Island je zvláštní kus světa. Daleko v Atlantiku, dotýká se severního polárního kruhu a do Grónska je odtud blíže než z Prahy do Bratislavy. Island, to je země rozmanité a především téměř nedotčené přírodní krásy. Je to země ledovců, sopek, gejzírů a geo-termálních pramenů, fjordů, vodopádů, pastvin, vysokých nedostupných hor ale i da-lekosáhlých lávových pustin. Obklopený nekonečným oceánem, jehož vlny brázdí největší savci této planety velryby a jehož pobřeží obývají tisíce rozmanitých ptáků.
Jenže zároveň doslova leží u zrodu evropské i severoamerické pevnivny. Zatímco pod Islandem se ze žhavého nitra Země pomalu vynořují a formují zemské desky, jeho povrch zdobí mohutné ledovce. Oheň a led tu tvoří neoddělitelný celek. Island je zkrátka horká země s ledovou tváří.
Z celého ostrova, velkého 103 000 km2 je prakticky osídlen pouze více či méně širo-ký pobřežní pás, který po celém obvodu protíná hlavní dopravní tepna, 1 400 km dlouhá silnice. My jsme ujeli pronajatým autem celkem 1 800 km. auto řídil náš ve-doucí - ing. Rádl. Mělo to výhodu v tom, že jsme zastavili kde jsme chtěli a kdykoliv, když se nám po cestě něco líbilo. Náš vedoucí byl skutečně obětavý, i když na řízení takového auta neměl řidičák, ale to nám řekl, až když auto vrátil do půjčovny. Roz-hodně se neobtěžoval zamykáním auta, když jsme odešli na prohlídku. Také na letišti jsme prošli aniž by nás vůbec někdo zahlédl jak z pasové, tak celní kontroly. A to v r. 2003, kdy jsme cestu podnikli, byla ještě pro nás vzácnost.
Ráno nás v Reykjaviku přivítalo pěkné slunné počasí a my jsme vyrazili na objížďku ostrova směrem na východ. Nejdelší vzdálenost sever-jih je 300 km, západ-východ 500 km, délka pobřeží je 6000 km. nejvyšší vrchol je Hvannadalshnúku 2119 m, dal-ších 3000 km2 tvoří jezera, 11000km2 lávová pole a 4000 km2 písčiny.
Nejznámější erupce sopky byla Surtsey v l. 1963-1966, Hekla v r. 1991 a sopka v ma-sívu Vatnajökullu r. 1996. Je zde 250 termálních oblastí s gejzíry. Průměrná teplota pramenů je 75 st.
Rozloha stromového porostu je minimální, zalesněno je méně než 2% rozlohy země. Na Islandi žije 240 druhů ptáků, z toho 72 zde žije trvale. Typickými představiteli jsou bouřňáci a papuchalkové.
Na Islandu jsou pouze léta a zimy. V nejteplejších dnech na jihu teploty málokdy vys-toupí nad 15 st.C. Na severu je to 5-10 st.C. Zimy jsou mírné, nejchladnější měsíc je leden a sprůměrnou teplotou -0,5 st.C. Charakteristické je střídání polárního dne a nocí. Např. o vánocích je světlo jen půlhodiny. Typické jsou krátké a vydatné deště. měli jsme štěstí, pršelo nám jen chvíli jednou dopoledne. Hustota osídlení je 2,5 oby-vatele na km2. 3/4 obyvatel žije ve vlastních domech, které jsou bílé a velice čisté se střechou barvy zelené, modré nebo červené. někdy mají střechu zarostlou mechem. Všude je úžasná čistota. Každý pátý Islanďan studuje nebo je absolventem vysoké školy. Na 1000 obyvatel připadá 500 aut. Železnice zde neexistuje a autobus jezdí jen zřídka. 20% obyvatel se zabývá lovem ryb a její zpracováním. Typický pro Island je chov ovcí, hovězího dobytka a islandských koní. Zelenina a ovoce se pěstuje ve skle-nícich a 35% obyvatelstva je zaměstnáno ve službách a obchodu.
Ostrov objevil řecký plavec Pytheos v r. 325 př.n.l. V 8. a 9. stol. žili na ostrově mniši z Irska.
Doba trvalého vikinského osídlení se datuje mezi léta 870 a 930. Prvním skutečným Islanďanem se stal Nor Ingólfur Arnarson. Na Island připlul v roce 871, a jak vyžado-vala pohanská tradice u urozeného Vikinga, vhodil do moře sloupky z náčelnického křesla a usadil se tam, kde vypluly na břeh. Tato praxe byla tehdy běžná a někdy tr-valo celé roky, než osadníci prozkoumali pobřeží a sloupky našli. Po průzkumu již-ního pobřeží se Ingólfur v roce 874 usadil v zátoce, kterou pojmenoval Kouřící - pod-le stoupajícího kouře ze zdejších pramenů. Tak byl založen Reykjavík. V dalších le-tech kolonizace pokračovala neuvěřitelně úspěšně a rychle, takže v roce 930 na ostro-vě žilo už 60 tisíc lidí. Aby získali pastviny a stavební dříví, vykáceli na ostrově prak-ticky veškeré lesy (rostly tu hlavně břízy a vrby).
Spory mezi obyvateli se zprvu řešily válkami nebo na lokálních sněmech. V roce 930 byl na základě potřeby jednotné vlády vytvořen zemský sněm, kde se všichni obyva-telé každý rok na dva týdny sešli a rozhodovali hlasováním. Tento na svou dobu velmi neobvyklý a velmi pokrokový způsob vlády vydržel po dlouhou dobu, možná proto, že seveřané měli ze svých rodných zemí špatné zkušenosti s autoritativními panov-níky.
Jako nejvhodnější místo pro konání národního sněmu (Alping) byl vybrán rift oddělu-jící evropskou a americkou litosférickou desku - Pingvellir (Thingvellir), což znamená v překladu „sněmovní plán“. Řečníci tu mohli mluvit z úpatí vysoké skalní stěny, na vyvýšeném místě seděl i předsedající. Hlasovalo se o záležitostech významných pro celý ostrov, přednášely se zákony, vynášely rozsudky a konaly popravy.
Na sněmu směli hlasovat jen muži, ale zúčastnit se mohl každý, takže se tu také dom-louvaly sňatky, vedla se obchodní jednání a konaly turnaje. Dramatické bylo jednání v roce 1000, kdy byli zástupci nesmiřitelně rozdělení na příznivce křesťanství, které se tu snažil prosadit norský král, a pohanského náboženství. Občanské válce zabránil zákonopravce, který obě strany přesvědčil, aby se podrobili jeho rozhodnutí. Dekre-tem bylo za státní náboženství přijato křesťanství.
V 11. století vzniklo první biskupství ve Skálholtu a později ještě druhé v Hólaru. Do stejné doby lze zařadit také vznik slavných islandských ság, které se šířily nejdříve ústně a později (od konce 12. století) byly zapsány. Legendární příběhy prvotního osídlení, válek a milostných pletek vznikly v důsledku vysoké vzdělanosti, o kterou se zasloužily bohatnoucí kláštery, u nichž byly zakládány školy. Ságy jsou tedy nepří-mým důsledkem přijetí křesťanství.
Nejvyšším trestem islandského soudnictví nebyl trest smrti, ale vyhnání ze země.
Mírové soužití a úspěšná vláda „demokratického“ islandského parlamentu vydržela relativně dlouho, zhruba dvě století. Od 12. století však začala autorita Alpingu klesat a ostrov se propadal do anarchie. Příčinou bylo několik přírodních katastrof (zejména výbuchy sopky Hekla), téměř úplné odlesnění, které mělo za následek erozi půdy, vyšší zalednění a úbytek zemědělských ploch, ale také rostoucí majetkové a tedy i mocenské rozdíly mezi obyvateli. Období po roce 1220 se nazývá doba Sturlungů podle jednoho z těchto rodů. Vnitřní problémy vynesly Islanďanům cizí nadvládu, situace využil norský král Hákon Hákonarson. Nakonec přiměl místní náčelníky, aby rozpustili nefunkční parlament a přijali jeho vládu, která sice znamenala panování jím dosazených úředníků a biskupů (z řad Islanďanů) a placení daní Norsku, ale ostrov měl alespoň znovu jednotnou vládu.
Ve 14. století postihla Island řada dalších přírodních katastrof a v roce 1402 krutá mo-rová epidemie, která zabila polovinu populace. V roce 1397 vznikla tzv. Kalmarská unie, která spojila Dánsko, Norsko a Švédsko do personální unie pod nadvládu dánské královny Markéty. Také Island se tedy stal součástí dánského království. Staletí dánské nadvlády nebyly pro ostrov příliš šťastné.
V polovině 19. století sílilo na Islandu pod vlivem myšlenek francouzské revoluce národnostní hnutí. Parlament (Alping) byl po svém zrušení koncem 18. století v roce 1843 obnoven, tentokrát už se sídlem v Reykjavíku. Island převzal v roce 1847 řízení svých vnitřních záležitostí. V samotném Dánsku byla ukončena neomezená vláda krále a zavedena konstituční monarchie.
První světová válka Island nijak negativně nezasáhla, místní producenti naopak profitovali z vysokých cen vlny, masa a ryb. V roce 1918 uzavřel ostrov s Dánskem dohodu o unii a stal se téměř nezávislým státem, který však uznával dánského pa-novníka jako hlavu státu. Před druhou světovou válkou vyhlásil Island neutralitu, protože měl významné obchodní styky jak s Velkou Británií, tak s Německem.
Vzhledem k velké strategické důležitosti země to ale bylo marné. Dánsko bylo obsaz-eno Německem a na Islandu se vylodily britské jednotky. Válečné události tedy vedly k přetrhání svazků Dánska a Islandu, takže zdejší parlament se rozhodl vyhlásit plnou nezávislost a republiku. Došlo k tomu 17. června 1944 a tento den se dnes slaví jako Den nezávislosti.
Kdysi velmi chudý Island ve druhé polovině 20. století velmi zbohatl. Většina oby-vatel se přestěhovala z venkova do měst, v první řadě do Reykjavíku. Zlepšila se infrastruktura, v roce 1974 byla dokončena Ring Road – silnice vedoucí kolem celého ostrova. Islanďané začali s pomocí moderních technologií bohatě využívat vodní a geotermální energii. Velmi vysoké procento obyvatel zde dnes vlastní počítač a mo-bilní telefon.
Při cestě z Reykjavíku projíždíme prvním vulkanickým pásmem a po obou stranách vidíme masivy hor s výškou 655 až 803 m.Přestože nejsou vysoké, působí mohutně. Při jízdě máme pocit obrovského prostoru, ve kterém jsme úplně osamnělí. přejíždíme přes velký most, který vede přes nejmohutnější řeku Islandu. První zastávka je u vo-dopádu
Seljalandsfoss.
Seljalandsfoss se s ohlušujícím rachotem řítí z šedesátimetrové výšky a úzká pěšina vedoucí za jeho převis nám umožňuje prohlédnout si vodopád z nezvyklého úhlu. Masy padající vody víří hladinu malého jezírka a vodní tříšť se vznáší všude kolem nás.
Projíždíme malou vesničkou Skógar, která leží na písčině na úpatí ledovce Eyjafjal-lajökullu, plazícího se z výšky 1666 m, přímo pod vnitrozemským útesem. Z útesů spadá do hloubky 60 m na vodopád
Skógafoss.
Přestože jeho výška je "pouhých" 60 metrů, jeho ši-roká vodní stěna působí velmi mohutně a proto je jedním z nejoblíbenějších a také nejnavštěvovaněj-ších vodopádů na Islandu. 
Na konci dne zajíždíme na nejjižnější výběžek Islandu - Dyrhólaey. Jsou zde 110 m vysoké útesy a tzv. skalní okno. Z oceánu vystupují úzké, vysoké skály - jehly a nabízí se vyhlídky na divoké vlnobití a na černé, naplavené písčiny. Tento výběžek je útočištěm nesčetných mořských ptáků. Pozorujeme krásné ptáky - papuchálky. Nocujeme v malé obci na mořském pobřeží - Víku. Je položena v údolním zářezu pod ledovcem Mýrdalsjökull a je zajímavá překrásným okolím. Na jedné straně pobřeží, na druhé ledovec.
Ráno pokračujeme v cestě a čeká nás vyhlídka na ledovec Myrdalsjökull. Údolím si razí razí cestu mohutné ledovcové řeky, projíždíme pustými pláněmi tvořenými sedi-menty, které přinesl ledovec nebo se uvolnily sopečnou erupcí. Stále projíždíme ne-dozírnou krajinou úplně osamoceni. otevřené obrazy jsou neskutečné. Zastavujeme se u jedné usedlosti, kde fotíme krásné koně a jeden z mnoha "nezajímavých" vodopádů. Projíždíme kolem březového hájku, který postupně přechází do křovinatého porostu a nakonec úplně mizí. Pod hranicí 700 m.n.m. vegetace končí, ale ještě se rozprostírá horská louka se strohým, ale zajímavým rostlinstvem. Vidíme největší údolní ledovec Skeidarájökull, jehož čelo je široké více než 15 km. Z něj vytéká ledovcová řeka Skeidará, jejíž četná ramena se prodírají k moři nejrozsáhlejším pásem naplavenin na celém ostrově. Celou přírodní scenérii rámují mohutná pohoří.
Zastavujeme pod ledovcem Vatnajökull. Zářivě bílý ledovec se rozkládá u pobřeží jihovýchodního Islandu mezi Východními fjordy a Víkem. Z obrovského ledového příkrovu vybíhá množství splazů a výška ledové masy dosahuje až 1 km. Díky své mohutnosti se stal největším evropským ledovcem (je vidět dokonce i z vesmírných družic). Okolní krajina je pouze řídce osídlena. Pravidelně zde totiž dochází k masiv-ním ledovcovým záplavám, které s sebou nesou tuny balvanů, štěrku, ledu a vody. Jde o jev zvaný „jökulhlaup“, kdy sopečná aktivita pod ledovcem zapříčiní záplavy velké-ho rozsahu. Právě pod Vatnajökullem se ukrývá jeden z největších a nejaktivnějších vulkánů na Islandu – Grímsvötn. Název Vatnajökull je složen z islandských slov Vatna (voda) a jökull (ledovec).
Zastavujeme na místě, kde v důsledku sopečného pod Vatnajökullem roztálo obrovské množství ledu a valící se voda smetla osmikilometrový úsek okružní silnice s velkým mostem do moře. uděláme si přestávku pod mohutným údolním ledovcem Breidamer-kurjökullem, kde se má rozprostírat jezírko. Od silnice lezeme přes mohutné šutry k jezírku a když se vydrápáme nahoru, to co vidíme nám vyrazí dech. Je to jezírko s úžasně modrou vodou, poseté bílými, modrými, modrozelenými a černými krami. Slunce a modrá obloha tento pohled ještě umocňují. Před 100 lety dosahoval ledovec až k moři, dne končí téměř 2 km ve vnitrozemí. Tak vzniklo ledovcové jezero, po němž se na člunech dá plavit mezi plovoucími krami.
Nocleh jsme měli v malém městečku Höfu. Má 1800 obyvatel a je jedním z nejlidna-tějším městečkem. rozprostírá se na plochém pevninském jazyku, vybíhajícím do velkého zálivu. Připlouvající a odplouvající lodě se dobře pozorují z vyhlídky, kde se také nachází památník námořníků. Přístav hraje důležitou roli pro život celé oblasti. V okolních vodách se lová slanečci a humři.naproti kostelu byl bazén a malé kulaté vářivky s vodou teplou od 37 do 41 st.C. Vstupné bylo 250 ISK a mohli jsme se rá-chat jak dlouho jsme chtěli. Takových termálních koupelí jsme na Islandě bohatě vyu-žívali, ale až doma jsem zjistila, jaká to byla chyba. Úplně jsem si rozhodila kolení klouby a doma mně bolely ještě pár měsíců.
V cestě dále pokračujeme serpentinami přes východní fjordy do Seydisfjörduru, kde měl být náš další nocleh. Ze serpentin se nám tají dech a divíme se, že naše auto všechno vydrží a nerozpadne se pod námi. Řidič objevil klakson, bez kterého bychom se na úzkých cestách, kde se dvě auta nevyhnou a není vidět do zatáčky, neobešli. Tady po této cestě, která se vlastně rozprostírá v liduprázdné pustině, na nás doléhá krása a monumentálnost přírody. zastavuje všude, kde se nám něco líbí. např. je to výběžek do oceánu Stokksnes, kde pozorujeme tuleně, jak se vyhřívají na skalách. projíždíme podél pobřeží s příkrými skalními útesy a černými plážemi, obdivuje fjordy.
Seydisfjördur – je nejvýznamnější přístav na východním pobřeží Islandu. Městečko leží v ústí dlouhého a úzkého fjordu a je obklopeno horami se zasněženými vrcholky a kaskádovitými vodopády. Historie města je těsně spjata s Norskem – prvním zdejším osadníkem byl Nor jménem Bjólf, později zde norští kupci vystavěli jedinečné dřevě-né domky, které financovali z výnosů z lovu a zpracování sleďů. Během druhé světo-vé války byl Seydisfjördur základnou britských a amerických jednotek. Rybářská tra-dice už zde pomalu upadá a město je dnes zejména důležitým přístavem trajektu Nor-rönna z Norska a Dánska.
Dettifoss
Nejvodnatější vodopád Evropy (výška 44 m, průtok až 500 m3 za sek.). Součást ná-rodního parku Jökulsárgljúfur. Dettifoss zásobuje řeka Jökulsá á Fjöllum pramenící z ledovce Vatnajökull.
Kousek proti proudu od vodopádu Dettifoss se nachází další o trochu menší vodopád Selfoss. O něco málo hřmící, ale o to širší vodopád, lemovaný čedičovými sloupy.
Sopka Krafla
Sopka je spolu se sousedními pláněmi u Leirhnjúkuru vulkanicky aktivní. Sopečná činnost zde vytvořila jasně barevná kráterová pole, bahenní jezírka a svahy se strus-kovitým povrchem. Geotermální energii využívá i nedaleká elektrárna, která dosahuje výkonu až 60 megawattů.
Vulkán Krafla má kuželovitý vrchol, který je přibližně 818 m vysoký. Poslední sopečná činnost zde byla zaznamená-na v 80. letech minulého sto-letí. Příčinou všech vulka-nických aktivit v regionu je zlomový systém ve směru sever-jih, pod nímž se ukrývá magmatický krb. V této oblas-ti byl vytvořen 320 m široký kráter Viti, který se překládá jako „peklo“. Vznikal díky erupcím trvajícím pět let. Jezero Mývatn
Čtvrté největší islandské jezero Mývatn, (což v překladu znamená Komáří jeze-ro), vzniklo před několika tisíci lety, jak jinak než při jednom ze sopečných výbu-chů, kdy láva přehradila místní říční pra-meny. V následujících dobách přichá-zely erupce další, které vytvářely nové hory, měnily tvar jezera a vrhaly do něj lávové proudy roztodivných tvarů. Dnes ko-lem jezera Mývatn vede silnice, jež umožňuje snadno navštívit všechny zajímavosti této zelené krajiny. Dobré je také vyšplhat se na kopec Vindbelgjarfjall a žasnout nad tvary jezera shora. Samotné jezero je velice členité, poseté mnoha ostrůvky a výběž-ky, naopak přilehlá souš je plná dalších menších vodních ploch. Má rozlohu 37 km2, maximální hloubka je 2,5 m a je na něm 50 ostrůvků.
Vodopád Godafoss (v překladu Božský vodopád) se nalézá zhruba půl hodiny jízdy od jezera Mývatn, má podkovovitý tvar a je krásně vidět již z velké dálky. Vodní tok ledovcové řeky Skjálfandafljót tu spadá z výšky 12 m a tvoří tak vodopád ve tvaru podkovy ši-roký kolem 30 m. Právě tato část říčního kaňonu byla vytvořena v 8000 let starém lávovém poli, které tu vyt-vořila dnes již vyhaslá sopka Trölladyngja. Vodopád Godafoss vstoupil také do dějin Islandu. Kolem roku 1000 zde zákonopravce Borgeir Ljósvetningagodi roz-hodnul o tom, jaké náboženství budou místní obyvatelé vyznávat. Při cestě kolem vodopádu do něj odhodil po-hanské rytiny severských bohů a tím ustanovil, že se obyvatelé země stávají křesťanským národem. V ka-tedrále v Akureyri je tato událost zobrazena na jednom z oken. Na jejím základě dostal vodopád jméno Godafoss (vodopád Bohů). 
Další ubytování v chatkách, které ještě voněly dřevem a byly perfektně vybavené, v městečku Akureyri.
Akureyri je centrem kultury, vzdělání a volnočasových aktivit severního Islandu. Od severního polárního kruhu je vzdálen pouze 98 km. Místní podnebí svědčí vegetaci, je tu nejseverněji umístěná botanická zahrada. Dominantou Akureyri je kostel protes-tantské církvi Akureyrarkirkja, navrhnutý státním architektem Guojónem Samúels-sonem roku 1940. Je nejvyšší stavbou ve městě. Skleněná okna s malbami jsou napo-dobeninou původních skel katedrály v Coventry, zničené během náletů za druhé světové války.
První zmínka o Akureyri po-chází z roku 1562 a vztahuje se k popisu události, kdy u jedné ženy přespával muž, aniž by byli oddáni. Bylo to v době, kdy všechny budovy ve městě byly pouze obchody a sklady dánských obchodníků.První obytný dům pak měl být postaven až v roce 1778. V té době zde bylo 12 obyvatel a Akureyri získalo poprvé v his-torii status obchodního místa. Postupně však obchod upadal a tento statut město v r. 1836 ztratilo. Nově jej nabylo až o 30 let později.
Obyvatelé byli v 19. stol známí jako šikovní pěstitelé díky příhodnému reliéfu a úrod-né půdě. Objevili umění pěstování brambor již před rokem 1800. Zásluhu na těchto dovednostech mají především dánští obchodníci, kteří zde pěstitelství zavedli.
Jedním z charakteristických znaků Akureyri byly písečné valy, které chránily kotviště. Díky nim mohly i větší lodě kotvit nedaleko břehu. Do dnešních dnů se však dochoval pouze jeden val - Oddeyri Point.
Až do konce 19. století se místní obyvatelé málo zajímali o rybolov. Jeho využívání zavedli až norští osadníci a tak se začala využívat i obrovská hejna sleďů, která prop-louvala poblíž města. V návaznosti na rybolov se obyvatelé brzy naučily také solit tresky. Dnes je Akureyri centrem rybolovu a zpracování ryb na Islandu.
Až do konce 19. století se místní obyvatelé málo zajímali o rybolov. Jeho využívání zavedli až norští osadníci a tak se začala využívat i obrovská hejna sleďů, která prop-louvala poblíž města. V návaznosti na rybolov se obyvatelé brzy naučily také solit tresky. Dnes je Akureyri centrem rybolovu a zpracování ryb na Islandu.
Ráno pokračujeme v cestě a projíždíme malebnými údolími a venkovskými usedlost-mi, kde se chovají koně a ovce. Tento drsný ostrov je kolébkou islandského koně již od 9. století. Po roce 871 n. l. se na tento ostrov přemístili norští vystěhovalci, kteří si na svých lodích přivezli Norské poníky a fjordlingy, postupem času se na ostrov zača-li přivážet koně se Skotska, Irska a ostrova Man. Vesměs všichni tito koně byli spíš malého vzrůstu. Jejich postupným křížením vznikl islandský kůň. Tento kůň patří me-zi nejstarší a nejčistší plemena díky obyvatelům ostrova Island, kteří od roku 930 za-kázali chov cizích plemen koní, aby zachovali čistou formu islandských koní. Typic-
ká odpověď rolníka na otázku: "Kolik máš koní," zní: "Asi tak dvěstě".
Islanďané patří k nejpřátelštějším oby-vatelům naší planety. Islanďané mají spolu s Japonci nejdelší průměrnou délku života na světě. Muži se dožívají 76let a ženy 81let. V žádné zemi na světě není tolik žen v nejvyšších státních funkcích, posledních šestnáct let, až do léta 1996, měla republika prezidentku – velice oblíbenou Vigdís Finnbogardótti-rovou a i když je nyní prezidentem muž ženy předsedají parlamentu a nevyššímu soudu. Je to dáno tím , že ženy v Islands-ké společnosti odpradávna zastávaly významnou roli jak v rodině, tak i ve společnos-ti. Když muži vyjížděli lovit na moře , ženy se staraly o domácnost i hospodářství. Na Islandu jako i v mnoha jiných severských zemích obyvatelé věří ve skřítky , kteří se také nazývají elfové, nebo trollové , dle tajemných, starých legend tito skřítci žijí v jeskyních a kráterech sopek a ve dne spí a ve dne chodí. Dobrým lidem pomáhají, ale těm zlým dokáží pěkně zatopit. Někteří Islanďané jsou velice pověrčiví. Přestože, ofi-ciálně přijali křesťanství , dávají v soukromí zcela v pohanském duchu skřítkům za okno jídlo aby si je naklonili.
Na Islandu není prohibice jako ve většině severských států, ale ceny alkoholu v res-tauracích jsou tak vysoké, že jej činí téměř nedostupným. Takže když chce v pátek nebo v sobotu mladý Islanďan nebo Islanďanka na nějakou tu pařbu, tak se doma nejdříve pořádně nalejou a vyráží do ulic. V baru si potom dají jen jedno pivo nebo panáka a poté se dobře pobaví a ani je to tolik nestojí!
Jsou Islanďané bohatí? To je zajímavá otázka. Téměř všichni Islanďané mají rodinný domek a to i v hlavním městě proto i to připomíná spíš vesnici než město. Na každého Islanďana připadá jedno auto a vlastní letadlo není ničím výjimečným, ale mají také nejvíce přesčasových hodin na světě. Islanďané téměř polovinu své mzdy odvádějí státu na daních, proto mají také bezplatné zdravotnictví a školství. Část peněz jde také do společného fondu a když u nějakého toho města vybuchne sopka tak se opravy pokryjí právě z tohoto fondu.
Islanďané nemají rodinná jména jako my. Neříkají si pane inženýre, dokonce ani slečno či pane. Nejdůležitější jsou u nich křestní jména. Ženy sňatkem nemění svá příjmení.
Na ostrově není zvykem používat kapesník, takže při nachlazení všichni popotahují.
Hlavním pokrmem islandské kuchyně jsou ryby, potom jehněčí a mléčné výrobky.
Systém školství na Islandu je založený od Amerického způsobu. Islandské školství se skládá z mateřské školky, základní školy, střední školy a vysoké školy. Mateřská a základní škola je povinná. Povinné základní vzdělání je pro děti od 6 do 16 roků. Vzhledem k velkým vzdálenostem mezi jednotlivými farmami a vesničkami jsou školy jen ve velkých městech a doprava dětí ze vzdálenějších osad do místa školy je garantována státem. Většinou jsou děti umístňování v internátech. Školní rok je vý-razně kratší než u nás, trvá jen 24 týdnů v roce, tj. asi 165
dnů. Je to proto, že v letním období, kdy slunce téměř vůbec nezapadá a je celý
den vidět, islanďané intenzivně pracují včetně dětí, studentů i učitelů na
zemědělských farmách nebo v rybném prů-myslu. Naším velkým zážitkem také bylo, když jsme při zastávkách v krajině s níz-kým porostem jehličnanů nacházely spousty nádherných hřibů. Islanďané hřiby nes-bírají. My jsme toho využili, několikrát jsme si je nasbírali, koupili hromadně vajíčka a měli parádní večeři.
Ráno jsme vyrazili přes sever Islandu do vnitrozemí směrem k Reykjavíku. jeli jsme přes Bakkaflöt, museli jsme objíž-dět hluboký fjord a jedeme údolím přes Öxnadalur, které je opředené pověstmi o tro-lech. Jedme přes Vidinýri, Bjonduos, směrem na jih. Zastavujeme všude, kde je pěkná vyhlídka na ledovec, lávová pole a horský masív. projíždíme malebnými údolími a venkovskými usedlostmi, kde se chovají koně a ovce. 
Největší zážitek byl výstup na malý kráter ze sopečného po-pela, odkud jsou velkolepé vyhlídky do kraje. V okolí se nachází tzv. lávové vodopády, které jsou geologickou zají-mavostí. Lávové pole je tvo-řeno dvěma vrstvami, z nichž horní je propustná a spodní nepropustná. Dojíždíme do městečka Borgarnes, kde má-me ubytování v místní části Hamar. Je to renovovaný hotel s 9 jamkovým golfovým
hřištěm.
Předposlední den nás čeká návštěva perly Islandu - Geyzir a vodopád Gyllfoss. Nejdříve ale zastavujeme v národním parku Pingvellir.
Národní park Pingvellir (Thingvellir) je místo, kde se od roku 930 do roku 1798
shro-mažďovali pod otevřeným nebem zástupci obyvatel celého Islandu. Jednalo se o
jaký-si parlament, který zasedal dva týdny a který přijímal zákony a urovnával
spory. Toto shromáždění se nazývalo Althing a konalo se na místě, které se dnes
nachází v národ-ním parku. Předpokládá se, že pod shromáždištěm se nachází zbytky
dalších staveb z 10. století. Park přináší důkazy také o tom, jak se tady
využívala zemědělská půda po období asi 1000 let.
Dávní Islanďané si snad ani nemohli zvolit symboličtější místo, protože pouhých něko-lik desítek metrů od místa prvních shromáždění naráží euroasijská litosférická deska na svou severoamerickou příbuznou a každý rok se od sebe vzdalují o až o jeden centimetr. Jejich zlom tu vý-razně vrásní krajinu a vytváří zdaleka viditelné soutěsky. To vědomí, že jednou nohou sto-jíme v Evropě a druhou v Americe bylo úžasné. Kam oko dohlédne, se povalují ostře řezané balvany a okolní kopce jsou doslova rozervány vedví ohromnými silami zemského nitra. Přestože skal-ní pukliny pomalu zarůstají travou a na kamenech se dávno usadil mech, vypadá Thingvellir, jako by jím před několika týdny prošla tlupa obrů a nezanechala za sebou nic než spoušť. Ani krásný dřevěný kostelík a bělozelené domky na břehu jezera Thingvallavatn nezvládají vylepšit pochmurný dojem celého místa.Geysir se jednoduše přezdívá oblasti gejzírů v geotermálním poli Haukadalur. Hlavním gejzírem je zde Velký Gejzír, po kterém se jmenují další gejzíry na světě. První známé erupce jsou ve 14. stol. Vytvořil bazén o průměru 18 m a vodu chrlil až do výše 60 m. K erupcím dochází ovšem zřídka a tak zaručenou podívanou turis-tům nabídne o kus dál menší bratr Velkého Gejzíru – Strokkur.
Ten tryská každých cca pět minut do výšky okolo 10
metrů, ale někdy až ke 20 met-rům. K erupcím dochází v důsledku zvý-šení bodu varu na více než 100 stup.C uvnitř podzemní dutiny, ohřívané geotermální energií. jakmile voda začne vřít, stoupá záro-veň její hladina. s každým metrem však klesá tlak, a tím také bod varu. na povrchu pak dochází k jakýmsi vodním výbuchům, ohlašujícím se působivou vodní kupolí.
Nad tímto gejzírem je nečiný královský gejzír, pojme-novaný na počest návštěvy dánského krále.Zóna zřidel je 500 m dlouhá a 100 m široká, je zde řada horkých pra-menů a vývěrů horských plynů. O jejich teplotě jsme se přesvědčili malým pokusem. Jedna z účastnic zájezdu na provázk zavěsila vajíčko nad jeden z menších pramenů. Po 5 min. vajíčko vytáhla, oloupala je a bylo skutečně uvařené natvrdo.Vodopád Gullfoss
Nejúchvatnější vodopád a zároveň jedna z největších zajímavostí Islandu je vo-dopád Gullfoos na řece Hvítá (Bílá řeka). Samotný vodopád tvoří dvojitá kas-káda, kde tok řeky postup-ně padá z výšky 10 a 20 m. Své kouzlo má nejen v let-ním slunečném dni, kdy je zahalen do duhové mlhy, ale i v zimě, kdy se třpytí ledem.Ve vodní tříšti se často tvoří duha, díky níž se mu říká "zlatý". Mohutnost vo-dopádu je největší v létě, když řeku Hvítá zásobuje vo-dou tající ledovec Langjökull. S tímto vodopádem je spjata zajímavá historka. Vodopád patřil farmě 
farmáře Tómase Tómassona. jeho dcera Sigrídur se za záchranu vodopádu vydala prosit do Rekjavíku a pohrozila, že se na protest proti jeho zničení do něj vrhne. V r. 1928 byl zrušen souhlas na jeho odprodej. V r. 1939 Einar Gudmundsson odkoupil farmu od Sigridur a v r. 1975 dává území vodopádu darem islandské vládě, aby mohla být zřízena přírodní rezervace. Nad vodopádem dnes stojí památník Sigridur Tóma-dóttir.
Naše putování po Islandu končí opět v Rejkjavíku.
Rejkjavík
Hlavní město islandu, 110 000 obyvatel, sídlo úřadů a obchodní přístav.
Do oblasti, kde se Rejkjavíjk nachází, je koncentrována většina obyvatelstva Islandu a větší civilizovanost je zde patrná i na infrastruktuře (kvalita silnic zde rozhodně převyšuje islandský průměr) i na tom, že zde potkáte člověka nebo auto mnohem častěji než v jiných částech ostrova.
Prvním osídlencem byl v r. 874 Ingólfur Arnamson, který zde založil farmu. Město pojmenoval "Kouřová zátoka". v r. 1226 zde byl založen augustiánský klášter na ost-rově videy. Městská práva obdržel r. 1786. kdy měl 250 obyvatel. R.1796 byla posta-vena luteránská katedrála a krátce poté bylo přeneseno sídlo parlamentu z Pingvelliru. V r. 1910 mělo město 11 500 obyvatel a od r. 1911 je sídlem univerzity. Město je vy-tápěno horkou vodou z pramenů.
Z dálky viditelnou domi-nantou města je kostel Hallgrímskirkja. Jeho ar-chitektura je jako u řady ji-ných islandských kostelů inspirována islandskou příro-dou, zde konkrétně kamen-nými varhanami. Turisté shle-dávají tuto stavbu velmi zají-mavou, nebo mimořádně od-pudivou, lhostejná je opravdu málokomu. Většina staveb je soustředěna v centru poblíž přístavu. Na malém náměstí je to budova parlamentu, postavená v r. 1881 ze šedého bazalitu, patrová budova pochá-zející z doby dánské dadvlády - sídlo prezidenta a vlády. Dále je to divadlo z r. 1923 a luteránská katedrála, překvapivě malá stavba se zvonicí z 19. stol. Bílý dřevěný dům Höfdi byl dovezený z Norska v r. 1909. Bylo to sídlo francouzského konzula. obědval zde za své návštěvy Winston churchil a v r. 1986 zde proběhlo setkání Regana s Gor-bačovem, které vedlo k ukončení studené války. 
Modrá laguna.
Říká se, že je to nejznámější koupaliště na světě. Ještě v roce
1995 jste se mohli přev-lékat za lávovým pahorkem a odložit si na dřevěné lavici.
Ale v roce 1996 tu nově zvolený prezident Ólafur Ragnar Grímsson nechal
vybudovat komfortní zázemí.
Kromě nezbytných převlékáren, sprch, toalet a
odpočíváren je tu luxusní restau-race, bufet, prodej kosmetiky z Modré la-guny a
posezení u bazénu. Mnohdy se tu konají i větší akce jako mezinárodní módní
přehlídky, konference a schůzky na vysoké úrovni. Nenechte se mýlit slovem
bazén. Žádné modré kachličky. To lávové pole tvoří tento přírodní bazén s měkce
mléč-nou, akvamarínovou vodou. Jen je lehce přizpůsoben pohodlí člověka. Na dně
leží všudypřítomné a velmi příjemné, bílé kře-mičité bahno Silica. To si naberete
z napl-něných kýblů na břehu a nanesete na obli-čej. Lahoda. Ve vodě teplé
v průměru 37°C, s bahenní maskou na tváři a pod širým islandským nebem, co víc
si přát. Vodu čerpá elektrárna z hloubky 2 000 m, využi-je její vysokou
teplotu a pak, zchlazenou na 40°C, ji pouští do Laguny. Geotermální voda má
blahodárné účinky na léčbu kožních nemocí a celých devět z deseti islands-kých
dermatologů doporučují koupel v Modré Laguně jako hlavní léčbu lupénky. Vo-da je
bohatá na minerály, obsahuje 2,5% soli a její pH je 7,5. Labužníci jistě ocení i
parní lázeň v jedné z malých jeskyněk u bazénu. Z minerálního kalu, který způsobuje modrou barvu vody a usazuje se na všech plochách, se vyrábí celá paleta léčivých produktů.
Po nádherném koupání odjíždíme na letiště, vracíme auto a v 6.00 hod. ráno přistáváme v Berlíně.
Žádné komentáře:
Okomentovat