Indie, oficiálním hindským názvem Bharytiya Ganarajya, neboli Indická republika, je sedmou největší zemí světa a s více než miliardou obyvatel tak obsazuje druhé místo v žebříčku nejlidnatějších zemí světa. Indie je zemí mnoha tváří. Na jednu stranu velmoc, která se začleňuje do společenství Commonwealth (celým označením Commonwealth of Nations, česky Společenství národů), vlastní jaderné zbraně a její národní ekonomika prudce roste vzhůru, na druhou stranu zase vidíme divokou džungli, prastaré archeologické památky, slony, tradiční kulturu, množství etnických skupin a množství náboženství.
Indie je místem, kde se zrodila čtyři náboženství, a to buddhismus, hinduismus, sikhismus a džinismus. První známky o Indii pocházejí asi z 3. tisíciletí před naším letopočtem. Asi v druhém tisíciletí před naším letopočtem můžeme nalézt zmínky o rozdělování společnosti do kast dle postavení a majetku. Od 5. století př. n. l. se v zemi šířil buddhismus, který byl vytlačen hinduismem až ve středověku za vlády severoindické dynastie Guptovců. Od 16. století se začal od západu šířit islám, který byl politicky reprezentován mughalskou říší.
Na konci patnáctého století se na indickém pobřeží začaly zakládat první evropské sady a posléze také evropské kolonie. 16. století bylo pro Indii velmi významné. Vznikla britská Východoindická společnost, která začala systematicky kolonizovat celý Indický subkontinent. Vyvrcholením tohoto procesu byl vznik Britské Indie na konci 19. století. Proti koloniální nadvládě Británie se v 20. století zvedl lidový odpor, jehož nenásilnou podobu symbolizoval Móhandás Gándhí. Ve čtyřicátých letech dvacátého století se Britská Indie rozdělila na Západní Pákistán a Východní Pákistán (dnešní Bangladéš) a Indii.
Celková rozloha Indie je 3 287 263 km2 (t.j. 26x více než je Česká republika). toto území je rozděleno na 29 států, my jsme navštívili 3. Velikosti území odpovídají i nemalé rozdíly klimatické v různých částí země. Indický rok se dá rozdělit na tři roční období: období veder, monzunů a zimy, což je nejlepší doba na cestování, kdy teploty jsou kolem 32 stupňů C a není vysoká vlhkost.
Indie má podle posledního sčítání (z r. 2001) 1 127 0150247 obyvatel. největší počet obyvatel je v Bombaji (cca 16 mil.), Kalkatě (cca 14 mil.) a v Dillí (cca 13 mil.). od počátku nezávislosti Indie v r. 1947 se počet obyvatel zdvojnásobil. Je to také tím, že vláda začala propagovat programy zdravotní osvěty a děti, které se narodí v porodnicích jsou očkovány a zdravotně sledovány. Roční přírůstek obyvatel je asi 20 mil. Vláda i média propagují programy kontroly porodnosti, ale co je to platné, když lidé na vesnici nemají v mnoha případech ani elektriku a o televizi ani nemluvě. Navíc početné rodiny jsou v Indii běžné. Ženy do 35 let mají obvykle 10 dětí. Vdávají se tak asi ve 22 letech, muži v 26 letech, ale nejsou žádnou vyjímkou sňatky 13 až 15 letých. V porodnici žena může rodit až od 18 let. Podle tradice sňatek v Indii dohodnou rodiče obou snoubenců na základě ekonomického a společenského postavení obou rodin. Dívky přinášejí věno a svého manžela spatří poprvé až během svatebního obřadu. Sňatkem nevěsta přichází do rodiny manžela, kde zůstává po celý život, i po smrti manžela. Další sňatek je prakticky nemožný a rodina manžela se o ni musí starat. Dívky se o své rodiče mohou starat jen v případě, že to rodina manžela dovolí. Obvykle je to v případech, kdy se jedná celkem o zámožnou rodinu a vzdělanou rodinu. Dívky ve všem také musí poslouchat svou tchyni. Ta také rozhoduje, jestli mohou nosit i jiné oblečení než sárí. Naše indická průvodkyně také říkala, že jí tchyně např. nedovolila nosit rifle. Dnes je sice může nosit, protože tchyně zemřela, ale ona zase přibrala a není pro ní velikost. naše průvodkyně měla jednu dceru a syna. její manžel provozoval obchod s potravinami a zaměstnával 2 lidi. Říkala, že pracovní dobu mají 10 hod., ale on jim platí 2 hod. přesčas, což je dost neobvyklé. naše průvodkyně byla velmi sympatická a vzdělaná žena. Říkala, že ona nechá dceru aby si sama vybrala manžela, ale musí vědět, že to bude navždy. Rozvodovost je v Indii velmi nízká, protože pro dívku by nový sňatek znamenal nové věno a také by neměla kam jít. Rodina ji zpátky nechce a žádný muž o ní nemá zájem vzhledem k tomu, že již byla vdaná. Dcera naší průvodkyně dostane věno ve výši 500 000 Rup (za 1 USD bylo 47 RUP). Na věno rodina šetří celý život. Mnoho žen také v Indii umírá před 35 rokem, především během těžkých porodů. Pokud je rodina nemajetná a má více dcer, tak další narozenou dceru i zabíjí. lékaři mají zakázáno oznamovat rodičům pohlaví dítěte před narozením. 75 procent populace žije na vesnicích, kde se živí především drobným zemědělstvím a chovatelstvím. Vesnické ženy v Indii vykonávají nejen těžkou manuální práci na polích, ale musí se také postarat o děti a chod celé domácnosti. Manželka nemá jakákoliv práva k majetku svého manžela. Ženy ve městech jsou vzdělanější a mohou se uplatnit v zaměstnání.
Kasty jsou základní sociální strukturou hinduistické společnosti. Správné žití a naplnění své dharmy (životní povinnosti a úcty) ovlivní šanci znovuzrození do vyšší kasty a lepších životních a společenských podmínek. V Indii je také nízká kriminalita, protože všichni žijí tak, aby se dostali do "Nirvány".
Hinduismus je spjat s civilizací starověkých Hindů, jedné z prvních civilizačních vln indických = kolem r. 3000 př. n. l .
Hinduisté vyznávají údajně na 30 miliónů bohů. Nejdůležitějšími z nich je "svatá" trojice: Brahma - stvořitel světa, Višnu - udržovatel a Šiva - ničitel a obroditel. Naprostá většina chrámů je zasvěcena Višnuovi a Šivovi, k nimž se také lidé modlí. Brahma podle nich svou úlohu stvořením světa splnil a není tudíž třeba si ho již dnes naklánět obětinami.
Hinduistou se člověk nemůže stát, hinduistou se rodí a svým zrozením je zrovna zařazen do příslušné kasty, z níž se nelze nijak vymanit. Dostat se výš může člověk až při dalším zrození, pokud se v tomto životě bude chovat správně. Pokud ne, může na tom být příště ještě hůř nebo se dokonce může narodit jako zvíře.Hinduisté se dělí na kasty: Brahmánů (duchovních), Kšatrijů (vládců a válečníků), Vajšijů (obchodníků a zemědělců) a Šudrů (dělníků a nádeníků). Hinduisté věří, že Brahmání, vystoupili z úst Pána Brahmi, Kšatrijové byli stvořeni z jeho rukou, Vajšijové ze stehen a Šudrové z chodidel. Mimo tyto čtyři hlavní kasty existují ještě Dalitové, tzv. Nedotknutelní. jejich životy jsou podle hinduistů nejpodřadnější ze všech a ještě dnes metaři a uklizeči latrín záchodů věří, že jsou z řad Dalitů. Příslušníci jednotlivých kast se mezi sebou nepřátelí a neuzavírají sňatky.
V současné Indii je hinduismus předním náboženstvím, vyznával ho Gándí, Tcháchur. Jeho odpůrcem je islám.
Hinduistickému náboženství jsou vlastní některé další principy:
- reinkarnace - věří a předpokládají, že lidská duše nežije jen jedním životem, že se převtěluje, tedy reinkarnuje.
- karma - posmrtná blaženost. Nechápou ji pozemsky, ale přesahově = transcendentálně jako ztotožnění s bohem. Karmy se dostane tomu člověku, který žil po celý život mravně, slušně a vstřícně.
- hinduismus velmi dá na náboženskou průpravu, která se nazývá meditace. Jedná se o pravidelné lidské zklidnění, rozhovor s bohem. Je to prvek, který se uplatňuje i v moderních náboženstvích. Vyloženě technickou pomůckou je jóga.
Dějiny Indie jsou staré téměř 5000 let. První velká civilizace existovala v údolí řeky Indu už kolem roku 2500 př.n.l. Je známá jako Harappanská kultura podle města Harappa, které v té době vzniklo jako jedno z prvních měst na území Indie. Úpadek kultury způsobily nájezdy Árijců ze Střední Asie kolem roku 1500 př.n.l. Původní obyvatelé byli postupně zatlačováni na jih a sever Indie se stal v průběhu staletí místem mnoha dalších nájezdů převážně ze západu, počínaje perským králem Dáriem kolem roku 500 př.n.l. a Alexandrem Velikým o 200 let později, přes Huny, muslimy, Mongoly až po Evropany koncem 15. století. Indie je místem vzniku dvou velkých světových náboženství - hinduismu a buddhismu. Základy hinduismu byly položeny už kolem roku 1500 př.n.l., kdy byly sepsány svaté texty Védy a začal se prosazovat systém kast s vládnoucí kastou bráhmanů, příslušníků kněžské vrstvy. Na protest proti kastám vznikl kolem roku 500 př.n.l. buddhismus. První velkou indickou říši založil ve 3. století př.n.l. Maurya. Mauryjská říše dosáhla největšího rozkvětu za vlády císaře Ashoka. Ten v roce 262 př.n.l. prohlásil hinduismus za státní náboženství. Po zániku Mauryjské říše se sever Indie rozpadl na několik oddělených hindských království, nejvýznamnějším a největším byla kolem roku 400 n.l. říše Guptů. Bylo to období relativní stability, rozvíjela se řemesla, vzkvétala kultura. Konec této éry nastal počátkem 6. století nájezdy Hunů. Říše Guptů se rozpadla na několik menších celků a ke sjednocení došlo až na začátku 11. století, kdy začali na území Indie pronikat muslimové z Turecka a Afghánistánu. Bylo to období drancování a krutovlády. Neblaze proslulý turecký vůdce Mahmud z Ghazni pouze raboval a loupil, ale v Indii se neusadil. Až afghánští Ghurové se na dobytých územích usazovali a do roku 1200 měli pod sebou celou severní Indii. V roce 1206 byl založen Dillijský sultanát. V roce 1220 začali na sever Indie pronikat Mongolové pod vedením Čingischána a byli zde až do konce 14. století. Na jihu Indie založil roku 1336 Mohammed Tughlag říši Vijayanagar, ta fungovala jako nejsilnější hindská říše po dobu 200 let. Poté následovalo další více než 200leté období vlády Mughalských panovníků (1527-1757). Bylo to období velkého rozvoje indické vědy, kultury a architektury. Koncem 15. století dorazili ke břehům Indie první Evropané. Nejdříve Portugalci, Francouzi a poté Britové. Ti nejdříve Indii ovládali obchodně prostřednictvím Východoindické obchodní společnosti, ale postupně se z pouhých obchodníků měnili na administrátory a stali se skutečnými vládci Indie. Úlohu měli usnadněnou tím, že Indie byla počátkem 19. století rozdrobena na řadu malých útvarů. Britové upevnili centrální řízení země, začali rozvíjet průmysl i zemědělství, stavěli železnice, položili základy administrativy a soudnictví. Na přelomu 20. století začínal narůstat odpor vůči britské koloniální vládě. Po 2. světové válce se nezávislost Indie stala nevyhnutelnou. Zároveň v zemi sílil náboženský konflikt mezi hinduisty a muslimy. Jediným schůdným řešením se zdálo být rozdělení Indie na novou hinduistickou Indii a muslimský Pákistán. K vyhlášení nezávislosti Indie a vniku Pákistánu došlo v roce 1947. Tři roky po získání samostatnosti přijala Indie ústavu, na jejichž základě se stala Indickou republikou. V následujících letech dokončila úspěšně dekolonizaci, když v r. 1961 získala poslední portugalské území.
nahlédne-li člověk do statistik, s údivem zjistí, že zatímco průměrný roční příjem na osobu je pouhých 1 300 dolarů, je Indie jednou z nejrychleji se rozvíjejících zemí na světě. Již několik let vykazuje indická ekonomika mnoha procentní nárůst. Tímto tempem by se prý do r. 2020 dostala mezi první čtyři nejrozvinutější země světa (USA, Japonsko a Čínu). Paradoxem ale je, že v Indii je 47 % analfabetů, průměrná délka života je pouhých 58 let a 52 procent obyvatelstva má nižší příjem než jeden dolar za den. Indie je zemí vesnic. Plných 70 procent obyvatel žije na venkově, kde mají políčka a aspoň trochu obživy.
Moje cesta za exotikou začala odletem z prahy ze skupinoui lékařů, převážně zubařů do Curychu a odtud do Dilli. Z Prahy jsme odletěli v 7.00 hod, z curychu ve 12.20 hod. a do dilli jsme přiletěli v 1.40 hod., časový posun byl 4.30 hod.
Na letišti v Dillí dochází k prvnímu setkání s Indií, které mně šokuje. V hale je asi 100 více méně různě odených lidí, kteří vykřikují a mávají různými cedulemi. Později chápu, že jsou to náhončí hotelů, turistických kanceláří, taxikáři, rikšáci a nosiči. Při cestě do hotelu nás míjí nákladní auta, která mně připomínají jiné století a různé chatrče kolem cesty. poprvé vidím nákladní auta bez dveří u řidiče a naložené až do nebe.Náš hotel je však naprostá oáza uprostřed města. Je to koloniální stavba, bývalý palác maharadžův, který je přestavěn na hotel. Vláda v 70 letech přestala maharandžům vyplácet apanáž, proto začali své paláce přestavovat na hotely, ze kterých žijí. Do dnešní doby však přetrvává jejich titul a protože jsou to lidé vzdělaní, požívají velké úcty, jsou zaměstnávání v politice, diplomacii a pod. Naše dva pokoje, které máme k dispozici pro dvě osoby mně svou velikostí připomínají spíš nádraží. Jinak máme veškerý luxus, snídaně a večeře formou švédských stolů, velice dobré.
Prostě je to něco, co jsem dosud na vlastní oči neviděla. silnice je přecpaná pomalovanými motorovými tříkolkami, rikšami, taxíky z padesátých let a starými, špinavými autobusy. Do toho se míchá houkání klaksonů, křik, krávy a haldy odpadků.
Chvíli mně trvá, než pochopím, že tito lidé na ulici pracují, žijí a spí. jejich ložnice je dlažba zablácené ulice, koupelnou pouliční kohoutek. Toto všechno je pro první pojhled naprosto šokující. V Dillí jsou celé generace těch, co se na ulici narodili, žili a zemřeli.
Indie je země velkých sociálních rozdílů. Žijí zde lidé velmi bohatí, ale daleko víc je těch na hranicích bídy. Miliony jich žije v bídných slamech. Indové jsou zvyklí žít na malém prostoru, přizpůsobit se tlačenici. jsou trpělivý, nespěchají a nerozčilují se.
Po cestě také vidíme místní prádelnu. je to řeka a přilehlý park. spousta lidí plácá prádlo v řece a suší je na trávě, stomech a plotech.Dillí
Dillí je skutečná metropole s mnoha historickými památkami, muzei.
Dnes se Dillí dělí na Staré a Nové město. Počátky architektury Starého města spadají do doby ještě před vládou dynastie Mughalů. Později, právě za jejich vlády, vznikaly osobité stavby mughalské architektury, jejímž ideologickým základem je muslimské umění, které se spojuje ještě s prvky hindskými a perskými. Ranným dokladem této architektury je např. hrobka panovníka Humayna (Humayun´s tomb) ze 16.stol. Obrovský rozvoj a vrchol této architektury se datuje do období vlády panovníka Šáhdžahána, který vládl v letech 1628-58. Klenotem tohoto umění je i proslulý královský palác Taj Mahal v Agře. Symboly starého města Dillí jsou především Červená pevnost – Red Fort – s impozantními hradbami z červeného pískovce, jejichž výstavba byla započata r. 1638, nebo největší svatostánek v Indii mešita Jama Masjid, dokončena v r. 1658. Na známém rušné tržišti Chandni Chowk, jsou k mání nejrůznější druhy koření, rukodělné indické výrobky, tradiční oděvy sárí a mnoho dalších zajímavostí.
Nové město vybudovali britští kolonizátoři. Pod jejich nadvládou bylo Dillí od roku 1803, a od r. 1911 bylo hlavním městem Britské Indie. Nové město zaujme svojí moderní architekturou. Nachází se tu palác prezidenta, důležité vládní a administrativní budovy, obchodní centra, je tu také několik univerzit, sportovní stadióny vybudované ku příležitosti asijských her, a dvě mezinárodní letiště. Příjemným místem k odpočinku jsou četné zelené parky, svoji krásou však všechny předčí Mughalské zahrady obklopující prezidentský palác. Pro veřejnost se otevírají jen v únoru a na jaře, počátkem března. K paláci Ráštrpatibhavan, který je sídlem indického prezidenta, vede široká hlavní třída Rádžpath, dříve nazývaná jako Královská (Kingsway).
Naše první zastavení je vítězného oblouku India Gate. Připomíná pařížský Vítězný oblouk a měří 45m. Výstavba se datuje do počátku 20. století. Nachází se na Rajpath, přímo v srdci New Delhi a je v Indii jedním z největších válečných památníků. Byl postaven jako památka na 90.000 vojáků někdejšího britské indické armády, kteří obětovali své životy v boji za britské impérium v první světové válce, za afghánské války v roce 1919 a v indo-pakistánské válce v roce 1971. Jména padlých vojáků byla vyryta na na jeho povrchu. konají se zde také parádní přehlídky ke dni republiky.
Na přilehlém zavlažovacím trávníků se uvelebil zaklínač hadů, který se za zvuků píšťaly snaží hady předvést pro focení. ale požaduje 200 Rup. Vzápětí přispěchá kejklíř se cvičenou opičkou, fotka 100 Rup. nakonec po smlouvání mám dvě fitky za 50 Rup.
Vzhledem k tomu, že účastníci zájezdu byli lékaři, navštěvujeme kliniku přírodní medeciny a soukromou nemocnici. Klinika je malá, pěkně zařízená a provádí se zde zejména masáže a tradiční léčba stará 2000 let na základě pozitivní energie a minerálů.
ovšem cesta k této klinice byl zážitek. prašná ulička s polorozpadlými domy, kozy a pár Indů odpočívajících pod stromem. Zde také navštěvujeme první indické obydlí, které tvoří čtyři kůly, střecha je z nějaké plachty a slámy. Za malý peníz si můžeme sednout na lavici a vyfotit se s paní domu.
Další zastávka patří mísu, kde se koncem 12. stol. rozkládalo jedno ze sedmi měst dnešního Dillí. jsou zde zbytky hinduistických a džinistických chrámů a nad nimi se tyčí obrovský minaret -
Kutab Minar.
Kutab Minar, komplex postavený v afghánském slohu, pochází z doby nástupu mogulů v Indii. Hlavní částí komplexu je mešita Kuvat-ul-Islam, nebo spíš to co z ní zbylo: několik zdí a bran. Ty jsou opravdu působivé, celé pokryté vytesanými citacemi z Koránu. I vlastní Kutab Minar, 73 m vysoký minaret, po němž je komplex pojmenovaný je celý posetý vytesanými citacemi z muslimské nejsvatější knihy. Další zajímavostí je sedmimetrový sloup, který byl vyrobený z tak čistého železa, že za celých 2000 let nezrezavěl. Ani vědci nedokáží odpovědět na otázku jak mohl být podobný sloup před tak dávnou dobou vůbec vyroben. Traduje se o něm, že když si člověk stoupne k němu zády a obejme ho tak, že vzda spojí ruce, bude splněno vše, co si bude přát. proto je dnes obehnaný plotem a má svého hlídače, který nedovolí návštěvníkům ho obejmout.Na závěr dne nás čeká návštěva soukromé nemocnice. jsme zavedeni do místnosti, kde dostáváme růži a občerstvení a šarmantní pan ředitel nám podává výklad o nemocnici a posléze nás nemocnicí provází. Na vybavení nemocnice je velmi pyšný, ale já mám další šok. Pokud se kobky dají nazvat pokoje, tak mají stěny samou mokrou mapu a jsou vybaveny jen jakýmsi lůýke. Pacienti čekající na ošetření sedí skromně na lavicích s odevzdaným pohledem. Pan ředitel nám ukazuje i jednotku intenzivní péče, kde přijímají pacienty celých 24 hod. jsou zde pokoje pro neplatící a i pokoje nadstandartní. Ty první mně připomínají vězeňskou kobku z filmu hrabě Monte christo a ty druhé jsou trochu větší, mají ledničku, televizi, stolek a křeslo a na pokoji s pacientem může být jeden rodiný příslušník. Za tento pokoj se platí denně 2000 Rup, ale rozhodně nemá nic společného s pokojem v naší nemocnici.
Na dotaz, jak je to s očkováním dětí a preventivními prohlídkami dětí, nám pan ředitel řekl, že pokud se dítě narodí u nich v nemocnici, tak toto dítě je očkováno a dále sledováno. jinak ne. jelikož v našem zájezdě byli převážně zubaři. dostáváme větvičku, jejímiž listy si Indové čistí zuby a stonek používají jako dentální nit. Jmenuje se "Kurkuma". V porodnici mohou rodit ženy až od 18 let. Pokud rodí dříve, není to nic ojedinělého, jsou odkázání jen na domácí péči. Do 35 let mají ženy i 10 dětí a často umírají při porodech. Hlavními aktivitami Indů je hraní kriketu, obcházet daně a plodit děti.
Po večeři v hotelu nikdo nemá odvahu vyrazit do města, i když bazar není daleko. Druhý den nás čeká prohlídka starého Dillí. První je
Červená pevnost
Červená pevnost neboli Lal Qila dostala jméno podle červeného pískovce, z něhož jsou postaveny její zdi. Pro různé paláce a audienční sály však byly použity ušlechtilejší materiály. Pevnost byla postavena v letech 1639 až 1648 pro mughalského císaře Šáhdžáhána a proslavila se bohatstvím mramoru, stříbra a zlata i hojnou klenotnickou výzdobou. Během let mnoho pokladů zmizelo a některé původní stavby byly zničeny. To, co zbylo, přesto pořád dává dobrou představu o mughalské říši v době jejího rozkvětu. Šáhdžáhán chtěl po smrti své ženy, pro kterou zřídil Tádžmahal, přeložit svou císařskou rezidenci z Ágry do Dillí, nebo přesněji, do nového města, které se mělo jmenovat Šadžahánabad. Tam postavil Červenou pevnost jako své vlastní císařské město.
Ke komplexu každého mughalského dvora patřily dvě audienční místnosti - Díván-i-Am a Díván-i-Chás. Jedna se používala při veřejných audiencích u panovníka, druhá byla určena pro soukromé audience. Obě se v Červené pevnosti zachovaly. Díváni-Am je velký sál postavený na podezdívce, který se do tří stran otevírá ve vnitřní nádvoří. Tady se mohl shromáždit velký počet lidí a prosebné žádosti se panovníkovi přednášely veřejně. Díván-i-Chás bylo místo, kde se císař soukromě radil se svými úředníky, nebo se zahraničními vyslanci. Kdysi měl prostorný vnitřní dvůr s mramorovou podlahou a stříbrným stropem. Šáhdžáhán nechal zhotovit pro Díván-i-Chás známý Paví trůn. Bylo to dílo výjimečně bohatě zdobené drahokamy a jeho zhotovení trvalo sedm let. V roce 1739 byl tento trůn odvezen do Persie. Nápis v audienční místnosti Díván-i-Chás dokládá, co si Šáhdžáhán o tomto místě myslel: „Jestliže existuje ráj na zemi, tak je to zde, zde a jen zde".
Jestliže člověk bezmezně vládne miliónům poddaných a majetek každý rok převažuje v diamantech nebo ve zlatě, potom si může dovolit jakékoliv rozmary. Sbírka diamantů maharádže z Barády obsahovala sedmý diamant světa - Hvězdu jihu. Měl soubor gobelínů, jejich podklad byl zhotoven výlučně z perel a kresba z růbínů a smaragdů. maharadža z Báratpuru měl sbárku koberců ze slonoviny. jejich výroba vyžadovala mimořádnou přesnost, neboť sloní kly musely být nejprve loupány, aby se získal zpracovatelný materiál. Maharadža z kapurthaly vlastnil topas jako kyklopské oko. Bohatství vladařů se odhadovalo podle počtu a velikosti slonů. nejsilnější slon nesl vladařova nosítka, trůn z masívního zlata vyložený sametem a chráněný deštníkem. Maharadža z Bhárátpuru měl dvaadvacet rolls-royců. jeden měl sklápěcí střechu z masivního stříbra. mezi dvěma světovými válkami byl ztělesněním lesku indických maharádžů sir Bhipindra sinh, řečený Velkolepý, sedmý maharádža z patijály. jeho apetit byl takový, že každý den spořádal dvacet kilogramů potravin. K čaji míval dvě tři kuřata. S velkou péčí rozvíjel svůj harém. sám do něho vybíral nové dívky podle přitažlivosti a milostného nadání. v době největší slávy měl královský harém tři sta padesát manželek a konkubín.
Z Červené pevnosti podnikáme cestu k Páteční mešitě na cyklorikši, která nás veze přes bazar Čadničok. Je to obchodní ulice s velkým dopravním ruchem, v celé délce je lemovaná rozmanitými obchůdky napěchovanými zbožím. Projíždíme malými uličkami křížem krážem, jen těžko se vyhýbáme množství lidí a kravám, volně korzujících v uličkách. Je to vlastně jediný způsob, jak jsem mohla bazar vidět. Náš rikšák nás ochránil před žebráky a žebrajícími dětmi a také jsme mohli cestou pořídit fotky. Žebráci a hlavně děti na nás působili dost depresivně. Musela jsem si připomínat slova naší průvodkyně: "Kdyby jste tady nechali všechno co máte, stejně nic na jejich životě nezměníte".
Vstup do Páteční mešity ve Starém městě je jedním z nejpůsobivějších zážitků v Dillí. Je to tou náhlou změnou prostředí. Prakticky nepopsatelný bordel, špína a smrad přeplněných ulic starého města se najednou promění v klidné dokonale čisté prostředí jedné z nejkrásnějších staveb muslimské architektury. Představovali jsme si svět středověké Evropy, kdy běžný občan překonává rozbahněné stoky běžných ulic a trhů a pak vstoupí do gotické katedrály, která na něj působí jako z jiného světa a cítili jsme přesně to samé.
Samotná mešita je mistrovské dílo Mughalské architektury severní Indie a také největší mešitou v Indii vůbec. Prostorné nádvoří je ze tří stran lemované arkádovými pasážemi s masivními vstupními branami uprostřed. Čtvrtou stranu tvoří trojitý dóm s Mihrábem zaklenutý typickou cibulovitou kupolí se čtyřmi minarety. Uvnitř mešity je klid a příjemný chlad. Při pátečních modlitbách se sem vejde až 25 tisíc lidí.
mezi další typické stavby mughatské, které navštěvujeme, patří mauzoleum, postavené pro mughalského vládce Humájúna v r. 1565. Byl nejstarším synem Bábura , vzdělaného a vnímavého člověka, kterému však vášeň k opiu kalila mysl. Rozlehlými zahradami přicházíme k osmiúhelníkové stavbě, z které vystupuje obrovská kopule a vše dokola obepíná nádherně zdobená lodžie.
Jantar Mantar – tato fascinující observatoř s obrovskými astronomickými přístoroji, postavená z omítnutých cihel, byla vystavěna z vlády krále Sawai Jai Singh z Jaipuru v roce 1724. Král postavil podobné observatoře v Jaipuru, Ujjainu, Mathuře a Varanasi.
Nachází se v ní asi 20 nástrojů. Je tou nejvýznamější a nejzachovalejší ze všech indických observatoří. Vyjadřuje astronomickou vyspělost a učenost své doby.
Mezi novodobé památky patří moderní chrám sekty bahárí, která má tvar lotosového květu. nekonají se v něm žádné slavnosti, je pouze místem tichého rozjímání. Chrám má devět stěn, protože číslo devět znamená v symbolice baháismu "přístupný (otevřený) všem".
Den končíme návštěvou prodejny sárí a koberců. Je nám převedeno tkaní koberců. Koberce jsou vyrobené z kašmírové vlny nebo indického hedvábí. Čím je koberc tenší, tím je vzácnější. Koberce jsou nádherné a při různém úhlu dopadu světla mění svou barvu. Výroba koberce 3x4 m trvá asi rok. Koberce vyrábí rodina, která také svůj styl tají. Při koupi se koberec složí na balíček 50x50 cm a vloží do tašky, která se dá pohodlně odvést. Cena takového koberce je cca 30 000 Kč, ale je nezničitelný.
Večer se v našem hotelu koná svatba. Park před hotelem je vyzdoben množstvím žároveček, jsou zde bílé stoly a židle, je přichystaný bufet. Svatební slavnosti představují významný okamžik v životě všech Indů. výběr partnerů musí posoudit a odsouhlasit ještě astrolog. Astrolog také určí den a hodinu, kdy se svatba musí konat. Proto jsme také po cestě do Džajpůru a Agry potkávali hlavně večer svatební průvody.
Svatební průvod vychází z domu ženicha. Na ozdobené kobyle sedí ženich, za ním kráčí příbuzní, přátelé a hudebníci. Příchod do domu nevěsty se ohlašuje slavnostním troubením. V poslední době často přijíždí ženich v autě, což bylo i v případě svatby v našem hotelu. nevěsta a ženich seděli na malém trůnu ve velké místnosti v hotelu a přijímali blahopřání a dary od jednotlivých hostů, kteří se pak bavili na připravené párty.
Indická kuchyně je velmi rozmanitá. Základem každého indického jídla je zrno - rýže na jihu a obilí na severu. Z obilí Indové zručně a chutně připravují různé druhy placek. nejznámnější jsou čapátí, tenké, na sucho pečené nekvašené placky. nejdříve jsem k nim měla nedůvěru, ale nakonec jsem zjistila, že jsou dobré. Vzhledem k náboženským tradicím je v Indii nabízeno pouze maso jehněčí, kuřecí a rybí. Základem indické kuchyně je zelenina, okořeněná výrazným indickým kořením. K jídlu jsou servírované ostré zeleninové omáčky. na ulicích téměř na každém kroku jsou pouliční kantýny, kde se na oleji v obrovských kotlích škvaří křupavé pochutiny. Špína a nepořádek jsou nedílnou součástí Indie. První dojem je otřesný. Při stolování Indové dávají všechna připravovaná jídla na stůl najednou. každý má jeden talíř a kolem mnoho mističek s různými pokrmy. Příbor se nepoužívá, ten dávají jen v lepších jídelnách. obvykle se jí rukama. Indové jedí třemi prsty pravé ruky, s kousky placky vytvoří kornoutek, kterým nabírají omáčku. levá ruka je při jídle naprosto vyloučená. Provádí se jí nečisté úkony. My bychom se asi nenajedli, protože placku čapátí jedním prstem přimáčknout k talíři a palcem s ukazovákem utrhnout malý kus je pro nás nepředstavitelný výkon . U vývařoven na ulicích bývají ještě lůžka, zvaná čarpáí, jakési kovové rámy s provazovou výplní, na kterých se leží po obědě, tráví na nich siesta a v mnoha případech i noc. K jídlu se pije voda, mléko a čaj. Čaj se pije sladký s mlékem, okořeněný skořicí, zázvorem, hřebíčkem a kardamonem.
Ráno odjíždíme do hlavního města Rádžasthánu - Džajpuru.
Z Dillí do Džajpůru je 300 km. Vyjíždíme autobusem v 7.00 hod., po cestě se zastavujeme na 3 hod. v Národním parku Sariska a do Džajpůru přijíždíme v 19.15 hod. Cestou projíždíme vesnicemi se slumy, s políčky, na kterých se pracuje a které umožňují lidem na vesnici trochu lepší život než je na ulicích v Dillí. Podél silnice obdivujeme krásné keře s květy všech barev. projíždíme i tzv. savanou s roztroušenými stromy a palmami, kterých se využívá jako pastviny pro dobytek a zalesněným pohořím.
Národní park Sariska
Jedná se o pozůstatek krajiny nepozměněné člověkem (což je v Indii vzácnost) ve zvlněném až mírně hornatém terénu s přirozenou vegetací. Sariska se skládá ze dvou vegetačně odlišných částí - z ploché stepní krajiny s roztroušenými stromy a keři, a z části hornaté zarostlé neprostupným opadavým listnatým lesem a palmami. Území bylo chráněno již před třemi staletími jako místo, kam jezdili lovit maharádžové. Poslední z nich, maharádža Jai Singhji z Alwaru, zde proto nechal vybudovat roku 1902 komplex paláců, které v současnosti slouží jako hotely pro movitější návštěvníky. Angličtí kolonizátoři také využívali Sarisku jako území nanejvýš vhodné k loveckým kratochvílím, protože množství tygrů a jiné divoké zvěře bylo neobvyklé. V roce 1955 byl zde na ploše 480 km2 vyhlášen Sariska national park. Již na přístupové komunikaci se lze setkat s prvními zvířaty. Jsou to rodiny opic makaků rhesusů (Macaca mulatta), které posedávají na krajnici a na projíždějících vozidlech žebrají potravu. Tyto učenlivé opice se bohužel (stejně jako např. v Africe) naučily tomuto snadnému způsobu obživy. Indové, známí svou láskou ke všemu živému, je v žebrání ještě podporují. Z okének jedoucích autobusů jim hází zbytky jídla, ale také igelitové sáčky naplněné nejrůznějšími pamlsky. Prohlídky národního parku Sariska jsou pro veřejnost možné pouze z terénního džípu a v přítomnosti ozbrojeného průvodce. Je to pochopitelné, vždyť pouze tak lze omezit pohyb lidí jen na vyhlídkovou trasu (značně rozsáhlou) a návštěvníkům zajistit bezpečnost. Trasa je dlouhá přibližně 20 kilometrů a vede od objektu správy parku po prašných i zpevněných cestách k templu Neelkanth a zpět. Také budova templu z 9. - 10. století je v obležení opic, převažují zde hulmani posvátní (Presbytis entellus), kteří si drzostí a agresivitou s makaky v ničem nezadají. Vyhlídková trasa prochází všemi typy krajiny národního parku, od rovinaté vstupní části s křovitou džunglí a menšími jezírky, přes palmami zarostlá dna údolí až po horský skalnatý terén v okolí templu Neelkanth. Tygři žijí pochopitelně v dostatečné vzdálenosti od turistické vyhlídkové trasy a jen opravdu výjimečně se zatoulají přes den do její blízkosti. Totéž platí i pro o něco hojnějšího levharta indického (Panthera pardus fusca). Pro běžného návštěvníka jsou zcela jistě nejvděčnější podívanou četné druhy sudokopytníků.
Cestou do Džajpuru nám indická průvodkyně odpovídá na naše dotazy týkající se života Indů. dovídáme se například, že úředník v administrativě, který je státním zaměstnancem, si měsíčně vydělá v průměru cca 10000Rup. pokud bydlí v nájemním bytě, nemá šanci dát dětem vzdělání a cestovat, což vlastně znamená navštěvovat příbuzné. jestliže bydlí v domku a má dvě děti, může jím dát vzdělání, má lednici a televizi a může cestovat k příbuzným. jednou za 3 měsíce si může zajít na večeři do restaurace. pokud je zaměstnán v soukromé firmě, na cestování mu již peníze nezbývají. Cena nájemného se odráží od části města, kde se byt nachází. Na okrajové čtvrti města stojí dvoupokojový byt (státní) 4 až 5000Rup. Byt v soukromém domě stojí 7-8000 Rup. na venkově má každý nějaké své bydlení a nájem platí za pole. pokud má někdo na venkově domek (ne chatrč), dává dcdři věno minimálně 150000 Rup. Slon např. stojí 60 až 80000Rup, lednička 150l cca 7-8000 Rup, auto Suzuki stojí 250000 Rup. 1l benzinu je za 30 Rup, televize za 10000 Rup, automatická pračka 15000 Rup a více. Pračku a ledničku má asi tak 5 % populace. Indové považují zmrazování potravin za nezdravé a konzumují čerstvé jídlo. jídlo na ulici je poměrně levné. např. za taštičky v hotelu zaplatíte 20 Rup, ale na ulici stojí 2 Rup. zrovna tak sendvič stojí na ulici 15 Rup, ale v hotelu 80 Rup.
Penzi má ten, kdo si platí sociální pojištění. Stát platí pojištění jen pro své zaměstnance. Indové nemají ve zvyku žít sami. Žijí pohromadě celé rodiny. Děti v rodině jsou hýčkány všemi příbuznými. Vždy se jom někdo věnuje. Na rozdíl od evropských dětí jsou klidnější, šťastnější a nezlobí. Indické děti mají více lásky a méně discipliny než evropské. Také v Indii neexistuje, aby dívka cestovala sama. Musí jí doprovázet někdo z příbuzných a po svatbě zase může cestovat jen s manželem. vzhledem k tomu, že jsme byli v Indii v listopadu, byla vznesena otázky, zda Indové slaví svátek zesnulých. V Indii se tento svátek slaví 15 dní. Každý den je zasvěcený nějakému zemřelému. V tu dobu se Indové neradují a nebaví, nechodí nakupovat pro sebe, ale dělají to, co rád dělal zemřelý. Také vaří jen jídla, které měl rád zemřelý.
Oblečení indických žen hýří barvami. Sárí - typické oblečení pro ženy je metr široký pruh látky dlouhý 6 m. Je omotaný kolem těla bez pomocí knoflíků či špendlíků. Sárí bývají nejkrásnějších barev a vzorů. Červené nosí nevěsta a bílé vdova. jinak jsou barvy modré, tyrkysové, šafránové a pod. V podobném odstínu se nosí obepnutá halenka sahající jen do půli beder. Výběr barev ale není náhodný, ale každý den má svou barvu. tak, jak před staletími určili astrologové. V pondělí se nosí stříbrná barva Měsíce, v úterý červená podle Marsu, středa je ve znamení Merkura, tedy zelená, ve čtvrtek se nosí žlutá dle Jupitera, pátek je bílý podle Venuše, sobota ve znamení Saturna je modrá a k neděli se nejlépe hodí barva slunce, t.j. zlatá. Ženy také mají velkou oblibu v nošení šperků. zdobí jimi všechny části těla, včetně nohou, rukou, čela, paží, pasu, kotníků a prstů na nohou. Náušnice se nosí i v nose. Indické ženy se také nechávají tetovat. Dalším rozšířeným ženským oděvem je paňdžábí. Jsou to kalhoty vypadající jako pyžamo, pevně stažené kolem kotníků a pasu. Přes tyto kalhoty se nosí dlouhá, volná tunika. Okolo ramen je přehozena dlouhá šála v jiné barvě, jejíž cípy volně splývají po zádech. Každá indka bez rozdílu věku a společenské vrstvy má pečlivě učesané vlasy, často okrášlené květy. Na čele nosí bindí, t.j. tečka nebo slzička. I tato tečka má barvu, která se hodí k sárí.
U mužů oděv není tak pestrý. Většinou se nosí tesilové kalhoty a košile. Indové také miluijí filmy. hlavně romantické, z luxusního prostředí, zamilované a sentimentální bez krve a násilí.
Džajpur
Džajpur, hlavní město indického státu Rádžasthán, leží asi 300 km jihozápadně od Dillí a považuje se za nejkrásnější město celé Indie. Založil je r. 1728 mahárádža Džai-Singh II. a dal je ohradit vysokou zdí, prolomenou sedmi bronzovými branami.
Za ochrannou zdí dal vybudovat přímo pohádkově nádherné, přepychové sídlo pro sebe a příslušníky svého rodu, několik chrámů a početná, ale velmi skrovná obydlí pro své poddané.
Dominantní budovou mahárádžova paláce je sedmiposchoďová stavba zvaná "City Palace". kterou udržují stovky sloužících a řemeslníků stále v bezvadném stavu, i když jejich dnešní majitel je v diplomatických službách Indie a zdržuje se většinou v Evropě. V rozlehlých síních džajpurských paláců se konávají státní bankety a korunovační ceremoniely a v části budov je umístěna správa města a parlament Rádžasthánu. Naše průvodkyně měla malý konflikt při nákupu vstupenek, jelikož informovala, že za fotoaparát se nemusí platit. Ale Maharadža od října zavedl poplatek, i když se uvnitř fotit nesmělo. Při prohlídce jsme viděli, že venkovní prostory se zdobí květinami a zem se potahuje koberci. Dozvěděli jsme se, že druhý den zde bude slavnost, kdy Maharadža bude adoptovat svého vnuka za syna. Má jen jednu dceru, která po něm nemůže dědit. Zákony se dají obejít všude.
Kamenná hvězdárna, zvaná Džantar Mantar která se zcela vymyká našim představám o hvězdárně, ukazuje pohyby vesmírných těles stále stejně přesně, jako před více než osmi sty lety, kdy vznikla.
Při pohledu na rozlehlé a přezdobené paláce mahárádžů nelze však nemyslet na prosté řemeslníky a dělníky, jichž ruce všechnu tu krásu vytvořily - a na to, jak ještě dnes bydlí a žijí jejich potomci. Džajpur proslul nejen bohatou historií a slavnými památkami, ale také růžovou barvou na fasádách domů, díky které si vysloužil přezdívku „Růžové město“. Místní obyvatelé si své domy natřeli na růžovo v době příprav na návštěvu anglického prince Alberta v roce 1865. Chtěli tak vyjádřit pohostinnost, kterou má barva symbolizovat. Namísto spletitých úzkých uliček, na které jsme zvyklí z Ágry a Dillí, nás Džajpur překvapuje svými prostornými třídami. V samém centru města stojí asi nejznámější stavba Džajpuru – Havá Mahal neboli Palác větrů postavený pro ženy ze dvora, které ve stínu balkónků a mřížových okýnek (pětipatrová budova jich má na šest set) mohly nerušeně sledovat dění na ulici.
Amber Palác
se nachází na úbočí kopců Aravalli hills asi 11 kilometrů severně od města Jaipur v Radžasthánu. První zprávy o stejnojmenné obci Amber pocházejí již z roku 967 našeho letopočtu. Amber znamená "Vysoký". Prohlídka zahrnuje halu Diwan-i-Am, Zrcadlový palác Šiš Mahal se soustavou vypouklých skel, Ganéšovu bránu, komnaty 12 maharádžových žen a letní rezidenci. Amber byl hlavním městem státu pod vládou hlavní větve Kačhváhů až do roku 1727. Poté dal panovník Saváí Džaj Singh II vybudovat zcela nové město - dnešní Jaipur, kam přemístil své sídlo.
Turisty dnes k paláci vyvážejí ozdobení sloni, tak jak tomu bývalo zvykem za vlády mughalských maharadžů.Další den odjíždíme do Agry a cestou navštívíme Fatéphur Sikrí. Cesta je zase zajímavá. Opět projíždíme vesnicemi se slumy a velkým ruchem. Všude jsou něco jako bufety, ale s evropsými nemají nic společného. Vidíme mnoho budek, které mně připomínají dřívější venkovské WC. Jsou o málo větší a bez přední stěny. Zde se nejčastěji provozuje holičství. Cesta byla opravdu velkým zážitkem a teprve teď si člověk váží domova. Zastavili jsme v jedné vesnici, ale bylo vidět, že je spíše ukázková. Byli zde zděné domky, některé i malované. Údajně vždy někdo z rodiny má práci ve městě nebo v cizině a rodinu podporuje. Zavedli nás do místní školy, která zřejmě žije z toho, že návštěvníci zde zanechají nějaký finanční obnos. Návštěva pro mně byla opět šokující. V době, kdy božena Němcová psala Babičku, byly ve vesnických školách lavice. Tady jsou pouze holé místnosti, kde stěny byly samá mokrá mapa a děti sedí na zemi. Při pohledu na ty krásné a smějící se a vzorně upravené děti nám bylo málem do breku. Místní obyvatelé nás zvali na prohlídku svých domků, samozřejmě očekávali nějaký bakšiš. Paní domu nám ukazovala kuchyň, kde bylo ohniště a předvedla nám kamenný drtič obilí. Ve druhé místnosti byla jedna postel. než jsme vešli do domu, tak jsme se museli vyzout. Naproti obytné části byly hned přístřešky, kde se nacházely krávy. Měly tu uskladněnou kopu sušených placek z kravského lejna, studnu s vodou a koryto na umývání. Paní domu držela v náručí krásnou půlroční holčičku. když jsme ji obdivovali, řekla nám, ať si ji klidně vezmeme, že má už čtyři.
Fatehpúr Sikrí
Fatehpur Sikri dal postavit mogulský císař Akbar v letech 1571-85. Podle legendy by Akbar bez mužského následníka, což ho dost trápilo. Odjel proto navštívit muslimského světce Šejka Salima Čištiho, žijícího v Sikri. Ten mu předpověděl narození mužského potomka a když se to opravdu splnilo, rozhodl se Akbar právě v Sikri postavit město. Po 14 létech však bylo náhle opuštěno, pravděpodobně kvůli nedostatku vody. Akbar se přesunul do Lahauru a dvacet let přestal v Sikri úplně existovat život.
Po strmých schodech vystoupáme k padesátimetrové Buland Darwaza (Brána vítězství), kterou se vstupuje do Páteční mešity, která je také postavena z oblíbeného červeného pískovce. Údajně má být postavena podle mešity v Mekce, místa, které je pro všechny muslimy nejsvatějši.
Na nádvoří stojí nádherná hrobka Šeika Salima Čištiho z bílého mramoru s neuvěřitelně přesnými a detailními rytinami.
Hned za vstupní brankou do komplexu starého města začíná palác Jod Bai. Skvělý příklad skloubení hindských (sloupy) a muslimských (kopule) prvků v jedné stavbě. Palác je (jako celé město) z červeného pískovce) a je buď skvěle zachovaný, nebo skvěle opravený.
Na velkém nádvoří stojí Diwan-i-Khas (Hala veřejných audiencí) opět s dost neobvyklými prvky: trůnem postaveným uprostřed na vysokém sloupu, k němuž nám ze všech čtyř rohů vedou nad hlavami můstky. Fatehpur Sikri je vůbec plné neobvyklých staveb. Asi nejzajímavější z nich je jednoduchý, ale působivý Panč Mahál. Jak už název napovídá, skládá se z pěti (panč) pater, z nichž každé vyšší je užší než patro spodní. Vypadá trochu jako domek z karet. Je z něj skvělý pohled na dvůr a Diwan-i-Am.
Agra
Samotné město není nijak zajímavé. opět jsou zde dva světy: svět špíny, chudoby a hluku a svět vznešenosti ticha, krásy a přepychu. Město je ale proslavené nejkrásnější stavbou Indie -Tádž Mahelm. Do hotelu přijíždíme večer a všichni se těšíme na ráno, kdy perlu Indie uvidíme.
Tádž Mahal
Nejhonosnější pomník planety
Vstup do areálu zajišťuje mohutná brána z červeného pískovce, bohatě zdobená nejrůznějšími prvky. Obrovské zahrady, obehnané zdmi z červeného pískovce, květinové sady a záhony, vyvýšené stezky, cestičky kolem stromů, vodotrysky, vodní toky a nádrže, které odrážejí Tádž Mahál – to jsou přírodní vábidla, která na okamžik strhnou vaši pozornost od samotného paláce.
Vidíme, že v Indii není jeden Tádž Mahál, jsou tu hned dva. Ten druhý se nesmírně poutavě zrcadlí na hladině zmíněného vodního kanálu. Jeden Tádž Mahál zcela klidný, pevně stojící, zatímco druhý v neustálém pohybu, jak si s jeho křivkami pohrává zčeřené vodní zrcadlo. Nenapodobitelný palác, kouzelný jako pohádky tisíců a jedné noci.
Vlastní mauzoleum je postaveno především z bílého mramoru, jehož bílá zář je středem zájmu i z kilometrových vzdáleností.
Vidíme, že v Indii není jeden Tádž Mahál, jsou tu hned dva. Ten druhý se nesmírně poutavě zrcadlí na hladině zmíněného vodního kanálu. Jeden Tádž Mahál zcela klidný, pevně stojící, zatímco druhý v neustálém pohybu, jak si s jeho křivkami pohrává zčeřené vodní zrcadlo. Nenapodobitelný palác, kouzelný jako pohádky tisíců a jedné noci.
Vlastní mauzoleum je postaveno především z bílého mramoru, jehož bílá zář je středem zájmu i z kilometrových vzdáleností.
Po stranách obrovského mauzolea stojí dvě překrásné mešity z červeného pískovce. Nejsou jen nějakým doplňkem, nýbrž plnohodnotnými společníky. Dokonalou symetrii celé stavby završují čtyři vysoké minarety, vztyčené z každého rohu mramorové plošiny.
Císař Shan Jahan chtěl na druhém břehu řeky Janury vybudovat další památník, hrobku z černého mramoru pro sebe, která měla být můstkem spojena s Tádž mahalem. Oblouk mostu měl symbolizovat lásku, která dokáže překonat i smrt. když císař onemocněl, vznikl mezi jeho čtyřmi syny boj o trůn. nejzákeřnější syn své dva bratry nechal popravit, třetí uprchl neznámo kam a otce nechal uvěznit v Červené pevnosti, odkud měl výhled z okna na Tádž mahal. když v r. 1666 zemřel, byl pochován vedle své manželky.
Další významnou památkou města je Červená pevnost (Red Fort) postavená z masivního červeného pískovce. Obklopují ji 2,5 km dlouhé obvodové zdi postavené v 16. století. Uvnitř mohutných hradeb se nachází desítky dalších paláců a staveb tvořících tak prakticky město ve městě. Pevnost je na seznamu světového dědictví UNESCO.Roku 1565 započal s její stavbou nejvýznamnější ze všech mughalských panovníků Akbar Veliký. V době svého vzniku byla do sebe uzavřeným císařským městem s tisíci sloužícími.
V Červené pevnosti jsou patrné různé stavební styly podle situace a povahy vládců. Za vlády nábožensky krajně tolerantního Akbara byl dáván důraz zejména na obranný charakter pevnosti. Na budovách jsou patrné kromě muslimských též křesťanské, hinduistické a další slohové prvky. Méně tolerantní nástupci však již byli zcela muslimsky dogmatičtí. Akbarův vnuk, Šáhdžahán, nechal většinu staveb z červeného pískovce strhnout, protože mu připadaly příliš skromné a na jejich místě nechal vybudovat paláce z mramoru se zlatými malbami a intarziemi z polodrahokamů. Jeho paví trůn byl zcela posázen diamanty a podušky pošity 18000 perlami a rubíny.
Ve velkolepé veřejné přijímací hale Diwan-i-Am sedával Šáhdžahán, aby vyslyšel oficiální návštěvníky nebo prosebníky. Při jeho projevu směli shromáždění poddaní jen souhlasně mručet. Pokud někdo projevil jiný názor, čekala jej hladomorna.
Císař Šáhdžahán pro své ženy vybudoval domy, které byly rozděleny a označeny. každá žena měla tři místnosti a každá komnata byla pojmenována podle dne v týdnu, kdy ji panovník poctil svou návštěvou. Ženy si zde žily v přepychu. Na velké odkryté terase se koupaly v rozlehlém bazénu, byly zde vybudované turecké lázně, kde byly nádrže se stuedenou a horkou vodou. Voda přetékala na zem a fontány ji zase chrlily do ovzduší. Vytvářely tak neskutečnou atmosféru, kterou ještě umocňovaly filigránské intimní lampy, jejichž světlo se odráželo v zrcadlových mozaikách na stropě. ojedinělou stavbou je Minibazar, kde ženy v přísně střeženém prostoru mohly nakupovat a pohybovat se bez závoje. Sem přicházely dcery a ženy vysokých náčelníků. Trh se konal jednou za měsíc a toho využíval prostopášný panovník, který sem chodil převlečený za ženu a tak si vybíral své milostnice.
V Samánburdži, malé osmihranné věži, které se říká jasmínová protože je vyzdobena ornamenty vytvořenými z polodrahokamů ve tvaru jasmínových květů, pak nakonec Šáhdžahán trávil většinu času svého osmiletého domácího vězení pozorováním za řekou Jamuna se tyčícího Tadžmahálu.
Mathura a Vrindavan
je duchovním centrem hinduistů, město zasvěcené bohu Krišnovi. Dříve byla Mathura centrem budhismu s 20 budhistickými kláštery, ve kterých pobývalo na 3000 mnichů. V 16. stol. hinduistický mnich označil město jako místo narození Krišny.
Matura
Podle legendy se v Matuře královským manželům narodil syn Kansa - ve skutečnosti zplozený démonem. Proto se na přímluvu bohů rovněž narodil ten, který měl Kansu zabít - Krišna. Byl už osmým převtělením Višnua, jednoho ze třech hlavních indických bohů, a jeho poslání bylo přesně ve Višnuově náplni práce. On je ochráncem lidí, pro spásu ctnostných a zkázu ničemných přichází na svět v každém věku, aby upevnil řád a vymýtil bezzákonnost.
Jako před 3500 lety v Matuře, která tuto událost slaví s hlučností technického věku. V Matuře poutníci směřují do cely, kde byli uvězněni Krišnovi rodiče. Matce Devakí se mělo narodit osmé dítě, které démona Kansu zabije, tedy Krišna. Aby ho uchránili, podvrhli na jeho místo rodiče holčičku. Když se o ní Kansa dozvěděl, přiběhl a mrštil s ní o zem. Proměnila se v bohyni Kálí, která zděšenému démonu oznámila jeho smrt. Krišnu mezitím vychovávala nevlastní matka, manželka pastýře krav. 
Ještě dnes je vidět na ulicích dláždění z pálených cihel a velkých mramorových desek. Pečliví stavitelé staré Matury dbali na krásu. Jejich dílo zničili až mogulští muslimští vládci a ještě důkladněji nemilosrdná nová doba. Také v sousedním 15 kilometrů vzdáleném
Vrindavanu
mohou věřící na vlastní oči spatřit místa, kde Krišna trávil dětství. Vrindavan je zaplněn stovkami chrámů a je také sídlem mezinárodní organizace Hare Krišna založené v New Yorku roku 1960. Mnoho poutníků přijíždí na oslavy ve statisících, dokonce i na střechách přecpaných vlaků a autobusů. Utáboří se ve městě a okolí a také u obrovské dnes suché vodní nádrže, do které se ze všech stran sestupuje po schodištích. Potom v tlačenici vystojí mnohahodinové fronty, jen aby se dostali do jednoho z vytoužených chrámů. Je jich taky opravdu plno a z těch nejzajímavějších snad chrám Madan Mohan,
který leží blízko ghátu Kali, patří k nejstarším z existujících chrámů ve Vrindavanu. Kousek dál je novější a nejpopulárnější chrám Banke-Bihari, postavený v roce 1864. Chrám Šaji, další z obrovské řady chrámů ve Vrindavanu, byl postaven 1876 bohatým obchodníkem. Je známý svoji architektonickou vyjímečností a mramorovou výzdobou.
Poslední návštěva patřila koupacím ghatům (t.j. schody na břehu řeky), kam přicházejí smýt a posvátně očistit od všech hříchů místní hinduisté i stovky poutníků.
Na řece bývá několik ghátů. jedny slouží k očistě, na druhých se pere a další slouží ke spalování zemřelých. každý hinduista si přeje být spálený na posvátné řece. zemřelí jsou přinášeni na bambusových nosítkách, ženy zabalené do červené, muži do bílé látky. pozůstalí mrtvolu rituálně smočí v řece, umístí ji na hranici dřeva, kterou zapálí nejstarší syn rodiny. Spalování trvá 2 a 5 hod. podle váhy zesnulého. Často v řece plavou nespálené pozůstatky lidských těl, pokud rodina nemá dostatek finančních prostředků na dřevo. pro hinduisty smrt nepředstavuje konec, nýbrž začátek dalšího života, proto nijak netruchlí a kremaci berou jako podívanou. u hořících hranic se běžně konverzuje a stoluje. Řeka přijme i nespálená těla, která nespáchala žádný hřích a nebylo je třeba očistit ohněm. jedná se o děti mladší 12 let, těhotné ženy, osoby uštknuté hadem a malomocné a o svaté muže. Tělo se jenom zatíží kamenem, aby kleslo ke dnu. Takže v jedné řece se spaluje, pere, koupají se posvátné krávy, věřící se očiš´tují a vodu pijí. Pro nás něco nepředstavitelného. Indická průvodkyně nám však řekla, že je zajímavé, že nezávislá britská komise prováděla rozbor vody posvátných řek a zjistila, že ve vodě je jen nepatrnjé množství škodlivých látek.
U ghatů se také často vyskytují svatí muži, kteří nabízejí požehnání a květinové obětiny. Jsou to muži, kteří míří k vysvobození cestou askeze a zřeknutí se světského života. Věří, že tento svět vznikl z iluze a svých pozemských pout se zříkají proto, aby smazali svou minulou karmu a mohli poznat pravou, božskou realitu. někteří se na tuto cestu vydávají až poté, co vychovali děti. první roky tráví u svého učitele - guru. V této době si oholí hlavu. až dosáhnou plného duchovního naučení a osvojí si jógická umění, opustí svého guru a nechají si narůst dlouhé vlasy a putují křížem krážem po Indii. Cílem východní filozofie je zřeknutí se všech hmotných statků, zatímco na západě všechno snažení je zaměřeno k jejich hromadění. na východě je bohatstvím moudrost, na západě majetek. Z majetku pak pramení neklid, strach, nespokojenost a závist. protože vždycky se najde někdo, kdo má víc a někdo, kdo nás o majetek může připravit.
Večer přijíždíme do Dillí, kde máme v hotelu v nové části Dillí zajištěné pokoje, kde se postupně můžeme osprchovat a připravit se na cestu na letiště. V 21. patře máme slavností večeři i s krásnou vyhlídkou na noční město. Z Dillí odlétáme v 02.00 hod. do Curychu a při odletu z Curychu máme 1.30 hod. zpoždění z důvodů poruchy na letadle. V Praze přistáváme ve 12.30 hod a ještě nikdy jsem snad nebyla tak ráda, že žiji v Evropě a ve vlastním domečku.
Zrovna ve vánočním čase doma jsem četla v jednom magazínu článek o návratu 6. polní nemocnice z Kábulu v Afganistánu. Zdravotní sestra má z Kábulu přesně stejné pocity jako já z Indie. Říká: "Zubožení lidé, bída, jedním slovem prostě středověk. Přehodnotíte si náhled na život, že peníze nejsou zase tak důležité. když vidíte na vlastní oči neskutečnou bídu a nemocné lidi, to se snad nedá ani popsat. Všechno se ve vás svírá." Tato žena byla již z humanitární pomocí v Albánii a Turecku.
Žádné komentáře:
Okomentovat