Srí Lanka

Srí Lanka

oficiálním názvem Srílanská demokratická socialistická republika

Počet obyvatel: 19 milionů (74 % Sinhálců, 18% Tamilů a 8 % jiných)

Úřední jazyky: sinhálština, tamilština a angličtina

Měna: srílanská rupie (LKR); 100 rupií = přibližně 1 americký dolar. Hlavní průmysl: výroba kaučuku, čaje, zemědělství, textilní průmysl, výroba tabákových výrobků, zpra­cování ropy.

Srí Lanka je ostrovním státem nacházející se na ostrově Cejlon, který se nachází v In­dickém oceánu, asi 60 km od pobřeží Indie. Má rozlohu 65 610 km2, od severu k jihu měří 353 km a od východního na západní pobřeží měří 183 km. Hlavním městem je Kolombo. Průměrná teplota je 27 °C.

Srí Lance se též přezdívá zeleným drahokamem uprostřed průzračných vod Indického oceánu.

V překladu znamená „královsky zářící země“ a cestovatelé Hanzelka a Zikmund ji na­zvali „Rájem bez andělů“. Nezbývá, než souhlasit. Na Srí Lance potkáte milé a dobro­srdečné lidi s otevřeným srdcem. Cestovatelé pak zde naleznou nepřeberné množství krás, jako jsou dlouhé liduprázdné pláže, hory porostlé deštnými lesy, fascinující faunu a flóru a bohatou historickou a kulturní minulost, která pochází až z doby před 2500 lety.  Je to země, kde všechno voní exotickým kořením a kde je zvykem jíst rukama. Cejlon je země dávné civilizace, čaje, skořice, divokých slonů a jeskynních chrámů, kde každý lístek chutného čaje je vykoupen litry potu domorodých sběraček.

Srí Lanka má 2cca19 miliónů obyvatel, hustota zalidnění je 306 ob./km2,  náboženské vy­znání - buddhismus, hinduismus, islám a křesťanství.

V dávné minulosti měl Cejlon prý až 60 milionů obyvatel, dnes jich má asi čtvrtinu. Na ostrově žije jen nepatrná menšina původního obyvatelstva připomínající křováky. Vět­šina obyvatel jsou Sinhálci (buddhisté) nebo Tamilové (hinduisté). Sinhálci přišli někdy v 5. století před Kristem ze severní Indie; historie Tamilů sahá do třetího století před Kristem. Vzájemné soužití bylo od počátku osídlení problematické. K potyčkám a sou­peření s místními králi docházelo v každé době.
O Cejlonu se říká, že je kolébkou lidstva, kde se setkaly národy tří světadílů. To, že je ostrov je spojen „pupeční šňůrou“ s Indií není jen legenda, ale i viditelná skutečnost satelitních fotografií. Dítě, kterým Srí Lanka skutečně je, matku Indii geneticky neza­pře. Ostrov je poznamenaný indickou náboženskou minulostí a přítomností v té „nejdo­konalejší“ podobě, jak jen může být. Na Srí Lance můžete vidět od každého etnika a náboženství něco a v tak těsné blízkosti je často obtížné jednotlivé tradice odlišit. V mnoha směrech má Srí Lanka takové památky, které již v Indii neexistují, protože byly srovnány se zemí muslimskými nájezdy. To, na co by člověk potřeboval v Indii měsíce úmorného putování, je zde snadno přístupné na malém území.
Historie Cejlonu sahá asi do 6. století před Kristem, kdy vzniklo árjovské knížectví ve střední a severní části ostrova. Podle buddhistických kronik se kolem r. 380 před Kris­tem stala Anuradhapura prvním hlavním městem ostrova. Za tisíc čtyři sta let se na ost­rově vystřídalo 128 králů. V blízkosti hlavního města Anaradhapury se usazovali různí obchodníci, počínaje Araby, Číňany i Řeky. Po celá tisíciletí se rozvíjel mezinárodní obchod. Z jedné strany ostrova připlouvali Benátčané, Francouzi, Španělé, Peršané a z druhé Číňané a lidé z indonéských ostrovů. Číňané nosili kalhoty a klobouky, Indové sukně a turban. A tam, kde je bohatství a moc, tam jsou také problémy, takže nebyla nouze o bratrovražedné potyčky o královský trůn. Nakonec bylo město různými boji natolik oslabené, že ztratilo svůj význam a zaniklo. A protože byl zničen také systém přehrad a zavodňování, v zemi nastal hladomor. Z nově vzniklých mokřin se šířila ma­lárie. Ta decimovala obyvatele bez válčení. Dnešní ruiny a vykopávky jsou tichým svědkem slavné historie, vyspělosti tehdejší kultury a stavitelského umu.
Prvními kolonizátory z Evropy byli Portugalci. O sto padesát let později vládli tvrdou rukou Holanďané. Ti, na rozdíl od Portugalců, netřímali v ruce jen meč. Říká se, že po Portugalcích zůstal v zemi katolicismus, po Holanďanech zákony a reformace. Holan­ďané a Portugalci byli mořeplavci, kteří prý zemi jen rabovali. Bohatství – především drahé kameny, zlato a slonovinu – ze země odváželi, zatím co Britové se usazovali a budovali. Cejlon se v rámci britského impéria zdárně rozvíjel. Bylo postaveno množství silnic, mostů a železniční síť. Britové založili kávové, čajové, kokosové, gumovníkové plantáže, pěstovali a odváželi si vyhlášené cejlonské koření. Ostrov se stal perlou impe­riální koruny, ale spolupráce s místním obyvatelstvem nebyla snadná. Sinhálci (buddhisté), nebyli do práce nikdy žhaví. Proto Britové přiváželi z jižní Indie na práci Tamily (hinduisty). Ti zase svojí pilností a pracovitostí vynikali. Národnostní situaci zkomplikovala navíc Barma, když ze svého území vypověděla všechny Indy. Rovno­váha obyvatel byla narušena a s jejími následky se Srí Lanka potýká dodnes.
Angličané měli svůj koloniální způsob vlády dokonale propracovaný. Pouze 800 úřed­níků spravovalo v jednu dobu až třicet milionů lidí Cejlonu a jižní části Indie. Britové vybudovali přístav a založili nové hlavní město – Kolombo. Rozvinuli obchod a ostrov vzkvétal po mnoha stránkách. Za zmínku stojí mladičký Angličan, Thomas Skinner, hlavní stavitel silnic, mostů a železnic. Zvládnout tak obtížný úkol, členitý a hornatý terén, nebyl snadný úkol ani pro zkušeného odborníka. Co je přímo obdivuhodné, je skutečnost, že Skinner začal svoji zeměměřičskou kariéru ve věku čtrnácti let, poté co utekl z domova. V šestnácti letech mu byla svěřena stavba železnice. Tento holobrádek odvedl úžasné dílo, které slouží dodnes.
Britům se podařilo zlikvidovat problém s malárií, ale národnostní potyčky se nepodařilo vyřešit dodnes. Obojí souvisí nejen s náboženským vyznáním, ale především se vzta­hem k práci. Buddhisté nejsou coby pracovní síla spolehliví, proto přicházeli tamilští hinduisté, kteří pracovití jsou, ale protože jejich prarodiče přišli pouze za prací, nikdy se nestali občany. Dodnes jsou potomci původních přistěhovalců bez státní příslušnosti, nemají indické ani cejlonské občanství.
V roce 1972 byla vyhlášena samostatná Republika Srí Lanka a na předchozí sliby Ta­milům se jaksi zapomnělo. Dodnes nemají domov v Indii ani na Srí Lance a tak řeší svoji bezvýchodnou situaci už jen násilím. Tamilská menšina bojuje za vlastní existenci a ze zoufalství podnikají sebevražedné útoky. Tamilští Tygři usilují o vytvoření nezá­vislého státu na severu ostrova a právě tam je nejhorší situace. Boje a teroristické akce se nevyhýbají ani Kolombu a turistickým střediskům. Samostatnost a nezávislost asi není souzena malým národům a zemím, které mají velkého bratra.
Historie Srí Lanky je úzce spjatá s místními legendami, ale i bájemi, které jsou blízké i jiným národům. Známá Adamova hora je údajně místem, kde Adam prvně stoupl na Zem po, té co byl s Evou vyhnán z ráje. Buddhisté zase věří, že na této hoře nalezli stopy Budhy, který ostrov Srí Pada (jak buddhisté Srí Lanku nazývali) navštívil na své cestě do Západního ráje.  Adamův most, přírodní řetěz ostrovů, který téměř spojuje Srí Lanku s pevninou Indie, údajně vytvořil legendární Rama z eposu Rámajána, když se snažil osvobodit svoji ženu Situ uvězněnou zlým desetihlavým a dvacetiokým démonem Rawanem na Srí Lance. Ať už legendy vypráví cokoli, historie Srí Lanky je bohatá a jsou o ní záznamy od příchodu prvních sinhálských kmenů ze severní Indie. Ti se na ostrově usadili v 5.-6. stol. př.n.l. a postupně zde splynuli s původním obyvatelstvem ostrova. Sinhálští králové odvozují svůj původ ze lvů. Kdysi dávno družinu sinhálské princezny napadl lev. Stráže a princeznin doprovod se v hrůze rozutekli a princezna statečně hleděla do očí divoké šelmy. K velkému překvapení všech princezna lva pohla­dila po hřívě, ten předl jako malé kotě a později princezna lvu porodila syna i dceru. Ti společně žili a měli šestnáct synů – pozdějších sinhálských králů.
Vydáváme se na cestu 26. února 2011 z Olomouce Pendolinem přes Prahu a Frankfurt nad Mohanem do Colomba s cestovní kanceláří Čebus a naší osvědčenou průvodkyní Blankou. Letíme se společností SriLankan Airlines. Dostáváme jako obvykle deky, polštáře a sluchátka na poslech rádia a televize. Musím ale konstatovat, že ekonomická krize se projevuje zřejmě všude, jelikož už v letadle nebyl takový výběr alkoholických nápojů a džusů po celou dobu letu jako při minulých dlouhých letech. Ale nakonec přistáváme a z mínus 7⁰C, které jsme opustili v Praze, vycházíme z letištní haly do nádherného, asi 30 stupňového tepla a vítají nás rozkvetlé keře, květiny a nádherné palmy. Vítá nás zástupce místní cestovní kanceláře a náš průvodce. Je to Sinhálec a vypadá jako důkladný suchar, což se projevuje po celou dobu našeho pobytu. Vážně vysvětluje úplně jasné věci a pokud Blanka něco nevysloví úplně dobře, tak vyžaduje slovo opako­vat tak dlouho, až je spokojený. Jedině když blanka začala v autobuse zpívat čínskou operu, tak se vyděsil. Začali jsme mu říkat „náš Bubu“. V autobuse nás přivítá tradičním pozdravem, který nás také celkem bezúspěšně učí. Jsou to sepjaté dlaně na prsou, prsty vzhůru, drobná úklona a slůvko ajubowan - dobrý den.Odjíždíme na ubytování do Marawile, hotelu Club Palm Bay, kde jsme přivítání věncem z květů a uvítacím nápojem. Velice nám vyhovuje, že Blanka pozměnila program a od­polední prohlídku Colomba přesunula na poslední půlden, kdy jsme měli mít volno u moře. To nám přišlo velmi vhod. Můžeme relaxovat u bazénu, jelikož únava po cestě se projevila.

Hotel se nachází nedaleko rybářské ves­ničky Marawila. Bungalovy a menší bu­dovy hotelového komplexu jsou roztrou­šeny v rozsáhlé tropické zahradě mezi pís­čitou pláží a lagunou.zahradě mezi písči­tou pláží a lagunou.Další den po bohaté snídani odjíždíme do jednoho z dávných hlavních měst říše Pollo­naruwy.
Silnice je lemována množstvím malých městeček nalepených jedno na druhém, které vytváří dojem jednoho táhlého města, ale bez jakýchkoli náměstí nebo širokých ulic. Všude plno lidí, barevných obchůdků, které sice vypadají jako před zřícením, ale oplý­vají veškerým zbožím včetně velkých reklam jak na coca-colu, tak např. na digitální foto. Na silnicích vidíme hlavně nákladní auta, motorky a zejména pak místní obdoby taxíku tuk-tuků, což je malinké vozítko o třech kolech, které má řízení podobné jako motorka. Osobních aut vidíme celkem málo. Provoz je úplně chaotický. Předjíždí se tu skoro v každé situaci a běžně jsou k vidění okamžiky, kdy se na silnici míjí tři auta vedle sebe. Klakson se používá v každé situaci a krátké výstižné zatroubení zde slouží spíš k informativnímu charakteru, než k ventilování agresivity jako u nás. Přesto je zde menší nehodovost než u nás, protože na Srí Lance se tolik nepreferuje rychlost, jako na našich silnicích. Chudoba je velmi výrazná. Lidé jsou velmi příjemní, většinou bosí nebo v tzv. vietnamkách, úsměv charakterizují jen dva zuby, ale zároveň natahují ruku kdykoliv se na někoho podíváte. Přesto děti ve školách jsou v bílých uniformách a vy­padají jako ze škatulky. Okolní příroda se měnila neuvěřitelně rychle a každý den jsme se ocitli v úplně jiné krajině. Cejlon oplývá neuvěřitelně pestrou faunou. Kolem cesty se nachází mnoho soch různých Budhů a tzv. stúp, které se na Srí Lance nazývají dágoba. Obvykle jsou ve formě jednoduché kupolovité stavby. Každá dágoba sestává ze čtyř základních prvků. Celá stavba obvykle spočívá na čtvercové terase, jejíž strany jsou orientovány do hlavních světových stran. Velké dágoby mají často ještě čtyři malé svatyně čili vahalkady, což je jedinečný prvek vyskytující se jen na Srí Lance. Ty jsou rozmístěné na základně na čtyřech světových stranách. Hlavní polokulovitá stavba se nazývá anda, a na jejím vrcholu je posazen hra­nol harmika, ze kterého vybíhá věžička čatravali. U nejstarších indických stúp to pů­vodně byl sloup, na který byla navlečena řada disků symbolizujících slunečníky. Na srílanských dágobách tyto disky splynuly s pilířem a výsledkem je jakási věžička. Dá­goby jsou uvnitř plné, jediná výjimka je dutá dágoba v Kalutaře. Dágoby slouží jako významné objekty uctívání a poutní místa. Stejně jako v jiných buddhistických zemích i na Srí Lance věřící obcházejí dágoby po směru hodinových ručiček. Tento akt úcty se nazývá pradakšina a jeho účelem je sou­středit mysl k meditaci.

Po cestě zastavujeme na občerstvení v restauraci, na kterých je nejlepší, že jsou všechny bez stěn a sedíme vlastně v rozkvetlé zahradě. Než si stačíme vybrat občerstvení, už je tu místní domorodec s hadem a nabízí za bakšiš focení. Stačil mu 1 dolar, no tak toho nevyužijte. Jen nás překva­pilo, jak je had krásně teploučký a měkoučký. Nevím, proč se říká „jsi slizký jako had.“

Pollonaruwa

Město se nachází v severovýchodní oblasti země zhruba 150 kilometrů od města Kandy. Jednalo se v minulosti o město královské, jehož počátky se kladou až do 7. století před naším letopočtem a stala se dalším sinhálským královským městem.

Pádu Anuradhapury, sídelního města sinhálských králů, předcházela řada bojů s Indií. Sinhálci se stávali stále více bezmocní. Král MahindaV byl vyhnán do exilu v Indii, hlavní město bylo vydrancováno a indický král Rajaraja připojil celý ostrov ke svému království. Anuradhapura se změnila v ruiny. Pollonaruwa byla mnohem lépe strate­gicky položena a v blízkosti řeky Mahaveli vojáci mohli klidně a bezpečně kontrolovat cesty z jihu. Nejznámějším králem tohoto období byl Parakrambahu (1153 - 1186). Byl to silný a vzdělaný vládce, vedl několik válek s jihoindickými královstvími a také pod­nikl cestu do Barmy. Zaměřil se na výstavbu Pollonaruwy a postavil řadu vodních ná­drží. Proslavil se výrokem "ani jedna kapka dešťové vody se nesmí dostat do oceánu bez toho, aby nejprve posloužila lidem". Parakrambahu nechal vystavit nádrž velkou 2.100 ha a nechal vybudovat překrásné parky, chrámy a náboženské budovy. Bohužel jeho válčení a láska k extravagantní architektuře urychlila pád celého království. Po­sledním velkým vládcem Pollonaruwy byl Nissanka Malle. Po něm přišlo ještě několik slabých vládců, kteří postupně prohrávali území v bojích s jihoindickými královstvími a nakonec Pollonaruwa padla a zavlažovací systém byl zničen. Pollonaruwa byla nejmoc­nější ve 2 století. Dnes se zde zachovaly jen ruiny královského paláce, královské lázně a světoznámá socha spícího Budhy (14m).

Hlavní částí celého města je Dalawa Maluwa - te­rasa neboli chrám Bud­hova zubu, které jsou zde rovnou tři. První z nich, který jsme navštívili je jednou z nejstarších pa­mátek v Polonaruwě. Za staletí byl chrám poško­zen. Po střeše dagoby, která zde původně stála, není ani památky. U schodů, které vedou na terasovité stupně střeží vchod figura krále obklopená hlavami sedmi kober, které chránili chrám před vším špatným. Zlatým hře­bem celé prohlídky jsou krásné do žuly vytesané so­chy Buddhů. Jsou zde tři a neznámý umělec zde do skály vytesal i kapli. Nejstarší socha znázorňuje Buddhu v žehnající pozici. Postava stojí na lotosovém květu, oči má mírně pootevřené, ruce má složeny na prsou. Druhá socha znázorňuje meditujícího Buddhu, který sedí na zemi, nohy má zkříženy a ruce volně spojeny v klíně. Jeho oči jsou zavřeny a tvář uvolněná a krásná vyjadřuje stupeň Buddhova osvícení. Na po­slední soše a pro mě i nejkrásnější je Spící Buddha, tedy Buddha v poloze ležící, tak jak odpočíval před svými žáky než vyvanul a dostal se do Nirvány. Jednu ruku má volně podél těla, druhou složenu pod hlavou a jeho obličej je maximálně uvolněný, šťastný a spo­kojený. Socha je dlouhá 14 m a je to tedy největší socha svého druhu na Srí Lance. Potom se jedeme podívat k soše krále Parakrambahu. Socha stojí uprostřed stromového hájku, král je na ní znázorněn stojící a čtoucí. Socha byla vytesána ve 12.stol. a výraz královy tváře je oduševnělý a moudrý. V těchto místech byla dříve královská knihovna, dnes po ní zbyly jen ruiny. Odjíždíme do Sigiriye a po cestě ještě zastavujeme v řezbářské dílně, kde nám předvádí výrobu sošek a ke koupi je nepřeberné množství sošek všeho druhu.

Z řezbářské dílny odjíždíme již za tmy a můžeme sledovat, co všechno se děje na sil­nici. Je úplně normální, že přes cestu prochází divocí sloni. Kolem cesty jsou posedy, z kterých domorodci střílením straší slony, aby neničili úrodu. Dále přes cestu prochází  divoká prasata a dokonce zajíci. Konečně dojíždíme do Sigirye a ubytováváme se v hotelu Sigirya Village

Z hotelu od bazénu jsme spatřili vysokou skálu připomínající svým tvarem ohromný zub vyčnívající v okolní rovinaté krajině. Zjistili jsme, že je to  Lví skála a nechce se  nám nechce věřit, že tam vylezeme. Ale všechno je možné.

Sigiriye – Lví skála

Je to 200 metrů vysoký skalní masiv s rozlehlou plošinou na vrcholu v jinak rovinaté krajině obklopený vodními a terasovitými zahradami. Masiv je plný jeskyní a skalních převisů zdobených po staletí lidskými malbami, sochařskými výtvory a freskami žen bujných tvarů. Srílančané věří, že na vrcholu stával královský palác, archeologické ná­lezy nasvědčují spíše klášteru. Na vrchol skály vedou schody a lávky.
Od roku 1982 je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. Nicméně vědci se dodnes nemohou shodnout, jaký byl její hlavní účel. Romantičtější verze říká, že pev­nost na vrcholu nechal vystavět král Kassapa, levoboček krále, v 5. století. Roku 473 svrhl totiž tento syn konkubíny svého královského otce z trůnu a nechal ho zaživa za­zdít. Právoplatný následník Moggallana uprchl do Indie, přesto žil od té doby Kashyapa ve strachu, že se dědic vrátí. Přesně za dvacet let po útoku na otce ho však osud dostihl. Maggellana se vrátil zpět s vojskem a Kashyapa, zahnaný během bitvy do bezvýchodné situace, si sám podřízl hrdlo. Moggallana se stal králem a nastěhoval se do paláce v Anurádhapuře. Sigiriyu přenechal mnichům. Po nějakou dobu se na skálu uchylovali lidé k meditaci, později byla pevnost opuštěna, rozpadla se a zpět do povědomí vstou­pila zase až poté, co ji během britského období objevilo několik archeologů. Vědci jsou ale skeptičtější - podle nich byl celý komplex ohromným buddhistických  chrámem. Ať je to tak, či onak, čeká nás až na samý vrchol 1860 schodů      .                                                                                                                              

Vystupujeme z autobusu a začíná pršet. Zůstaneme u vchodu do areálu pod střechou a za chvíli je po dešti. Procházíme zahradami pomalu ke vstupu na skálu.  Začínáme vy­stupovat po železných schodech zapuštěných do skály. Tady už na nás čekají mladíci, kteří vás, samozřejmě za bakšiš, chytnou pod paži a pomáhají vám po schodech. Mnohdy ale není poznat, kdo vlastně koho vleče. Musím se moc bránit, aby mně neu­chopili. To vás už potom nepustí a vy platíte. Když jsem jednoho mladíka odmítla asi po třetí, pohrdavě se na mne podíval a řekl. „á gymnastik!“ Na první plošince už fu­níme, to ještě vleču brašnu se sadou objektivů a příslušenství, ale nicméně   vystupu­jeme  po točitém kovovém schodišti ještě výše, podívat se na světoznámé fresky. Scho­diště je nalepené kolmo na boční stěně skály, obtočené drátěným plotem, místy děra­vým. Pod námi a vedle nás se otevře výhled do okolí. Jsme tak 100 m nad zemí, vy­dechneme a vcházíme do jakési chodby či jeskyně vytesané do skály. Obdivujeme krásné prastaré fresky, do půli těla nahých žen. Některé jsou vyobrazeny samostatně, jiné ve dvojicích. Jejich obličeje a těla jsou žensky smyslně krásné. Jejich vlasy jsou zdobeny květinami, které někdy také drží v rukou či košících. Sinhálští umělci prý chtěli srovnat krásu ženské pleti s poupětem květiny. Původně prý tady bylo těchto maleb 500, ale do dnešní doby se jich dochovalo jen 23. Jen co se pokocháme touto krásou, funíme dál. Nejprve zpátky po točitém schodišti a pak vzhůru po dřevené lávce kolem skály až ke Lví bráně. Ta je tak majestátní. Je to vstup na scho­diště, které vede až na nejvyšší vrcholek. Před schodištěm je přírodní plošina, místo k odpočinku. Na chvíli spočineme a ko­cháme se výhledem do kraje. Větřík po­fukuje a          rozhled do kraje je nezapomenutelný. Jenže začíná opět pršet, tak se schováváme pod stromem a pod stříškou budky. Někteří nevydrží a vystupují i v dešti. Ale za chvíli je po dešti a vystupujeme nahoru. Vstupní schody jsou lemovány krásnými do skály vytesanými lvími tlapami. Tak proto Lví brána. A pak že je schody a schody, jedny vedou nahoru a druhá cestička nalepená hned na tu první je pro ty co už se vrací zpátky. Občas se přidržujeme skály a za chvilku jsme na hoře. Na vrcholku se necháme ovívat chladným větříkem a procházíme se mezi zá­klady bývalých královských paláců. Celý palác má okolo 3 akrů a dělí se na vnitřní pa­lác v západní části, vnější palác na východu a palácové zahrady na jihu, jejichž součástí je i do skály vytesaný bazén, zásobárna vody. Voda sem prý byla přiváděna trubkami. A pak už jen okouzleni výhledem pomalu slézáme dolů a přes zahrady se vracíme zpátky do autobusu.

Na závěr dne nás čeká příjezd do Habarany a projížďka na slonech. Dnes už sloni nesmí těžce pracovat. Slouží jako turistické atrakce, nebo je vlastní bohatí lidé. O slona se stará  Mahud celý život. Mladého slona dostane obvykle jako třinác­tiletý. Pokud Mahud zemře, slon si již na nikoho jiného nezvykne a musí být utracen. Jela jsem na slo­novi již dvakrát, neviděla jsem problém. Ale člověk se může vždy mýlit. Už nástup na slona byl zají­mavý. Na sedadlo jsme se museli postupně posouvat a sedělo nás na slonovi 5, což znamenalo, že se porušila rovnováha sedadla. Vydali jsme se po úzké cestě kolem vévy (to jsou umělé nádrže vody, jichž je na Srí Lance vybudováno velké množství ). Na jedné straně sráz do vody, na druhé mírná hloubka s palmami. Každý jsme pro slona zakoupili trs banánů, ale slon je sežral ve velice krátké době. Když nic nedostal, začal směřo­vat k vodě a to už nám bylo jasné, že nás určitě vyklopí a nepřeži­jem. Navíc jsme se museli vyhý­bat jiným slonům. Uprostřed jízdy bylo v programu že musíme do vody. I když jsme ječeli, nebylo nám to nic platné. Je to v popisu, tak co. Nebylo větší radosti, než když jsme ocitli opět na zemi.
Nocleh opět máme v Sigiriyi a ráno odjíždíme do města Kandy. Cestou nás čeká ná­vštěva jeskynních chrámů v Dambulle.

Dambula
Historie tohoto místa sahá až do 1. století před naším letopočtem. Právě tehdy zde pr­chající král Valagam Bahu při svém útěku z Annaradhapury našel útočiště před svými nepřáteli a zdržoval se zde celkem 14 let. Po této době se mu podařilo dostat se opět do čela království a na počest svého úspěšného azylu nechal vybudovat překrásný skalní jeskynní chrám, v jehož interiéru se nachází celkem 150 soch, které vyobrazují Buddhu v různém provedení. Největší ze skulptur měří na délku 50 metrů a na výšku 6 metrů. Krásné jsou také jeskynní malby zobrazující život Buddhy. Od té doby se jí také říká Zlatá skála. Do chrámu se lze dostat po schodech se 700 metrovým převýšením. Od roku 1991 je celý komplex také zapsaný na seznam UNESCO.
Před vstupem do jeskyní je samozřejmostí zakrýt si ramena i kolena a boty dát do úschovy. Prohlídka spočívá v návštěvách jednotlivých jeskyní.
Devaraja Viharaya – „Chrám Pána bohů“ – je první jeskyní, kde je uvnitř z jediného kusu skály vytesán čtrnácti metrový spící Buddha. Na nádherných nástěnných malbách se už poměrně dost „podepsal“ čas a jsou viditelně poškozené. V blízkosti je modrá svatyňka, proti níž roste strom bo, což je posvátný fikovník. Buddhisté tento strom uctí­vají, jelikož jak hlásají, právě pod ním velký Buddha měl meditovat, jak dosáhl osví­cení.
Maharaja Vihar – „Chrám velkého krále“ – je v pořadí druhou a beze­sporu nejhezčí jeskyní. Její rozměry více jak padesát metrů do šířky, dva­cet pět metrů do hloubky a téměř více jak sedm metrů výšky každého ohromí. O výzdobu této skalní ka­tedrály se z velké části postaral kan­dyjský král Kuráti Sri Rajasinhy. Pře­krásné nástěnné malby zdobí strop i stěny.Všude je nespočet Buddhových soch. Hlavní socha Buddhy je v pozici abhaja a znázorňuje neohroženost. Řada obrazů znázorňuje dlouhou his­torií ostrova, ale mezi největší zdejší skvost patří tři stropní obrazy znázor­ňující „Vítězství nad Márou“. Jsou na nich vyobrazeny nástrahy, se kterými se musel Buddha vypořádat než byl osví­cen v Bódhgají.
Maha Alut Viharaya – „Velký nový chrám“ – vedle nástěnných maleb tu spatříte sochu krále Kirtisrí Rádžasinhy a více jak padesát Buddhových soch, které ze skály vytvořili mistři sinhálského umění.
Paccima Viharaya – „Západní chrám“ – v pořadí čtvrtá jeskyně je nejmenší, ale i zde je řada Buddhových soch převážně sedícího v meditačních pozicích. Řada nástěnných maleb byla na začátku dvacátého století renovována.
Devana Alut Viharaya – „Druhý nový chrám“ – nejnovější jeskyně, přestože nabízí sochy z cihel a opakující se vý­zdobu je kouzelná. Zde se také rozloučíte s deseti metrovým Buddhou.
V areálu je také mnoho opic, které číhají, kdo z návštěvníků má něco k jídlu. Pokud to objeví, okamžitě se na vás vrhnou a vše seberou.
Buddhismus vznikl v Indii v 6. stol před naším letopočtem, jeho zakladatelem byl Si­ddharta Gautama z rodu Šakya. Podle pověsti byl Siddharta bohatým princem, který vyrůstal v přepychu. Žil zcela oddělen od vnějšího světa v radovánkách a hojnosti. Jed­nou se však vypravil na procházku městem, kde spatřil tři projevy lidského utrpení: : stáří, nemoc a smrt. Od té doby se zoufale snažil najít nějaké východisko z tělesného utrpení, neboť chápal, že jeho vlastní tělo těmto strádáním a nakonec neunikne. Když dosáhl třiceti let, rozbil Siddhárta pouta, kterými byl vázán k hmotnému světu a pomocí rozličných jógických cvičení dosáhl "osvícení" a proto byl od té doby nazýván Buddhou (Buddha = Osvícený). Buddha založil mnišský řád a další 4 desetiletí kázal své učení, dokud r. 480 př.n.l. nezemřel.  Jeho žáci jej nazývali  Šákjamuni, což znamená "tichý mudrc z rodu Šákja". Základním kamenem buddhistického učení je pochopení, že celý lidský život je utrpení. Každý člověk je stižen strádáním zrození, nemoci, stáří a smrti. Příčinou tohoto utrpení je touha, obzvláště touha těla a touha po osobním naplnění. Štěstí je možno dosáhnou pouze překonáním těchto žádostí pomocí "osmidílné cesty", ta může buddhistu dovést až ke konečnému vykoupení - nirváně. Bylo učiněno mnoho pokusů definovat, co to vlastně nirvána je. V sútrách (což jsou vlastně zapsaná buddhis­tická kázání) je psáno, že nirvána je stav naprosté svobody, kdy není člověk omezován  žádostí, vztekem., nevědomostí a dalšími břemeny lidského bytí. Prvním stupněm osmi­dílné cesty je "správné porozumění", které spočívá v nahlédnutí skutečnosti,  že život je utrpení, že toto utrpení je způsobováno lidskou touhou a že může být překonáno. Další stupně osmidílné cesty spočívají v kultivaci mysli a jejím oproštění od smyslné touhy, zlé vůle a krutosti, vyžadují od člověka, aby se vystříhal lží a podvodů, aby pěstoval své ctnosti a aby praktikoval meditaci. Na Srí Lance rozšířil buddhismus Ashókův syn Ma­hinda, Ašóka byl indický buddhistický učenec. Mahinda dorazil na dvůr sinhálského krále Tissy v roce 247př.n.l. a ten jej s nadšením přijal. Buddhisté na Srí Lance jsou  přívrženci theravádského buddhismu.

Pokračujeme v cestě k návštěvě zahrady koření. Na Srí Lance existuje řada speciali­zovaných zahrad, kde se pěstuje koření. Srí Lanka byla ostatně jako "ostrov koření" známá už od starověku. Většina z nich vítá zahraniční návštěvníky a pořádá pro ně ex­kurze. Kromě koření jsou tu exempláře snad všeho, co na ostrově roste - mj. kardamon, vanilka, hřebíček, šafrán, muškát, skořice, jasmín, hořčice, zázvor, santal, marihuana, koka, pralesní česnek a červený ananas. Vlevo jsou zralé plody chlebovníku - tady tomu říkají Jackfruit (Ar­tocarpus heterophyllus). Chutná to jako hodně lep­kavý voňavý přezrálý ananas, mírně nakyslý a na Srí Lance z něj s oblibou dělají curry (karí). Karí tu ovšem neznamená koření, ale kousky masa, ryby nebo ovoce v nějaké pikantní omáčce - nejoblíbenější místní jídlo, podávané obvykle s hromadou rýže. Směsi koření, které se k přípravě pokrmu karí používá, se říká ma­sala.  Samozřejmě je hlavním účelem celé exkurze něco prodat. Za tím účelem jsou přivoláni ajurvédští masážníci, kteří předvádějí, jak se lze pomocí ma­sáže, červeného olejíčku a bílé mastičky snadno zbavit nemocí, bolestí, impotence, cukrovky, sle­poty, stáří. Všechny tyto ajurvédské masti a oleje jsou pak nabízeny ke koupi. Na závěr se tedy ne­cháme za mírný obnos namasírovat, kupodivu je to velice příjemné a nakupujeme hlavně vanilku, kari na maso, které se u nás nevidí, santalové olejíčky a olejíčky do koupelí.

Poté si prohlédnete chrám Aluvihara. Ve 2. století př. n.l. zde začaly být sepisovány posvátné knihy buddhismu Tipitaka. Věnovalo se tomu 500 zbožných buddhistických mnichů. Knihovna však byla zcela zničena v roce 1848 zároveň s velkou částí chrámo­vého komplexu. Poté začali mniši Buddhovy rozpravy znovu horlivě opisovat z histo­rických rukopisů dochovaných na palmových listech. V sinhálském jazyce bylo zazna­menáno 550 příběhů z Buddhova života. První ze tří košů (Tipitaka v jazyce pálí = tři koše) byl dokončen v roce 1982. Zdejší skalní jeskyně byly vytvořeny v průběhu let z balvanů, které se sesunuly po svazích přilehlých hor. Součástí kláštera jsou rovněž dva jeskynní chrámy, které byly vytvořeny z balvanů, sesunutých po svazích z přilehlých hor, se zajímavými nástěnnými malbami. V první jeskyni lze spatřit obrazy z minulých životů Buddhy. Buddha sám přiznává 550 svých reinkarnací.
Stěny druhé jeskyně jsou pokryty výjevy pekla. Pokud budeme vedeni špatnou cestou, můžeme se i v buddhismu dostat do pekla a tyto velmi realistické malby představují tresty, které můžeme za naše hříchy očekávat - stahování z kůže, napichování na kůl, vaření těl ve vroucím oleji, usekávání údů a končetin za nevěru a sebevraždu, utopení v alkoholu pro opilce...

Na závěr dne se zastavujeme na prohlídku manufaktury na výrobu batiky. Pracovnice manufaktury vysvětluje, jak batika vzniká. Batika je malajské slovo, ale celá technolo­gie vznikla na indonéském ostrově Jáva. Roztaveným voskem se pomalují místa, která nemají být nabarvena, látka se ponoří do mořidla, aby přijímala barvu a poté do barvy samotné. Nechá se uschnout a pak se zaschlý vosk odstraní v rozpouštědle. Místa, kde byl vosk, zůstanou nenabar­vená. Má-li mít výsledný produkt více barev, je nutné celý proces malování voskem, moření, barvení, schnutí a od­stranění vosku opakovat pro každou po­užitou barvu. Na řadě kusů látky je vidět, jak celý proces postupuje. Další pracov­nice předvádí, proč je nutné látku před ponořením do barvy mořit - bez mořidla barva po látce stéká.
Celé to opět všechno směřuje k tomu, aby zá­kazník něco koupil ve firemní prodejně, kde je vystaveno všechno, co je možné technologií batiky vyrobit - obrazy, závěsy, trička, košile, dámské šaty, ubrusy, šály, šátky, ložní prádlo... Koupili jsme nějaké šátky a velice pěkné bati­kované obrázky a jedeme do druhého největ­šího města – Kandy.

Ubytujeme se ve Swiss Residenci a večer nás čeká představení tradičního kandyjského tance.

Tanec má na Srí Lance náboženský základ a speciálně tradiční taneční školy v Kandy jsou proslavené. Pro­gram sliboval nejprve tradiční tance, jak dívčích tak mužských souborů a na závěr jako hřeb chůzi po žhavém popelu. Během tance jsou tanečníci doprovázeni zvukem bubnů. Taneč­níci většinou předvádějí svojí oddanost bohům, muži ukazují svojí sílu bojovníků. Muži, kteří byli většinou oděni jako srílanští bojovníci a válečníci, doprovázeli rytmicky své tance na bubny, skákali salta přemety. Po krátké pauze pomocníci rychle navrstvili na připravenou plošinu vrstvu žhavých uhlíků a pak už to šlo. Jeden tanečník za druhým přebíhali před našimi zraky po žhavém uhlí. Občas před sebe vhodili bílý prášek, který se okamžitě vzňal a vytvořil jakýsi ohňový plamenný hřib. Přestože mělo přestavení spíše turistický charakter, občas jsme se neubránili přidušenému výkřiku.
Kandy

Kandy bývalo posledním královským městem sinhálského království předtím, než v roce 1815 podlehlo Britům. Leží v nadmořské výšce 500 metrů a je obklopené zelení a zalesněnými svahy hor. Nedaleko městského centra se nachází kandyjské jezero, na jehož severní straně byl postaven Chrám Budhova zubu. Každoročně v srpnu se v Kandy koná největší festival na Srí Lance, tzv. Esala perahera, plný hudby, tanečníků s ohněm a slonů, kteří vezou na svých hřbetech různé relikvie. Pro Srílančany je natolik důležitý, že jeho přímý přenos mohou sledovat v televizi i na internetu.

Ráno po bohaté snídani nás opět čeká náročný program. Nejprve mí­říme do Pinnaweli – sloního sirot­čince.

Pinnaweli- sloní sirotčinec

Sloni žijící na Srí Lance tvoří speci­fický poddruh slona indického. Od nepaměti hráli tito tlustokožci  důle­žitou  roli v historii člověka – domo­rodci je používali na těžkou práci v zemědělství, ve válkách i pro náboženské obřady. Odhaduje se, že dnes žijí na Srí Lance ještě asi tři tisíce slonů, z nich asi pět set ochočených. Sloni však na přelidně­ném ostrově představují vážný problém, neboť mizející pralesy je nutí vyhledávat po­travu i v blízkosti lidských obydlí. Zákonitě tak mezi lidmi a zvířaty dochází ke střetům, za něž často některá ze stran zaplatí životem.

Tento sirotčinec nebyl zbudován jako turistická atrakce, má svoji skutečnou ochranář­skou funkci. Vyrůstají zde sloní mláďata, jejichž rodiče předčasně zahynuli, nebo byli zabiti pytláky. Žije zde 63 sloních mláďat, která se 2x denně koupají v řece a 3x denně jsou krmena.

Nejprve se účastníme ranního krmení slonů a potom máme objednaná místa v restauraci,  odkud můžeme pozorovat koupání slonů v řece. Jako všude u turistických center  i tady se prodávají různé suvenýry. Ovšem je zde jedna specielní malá soška slona, kterou nikde jinde nezískáme. Napřed se nad ní všichni ušklíbají, ale po dalším prozkoumání kupují všichni. Vypadá jako vyrobená ze dřeva, ale abych nenapínala, je vyrobena ze sloního „hovna“.

Můžeme se slonem i vyfotit a odebereme se do restaurace. Nejdříve pozorujeme na dru­hém břehu řeky dvě ženy, které perou prádlo. Praní spočívá v bouchání o kámen a su­šení na trávě. Po skončení začínají očistu provádět i ženy. To nám nebylo celkem nic divného, s takovou hygienou jsem se setkala již v několika zemích, ale začali jsme se divit, až když se začalo koupat stádo slonů a postupně v řece začaly plavat jejich vý­kaly. Sloni k vodě přichází v řadě přes ulici, je to velmi pěkná podívaná. Ve vodě sle­dujeme hlavně malá slůňata, která se v dovádění vůbec neliší od malých dětí.

Pokračujeme v cestě a další zastávka je v Muzeu drahokamů. Prohlížíme si, jak se těží polodrahokamy. Dodnes se až 90 procent drahých kamenů těží starým způsobem - je bezpečnější pro dělníky a šetrnější pro samotné kameny. Kromě toho je to i způsob levný, protože se při něm nepoužívají drahé stroje. "Všechno se dělá ručně," upozorňuje průvodce. "Nejdříve se vykope jáma hluboká 3 až 6 metrů (záleží na druhu písku), po­tom je třeba odborně vyzkoušet, zda půda obsahuje geologickou složku, ve které by se mohly drahokamy nacházet. Pokud ji nemá, přesuneme se kousek dál na jiné místo, nej­častěji se kope ve tvaru písmene L." Nejcennější na Srí Lance jsou různobarevné safíry - modré, růžové, žluté, bílé, zelené i oranžové. Jak se rozezná jejich hodnota? Drahokamy se dělí podle čtyř ukazatelů. Tím prvním je barva, potom je to tvar, čistota a posledním je karát. Je zde samozřejmě i velká prodejna různých drahokamů a polodrahokamů, které se na ostrově těží, volně sypané i zasazené do šperků. Někteří účastníci neodolají a kupují safírky, které si doma míní zasadit do prstenu nebo přívěšku.

Pokračujeme v cestě do Peradenye, kde nás čeká procházka botanickou zahradou. Ale ještě po cestě náš Bubu zastavuje u stánku s kokosy, aby nám předvedl jeho důležitost pro domorodce. Slouží k pití – mléko, dužina k jídlu a ze zbytku se zpracovává provaz.

ZAHRADA SINHÁLSKÝCH KRÁLŮ
Jako okrasná zahrada sloužila sinhálským králům již od 14. století. Roku 1821 ji An­gličané prohlásili za majetek britské ko­runy, a protože neměli úplně čisté svě­domí, rozhodli se ji přebudovat na typicky anglickou zahradu. Naštěstí člověk, který byl pověřen tímto úkolem, měl obdivu­hodný vztah k přírodě a prakticky celou původní zahradu zachoval, pouze ji rozšířil o anglický park a provedl drobné úpravy. Britové byli na „svoji“ botanickou zahradu jaksepatří pyšní a ukazovali ji každé vý­znamné zahraniční návštěvě. Pak někdo přišel na geniální nápad - vzácní hosté by zde měli vlastnoručně zasadit svůj strom či keř. Jako první se zapsal do historie zahrady v roce 1875 princ Waleský, budoucí britský král Edward VII., který zde zasadil smokvoň Ficus religiosa. Dalšími osobnostmi byli: rakouský princ Rudolf (a jeho Saraca indica), car Mikuláš II. (se svým „železným“ stromem - Mesua ferrea) a stovky dalších více či méně známých osobností. Za zmínku určitě stojí, že svůj strom zde má i kosmonaut Jurij Gagarin.
Zahrada má svůj neopakovatelný ráz. Vine se zvlněným terénem ve tvaru protáhlého ostrohu na ploše asi 60 hektarů, ze tří stran ji obtéká řeka Mahaveli. Vyjdete třeba z háje kapradin do dusného přítmí pralesa, a když se jím konečně proderete, stojíte v nádherně udržovaném anglickém parku...

K vidění je zde toho zkrátka víc než dost, některé rostliny jsou důvěrně známé i u nás, občas je pěstujeme doma v květináčích. Kromě obvyklých květin a dřevin jsme viděli keř ficus benjamin, který doma pěstujeme obvykle v květináči. Tento keř byl ale tak velký, že na šířku mohl mít klidně i 50 m, vejde se pod něj i tisícovka lidí a jeho větve musely být podpírány. Jednak z důvodu, aby se nezlomily, ale také proto, aby si strom zachoval svou jedinečnost, protože když se tyto větve dotýkají země, zakoření a začnou vyrůstat jako samostatný strom.

Rostou zde všechny druhy orchidejí a všemožné stromy a palmy. Zajímavý je strom, tzv. Dělová koule, který je odshora dolů ově­šen obrovskými kulatými plody. Ne nadarmo mu Angličané přezdívají Cannon Ball Tree - „strom dělových koulí“. Vidíme několik druhů bambusů. Přes 600 druhů ho roste v tropech jihovýchodní Asie a je nejrozšířenější a nejvy­užitelnější rostlinou. Staví se z něho domy, lodě, slouží k výrobě nábytku, slunečníků, pa­píru, hudebních nástrojů, dýmek, rohoží, zbraní... Mohutný bambus Dendrocalamus gi­ganteus zde dorůstá výšky 40 metrů a průměr stébla má až 30 centimetrů. V době dešťů, než dosáhne své běžné výšky, roste závratnou rychlostí - až 40 centimetrů za den. Stébla ob­sahují kyselinu křemičitou, jež slouží k léčení astmatu, Číňané z ní připravují likér, Barmánci šípový jed a Vietnamci palivo do leta­del. Mezi velmi vzácné palmy patří coco demer, palma moře, double coconut – dvojkokos; jistě má názvů ještě více. Je to dvojdomá palma, jejíž „ořechy“ plody dosahují váhy až dvaceti kilogramů. Růst a dozrávání takového jádra trvá pět až šest let. Zralý ořech má tvar dvou půlek a pro svoji velikost se mu říká zadeček. Cena této vzác­nosti se dnes pohybuje kolem stovky dolarů za oříšek. Samotná palma má mohutné listy i plody. Královská palma prý pochází z Kuby a alej bělostných sloupů je úžasná. Talipot palma patří k těm mohutněj­ším a její užitečnost spočívá přede­vším v tom, že její listy mají velmi dlouhou životnost. Dříve se používaly jako papír a jsou známy popsané exempláře staré i tisíc let. Další zají­mavostí této palmy je, že palma kvete pouze jednou za život a to ve věku 30-40 let. Životnost a zrání květu trvá asi dva roky. Květenství je obrovské, bílé květy na dlouhých stvolech vypadají jakoby v koruně stromu vykvetl ob­rovský keř, ale plody jsou jen asi 1.5 cm malé kuličky. Po dozrání, umírá květ i palma. Po dlouhé zimě, která byla u nás, byla procházka botanickou zahradou úplným balzá­mem na duši. Všude zeleň, kvetoucí stromy a vůně. Prostě pohádka.

Večer nás čeká návštěva jednoho z nejposvátnějších míst Srí Lanka  - chrámu Budhova zubu.

Jdeme úmyslně večer, abychom se mohli účastnit pobožnosti a viděli re­likvii, která se odkrývá jen na chvíli.

Traduje se, že Budhův zub byl vytažen z jeho po­hřební hranice a ve 4. sto­letí n.l. a na Srí Lanku ho propašovala ve vlasech princezna Kalinga. Zub je ukrytý ve zlaté schránce, která je v dalších šesti schránkách typu matrjoška (ukrývá jej sedm zlatých schránek) a nejspíš ho nikdy nikdo neviděl, protože je možné spatřit pouze relikviář a to ještě ze vzdálenosti asi 3 metrů.                           

Hned  u vchodu do areálu nás ale čeká první bezpečnostní kontrola. Vchody jsou roz­děleny podle pohlaví. Procházíme bezpečnostními rámy  a kontrolují  se i brašny s fotoaparáty. Po úspěšně zvládnuté kontrole pokračujeme do areálu chrámu. Jdeme podél zdi s cimbuřím až k polici s botami. Tady i my tradičně odevzdáváme boty a bo­sky pokračujeme přes další kontrolu do samotné hlavní budovy, ve které je ukryta nej­cennější cejlonská relikvie. Uprostřed chrámu je otevřené atrium, skoro celé vyplněné buddhistickou kaplí. Před ní stojí stráž a bubeníci, kteří střídají několik rytmů, a jsou až nepříjemně hlasití. Než začne ceremo­nie, vede nás Bubu  do zadní budovy, kde je oltář s pozlaceným sedícím Buddhou. Domorodci se k němu modlí a přinášejí dary a obětiny. Po stranách haly jsou obrazy s historií  Zubu. Od Buddhova přerodu do nirvány a jeho rozžehnání s pozemským tělem příběh pokra­čuje hořící hranicí, z jejíhož popela na dalším obrazu vytahují nepoškozený Buddhův zub. Tato relikvie pak prožívá různá stěhování po celé jižní Asii, nejdéle se vyskytuje v Indii, ale posléze se dostává na Cejlon, kde je opět opatrována na několika místech, například v Polonnaruwě, až nakonec končí v Kandy.  Na pokyn od Bubu vystoupáme po schodech do patra, okýnko s výhledem na schránky je ještě zavřené, u příchodu se tvoří další fronta, do které se řadíme. Před oknem sedí v ohraničeném prostoru pár desítek lidí,  příslušníků rodiny, která dnes ceremonii spon­zoruje. Bubnování nepřestává. Čekáme ještě skoro půl hodiny, než se otevřou dveře, sedící věřící se zvednou a jsou odvedeni do kaple k soukromé prohlídce nejsvrchnější schránky. Teprve pak se okýnko otvírá a fronta se dává do pohybu. Ochranka před okýnkem nikomu nedovolí ani zpo­malit, natož se zastavit, takže si schránku prohlížíme za chodu. Na vyfocení tím pádem není čas, můžeme fotit z větší dálky, ale ono vlastně nic moc není vidět. Tím prohlídka končí, vycházíme ven z chrámu, na chodbě k botám. V roce 1998 u hlavního vchodu vybuchla bomba tamilských tygrů a chrám poškodila a Japonci výrazně přispěli k jeho opravě. Od té doby zde mají Japonci vstup zdarma.

Další den po snídani odjíždíme do Nuwara Eliya (Město světla).  Před odjezdem z města náš řidič zastavuje u jedné pagody a pomocník řidiče vkládá do otvoru nějaký peníz. Je to obětina Budhovi před cestou do hor.  Když jsme viděli, jaká byla cesta a že asi 40 km jsme jeli víc jak tři hodiny, tak zřejmě úplatek Budhovi byl potřeba. Ještě mu­sím poznamenat, že řidič patří do vyšší kasty a pouze řídí. Všechny práce kolem auto­busu, ukazování cesty a ukládání kufrů provádí jeho pomocník.

Pokračujeme výš a výše, až do 1900 metrů nadmořské výšky. Je to nejvýše položené město na Srí Lance. Ale my se máme po cestě stále čím kochat. Krajina je kopcovitá, a zelenou krajinu ob­čas protnou bělostné vody vodopádu. Při první příležitosti, kdy vidíme česačky čaje na plantáží, zastavujeme k focení. Česačky nám zapózují, ale samozřejmě za malý pe­níz. Původně se zde místo čaje pěstovala káva. Kolem roku 1860 napadla kávové keříky obilná sněť a farmářům nezbylo než pře­jít na pěstování čajovníků. Nako­nec se ukázalo, že to byla geniální volba. Bohaté deště spolu s den­ním teplým sluncem a chladnými noci vytvořily ideální klima pro pěstování čaje. A tak se vlastně zrodil cejlonský čaj známý stejně jako brazilská káva, havanské doutníky a plzeňské pivo. Než jsme dojeli do Nuwara Elliya, navštívili jsme jednu z místních výroben čaje. Dostáváme velké zelené zástěry, ale mů­žeme jen do některých částí a nesmíme fotit. Dozvídáme se pár podrobností o sbírání čaje a čajové kultuře vůbec. Sběračky se sem sjíždějí z celého ostrova. Jsou většinou velmi snědé. Je to z toho důvodu, že prý většina sběraček nepochází ze Srílanských ro­din, ale přišla na ostrov z jižní Indie. Táhla je sem touha po lepším životě. Britové nabízeli tehdejší dobu dobré pracovní pod­mínky, bydlení, ale i školy pro děti. Dnes česačky sbírají kolem 20 kg denně. Je dána přesná denní norma, kdo nasbírá víc má prémie. A tak se česačky snaží. Ruční sběr je tra­diční metoda a zaručuje tu nejvyšší kvalitu čaje. Stroje by to nezvládly tak jako člověk. Každý keřík čaje bývá asi tak po pěti letech seřezán nízko u kořene. Obnovuje se tak celý stromek. Každá sběračka má normu, metr, který umístí vedle keříků a do dané výšky lístky otrhá. Proto stromky vy­padají jako kdyby byly ostříhány zahradnickým umělcem, všechny přesně stejně vy­soké. Každý keřík roste a plodí asi 50 let. Otrhává se jednou týdně, v době dešťů jednou za 4 dny. Každý čajový lístek, který česačka vhodí do nůše na zádech, má svojí kvalitu, která se většinou řídí heslem čím mladší tím lepší. Kvalitu čaje také ovlivňuje nadmoř­ská výška, ve které keřík roste. Zde platí čím výše tím lépe. Čajové lístky se nejprve suší, potom jsou nasypány do speciálních dlouhých kovových koryt, na jejichž dně je síto. Sítem proniká horký vzduch, který lístky vysušuje. V korytě zůstává čajový základ několik hodin. Myslím, že asi šest. Stroje, které nám naše průvodkyně ukazuje, jsou anglické a technologie zpracování čajových lístků se od dob starých kolonialistů vůbec neliší. Až se lístky  vysuší jdou do takzvané drtičky. Tento stroj krouživými pohyby jednotlivé lístky jaksi sroluje a pomačká. Čajová šťáva lístky obalí. To je základ fer­mentace. Čaj se nechá fermentovat, zhnědnout asi hodinu až dvě. Čím delší fermentace, tím je čaj sil­nější. Po té se čaj vkládá do speciální sušičky. Vše je automatizované a tak čaj projíždí na pásu a vysuší se a tmavne. Zároveň lístky propadávají sítem a dělí se podle své kvality. Suší se při 93°C. Jednot­livé druhy mají zvláštní jména a laik je okem i chutí rozezná jen ztěžka. Snad jen podle barvy od­varu a sily nápoje. Nej­známější jsou: pekoe, oranže pekoe, broken oranže pekoe fannings. Zbytky a prach se dávají do našich oblíbených čajových sáčků. Po té co je čaj hotov, přichází čas ochutná­vek. Každý ochutnavač, sleduje barvu, vůni i chuť. Tu vychutnává s neopakovatelným pomlaskáváním. Čaj v prstech poválí na patře jako naši vinaři a pak vyplivne do speci­ální odlivky. Vzorky čaje bývají odesílány do Kolomba. Tam jsou znovu ochutnány je vypracován posudek, který určuje cenu na burze. Vše je precizně kontrolováno a orga­nizováno.

Nuwara Eliya

Díky nadmořské výšce má městečko (spíše větší vesnice) chladnější, a tedy příjemnější klima než ostatní oblasti ostrova. Je proto oblíbeným místem místní smetánky, která si zde pořizuje letní byty a tráví zde nejteplejší období roku. Město z téhož důvodu měli v oblibě i kolonizátoři – zejména Britové. Jejich vliv je zde stále patrný zejména v archi­tektuře veřejných staveb, jako je například hlavní pošta z červených lícových cihel, nebo ve stylu horských hotelů. Jako byste se vrátili do minulého století na anglický venkov.

Ubytování máme v typickém britském koloniálním hotelu Windsor. Po ubytování se vydáváme do ulic a máme za úkol koupit kokosový likér Arrak. Dle Blanky je k dostání jedině v jedné místní nálevně. Když jsme viděli tu boudu a v ní samé černé domorodce popíjet u pultu, moc nám do smíchu nebylo. Ale co bychom neudělali pro dárky. Ku­pujeme asi 6 lahví a prodavač nám dokonce ukazuje, že nám likér prodává za cenu, za kterou mu byl dodán. Nakonec spokojeně odcházíme a vydáváme se na prohlídku měs­tečka. Tady jsou alespoň ulice a kamenné obchody. Přicházíme k tržnici a neodoláme, abychom si ji neprohlédli. Hned cítíme pach z ryb, dále vůni všeho možného koření a také stánek, kde se prodává betel. Je vlastně list pepřovníku, do kterého se zabalí oříšek arekové palmy, přežvýkaný tabák, vápno nebo rozdrcené mušle a nějaká dochucovadla. Takto zabalený se žvýká celý den. Běžný uživatel podle potřeby a kvality vyžvýká až 50 dávek denně. Účinkem je zvýšená tvorba slin. Napoprvé může být chuť velmi ne­příjemná, palčivá a ostrá. Zkušeného uživatele ale užití odmění dobrou náladou, rozve­selením, podnícením k myšlení a práci a také potlačením hladu a žízně. Jen zuby a jazyk zůstávají červené a proto také většina domorodců, včetně žen má v ústech tak nanejvýš dva zuby. Náš Bubu se dokonce obětoval, zakoupil vše potřebné a názorně nám před­vedl balení a žvýkaní. Nebyl to příjemný pohled.

Další den odjíždíme Národního parku Yala. Úzká cesta se vine v zatáčkách a každým pohnutím volantu se našim očím otvírá úžasný pohled. Rajská zahrada. Tentokrát jsou jednotlivá políčka úhledně upravena a osázena snad tou nejšťavnatější zeleninou. Na úhledných teráskách, které spa­dají hluboko pod nás do údolí v pravidelných řádkách roste salát, zelí, mrkev, kedlubny, různé druhy luštěnin, cibule, česnek, kapusta a další a další. Některá políčka čekají teprve na obdělání a mají barvu světlé kávy. Nad tím vším se tyčí temně zelené vrcholky hor. Po cestě obdivu­jeme nádherné kvetoucí stromy  které se nazývají africký červený tulipán a žluté keře, tzv. svíce chu­dých. Po cestě také potkáváme vodní buvoli. Tady je opravdu vi­dět umění řidiče, protože cesta je po deštích rozblácená a od prosin­cových záplav značně poškozená, kdy navíc na cestu sjely hliněné hráze.

Zastavujeme u hinduistického chrámu a máme štěstí, že je pod mrakem. Blanka říkala, že tady jela několikrát, ale vždy měl chrám za sebou slunce a nedaly se pořídit fotogra­fie.

Další zastávka je v restauraci, odkud jsou krásné vyhlídky. Po občerstvení zastavujeme  u  vodopádů Ramboda, kde na nás už čekají místní prodavači vzácného kamení. Jsou tak pěkné a do­cela levné, za 2 Eura mám šest velkých a pěkných šutrů.

Jak sjíždíme horské oblasti, krajina se nám postupně mění. Začínají rýžová políčka, mnohdy terasovitě vrstvená, která jsou obdělávána s velkou pečlivostí a vědomím, že musí nakrmit početné ostrovní obyvatelstvo. Bubu také zastavil u zeleninového a ovoc­ného stánku na kraji silnice a jal se nás seznamovat s místními plodinami. Ananas, různé citrusy, ale i mango, rambutan a avokádo pro nás nebylo ničím neobvyklým. Je­nom obdivujeme 4 druhů banánů. Nejvíce nás zaujal červený, ale bylo nám řečeno, že slouží hlavně k pečení. Zakoupilo se pár vitamínů na cestu a jelo se dál. Na tomto úseku cesty a hlavně čím více se blí­žíme k moři, ceylonské vesničky působí malebným dojmem. Nízké domky, před nimi úhledné zahrady s keři obsypanými květy. Možná, že to dělaly ty barvy, ale vše bylo pěkné, veselé a svěží. Kokosové palmy ma­jestátně lemovaly silnice. Přijíždíme na ubytování do hotelu Priyankara v Tissamaharama. Ubytujeme se a po krátkém odpočinku nás čeká safari v Národním parku Yala.

Národní park Yala

Yala je hlavní turistickou atrakcí, pokud jde o národní parky Srí Lanky. Rozkládá se na jihovýchodním pobřeží a celková rozloha parku je více než 126 tisíc hektarů. Žije zde více než 150 druhů ptáků. Někteří návštěvníci nazývají park srílanským Disneylandem, protože jedinou zvěří, kterou viděli, byli řvoucí turisté v džípech. My nastupujeme po šesti do tří aut. Máme štěstí, získali jsme vysoké auto, z kterého byl dobrý výhled a máme dost prostorů na focení. Řidič docela rychle vyrazil, a protože je horko, nevadí nám průvan v otevřeném voze.

Samotná krajina, kterou jsme projížděli, byla bizardní. V některých částech jsme měli kolem sebe jen neprodyšnou houštinu. Jinde se výhled do široka rozevřel a spatřili jsme rozlitá jezírka přes vysokou trávu, ze kterých vyrůstaly pahýly kmenů stromů. Stromy byly úplně holé a jejich kůra byla šedavě bělostná. Nadskakovali jsme v autě na nerov­ném terénu a očima hypnotizovali okolní houštinu. Náš řidič poctivě sledoval krajinu a ihned zastavoval, když něco spatřil a ukazoval nám, kde co vidí. Tu a tam přelétl nějaký ptáček, ale nikdo z nás nebyl ornitolog a tak jsme mohli ocenit jen vizuální podobu ptáčků. Nejoblíbenějším ptáčkem na ostrově je ledňáček. Domorodci umí jeho jméno vyslovovat v několika jazycích. U jezírka jsme zahlédli krokodýla, líně ležícího, měli jsme štěstí, že jsme viděli pochodovat velkou želvu, procházet se krásné pávy, ale svůj nádherný ocas ne a ne rozprostřít, pak několik antilop a pár opiček. Řidič snaživě pro­jížděl uličkami a snažil se pro nás něco objevit. A najednou když jsme zahnuli za za­čátku tak tam byl. Velký slon uprostřed cesty. Klidně si vykračoval, chobot se mu líně kýval ze strany na stranu. Rozhodně ho nevzrušilo auto před ním a ani naše auto za ním.  A pak klidně odpochodoval boční cestou. Naše dobrodružství na safari skončilo, začali jsme se vracet, když najednou řidič obrátil a uháněl zpět. Z dálky jsme viděli ještě ně­kolik aut, která směřují naším směrem. A pak jsme to viděli. Nádherní orli, sedící na skále, kteří občas vzlétli a prolétávali nad námi. Nádherný pohled, ale na fotku nic moc, jelikož už bylo i přítmí a ani velký objektiv nebyl nic platný. Odjížděli jsme už za tmy a později zjistili, že naše auto bylo v pozorování nejúspěšnější.

Ráno nás čeká ná­vštěva  posvátného místa Kataragama a cesta k indickému oceánu, kde máme strávit dva dny odpočinkem a koupá­ním.

Kataragama

je městečko na jihu Srí Lanky. Podle něj bylo pojmenováno místní božstvo, které údajně pomohlo králi Dutugemenuovi v boji proti Tamilům a je tedy pro buddhistické Sinhálce jedním ze čtyř patronů ostrova. Pro hinduisty splývá Kataragama se Skandou, synem Šivy a Parvatí, bratrem již zmiňovaného Ganéši. Výsledkem je to, že Katara­gamu  uctívají jak buddhisté, tak hinduisté, jak Sinhálci, tak Tamilové.

Parkoviště lemovali stánky s ovocem. Jak jsme se dozvěděli, nebylo to jen tak obyčejné ovoce. Poutníci ho zde kupovali v umě nazdobených miskách, aby jej později mniši požehnali a ovoce se stalo posvátným s ozdravujícími účinky. Blanka jednu zakoupila a procházíme  krásným parkem  přes řeku ke  vchodu do areálu. Opět musíme vyzout boty a celým areálem chodíme v písku bosí. Samozřejmostí jsou kalhoty pod kolena a zahalená ramena.

Nejvýznamnější památkou je svatyně Kataragama Seviyo – Skanda, která prý pochází až z 2. století před naším letopočetem. Budhistická dagoba Kirevehera se datuje na 1.století  před naším letopočtem. Kataragama Seviyo je místní dvanáctiruký hinduis­tický bůh lásky a války. Nejdů­ležitější svatyní je ale Maha De­vala, která skrývá obraz boha Skandy se šesti obličeji a 12 ru­kami, který je zde totožný s místním bohem Hakaragama Deviyo. Je obklopena zdí, zdobenou tradičními sloními hlavami a svítícími pávy. Na pávu právě jezdil bůh Skanda a jsou symbolem boha Kataragamy. Cesta ke svatyni Ka­taragamy je vroubena menšími svatyněmi hinduistických božstev. Tyto svatyně však působí spíše jako pouťové atrakce, než jako místo duchovního vytržení.

Poutníci se během společných ná­vštěv poutních míst dostávají do transu a tak očišťují svoji duši i tělo. Byli jsme toho svědkem a stálo to za to. Procházíme na malé nádvoří před svatyněmi, které se začalo zaplňovat poutníky. Větši­nou to byly celé rodinky, každý držel v rukou květinami ozdobenou misku s ovocem. Děti měli slav­nostní výraz a šibalsky po nás po­kukovali. Bubu nám vysvětlil, že každé ze svatyní je určena jinému náboženství. Uvnitř svatyně jsou mniši, kteří posvěcují ovocné mísy a každému, kdo vstoupí, malují doprostřed čela tečku, či jiné symboly. U jedné svatyně hořel malý ohýnek na místě v jakési kádince. Poutníci přicházeli držíce v rukou kokosové ořechy. Každý se pak poklonil, tiše si cosi za­šeptal a oběma rukama rozbil ořech o kamennou desku. Sko­řápky se rozevřely a dopadly na hromádku další ořechů. Pokud byly otevřené směrem k nebi, znamenalo to štěstí či kladnou odpověď pokud to bylo obrá­ceně, nic dobrého to neznamenalo.

Přesně v deset se rozezněly bubny. Poutníků jakoby přibývalo. Stoupli jsme si ke straně a užasle pozorovali vše to dění. Někteří poutníci nesli nad hlavou dřevěné obruče, větši­nou byli bosi a prý tak putovali z míst vzdálených i desítky kilometrů. Zvuk bubnů se zesiloval a poutníci se začali dávat do pohybu, rytmicky se pohupovali, tancovali, pobrukovali si, někteří doprovázeli na malé bubínky či jakási chrastidla. Zvuk bubnu sílil a tanečníci se pomalu dostávali do extáze. Za­měřili  jsme se na jednu ženu, která  prováděla ri­tuál před každou svatyní a nakonec se dostala z tran-su pomalu až do bezvědomí. Blanka nám vysvětlila, že tato žena prosí o něco velmi důležitého, pravděpodobně o záchranu života někoho blízkého nebo dokonce dítěte. Nelze popiso­vat naše pocity, lze to jen ztěžka, ale zážitek to byl neuvěřitelný. Pořád jsme stáli v dlouhé frontě do sva­tyně, kde mělo být požehnáno naší misce. Ale bylo strašné vedro a ně­kteří účastníci měli malé problémy se žaludkem, jelikož konzumovali málo slivovice. Proto jsme se nako­nec rozhodli, že čekání vzdáváme. Bubu daroval naši misku jednomu z poutníků a vydali jsme se k východu.

Na závěr ještě pozorujeme poutníky, kteří  se  v posvátné řece Menik Gangase očisťují.

Pokračujeme v cestě na jih a čím více se blížíme k moři, tím jsou městečka výstavnější a silnice lepší. Na cestě nás zaujmou rybáři, kteří tahají z moře sítě.  Zastavujeme a jdeme na čumendu. Hned na po­břeží jsou stánky a vylovené ryby se ihned prodávají.

Tady na jihu mají i rybáři svojí zvláštní metodu rybolovu. V ran­ních hodinách či navečer vystoupí na speciální kůly, které mají z těch účelů zapíchnuté u břehu. Na kůl pak rybář vyleze, má na něm při­bitý klacek ve tvaru jakéhosi stu­pátka a pak stojíce na udici loví ryby. Při západu slunce vypadají rybáři v odrazech světla na hladině úžasně. Jako zvláštní velcí ptáci. Přes den se neloví, to je stejné jako u nás. Ryby netáhnou. Ale přesto, jakmile zastaví autobus, ihned se nějací vynoří a naskakují na kůl k pózování. Samozřejmě za bakšiš.

Galle

je krásné historické město na jihozápadním pobřeží Srí Lanky. V jeho blízkosti se navíc nacházejí nejzná­mější pláže tohoto ostrova. Galle je nejzachovalejší koloniální město na Srí Lance. Není zdaleka tak staré jako třeba starověká Anuradhapura či středo­věká Polonnaruwa, roz­hodně tím však neztrácí na za­jímavosti. I Galle je na sez­namu UNESCO a nutno říci, že právem. Staré město v Galle se navíc nepodobá jiným měs­tům na ostrově. Nenajdete tu žádné buddhistické či hinduis­tické chrámy, nýbrž pravidelné ulice, masivní hradby, protes­tantské kostely a honosné kolo­niální domy. Vypadá to tu spíše jako v Holandsku, než jako v jižní Asii. Důvody jsou historické. Galle totiž založili evropští kolonizátoři – konkrétně Portugalci. Po epochální plavbě Vasco da Gamy, který přistál v roce 1498 v indickém Kalikatu a objevil tak ná­mořní cestu do Indie kolem Afriky, začali Portugalci kolonizovat indické pobřeží. Dnešní podobu dali pevnosti Galle Holanďané roku 1663. Hradby pevnosti obklopují staré město. Staré Galle je zajímavé především tím, že není nějakou sterilní starou pa­mátkou, nýbrž dodnes v něm bydlí lidé. Je stále živým městem. Z hradeb je krásný vý­hled na město, ale především na Indický oceán. Galle je v současnosti čtvrtým největ­ším městem Srí Lanky a má asi 100,000 obyvatel.

Jak projíždíme podél pobřeží, je nám divné, že místní palmy jsou všelijak vyvrácené a pokřivené. Jsou to následky po tsunami z prosince 2004. Následky na Sri Lance byly katastrofální a jsou vidět dodnes. Tsunami si zde vyžádalo asi 40 000 obětí a tím se Sri Lanka zařadila mezi nejhůře postižené oblasti. Následná vlna ničila vše, co jí přišlo do cesty a zpětná vlna strhla do moře vše, co se nezachytilo. Proto místní lidé dnes dělí minulost na období před a po tsunami. Viděli jsem památník, který byl postaven obětem z tsunami. Druhý památník byl postaven pro 2000 oběti z železničního vlaku, který celý smetla vlna tsunami.

Konečně přijíždíme za tmy do střediska Beruwela, kde máme ubytování na dvě noci a koupání v indickém oceáně. Hned na recepci můžeme obdivovat prostory hotelu, které jsou úžasné. Přes vnitřní prostory, tj. kolem recepce, baru a jídelny jsou jezírka a exotické rostliny. A že jsou nebezpečné a v přítmí se jejich hladina neliší od mramorové podlahy, jsme se přesvědčili, když kolem nás procházela rodinka do jídelny a pán zahučel do vody v domnění, že je to dlažba. Druhý den jsme poznali, že zahrada se nelíbí jen nám, ale je oblíbeným místem k focení svateb.
Po dvoudenní relaxaci při koupání v oceánu, který má 28 stupňů, polehávání na lehátkách, neodolání domorodých prodavaček a nákupů batikových látek, z kterých po omotání vzniknou prima šaty na pláž a posezení večer u baru, nám zbývá jen prohlídka hlavního města Srí Lanky - Colomba.
Colombo

Colombo je pouze vstupní branou na zářivě tropický ostrov. Colombo, a fascinating city, a blend of East & West as well as a cozy mixture of past & present, is dotted with numerous interesting and important tourist attractions including colonial era buildings. Colombo, fascinující město, smě­sice východu a západu, stejně jako útulná směs minulosti a současnosti, je posetý mnoha zají­mavými a důležitými turistickými atrakcemi, včetně éry  koloniálních  budov. Původně to byl malý rybářský přístav a až teprve roku 1870 se stal největším přístavem v zemi a následně hlavním městem Ceylonu.

Město má přes 1,5 milionu obyvatel. Pro neznalce je ale těžké určit hranice Colomba, neboť kolem celého pobřeží několika desítek kilometrů se táhnou domy a hranice měst jsou vlastně jenom na dohodě, kde se udělá čára.

Pod holandskou a britskou nadvládou město dále rostlo a i nyní je možné spatřit zbytky těchto kultur v zastoupení mešit nebo katolických, reformátorských a anglikánských kostelů. Nejlepším důkazem toho jsou čtvrti Fort nebo Pettah.

Čtvrt Fort získala své pojmenování podle vojenských kasáren, které zde byly při holandské a britské nadvládě. Zde se také nachází budova Prezidentského paláce (v sinhálštině Janadhipathi Mandiraya). Nedaleko se ještě nachází překrásná budova z pískovce, která je sídlem úřadu prezidenta a parlamentu, a která silně připomíná anglický Whitehall.

Čtvrť Pettah, která dříve tvořila vnější okraj čtvrti Fort, je stále nejrušnějším bazarem ve městě. Oblasti, specializující se na různé druhy zboží, je možno od sebe odlišit pouze podle ulic. V uličkách se nalézají stovky a tisíce krámků a obchůdků – kamenných, stánků i pouličních prodavačů čehokoli. Mezi tím vším se prodírají neuvěřitelné davy lidí, automobily, povozy, tuk-tuky, motocykly. A především nosiči a další lidé, přepravující zboží nejrůznějšími směry. Nejtypičtější jsou muži s typickými dlouhými a úzkými vozíky, na kterých tahají obrovské množství nejrůznějšího nákladu. Práce je to opravdu dost těžká, kličkovat s vozíkem mezi davy chodců a vozidel není žádná legrace.

Sanitární přestávku děláme v krásném koloniálním hotelu. U vchodu stojí úžasný asi hlídač, nevím přesně jakou má funkci a když vidí, že bychom si ho rádi vyfotili, okamžitě začne pózovat.

Před cestou do Národního muzea nám náš Bubu ještě zastavuje a vede na prohlídku zajímavé hinduistické mešity. Bohužel, uvnitř se nesmělo fotit.

Čeká nás Národní muzeum, umístěné v koloniální bílé stavbě, postavené v roce 1877, aby v ní mohly být uchovány a dalším generacím zpřístupněny poklady posledního Sinhálského krále ale i další cennosti. Muzeum postavil muslimský stavitel. Tento zbožný muž požádal britské zadavatele, aby umožnili jeho dělníkům každý pátek mít volno na modlitby k Alláhovi. Tento jeho požadavek byl splněn a dodnes je Národní muzeum zavřeno každý pátek. V muzeu je kolekce Srí Lanského umění počínající sochou Budhy z Anuradrapury, přes bronzové sošky hinduistických božstev až po krásné taneční masky, které sloužili k léčbě nemocných během tajemných tanečních rituálů domorodců. Hlavním pokladem muzea je koruna, trůn a stolice na nohy posledního krále z Kandy. Tento poklad byl původně Angličany odvezen z Kandy do Británie a na Srí Lanku ho vrátili až v roce 1934.

Na závěr jsme navštívili nádherný buddhistický chrám Gangarámaja, vyzdobený santalovým dřevem, zlatem a slonovinou. Je zde škola pro mladé mnišky. Jsou zde místnosti s obrovským množstvím všemožných darů, které věnovali poutníci.

Tímto chrámem naše cesta po Srí Lance vlastně končí. Při příchodu do autobusu nás očekává ještě jedno překvapení. Přichází se s námi rozloučit zástupkyně cestovní kanceláře York Tours Ltd a přináší každému dárek ve formě krabice s orchidejemi. Děkujeme a Bubu nám ještě zastavuje k vyfocení radnice a už jsme na letišti přichystaní k dlouhé cestě domů přes Frankfurt n/M. V Praze čeká poslední překvapení na mne, jelikož nemám kufr. Blanka jde se mnou na reklamace a tam se dovíme, že zůstal ve Frankfurtu a dalším letadlem přiletí. Na to mně můj syn sdělil, že mám kliku, protože se s ním nemusím tahat domů a večer ve 21.00 hod mně aerolinky z Ostravy  přivezli kufr až do domu.

Fotografie ze Srí Lanky jsou uvedeny v oddíle: fotografie

Zájezdy na Srí Lanku pořádá cestovní kancelář Go2australia:
 http://www.maledivy-sri-lanka.cz/zajezdy-sri-lanka