na dně? Přilétáme nad soutok Colorada s přítokem Little Colorado. Z vedlejšího kaňonu se do hluboce zelené barvy vody Colorada vlévá azurově modrý potok. V téhle barvě má prsty chemické složení hornin v kaňonu Little Colorada. Fotoaparáty cvakají, pilot poctivě soutok ukáže těm nalevo i napravo, a už pokračujeme napříč k severní terase kaňonu. Ta je o 300 metrů výše než ta jižní, je více rozeklaná a liší se na první pohled i porostem – převládají osiky a borovice. V zimě pak severní terasa bývá zasypána hlubokým sněhem a je nepřístupná, zatímco ta jižní je až na občasné sněhové přeháňky přístupná celoročně. Jsme opět nad kaňonem, tentokrát západně od Tusayanu. Opět jedinečné divadlo znásobené stíny malých obláčků na obloze. Ani jsme se nenadáli a přistáváme.
Na ubytování přijíždíme ve večerních hodinách do městečka Flagstaff, hotel Aspen Inn Suites. Největší zajímavostí Flagstaffu je to, že leží na trase notoricky známé a kultovní americké silnice Route 66, která vede od západního pacifického pobřeží až na východ k Atlantiku.

Ráno nás čeká v kraji rudých skal městečko Sedona.

 Sedona

Sedona je jedna velká umělecká kolonie: spousta galerií, workshopů, obrazy a sochy kam se člověk podívá a nad níž se tyčí červené pískovcové formace. Dopřáváme si čas na konečně dobrou kávu v porcelánovém šálku a kocháme se výhledy na červené skály. Na celé naší cestě se nám opravdu málokdy podařilo pít kávu jinak než z plastových kelímků. Rovněž snídaně nám byly servírované na plastových talířích a s plastovými příbory. Plasty se hodí do koše a je vystaráno, ovšem přeci jen to není ono.

V cestě pokračujeme po Apache Trail, krajem jako vystřiženým z westernových příběhů. Projíždíme přes divoké kaňony porostlé kaktusy a kolem jezer v horách. Eva opět přesně ví, na které vyhlídce má zastavit a které kaktusy jsou nejfotogeničtější. Projíždíme kolem jezera Apache Lake, které je vyhledávanou rekreační destinací a navštěvujeme město duchů

 Goldfield

 Goldfield vznikl východně od města Phoenix krátce po objevení ložiska zlata v roce 1892. Největší důl nazvaný Mammoth Mine dokázal v průběhu 5 nejbohatších let uživit město, které se v té době chlubilo až 4 tisíci obyvateli. O jejich pohodlí se staraly 3 salony, hotel, kovárna, pivovar a škola. Za celou dobu těžby vydal důl zlata za tehdejší 3 miliony dolarů. S postupným vyčerpáváním ložiska však město začalo pomalu slábnout, až po několika pokusech o oživení zaniklo v roce 1926 úplně. V současnosti drží Goldfield při životě turisté, kteří chtějí navštívit udržované prostředí staré důlní osady. Kolem prašné hlavní ulice stojí originální budovy, jejichž části byly zrestaurovány podle dochovalých dobových plánů a fotografií. Uvnitř se usídlilo několik obchodů a galerií, kovář zde stále vyrábí podkovy a kování způsobem, jako jeho předchůdce před více než 100 lety. Restaurace Mammoth Steak House nabízí dobové speciality z nichž je nejvíce vyhlášený propečený steak. Jediná úzkorozchodná železnice fungující v Arizoně vozí zájemce po okolí města skrz pouštní krajinu prorostlou vysokými kaktusy saguaro.
Nocleh máme zajištěný v hotelu The River Park Inn v Tusconu.

Ráno, ještě před návštěvou „pohřebiště“ letadel a muzea letecké techniky v Tusconu a navštěvujeme Missii San Xavier,

nazývaná

“bílá holubice pouště”, což je nejstarší španělská katolická funkční mise v USA. Byla založena v r. 1692 jezuitským misionářem Franciscem Kino a je to i jediné místo, kde si lze vyslechnout kázání v indiánské řeči kmene jménem Tohono O’odham. Jejím centrem je překrásný kostel, který je považován za nejzdobnější a nejrozkošnější kostel ve španělském stylu v USA. Vypadal opravdu pěkně a jeho bílé zdi krásně mění barvu podle světla slunce.

Katolický klášter San Xavier s muzeem připomíná rozporuplnou historii křesťanské mise mezi indiány. V okolí kláštera, podobně jako po celé Arizoně, jsou rozesety indiánské rezervace. Pohled na ně však neúprosně připomíná tragický dopad kolonizace na původní obyvatelstvo. V převážně chudinských, neuklizených vesničkách s očividně nezaměstnanou většinou osadníků bijí do očí jen drahá auta, jediná hmatatelnější známka vládní podpory této menšiny.

 Prima Air Museum

Toto jedinečné muzeum vzniklo díky nadšení vysloužilých vojáků – letců ze zdejší letecké základny. Z „pohřebiště“ letadel, na kterém u Tucsonu odpočívá tisíce letadel od strojů z druhé světové války po ty čerstvě vyřazené, vybírají nejzajímavější kousky, které se soustřeďují v tomto muzeu. Zde procházejí rekonstrukcí a jsou zařazovány mezi exponáty. Na volné ploše stojí desítky skvělých letadel dopravních i vojenských, v několika klimatizovaných hangárech jsou uchovávány největší skvosty, zejména stroje z doby druhé světové války. U pokladny dostanete soupis všech letadel s popisem, každý stroj má své číslo, skoro na všechny si můžete sáhnout. V muzeu se nachází okolo 275 letadel a vrtulníků. Exponáty jsou umístěné podle druhů. Dopravní letadla, transportní letadla, cvičné, hydroplány, stíhací letadla, bombardéry a samozřejmě vrtulníky. Hlavní atrakcí je nejrychlejší letadlo na světě, špionážní SR 71 – Blackbird.  Lockheed SR‑71 byl technickým zázrakem sedmdesátých let. Jeho zkušební lety probíhaly na přísně tajné základně Groom Lake AFB společnosti Lockheed v nevadské poušti, nazývané též jako Area 51. SR‑71 dokázal dosáhnout rychlosti, o které se tehdejším konstruktérům ani nesnilo. Díky své schopnosti dosáhnout rychlosti tří Machy a vystoupat do výšky 30 km byl nesestřelitelný tehdejšími protiletadlovými střelami. Při svém průzkumném letu dokázal proniknout hluboko do nepřátelského území. Jeho černý nátěr částečně pohlcoval radarové záření, čímž si jako první letoun vysloužil přívlastek stealth. Díky tomuto nátěru se přezdíval Blackbird, nebo častěji Habu díky podobnosti boční siluety s jedovatou zmijí. Ani po 51 letech od svého prvního letu a 23 letech od ukončení služby nebyly odtajněny podrobné technické údaje. To jen dokládá jedinečnost tohoto letounu.
Je zde i dopravní  letadlo  prezidenta  Kennedyho a Johmsona z let 1961 – 1965. V expozicích v hangárech je také mnoho zajímavých exponátů včetně meteoritů a měsíčního kamene. Do některých strojů lze také vstoupit a prohlédnout si interiéry včetně známého prezidentského letadla Air Force One. Na volné ploše je však velké vedro a oběhnout s fotoaparátem všechna letadla je dost náročné. Miladka s Jiřinkou to vzdaly a odešly raději do klimatizované haly. Ale co člověk neudělá pro fotky. V blízkosti muzea se nachází asi největší „skladiště“ vojenských letadel na světě. V aridním prostředí jižní Arizony jsou tu bezpečně zakonzervovány tisíce stíhaček, vrtulníků, bombardérů a dalších letadel, která lze v případě nutnosti během několika dní uvést do provozu. Pohled na řady F-16tek nebo těžkých bombardérů B-2 je opravdu fascinující až děsivý.

V cestě pokračujeme opět krajem obřích kaktusů a projíždíme rezervacemi několika indiánských kmenů. Za volanty nemnoha aut, která jsme cestou potkali, opravdu seděli převážně typičtí indiáni. Neminul nás ani průjezd checkpointem pohraniční policie, která zde kontroluje, zda vozidla nepřeváží Mexičany uprchlé přes nedalekou státní hranici. Všichni jsme kontrolou prošli na první pohled a můžeme jet dál. Ubytování máme v  B.W.Coronado Motor Hotel v městě Yuma, ležícího na řece Colorado za hranicí Arizony. Časně ráno odjíždíme do San Diega a první návštěva patří ostrovu Coronado.

 San Diego

San Diego. Město ležící na jihozápadním pobřeží Spojených států ve státu Kalifornie, je domovem více než 1,3 milionu obyvatel. San Diego je jiné, než Las Vegas, nebo Los Angeles. Poblíž San Diega se nachází například nejstarší sídliště na Americkém kontinentě – Salton Sea. Současně se zde po napadení Pearl Harboru soustředilo velké množství Americké armády. Sídlí zde vrchní štáb Americké pacifické flotily. V centru San Diega vede ulicemi železnice z 18. století, což je na americké město velice neobvyklé – a vůbec neobvyklé je i to, že jsou zde železniční přejezdy. Za normálních okolností se totiž železnice a silnice nikde v Kalifornii nekříží, všechna křížení jsou mimoúrovňová.

 CORONADO

či Coronado Island je velmi bohaté město, rozkládající se něco málo přes 8 km od centra města San Diega, uprostřed zálivu San Diego Bay na poloostrově, který je k pevnině připojen velmi slabounkou šíjí, zvanou Silver Strand. „Coronado“ je španělský výraz pro „korunovaný“. V roce 1885 zakoupil zdejší půdu obchodník Elisha Babcock ml. a rozhodl se na ní vybudovat letovisko světové úrovně.
Dnes se Coronado pyšní nejexkluzivnějšími sídly v širokém okolí, butiky, hotely a restauracemi. Pobřeží lemuje krásná písečná pláž, na jejímž jižním konci se nachází Hotel del Coronado.
Hotel del Coronado
je jednou z nejstarších a největších celodřevěných budov ve státě California. Když se v roce 1888 slavnostně otevřel, byl největším hotelovým komplexem na světě a také prvním na světě s elektrickým osvětlením. Stavba hotelu se rozběhla v roce 1887. Jako materiál bylo použito dřevo z okolí města Eureka v severní Californii.

Protože na ostrově nebyl zdroj pitné vody, musela sem být přivedena z pevniny pomocí potrubí, nataženého pod zálivem San Diego Bay. Dráty prvního elektrického vedení byly taženy uvnitř plynových trubek, pro případ, že by elektřina selhala. Nad její konečnou instalací dohlížel sám Thomas Alva Edison. V roce 1904 se sem vrátil, aby se zúčastnil prvního rozsvícení vánočního stromku v USA.

Mezi významné hosty, kteří v minulosti využili zdejších služeb, byli například už jmenovaný T. A. Edison, dále Charlie Chaplin a celá řada amerických prezidentů, z těch nejznámějších W. H. Taft, F. D. Roosevelt, J. F. Kennedy, G. H. W. Bush i G. W. Bush, B. Clinton, Barack Obama a mnozí jiní. V hotelu se také natáčel velmi známý film „Někdo to rád horké“. Ostrov je opravdu kouzelný a máme možnost zde aspoň chvíli relaxovat a nasávat vůni oceánu.

Následuje návštěva letadlové lodi

 USS Midway.

Vojenská letadlová loď USS Midway byla uvedena do provozu v létě 1945 a posádku tvořilo 4500 pracovníků. Zúčastnila se například Vietnamské války a sloužila ještě v době války v Zálivu do února 1991 a následně roku 1992 byla vyřazena ze služby. Nyní slouží od roku 2004 jako vojenské muzeum. Na lodi je několik desítek vojenských letadel. Pokud bychom uměli řeč, můžeme si poslechnout poutavé vyprávění některých veteránů. Tito veteráni mají připravené vyprávění doprovázené prezentací z vytištěných obrázků. Můžeme dovnitř do vrtulníků a do letadel.  K dispozici je 18 palub celkem,což odpovídá 20ti podlažní budově a existuje spousta schodů, které se musí vylézt. Lze ji rozdělit do tří hlavních oblastí-"Město na moři", "Člověk a stroj" a "na střeše". Můžeme si prohlédnout srdce řízení lodi, technické sekce, rádio místnost, ubikace důstojníků a vojáků včetně praní prádla, jídelny, kuchyně, pošty a vězení. Máme dojem, že se ocitáme v reálu, všude jsou námořníci, v kuchyni kuchaři a v jídelně bufet s chlebíčky a zákusky, jeden chudák voják je převeden před dozorčího a druhý sedí ve vězení.  Letadlová loď byla pro nás velký zážitek. Američané jsou mistři v provozování jakékoliv show. Tato letadlová loď se objevila i řadě filmů, jedním z nich je i známý Hunt for Red October (Hon na ponorku Rudý Říjen) se Seanem Connerym. Opouštíme loď a míříme do nejstarší šásti města.

 Old Town

je nejstarší částí města San Diego. Rozkládá se u úpatí kopce Presidio Hill. Kolem roku 1830 čítala komunita na 40 chýší a několik větších domů z adobe (z nepálených, na slunci sušených cihel z jílu a písku). V centru parku se rozkládá travnaté náměstíčko, kde se v historii konaly slavnosti a různé obřady. Kolem dokola stojí staré domečky, uvnitř kterých vždy najdeme různé výstavky, cedulky s popisky, seznámíme se též s historií stavby. Součástí interiérů jsou také krámečky s mexickými řemeslnými výrobky a suvenýry. Ty ještě ve větší koncentraci najdeme ve zdejším nákupním centru Bazaar del Mundo, v severním rohu Plazy. Rozhodně, a to je nutné předeslat, nesmíme opomenout vyzkoušet něco z místních mexických dobrot. Výběr autentických restaurací a kaváren je opravdu veliký. Neodolali jsme a zastavili se na místní specialitu – míchaný nápoj Margaritu.  Chutnal božsky. Říká se, že Návštěva San Diega by nebyla úplná, pokud bychom nestrávili alespoň několik málo hodin v jeho proslulém vodním světě.

 Sea World

Tento tématický zábavní park byl založen v roce 1964 čtyřmi absolventy univerzity UCLA (University of California Los Angeles). Muži zde původně měli v úmyslu vybudovat podvodní restauraci, ale jelikož tato myšlenka byla velmi těžko technicky zrealizovatelná, rozhodli se nakonec pro vodní zoologický park.
Dnes zabírá SeaWorld na 60 hektarů pobřeží zálivu Mission Bay. Můžeme zde navštívit bezpočet představení, jejichž hlavními protagonisty jsou dokonale vycvičení vodní živočichové všeho druhu, od delfínů přes velryby, žraloky, želvy, vydry, tuleně a další. Také se zde můžeme svézt nad zálivem na „lanovce“ Bayside Skyride nebo se na celý park podívat z výšky 98 m z vrcholu věže Skytower.
Navštívili jsme hlavní atrakcí zvanou  Shama Show, neboli vystoupení kosatek, které předčí všechna očekávání. Pohled na plující a do výše skákající kosatky je skutečně zážitkem. Jsou obrovské, a při tom neobyčejně elegantní. Druhýn představením byli velké hvězdy – delfíni. Předváděli nejrůznější akrobatické kousky. Ještě že jsme poslechli Evu a posadili se do vyšších řad, protože ti co seděli v prvních řadách byli od delfínů úplně mokří.
Prohlížíme si  také bazény se žraloky, vydrami, želvami a akvária s běluhami a kapustňáky. Návštěvníci zde mají jedinečnou příležitosti krmit kosatky, tuleně nebo si pohladit rejnoky a hvězdice.

A už nás čeká závěr celé cesty – Los Angeles, kde budeme trávit dvě noci v hotelu B.W. South Bay v části Lawndale.

Los Angeles

Zmínka o Los Angeles evokuje místa jako Hollywood, Beverly Hills či kilometrové pláže ze seriálu Pobřežní hlídka. To vše tu najdeme, ale je to jen zlomek kalifornské megapole. Město je kromě zábavního průmyslu hlavně industriálním kolosem, finančním centrem a největším americkým přístavem. Los Angeles tvoří desítky menších měst propojených pavučinou dálnic a bulvárů. Jeho rozloha je ohromná, pěšky se moc daleko nedostanete a tak je pro většinu obyvatel jasnou volbou automobil. Současné Los Angeles má v aglomeraci 15 miliónů obyvatel, dobrá třetina jsou španělsky mluvící lidé hispánského původu, takže si zde někdy můžete připadat spíše jako v Mexico City než ve Spojených státech. Jednotlivé oblasti města se hodně liší - nejbohatší část Los Angeles je severozápad, kde se nachází čtvrti prominentů, naopak nejhorší situace je jižně od centra v oblasti South Central. To je oblast obývaná hlavně přistěhovalci, kde řádí gangy a čtvrti jako Compton nebo Watts vykazují ve statistikách kriminality dlouhodobě nejhorší čísla z celých Spojených států.

Po snídani první naše cesta vede do centra. Sedíme v jednom z desetitisíců aut, které po ránu míří k centru Los Angeles. Čím blíž k centru, tím jsou silnice zaplněnější  až nakonec auta jen popojíždějí. To se nás ale netýká.  Jedeme svižně v pruhu vyhrazeném pro auta s více pasažéry a míjíme stojící kolony. Podivujeme se, že američtí řidiči volný pruh nezneužívají, to u nás by se rychle zaplnil a ztratil by smysl, tady se však předpisy dodržují. Silnice v LA jsou extrémně zatížené a jejich povrch za moc nestojí, dálnice protkávají město do všech světových stran a někde jsme  napočítali až dvacet jízdních pruhů vedle sebe. Na Los Angeles se nám líbila rozlehlost, hodně prostoru, široké bulváry, kolem nich pruhy trávníků a keřů, rozptýlená zástavba. Většina domů je ze dřeva, běžně se tak staví až pětipatrové domy.

Musím říct, že první můj dojem z Los Angeles bylo zklamání. Celý život jsem si představovala např. Chodník slávy se jmény herců jako něco velkolepého a divadlo, kde se předávají Oskaři a herci z limuzin vstupují po červeném koberci, jako něco impozantního. Zatím chodník slávy na Hollywood Boulevard je opravdu obyčejný chodník, po kterém denně projde tisíce lidí a po slavných jménech se šlape. Je zde až 2 000 hvězd se jmény známých osobností filmového světa. První hvězdu zde položili 8. února 1960 pro herečku Joanne Woodwardovou.

Navíc to neznamená, že jméno na Chodník je vyryto jen světoznámých hercům za jejich herecké výkony. Podmínkami, které jsou potřeba k získání hvězdy, jsou souhlas k uspořádání ceremoniálu a zaplacení 25 000 dolarů k tomuto ceremoniálu.
A vstup do divadla, kdybych ho měla hledat sama, tak je normálně ze silnice a určitě bych ho přehlédla.  Přesto jsme po oskarových schodech vystoupali a vyfotili se před vstupem do „Kodak Theatra“. Dolby Theatre bylo otevřeno 9. listopadu 2001 jako nové domovské divadlo pro předávání cen Oscar. Jeho 74. ročník zde proběhl hned na počátku roku 2002 a pro více jak miliardu lidí, která sledovala slavnostní ceremoniál, se divadlo Dolby stalo jedním ze symbolů výroční ceny Akademie. Budova již od počátku měla plnit funkci hlavně reprezentační a její design se měl nést v "oscarovském" duchu. Divadelní sál je schopen pojmout 2200 osob na živá divadelní představení a až 3401 diváků na slavnostní ceremoniály a koncerty. Pro další návštěvníky jsou připravena tři patra balkónů, jejichž unikátní řešení zaručuje dobrou viditelnost i z těch nejzadnějších míst. Divadelní lóže se skládají z 24 boxů se čtyřmi až šesti sedadly. Jeviště, které patří mezi největší ve Spojených státech, je široké 36,5 metrů a do zákulisí zasahuje do hloubky 23 metrů. Dominanci sálu tvoří zvláštní těleso na stropě, obecně nazvané "tiara". Ve skutečnosti se jedná o oválný lustr, který je propleten s menšími ovály po celé ploše stropu. Stříbrně natřený lustr má hlavně za úkol zakrýt mohutnou stropní konstrukci pro reflektory. Když se v divadle právě nekoná předávání Oscarů, hostí Dolby Theatre velký počet umělců, filharmonií a slavnostních ceremoniálů. Na jevišti se již objevili světoví umělci, jako například Prince, Christina Aguilera či Céline Dion a byl zde odehrán nespočet Broadwayských muzikálů, tanečních show a oper.
Mann´s Chinese Theater – Mannovo čínské divadlo, postavené ve stylu čínských pagod a chrámů s výjevy draků a lvíčků. Místo konání filmových premiér.
Hollywood and Highland – nákupní a zábavní moderní komplex, otevřený v roce 2001.
Kodak Theater – právě zde od roku 2002 probíhají ceremoniály předávání filmových Oskarů.
Kousek přes silnici je Hollywood Roosevelt Hotel. Hotel byl otevřen v roce 1927 a mezi nejvýznamnější hosty, kteří tu pobývali, patřili Marilyn Monroe, Ernest Hemingway nebo Clark Gable. 16. května 1929 se zde v sále Blossom Room uskutečnilo historicky první slavnostní předávání Oskarů. Mohli jsme si prohlédnout nádherný foyare a sál, kde proběhlo první předávání Oskarů. Tento sál je opravdu malý a dnešním nárokům již nevyhovuje.
Dále se na ulici nachází Mann´s Chinese Theater neboli Mannovo čínské divadlo. Jedna z nejpozoruhodnějších ikonických památek Hollywoodu a místo konání největších filmových premiér. Tuto svérázně architektonicky řešenou budovu, vystavěnou ve stylu čínských pagod a chrámů s výjevy draků a lvů, založil v roce 1927 Sid Grauman. Jemu se také zrodila v hlavě myšlenka, aby hvězdy filmového plátna po návštěvě svých galapremiér v jeho exotickém divadle zvěčňovali své otisky rukou a nohou do měkkého cementu před divadlem.
Zmírnit šeď, špínu i kriminalitu v centru Hollywoodu má nový komplex obchodního centra, hotelu a multiplexu nazvaný Hollywood & Highland. Má rozlohu přes 60 tisíc čtverečních metrů, byl postaven za 615 milionů dolarů a jeho součástí je například i šestipodlažní parkoviště pro tři tisíce osobních aut. Centrální plochu pojmenovanou Babylon Court pojali architekti jako repliku dekorací ze slavného velkofilmu Intolerance, který režisér D. W. Griffith dokončil roku 1916. Součástí výzdoby jsou tak například vysoké sloupy s bílými slony na vrcholu. Odsud máme poprvé výhled na nápis H-O-L-L-Y-W-O-O-D na stráni nad Los Angeles, který se objevuje v mnoha filmech, jelikož je na něj vidět z oken největších filmových studií. Nápis dlouhý 100 m se skládá z písmen vysokých 15 m vyrobených z betonu a oceli a bývá považován za tradiční symbol města. K písmenům se nesmí pod pokutou a prostor hlídají kamery. Představitelé města z důvodů šetření nákladů na údržbu nápisu jej chtěli odstranit, ale od obyvatel se zvedla vlna odporu a nakonec nápis zůstal na svém místě.

Další zastávka je Beverly Hills.

Čtvrť Beverly Hills se rozkládá v západní části Los Angeles a jejími obyvateli jsou převážně filmové hvězdy a nejrůznější celebrity. Můžete zde proto okukovat milionářské vilky, před nimiž parkují nejdražší modely aut a které mají v zahradě bazén o velikosti půlky fotbalového hřiště.  Beverly Hills je považováno za samostatné město mající vlastní zákony a předpisy. Je čistější než Hollywood, trávníky tu mají udržované a keře sestřižené. Nejčastější a levnou pracovní silou, která se o toto stará jsou mexikánci. Bezmála v každé ulici najdete trochu jiné stromy. Věhlas této čtvrti nastartovali zřejmě herci Mary Pickfordová, Douglas Fairbanks a Charles Chaplin. Pořídili si tady domy. A následovaly je další hvězdy. Kolem slavné nákupní třídy Rodeo Drive roste koncentrace luxusních aut včetně rolls-royců. Míjíme nablýskané obchody s kosmetikou, šperky nebo s módními novinkami předních světových značek jako jsou Gucci, Christian Dior, Cartier apod., stejně jako špičkové restaurace. U modelů budete marně hledat cenovky. Cena je něco, co tady nehraje žádnou velkou roli. Dovnitř navíc nelze vejít jen tak. Zákazníci se obvykle musí objednat, aby se jim personál mohl patřičně věnovat. Na konci Rodeo Drive stojí obrovský hotel bez označení. Jeho jméno najdeme na malé lesklé ceduli u vchodu. Proč až tam? Každý přece ví, že tohle je vyhlášený Beverly Wilshire Hotel, v jehož kulisách se odehrával kasovní trhák Pretty Woman s Julií Robertsovou a Richardem Gerem. Neodoláme a vejdeme si prohlédnout aspoň halu a navštívíme WC, které je velké jak hala normálního hotelu obložená krásným mramorem a kde jsou zlaté kohoutky. Za zmínku stojí také vysoké palmy, které mají korunu jen na vršku. Udržování těchto palem je velmi náročné. Uschlé listy se musí postupně od spodu osekávat. A při jejich výšce je jasné, že bez požárního žebříku to nejde. A těchto palem je v Los Angeles požehnaně. Eva nás veze na kopec, odkud máme nádherný výhled na město, fotíme nápis Hollywood  a moderní přírodní amfiteátr z r. 1922, který je letním sídlem  losangeleské filhamorie. Jeviště je ve tvaru lastury. V letech 1964 a 1965 zde koncertovali The Beatles.

Závěr dne Eva ukončuje tím, co někteří z našeho osazenstva už netrpělivě očekávají. Je to návštěva nákupní zóny s outlety. Spousta butiků, chvíli trvá, než se zorientujeme, ale stejně s Miladkou nakupujeme jen pro vnoučata. Miladka nemá nervy pro sebe vybírat a zkoušet a mně zase nezbývá peněz. Ale sem tam jsme padli na naše spolucestující, kteří nadšeně nakupovali značkové věci. Nakonec jsme byli rádi, že jsme zpět v hotelu, ani jsme nestihli si něco koupit na večeři a je před námi poslední noc v Americe.

snídani vyrážíme brzy, Eva je znalá a snaží se co nejdříve dojet na návštěvu 

Universal Studios

Je to pro to, abychom se co nejdříve zařadili do fronty na vláček, který nás proveze filmovým zákulisím. Ještě jsme to stihli celkem dobře, za námi se tvoří velká fronta. Vláček je vybaven nejmodernějšími zvukovými a obrazovými systémy, projíždíme ateliéry a filmovými scénami. Lokomotiva táhne čtyři vagónky (na pneumatikách) a během hodiny ujede po členitém areálu filmových studií pár kilometrů.  Projíždíme ulicemi z různých filmů a ocitneme se uprostřed působivých filmových scén. Např. ve filmech Čelisti, Jurský park, King Kong atd. Jsou tam sety ulic v New Yorku, Itálie, Mexica, Motel, ve kterém Hitchcock natáčel Psycho. Jenom ještě umět anglicky, víc bychom pochopili.

Z desítek zastavení jsou to např. tyto:

Povodeň - zničehonic se valí na stojící vláček obrovská vlna vody a vypadá to, že vlak smete, gejzíry cákají na návštěvníky, voda však dosáhne jen úrovně vláčku a ztratí se stejně rychle, jak přišla.

Auto – z ničeho nic výbuch, obrovský požár, auto hoří. Nebo bouračka dvou aut. Vypadá působivě, ale auta zvedá hydraulická noha a různě jimi třepe.

Žralok - jedete po hrázi rybníka a těsně vedle vás se vynoří žralok (maketa), v prvním okamžiku velký úlek.

Zemětřesení - vjedete do budovy, vrata se zavřou, tma, podlaha se s vlakem začne natřásat, světla blikají a hasnou, jakýsi kamion se převrátí a padá na Vás, těsně před Vámi se zastaví.

Letadlo - velké dopravní letadlo naaranžované po tragickém dopadu na zem, z vraku se kouří, turbína se ještě točí...

Iluze - vjedete do tunelu, dveře se zavřou, ve tmě promítají na stěnu pohybující se příšery a King Konga a získáte dojem, že už se na vás sápou a je s vámi konec ... Všichni výskají, křečovitě se drží madel, sem tam někdo spadne ze sedadla, přestože vagón se ani nehne, velmi sugestivní.

Ještě jedna zajímavost, která nás upoutala – parkoviště kočárků. Nevím jak by to dopadlo u nás, ale zřejmě se tady nekrade. Po skončení jízdy se vrháme do atrakcí a show, kterých je tady spousta. Úplný blázinec. Např.

Jurský park - plujete s 20 lidmi v člunu, unáší Vás pomalá umělá řeka. Blížíte se k vratům, ty se otvírají a vplouváte do pravěku. Velmi působivé a věrné:  Přesličky, opar nad vodou, pohybující se brontosauři a ještěři, nádherný zážitek. Pak ale vplouváte do jakési temné sluje a naprosto nečekaně se člun s Vámi propadá téměř střemhlav do hloubky dvaceti metrů. Šílený je okamžik, kdy příď člunu klesne, spatříte tu hloubku a prožijete nečekané beztíží volného pádu. U cíle vodní cesty jsou všichni ještě v šoku, ale vítá nás paní v dresu Jurského parku s typickým americkým nadšením a nasazením, návštěvníci pod její taktovkou v euforii zpívají, tleskají a vystupují z člunu přímo do obchodu mezi suvenýry Jurasis park. 

Mumie - rychlodráha, řítíte se na vozíku velmi rychle potmě, promítají se příšery, pak se jede pozpátku, značné přetížení, jen pro otrlé a zdravé.

Velmi oblíbenou atrakcí inspirovanou filmem či seriálem Simpsonovi je Krustyland, virtuální horská dráha, která byla vyhlášena nejlepší novou atrakcí pro rok 2008. Projedete na ní Springfieldem skrz na skrz. Vše je dokresleno originálními hlasy všech postaviček ze seriálu. Videoprojekce překonává čtyřikrát standard HD.

Pokud vás ani jeden z těchto filmů nikdy moc nelákal, můžete navštívit i atrakce inspirované Terminátorem či  Shrekem 4D, kdy celkový prostorový dojem dokresluje šplíchající voda, šimrající vzduch a hýbací sedačky.

Bohužel, žádnou z těchto atrakcí jsem neviděla, Nikdo se nechtěl se mnou zúčastnit. Hlavně je odradilo, že hned u vchodu se musely odevzdat všechny věci, tj. kabelky, fotoaparáty a pod. K zábavnímu parku Universal Studios těsně přiléhá promenáda Universal City Walk. Je tvořena ulicí obchodů a restaurací, barů, nočních klubů a kin. Jejich unikátní fasády navrhl v roce 1993 americký architekt Jon Jerde. Dnes je místo známé jako zábavní Mekka jižní části Californie.

Vidět nějaké filmové studio v Hollywoodu a vidět Las Vegas bylo vždycky moje přání, které se mně splnilo, i když jsem tomu nikdy nevěřila a rozhodně mně nezklamaly. Mám prostě ráda show a tu Američané ovládají.

Čeká nás poslední část zájezdu a to je Santa Monica Beach.

Santa Monica - městečko s nádhernou pláží dnes přímo propojené s Los Angeles, jehož obyvatelé sem o víkendech jezdí odpočívat. Středem společenského života je na obrázku viditelné molo u něhož také končí legendární silnice Route 66 začínající v Chicagu a která končí právě v Santa Monice. Spisovatel John Steinbeck ji trefně přezdíval Matka cest. Je v provozu od dvacátých let minulého století a propojuje východní a západní pobřeží Spojených států. Jejích téměř 4000 kilometrů nahradilo změť nepřehledných cest a dlouhou dobu byla nejvýznamnější dopravní tepnou v USA. Dnes se rozpadající silnici snaží zachránit nadšenci.

Na plážích se natáčel seriál Pobřežní hlídka. K dispozici je zábavní park s obřím ruským kolem a horskou dráhou. Tady doslova nasáváme atmosféru a kocháme se pohledy na oceán, pozorujeme rybáře při lovu a plameňáky, kteří čekají co jim odpadne, dopřáváme si kávu a prostě relaxujeme.   
Více než zábavní park s obřím ruským kolem přitahuje turisty slavná silnice "Route 66", která končí právě v Santa Monice. Spisovatel John Steinbeck ji trefně přezdíval Matka cest. Je v provozu od dvacátých let minulého století a propojuje východní a západní pobřeží Spojených států. Jejích téměř 4000 kilometrů nahradilo změť nepřehledných cest a dlouhou dobu byla nejvýznamnější dopravní tepnou v USA. Dnes se rozpadající silnici snaží zachránit nadšenci.

Odpočíváme v pěkném parku s palmami a připravujeme se na cestu na letiště a opět přes Londýn domů. Tečkou zájezdu je letiště v Londýně, kdy po posledních nákupech v letištních obchůdcích se Ivan svěřuje, že má narozeniny a zve nás na kávu. Ve večerních hodinách přistáváme v Praze a těšíme se na domov.

 

Foto prezentace z Ameriky je uložena v sekci "Fotografie"