Po ubytování konečně vyspaní a po dobré snídani jsme vyrazili na prohlídku města.
V Mexiku se nachází přes 13000 archeologických lokalit, z nichž bylo jen malé procento vykopáno. spousty nalezišť leží pohřbeny nebo ukryty v husté tropické džungli.
Mexiko City
je obrovské živé muzeum, které zachovalo 3000 let kulturního vývoje Mexika. Rozkládá se na naplaveninách obrovského vyschlého jezera v nadmořské výšce 2255 m a je obklopeno tyčící se horami. Má rozlohu přes 400 km2 a 24,5 mil. obyvatel. Mohu říci, že na mně neudělalo žádný dojem. Centrum je omšelé a jako by se nad ním vznášel ponurý dech bažin, na nichž Aztékové před tisíci roky vybudovali pohádkové město Tenochtitlán. Barokní fasády se v morovém vzduchu drolí, chodníky se propadají. vzhledem k tomu, že je město postaveno na pohyblivém jezerním dnu, každým rokem klesá o nějakých pár centimetrů. Mnoho budov, např. Palác umění, hlavní katedrála a Prezidentský palác stojí našikmo. Většina obyvatel žije v chudých, krabicových čtvrtích na východní části města. Říká se jim paracaídistos - výsadkáři.
Prohlídka začíná na náměstí, které má název Zócalo. Zócalo je druhé největší náměstí na světě. Španělé je postavili na stejném místě, kde je měli Aztékové. Španělé vždy stavěli své vládní a náboženské budovy na stejných místech, kde je měli Aztékové. To jim pomohlo podmanit si obyvatele města.
Na východní straně náměstí stojí Národní palác. Zaujímá stejné místo, kde stával bývalý Moctezumův palác. je to jedno z nejstarších vládních sídel na světě. Originální stavba pochází z r. 1693, druhé poschodí bylo postaveno v r. 1928. Hlavnímu zájmu se těší rozsáhlé nástěnné malby Diega Rivery, které zdobí vnitřní chodby budovy. Rivera na nich pracoval šest let, než dokončil práci, která je pokládána za jeho nejlepší dílo. Překypující fresky plné života zobrazují pět století mexické historie. Autor knihy "Jak se mají Mayové", Zdeněk Šmíd to hodnotí takto: "Diego Rivera pomaloval stěny Patyia strhujícím komiksem na téma mexických dějin. Je to dílo chlapácky jasné, v barvách vyvedené. Zlí Španělé tam rvou srdce z těch hodných Aztéků. zrádkyně Malinche, indiánská milenka a tlumočnice Cortézova, chlípně vystrkuje ze sukně tetovanou nohu i s neřestným stehnem. nad schody i v patře se střílí, věší, upaluje, škrtí, kují se pikle a pářou břicha, zejména v r. 1526 (zlý Cortéz), 1810 (hodní jezuité), 1813 (zlí Francouzi), 1845 (zlí Američané), 1858 (hodný Indián Juárez), 1867 (zlý Habsburk Maximilián) a 1910 (hodní Pancho Villa a Zapata). pracovití domorodci uprostřed těch jatek s indiánským klidem sklízejí úrodu, perou, vaří, dlabou čluny, stavějí boudy a skáčou z tyče".
V paláci úřaduje též mexický prezident. ale většinou zde přijímá delegace a při oslavě nezávislosti 15. září zvoní na zvonec a z balkonu dodnes opakují památná slova, která v r. 1810 pronesl jezuitský páter hidalgo k Mexičanům, aby vyhnali gačupiny, to je vládnoucí Španělé: Ať žije Mexiko! Ať žije Panenka marie z Guadelupe! Smrt gačupinům!"
Celou jednu stranu náměstí zabírá metropolitní katedrála. začala se stavět v r. 1572 a dokončena byla za 250 let. je na ní znát, že každé století na stavbu mělo jiný názor. Uvnitř se nachází krásný zlatý oltář s boudičkami pro světce.
V severovýchodním rohu Zó-calo je neuvěřitelný Templo Mayor, archeologické naleziště a muzeum. Naleziště odhaluje postupně vrstvy vývoje chrámu za období 200 let, kdy vrcholí zničením Španěly v r. 1521. Pyramida kdysi dosahovala výšky přes 60 m a na jejím vrcholu se nacházely chrámy k uctívání hlavních aztéckých bohů Tlaloka a Huilzilpochtliho.
Další historickou památkou je náměstí Tří kultur, které dramaticky zobrazuje dějiny města. na náměstí stojí vedle sebe tři historické období. Na místě, které bylo kdysi nejdůležitějším aztéckým tržištěm, se nachází kostel z r. 1609. Poblíž stojí moderní budova Ministerstva zahraničí. na náměstí stojí také památník z r. 1968, který je věnován památce studentů. Studenti zde demonstrovali proti olympiádě. Vyžadovali, aby obrovské finanční částky, které byly určeny pro olympiádu, byly použity na důležitější potřeby. 20 studentů zde bylo zastřeleno.
Zajímavá jsou také ulice s koloniálními domy a tucty obchodů se stříbrem. jako muzeum je dne elegantní budova Paláce Iturbide z 18. stol., kostel sv. Františka z Assisy, prvního městského kláštera z r. 1524. Velice pěkný je zdobený Dlaždičkový dům ze 17. stol., jedna z nejhezčích barokních staveb v Mexiku. uvnitř je restaurace Sanbrornis, pěkné maurské patino a nástěnná malba od slavného malíře Orozca. navštívili jsme také cukrárnu, kde byly dvě místnosti s vystavenými svatebními dorty. Bylo to něco nádherného.
Navštívili jsme Národní antropologické muzeum, které je nejlepší na světě. Komplex obsahuje 26 hal. každá místnost je věnována části z 30 století lidského vývoje v Mexiku. je zde umístněno tisíce artefaktů včetně hrobek, obřích olmeckých hlav, vybraných hrnčířských a keramických výrobků, slavného kamenného aztéckého kalendáře a rekonstruovaného mayského chrámu. Síně obklopuje obrovský ústřední dvůr, který je částečně zakryt gigantickým deštníkem o 500m2, který spočívá na vrcholku bronzového sloupu.
Několik kilometrů na sever leží druhá nejnavštěvovanější svatyně světa. je to chrám Panny Marie Guadalupské, nejposvátnější místo celého Mexika. Najdeme zde baziliku starou i novou, plastiky hypomoderní i čurigeskní, pěšiny, schodiště, jeden celý kopec, stinné zahrady a dvory. Starý chrám je na spadnutí, ale přesto jsme do něj mohli nahlédnout. zato nová bazilika, která má tvar židovského stanu, je předmětem lásky celého Mexika. dovnitř se vejde deset tisíc lidí, na nádvoří dalších dvacet tisíc. za rok sem dorazí pět set procesí, asi šest milionů poutníků.
na jaře 1531 na pahorku Guadalupe oslovila čerstvě pokřtěného Indiána Juana Diega samotná panenka Maria. Ať prý přestane pást ovce a radši se postará, aby tady, na pahorku bohyně Tonantzin, stál křesťanský kostel. Juanovi bylo divné, že by ho biskup poslechl a dal postavit kostel, přesto se za ním dvakrát vypravil. Až když Indiána potřetí vyhodili z arcipaláce, uznala Panenka, že takhle ne a dala vyrůst růži, která ve vteřině rozkvetla. To byl opravdu zázrak, protože v centrální mexické vysočině růže nerostly. Juan zabalil růži do sukna z vláken z kaktusu, a jak sukno před biskupem rozbalil - stal se zázrak. Růže zmizela, zato na látce byl obraz Panny Marie. Tak dal arcibiskup postavit na kopečku chrám. Ten příběh se líbil všem mimo Španělů, protože Panenka Marie nebyla bílá, ale hnědá, jak jsou Mexičanky. Tak se stala patronkou Mexika a chránila je před nepřáteli. V r. 1736 zastavila morovou epidemii, ve válce byla jmenována generálem a každý mexický politik, který od lidí něco potřebuje, se na ni odvolává. kdo chce získat duše Mexičanů, musí brát panenku Marii vážně. V r. 1921 položili anarchisté pod oltář Panny Marie bombu, která vybouchla, ale obraz Panny zůstal nepoškozen.
Plášť s obrazem Panny Marie je vystaven v nové bazilice a kdo jej chce vidět, musí vstoupit na pojízdný pás, který kolem obrazu projíždí.
Nezapomenutelná byla návštěva Xochimilca, které v r. 1987 bylo vyhlášeno světovou kulturní památkou. V době aztéků, kdy byl nedostatek úrodné zemědělské půdy, vynalezli indiáni systém plovoucích rákosových rohoží s hlínou, které užívali jako zahrady. kořeny rostlin nakonec tak prorostly do vody, že se z těchto zahrad staly ostrůvky. Po kanálech jezdí desítky lodí, všemožně vyzdobených. měli jsme projíž´dku na lodi spojenou s obědem. K lodím s pasažéry připlouvají jiné lodě s domorodci, kteří se snaží prodat své výrobky. naše průvodkyně nám rovněž zaplatila hudební doprovod "Mariachi". tito krouží po kanálech na svých lodích a za malý peníz se přilepí k naší lodi a hrají a zpívají jen pro nás.
Teotihuacán
Teotihucán leží asi 50 kilometrů severovýchodně od hlavního města Mexika na náhorní plošině v nadmořské výšce cca 2200 metrů.. Starodávné město objevili právě Aztékové a také mu dali jméno. Teotihuacan existovalo přibližně 700 let a jeho zánik provázelo násilné zboření a vypálení. V období jeho největšího rozkvětu zde žilo 125 až 200 tisíc obyvatel na ploše kolem 22 km². Toto „svaté město“ je charakteristické obrovskými památníky a pyramidami. Systém rozmístění Teotihuacan je geometricky velmi přesný a kopíruje vzdálenost planet ve sluneční soustavě. V Teotihuacan se nachází rozsáhlý systém tunelů a umělých jeskyní, kde probíhaly obřady včetně pohřbů a lidských obětí. Aztékové, stejně jako Mayové, často pojmenovávali chrámy ve spojitosti s různými zvířaty a tak v areálu naleznete Chrám Opeřených škeblí, Chrám Jaguářích bojovníků, či Pevnost Opeřeného hada, který v Aztécké kultuře, stejně jako v Mayské, hraje roli hlavního z bohů. Jediným rozdílem je pojmenování, v Aztécké kultuře se setkáme s názvem Quetzalcoatl.
Už po vchodu do areálu na nás silně zapůsobila jeho rozlehlost i mohutnost staveb. Po krátkém výkladu jsme se vydali rovně k chrámu boha Quetzalcoatla. Chrám byl zasvěcený přibližně v roce 225 n.l. Při slavnostním obřadu bylo obětováno 260 bojovníků, kteří pak byli pohřbeni v areálu s těly orientovanými podle světových stran. Hlavy opeřeného hada na Quetzalcoatlově pyramidě - dochovaly se tak dobře proto, že byly kdysi dávno při nějaké přestavbě zazděny.
Cesta vede přes různá náměstíčka, po schodech nahoru a dolů, jen místy a výjimečně po rovině. Kolem cesty je volná příroda. Asi v polovině Cesty mrtvých stojí pár metrů stranou největší místní pyramida – Pyramida Slunce. Má základnu 225 x 225 metrů, výšku 63 metry a vede na ni 365 schodů, podle dní v roce. Pyramida působí velmi mohutným dojmem. Odhadli jsme výstup na půl hodiny. Z prvních stupňů vypadá pohled vzhůru velmi pesimisticky. Schody jsou nestejně vysoké, většinou však jsou mnohem vyšší a užší, než bychom potřebovali. Naštěstí má pyramida několik pater oddělených plošinkami, kde je možné si odpočinout, nejstrmějšími úseky vede středem schodiště pomocné lano. Nakonec to nebylo tak hrozné, nahoře jsme byli ani asi za deset minut, i když propoceni na kůži. Určitě to stálo za to, výhled je nádherný, a to nejen na areál, ale i na jeho blízké i vzdálené okolí až po pás sopek na horizontu. Mírně zde pofukuje a atmosféra je podobná vrcholkům hor – také zde turisté odpočívají po náročném výstupu, svačí a pijí, kochají se výhledem a sdělují si navzájem své nadšené pocity. A při pohledu dolů na strmé schodiště možná pracuje i adrenalinová euforie. Pokračovali jsme dále ke konci Cesty mrtvých, k Pyramidě Měsíce. Ta je sice trochu nižší (půdorys 120 x 150 m, výška 43 metry, 112 schodů), ale protože stojí na konci areálu, který se navíc od ní svažuje s převýšením 27 metrů k hlavnímu vchodu, vypadá minimálně stejně vysoká jako její sluneční sestra. Schodiště zde má pravidelnější stupně, posledních pár výškových metrů se leze už bez schodů.
Obědváme v typické mexické restauraci, kde nám krásná Mexičanka za zvuků bubnu předvádí starý aztécký tanec. Můžeme také sledovat, jak se opracovává obsidián, tj. černý kámen, který ve slunci mění barvy až do zlatova. Neodoláme a kupujeme si z něho vyrobené sošky. Další ukázkou je zpracování agáve. U agáve, stré tak asi 6 let se ze středu vytrhne srdce a z tohoto místa se čerpá tekutina, sloužící k výrobě tequily. Tato tekutina se dá řerpat 6 měsíců. Z listů agáve se dále zpracovávají vlákna, která po uschnutí slouží jako provázek, dá se z nich tkát i pončo a vyrábí se z nich i papír.
Puebla
Na počátku byl sen tlaxcalského biskupa Juliána Gorcéze, jemuž se zdálo o údolí se třemi řekami, v němž andělé stavěli obrovské město. Když se o něco později při své misijní cestě zastavil v Cuetlazcupanu, ustrnul. Spatřil totiž místo svého snu – údolí, v němž se sbíhají řeky alzezeca, Atoyac a San Francisco. Dlouho neváhal a r. 1531 ude založil město jménem Puebla de los angels, první město v zemi stavěné podle roštového systému pravoúhlých tříd a ulic. Puebla leží v nadmořské výšce 2160 m. Proslavila se jako středisko dobrého jídla a vynikajících hrnčířů. Pueblonští řemeslníci vylepšili orientální techniku glazované keramiky. Vyráběli proslulé modrobílé dekorativní kachlíky – azulejos a užitnou kuchyňskou keramiku.Cesta vede přes různá náměstíčka, po schodech nahoru a dolů, jen místy a výjimečně po rovině. Kolem cesty je volná příroda. Asi v polovině Cesty mrtvých stojí pár metrů stranou největší místní pyramida – Pyramida Slunce. Má základnu 225 x 225 metrů, výšku 63 metry a vede na ni 365 schodů, podle dní v roce. Pyramida působí velmi mohutným dojmem. Odhadli jsme výstup na půl hodiny. Z prvních stupňů vypadá pohled vzhůru velmi pesimisticky. Schody jsou nestejně vysoké, většinou však jsou mnohem vyšší a užší, než bychom potřebovali. Naštěstí má pyramida několik pater oddělených plošinkami, kde je možné si odpočinout, nejstrmějšími úseky vede středem schodiště pomocné lano. Nakonec to nebylo tak hrozné, nahoře jsme byli ani asi za deset minut, i když propoceni na kůži. Určitě to stálo za to, výhled je nádherný, a to nejen na areál, ale i na jeho blízké i vzdálené okolí až po pás sopek na horizontu. Mírně zde pofukuje a atmosféra je podobná vrcholkům hor – také zde turisté odpočívají po náročném výstupu, svačí a pijí, kochají se výhledem a sdělují si navzájem své nadšené pocity. A při pohledu dolů na strmé schodiště možná pracuje i adrenalinová euforie. Pokračovali jsme dále ke konci Cesty mrtvých, k Pyramidě Měsíce. Ta je sice trochu nižší (půdorys 120 x 150 m, výška 43 metry, 112 schodů), ale protože stojí na konci areálu, který se navíc od ní svažuje s převýšením 27 metrů k hlavnímu vchodu, vypadá minimálně stejně vysoká jako její sluneční sestra. Schodiště zde má pravidelnější stupně, posledních pár výškových metrů se leze už bez schodů.
Obědváme v typické mexické restauraci, kde nám krásná Mexičanka za zvuků bubnu předvádí starý aztécký tanec. Můžeme také sledovat, jak se opracovává obsidián, tj. černý kámen, který ve slunci mění barvy až do zlatova. Neodoláme a kupujeme si z něho vyrobené sošky. Další ukázkou je zpracování agáve. U agáve, stré tak asi 6 let se ze středu vytrhne srdce a z tohoto místa se čerpá tekutina, sloužící k výrobě tequily. Tato tekutina se dá řerpat 6 měsíců. Z listů agáve se dále zpracovávají vlákna, která po uschnutí slouží jako provázek, dá se z nich tkát i pončo a vyrábí se z nich i papír.
Puebla
Kontaktům s Čínou město vděčilo nejen za svůj hlavní obchodní artikl, ale podle místních legend i za tradiční kroj – china poblana. Byl prá inspirován čínskou princeznou, zajatou v 17. Stol. piráty, která se jako otrokyně dostala až do Puebly. Po svém propuštění na svobodu přijala křesťanství a jméno Catarina de San Juan. Barevností svého oděvu vyvolala mezi zdejšími seňoritami módní vlnu pestře vyšívaných šatů a šálů, doplněných zlatými a stříbrnými šperky.
Koloniální střed města patří mezi památky UNESCO. K nejkrásnějším památkám patří katedrála neposkvrněného početí ze 16. Stol. Kupole je vykládaná kachličkami a má interiér s nádhernými řezbami. Vedle šedesáti dalších kostelů město proslavila také řada klášterů. V klášteře dominikánek je nejbohatěji vyzdobena hlavně Růžencová kaple se soškou madony. Je celá obložená plátkovým zlatem (23 karátů) a nese ji 12 onyxových sloupů, které symbolizují 12. Apoštolů. Soška madony se stala patronkou obchodníků, cestovatelů a námořníků. Když se jim přání vyslovená při motlitbách vyplnila, přinášeli jí četné dary. Nedaleko Růžencové kaple stál klášter svaté Kláry, jehož jeptišky prosluly výrobou sladkostí a speciální omáčkou – mole poblano. Tmavohnědá omáčka z papriček chili, čokolády, arašídů, mandlí, koření a dalších příměsí se stala národním jídlem.
Z Puebly odjíždíme přes Sierra Madre horskou silnicí – 3200 m vysokou krajinou do Oaxacy. Jeli jsme serpentinami a obdivovali jsme nádhernou krajinu. Hory, poseté místo jehličnanů vysokými kaktusy, horniny střídají několik barev. U největších kaktusů zastavujeme na focení. Jsou to kaktusy, které se objevují ve všech publikacích v Mexiku a nebýt vyfotografován u kaktusu, nebyli jste v Mexiku.
Nesmím se ještě zapomenout zmínit, jak se v Mexiku podává káva. Zastavovali jsme na občerstvení většinou u benzinek, kde byl také bufet. Obvykle nějaká dřevěná bouda, kde ale byly plastové stolky a židle a nepřeberný výběr cukrovinek. Kdo má zájem o kávu, obdrží horkou vodu, většinou v půllitrovém kelímku a s tou vodou usedne u piksly zvětralého nescafé. Je nám hloupé zahustit půllitr vody odpovídajícímu množstvím prášku, proto sypeme míň a tak vznikne horká voda rašelinové barvy. V některém bufetu dokonce se voda vaří ve velkém hrnci na kamínkách a do kelímku se nabírá naběračkou. V lepším bufetu se podává café americano, které se liší tím, že vodu obarví nahnědo již v kuchyni.
Oaxaca
Jedinečná kombinace přírodních a kulturních krás s několika stovkami let starými historickými pozůstatky je hlavním lákadlem města Oaxaca. Rozkládá se na náhorní plošině ve výšce 1500 m.n.m. Město je ze všech stran obklopeno horským masivem Sierra Madre del Sur, jenž městu poskytuje ochranu před nepřízní počasí, a panuje tak zde věčné jaro. Jako většina měst v Mexiku byla i Oaxaca založena v 16. století v dobách španělské kolonizace. Horší dostupnost a izolace v horách zapříčinly, že se zde v mnohem větší míře než kdekoliv jinde zachovaly prastaré indiánské tradice a celkový ráz města je jimi doslova prosycen. Víc než jako v rostoucím moderním velkoměstě si zde připadáte jako v ulicích malého provinčního městečka kdesi v zapomenutém koutě Mexika. Koloniální architektura v barokním slohu jen umocňuje pocit, jakoby jste se v Oaxace přemístili v čase do dob krutých kolonizátorů a hrdých indiánských válečníků.
Kostel San Domingo je právem považován za jednu z nejextravagantnějších a zároveň i nejkrásnějších církevních staveb na světě. Hlavní zásluhu na tom má především jeho interiér. Za mohutnými vnějšími zdmi, které byly postaveny tak, aby odolaly častým zemětřesením, se skrývá přímo zlatý poklad. Doslova každý kousek vnitřních zdí, od podlahy až ke stropu, je dekorován reliéfními ozdobami a postavami a vše, včetně oltáře, je bohatě pozlaceno. Nejlepší pohled na tu zlatou záplavu je v pozdním odpoledni, kdy měkké paprsky zapadajícího slunce pronikají skrze žlutá vitrážová okna a ještě zvyšují jas drahého kovu. Patronce Oaxacy a zároveň nejvíce uctívané světici v Mexiku je zasvěcena bazilika Panny Marie Milosrdné. Socha Panny Marie je z černého kamene, oblečená do černé peleriny zdobené drahokamy. Bazilika zde pochopitelně nebyla postavena jen tak náhodou. V roce 1620 se tu prý Panna Maria zjevila na bedně přivázané na hřbetu mezka. Navštívili jsme také velké tržiště s indiánskými rukodělnými výrobky a výrobnu čokolády.
Nejznámnější oaxackou specialitou je tequila. Prodává se v typických láhvích s červem na dně. Toto malé ošklivé stvoření je larvou jednoho ze dvou druhů hmyzu žijících v srdci kaktusu agáve, ze kterého se mezcal vyrábí, a slouží jako jakási obchodní značka tohoto nápoje. Jeho zvláštní uzená chuť nenadchne na první dojem určitě každého, spolu s limetkou a špetkou soli však vyloženě nezklame.
Ráno po snídani odjíždíme do Monte Albanu. Za zmínku ještě stojí, že všechny hotely, kde jsme byli ubytovaní byli pěti nebo čtyřhvězdičkové v zahradě s bazénem. Byl to úžasný pocit, koupat se ve 20.00 hod. v osvětleném bazénu, který byl obklopen tropickými rostlinami a měl úžasně teplou vodu.
Monte Alban
Toto město, ležící v údolí Oaxaca, zažilo několik osídlení.
První osídlení tvořili Olmékové (Jaguáří lidé), kteří sem přišli kolem roku 800 před n.l. Nejprve vytvořili na vrcholu hory umělou plošinu, na které vybudovali své hrobky, paláce, hřiště na míčovou hru a další stavby.
Kolem roku 300 př. n. l. přišel do údolí Oachacy další národ – Zapotékové. Obsadili Monte Albán a postavili zde své vlastní pyramidy, chrámy a hrobky. Před opuštěním tohoto místa v 9. století město pečlivě vyklidili a své pyramidy, chrámy a hrobky zasypali.
Někdy ve dvanáctém století přišli na toto území Mixtékové, kteří vyprázdnili zasypané hrobky a znovu je začali používat pro pohřbívání svých mrtvých.
Byla zde nalezena skupina plastik, znázorňující postavy v různých pozicích, které byly v době objevení považovány za tanečníky. Další teorie mluví o tom, že to jsou zajatí, mučení náčelníci poražených kmenů. (nahota byla považována za symbol porážky). Dnes prý převládá názor, že jde o znázornění některých chorob – od různých znetvoření a abnormalit až po choroby související s plodností. Budova, na které byly nalezeny, je jedna z nejstarších v Monte Albánu a je považována za nemocnici. Nádherné sochařské práce na svislých kamenech pocházejí až z r. 700 př.n.l.
6,5 km od města Oaxaca je El Tule, kde se nachází 2000 let starý cypřiš. Má nejdelší obvod na světě. Dosahuje výška 43 m a koruna má průměr 42 m. když se strom obchází, můžeme na kmeni pozorovat různé výjevy. Např. slona, hlavu lva, různé ptáky a zvířata.
Další zastávkou byla
Mitla
Mitla znamená Místo mrtvých a je to jedno z nejvýznamnějších archeologických nalezišť nejen v Oaxace, ale i v celém Mexiku. Naposledy toto místo zřejmě sloužilo jako královské pohřebiště. V paláci jsou pozůstatky dvou královských hrobek, kam se dostanete úzkou, nízkou a celkově klaustrofobickou chodbičkou. Samé sloupy a kamenné ozdoby („zkamenělá pletenina“), vše původní. Sloupy patří do „Sálu šesti sloupů“ (Grupo de las Columnas), asi čtyřmetrových monolitů, a ozdobné kamenné krajky jsou snad všude. Zajímavé je, že se zde nevyskytují žádné zvířecí ani rostlinné motivy, pouze tzv. řecké klíče (meandrovité útvary) zobrazující zřejmě stočené hady plazící se po všech stěnách. Z Patio de las Grecas vycházejí čtyři místnosti, všechny vyzdobené touto kamennou pleteninou. V Mitle je také malebný katolický kostel s bílými zdmi a červenou kupolí, který je oddělen od archeologické zóny plotem se zelených kaktusů. Všechny památky jsme absolvovali v parnu, kdy se teplota ve stínu pohybovala kolem 37oC. Navštěvuje palírnu Mezcalu, kde se lisuje z agávových listů, udí jí v hromadě agávových špalků a všelijak ji destilují. Rostlina agáve se vysází na pole a až dosáhne určité velikosti, přesazují se do hor. Tam roste tak 6 až 8 let, než je schopná sklizně. Do palírny se dováží pouze srdce rostliny, které je podobné ananasu. Pro výrobu jednoho litru alkoholu je zapotřebí čtyř kg rostliny.Odjíždíme na nocleh do Tehuantepecu, který se nachází v nejužší části Mexika, kde vzdálenost obou oceánů je pouze 240 km. Po cestě zastavujeme na koupání v tichém oceánu, kde je voda nádherně teplá, ale kalná z důvodů jemného písčitého dna. Další den odjíždíme do Chiapsa de Corzo, kde se motorovým člunem plavíme kaňonem Sumidero. Je to jeden z největších kaňonů Mexika s tisícimetrovými srázy. Fotíme supi, dokonce i krokodýla, volavky a opičky.
Chiapas
Nejjižnější stát Mexika nabízí široké spektrum zajímavých míst - vodopády, kaňony, stará Mayská města, džungle plné papoušků a další zvěře a také v současnosti nejzachovalejší indiánské teritorium. Stát je také centrem zapatistického hnutí za samostatnost státu. Vládě se sice podařilo zahnat povstalce do Lacandonské džungle, nicméně ovzduší je zde napjaté. Armáda zde upozorňuje na svou přítomnost častými (asi každých 100 km) kontrolami na silnicích. Silnice je obrovnána pytli s pískem a z malých okének čouhají kulomety. Žije tu nejvíc čistokrevných Indiánů z celého Mexika za podmínek, jak se žilo před 500 lety.
San Cristobal de las Casas
San Cristobal de las Casas
Leží ve výšce 2300 m. n.m.. je to středisko oblasti, kde žijí skuteční Mayové se svými zvyky, původními kroji a způsobem života. Křesťanství, které převzali je velmi spjato a provázáno s původním, věří na uhranutí, uzmutí duše apod. Je zde několik domorodých tržišť s nabídkou rukodělných výrobků a jsou zde i krásné koloniální domy a ulice a katedrála Santo Domingo. Ubytování máme v krásném, starém, bývalém paláci španělského doňa. Je převážně dřevěný s mnoha schodišti a átrií, kde je kašna, studna a mnoho tropických rostlin. Vstupní hala je vybavena starožitným nábytkem jako z dob Babičky Boženy Němcové.
Poblíž San Christobalu žijí dosud na vlastním území dva mayské kmeny, které mají své vlastní zákony. Vesnice v nichž žijí, mají své náčelníky s odznaky moci, jako je široký klobouk s mnoha barevnými ozdobami. My jsme navštívili vesnici, kde žijekmen Chamula. V lesích v okolí vesnice žije 90000 Indiánů. Přístup turistům je umožněn jen na malé náměstí a do kostela chanule. Dál nás nikdo nepustí. Návštěva kostela byla snad nejsilnějším zážitkem z Mexika. Atmosféra v kostele se nedá popsat, ta se musí prožít. Měli jsme štěstí, že začali velikonoční svátky, které se velice v mexiku slaví. Přivítali nás dělové salvy a viděli jsme procesí, ale bohužel, nic z toho jsme nesměli fotit.Pokud bychom Indiána vyfotili, tak by jsme mu vzali duši. A to se trestá. Kostel je vystlaný borovým jehličím, kde Mayové v palmových kloboucích, v rudých pláštích přes rameno zapalují stovky svící před Kristovým křížem a div se neupijí k smrti. Krista tu chovají v úctě. Každý přece ví, že ten muž vstal z mrtvých, odletěl na nebesa a stalo se z něj slunce. Farář v kostele je zároveň šaman, který provádí očistu duše a uzdravuje. Léčí ženy coca-colou a muže tequilou. Ženy navíc dostanou vajíčko, kterým se třikrát objedou a potom ho vypijí. Viděli jsme jednu rodinku, která zároveň obětovala kohouta. Podél stěn v kostele stojí sochy svatých, která mají na srdci zrcadla. Je to proto, aby jim lidé nevzali duši. Ze San Cristobalu odjíždíme na vodopády Agua Azul.
Agua Azul.
V pohoří Sierra Madre se nacházejí na blankytně modré řece úchvatné travertinové vodopády Aqua Azul. Je to soustava kaskádových vodopádů obklopených pralesními horami. Jakmile je uvidíte, propadnete jim. Krása této přírodní scenérie je dechberoucí. Pod kaskádami však vládne kšeft. Jsou zde stánky, boudy, hospůdky, kde při jídle vyhrávají mariachis. Poblíž San Christobalu žijí dosud na vlastním území dva mayské kmeny, které mají své vlastní zákony. Vesnice v nichž žijí, mají své náčelníky s odznaky moci, jako je široký klobouk s mnoha barevnými ozdobami. My jsme navštívili vesnici, kde žijekmen Chamula. V lesích v okolí vesnice žije 90000 Indiánů. Přístup turistům je umožněn jen na malé náměstí a do kostela chanule. Dál nás nikdo nepustí. Návštěva kostela byla snad nejsilnějším zážitkem z Mexika. Atmosféra v kostele se nedá popsat, ta se musí prožít. Měli jsme štěstí, že začali velikonoční svátky, které se velice v mexiku slaví. Přivítali nás dělové salvy a viděli jsme procesí, ale bohužel, nic z toho jsme nesměli fotit.Pokud bychom Indiána vyfotili, tak by jsme mu vzali duši. A to se trestá. Kostel je vystlaný borovým jehličím, kde Mayové v palmových kloboucích, v rudých pláštích přes rameno zapalují stovky svící před Kristovým křížem a div se neupijí k smrti. Krista tu chovají v úctě. Každý přece ví, že ten muž vstal z mrtvých, odletěl na nebesa a stalo se z něj slunce. Farář v kostele je zároveň šaman, který provádí očistu duše a uzdravuje. Léčí ženy coca-colou a muže tequilou. Ženy navíc dostanou vajíčko, kterým se třikrát objedou a potom ho vypijí. Viděli jsme jednu rodinku, která zároveň obětovala kohouta. Podél stěn v kostele stojí sochy svatých, která mají na srdci zrcadla. Je to proto, aby jim lidé nevzali duši. Ze San Cristobalu odjíždíme na vodopády Agua Azul.
Agua Azul.
Palenque
Mezi lety 600 a 800 našeho letopočtu, v období pozdně klasickém, byla tato oblast nejen hustě osídlena, ale bylo zde dokonce centrum mayské říše.
Město, objevené v džungli v roce 1773 a dosud ne zcela odkryto, nepatří svou rozlohou k největším mayským městům, ale nádherou svých staveb patří na čelní místo pomyslného žebříčku hodnocení. To, co vidíme dnes, je jenom odraz toho, čím město v době své největší slávy omračovalo návštěvníky z řad prostých obyvatel i jiné návštěvníky. Většina budov byla pokryta jasně zbarvenými štukami, které byly ještě v 18. století v dobrém stavu, ale do dnešní doby se nedochovalo skoro nic. Palenque je výjimečné tím, že zde byla objevena neporušená hrobka krále Pakala. Tento zcela ojedinělý nález je srovnáván co do významu s nálezem Tutanchamonovi hrobky v Egyptě. Tento nejslavnější mayský panovník, celým jménem K´inich Janaab Pakal ("Velký sluneční štít"), nastoupil na trůn jako dvanáctiletý a vládl neuvěřitelných 68 let od roku 615 n.l. až do roku 683. Během jeho vlády město zažívalo největší rozkvět a Pakal dokončil Královský palác, impozantní stavbu v samém srdci města. Zde sídlila vláda, konaly se náboženské obřady, ale bydlel v něm i panovník. Basreliéfy vydávají svědectví o klíčových událostech v dějinách města a králově životě od korunovace, přes zajetí významných šlechticů ve válce, až po politické vztahy se sousedními městy. Jelikož Palenque nebylo jediným městem v této oblasti, docházelo poměrně často ke konfliktům se sousedními městy jako Piedras Negras, Calakmul, Toniná či Yaxchilán, k uzavírání politických aliancí, nezřídka kdy pomocí sňatků královských potomků. Ke konci své vlády se Pakal začal připravovat na posmrtný život a začal budovat nejslavnější pohřební monument mayského světa: Chrám nápisů (Templo de las Inscripciones) Tato famózní stavba byla postavena přímo na úpatí kopce a má devět stupňovitých částí (9 částí mayského podsvětí) a na vrcholu je chrám s pěti vchody tvořící jednu velkou místnost. Zde jsou na zdech impozantní štukové reliéfy zobrazující výjevy nejenom z Pakalova života, ale i uvedení jeho syna a nástupce K´an Balama (had jaguár) na trůn. Glyfy zobrazují události města ještě před Pakalovou vládou a jeho vývoj až po rok 4772 n.l. Podařilo se zde rozluštit zajímavý nápis v hieroglyfickém písmu: "Velké slunce had jaguár, svatý vládce Palenque, pečoval o Dům devíti obrazů, posvátné jméno hrobky Velkého slunečního štítu, svatého vládce Palenque". Chrám byl dokončen až po Pakalově smrti. Tělo bylo uloženo v mohutném sargofágu jehož desku, vážící pět tun, zdobí slavný reliéf zachycující Pakala v okamžiku smrti a znovuzrození. Tento motiv, vyvedený na kůži, si můžete koupit od mayským umělců přímo vedle pyramidy. Uvnitř se pak našla řada šperků z jadeitu a posmrtná maska Pakala. Po smrti svého otce Pakala nechal K´an Balam vybudovat další krásné stavby zejména "skupinu kříže" kam patří: "Chrám kříže" největší stavbu z této skupiny, dále "Chrám listového kříže" a oproti němu, tak, aby na něj dopadaly paprsky vycházejícího slunce pak "Chrám slunce". Další zajímavé stavby můžete nalézt hned při příchodu po vaší pravé ruce: "Chrám lebky" podle kamenné lebky na jeho fasádě a "Hrobka červené královny", která je přístupná úzkou chodbičkou do vedoucí nitra pyramidy. Další stavby, které můžeme v Palenque vidět jsou: "Chrám počtu" známý tím, že v něm bydlel FrederickWaldeck, který se podílel na archeologických průzkumech, dále hřiště na pelotu, "Struktura X" a "Severní klášter", objekt sestávající se z pěti malých chrámů na jeho vrcholu, akvadukt, kterým Mayové přiváděli do města vodu z hor. "Dům lva" je pozoruhodná stavba nacházející se za "Chrámem nápisů" v kopci na břehu potoka Otolum, která byla objevena až v 19.století.
Město, objevené v džungli v roce 1773 a dosud ne zcela odkryto, nepatří svou rozlohou k největším mayským městům, ale nádherou svých staveb patří na čelní místo pomyslného žebříčku hodnocení. To, co vidíme dnes, je jenom odraz toho, čím město v době své největší slávy omračovalo návštěvníky z řad prostých obyvatel i jiné návštěvníky. Většina budov byla pokryta jasně zbarvenými štukami, které byly ještě v 18. století v dobrém stavu, ale do dnešní doby se nedochovalo skoro nic. Palenque je výjimečné tím, že zde byla objevena neporušená hrobka krále Pakala. Tento zcela ojedinělý nález je srovnáván co do významu s nálezem Tutanchamonovi hrobky v Egyptě. Tento nejslavnější mayský panovník, celým jménem K´inich Janaab Pakal ("Velký sluneční štít"), nastoupil na trůn jako dvanáctiletý a vládl neuvěřitelných 68 let od roku 615 n.l. až do roku 683. Během jeho vlády město zažívalo největší rozkvět a Pakal dokončil Královský palác, impozantní stavbu v samém srdci města. Zde sídlila vláda, konaly se náboženské obřady, ale bydlel v něm i panovník. Basreliéfy vydávají svědectví o klíčových událostech v dějinách města a králově životě od korunovace, přes zajetí významných šlechticů ve válce, až po politické vztahy se sousedními městy. Jelikož Palenque nebylo jediným městem v této oblasti, docházelo poměrně často ke konfliktům se sousedními městy jako Piedras Negras, Calakmul, Toniná či Yaxchilán, k uzavírání politických aliancí, nezřídka kdy pomocí sňatků královských potomků. Ke konci své vlády se Pakal začal připravovat na posmrtný život a začal budovat nejslavnější pohřební monument mayského světa: Chrám nápisů (Templo de las Inscripciones) Tato famózní stavba byla postavena přímo na úpatí kopce a má devět stupňovitých částí (9 částí mayského podsvětí) a na vrcholu je chrám s pěti vchody tvořící jednu velkou místnost. Zde jsou na zdech impozantní štukové reliéfy zobrazující výjevy nejenom z Pakalova života, ale i uvedení jeho syna a nástupce K´an Balama (had jaguár) na trůn. Glyfy zobrazují události města ještě před Pakalovou vládou a jeho vývoj až po rok 4772 n.l. Podařilo se zde rozluštit zajímavý nápis v hieroglyfickém písmu: "Velké slunce had jaguár, svatý vládce Palenque, pečoval o Dům devíti obrazů, posvátné jméno hrobky Velkého slunečního štítu, svatého vládce Palenque". Chrám byl dokončen až po Pakalově smrti. Tělo bylo uloženo v mohutném sargofágu jehož desku, vážící pět tun, zdobí slavný reliéf zachycující Pakala v okamžiku smrti a znovuzrození. Tento motiv, vyvedený na kůži, si můžete koupit od mayským umělců přímo vedle pyramidy. Uvnitř se pak našla řada šperků z jadeitu a posmrtná maska Pakala. Po smrti svého otce Pakala nechal K´an Balam vybudovat další krásné stavby zejména "skupinu kříže" kam patří: "Chrám kříže" největší stavbu z této skupiny, dále "Chrám listového kříže" a oproti němu, tak, aby na něj dopadaly paprsky vycházejícího slunce pak "Chrám slunce". Další zajímavé stavby můžete nalézt hned při příchodu po vaší pravé ruce: "Chrám lebky" podle kamenné lebky na jeho fasádě a "Hrobka červené královny", která je přístupná úzkou chodbičkou do vedoucí nitra pyramidy. Další stavby, které můžeme v Palenque vidět jsou: "Chrám počtu" známý tím, že v něm bydlel FrederickWaldeck, který se podílel na archeologických průzkumech, dále hřiště na pelotu, "Struktura X" a "Severní klášter", objekt sestávající se z pěti malých chrámů na jeho vrcholu, akvadukt, kterým Mayové přiváděli do města vodu z hor. "Dům lva" je pozoruhodná stavba nacházející se za "Chrámem nápisů" v kopci na břehu potoka Otolum, která byla objevena až v 19.století.
Po noclehu v Campeche odjíždíme na návštěvu dalšího archeologického naleziště v kabaku a Uralu. Jedeme tzv. „Cestou Mayů“. Mayové se v mnohém lišili od naší dnešní civilizace. Na rozdíl od nás nevlastnili téměř žádný osobní majetek (pouze to, co potřebovali k přežití). Obdělávali půdu a jejich potravou byla hlavně kukuřice, fazole a jalapeňos (pálivé papriky) znali též kaučuk, vanilku, kávu a kakao. Byla to rozvrstvená společnost, kde jak vládci, tak i rolníci znali svoje místo. Každé mayské město bylo centrem malého státu ovládaného vlastní dynastií. Vládcové mayských městských států nebyli jen obyčejnými panovníky, byli to „posvátní králové“, kteří byli přímým vtělením bohů a v očích svých poddaných i ztělesněním samotného vesmíru. Jako symboly duchovní moci nesli mayští posvátní králové odpovědnost za obnovu ducha svého lidu a země. Chrámové pyramidy sloužily zejména jako jeviště, z jejichž vrcholů prováděli před shromážděnými poddanými své rituály. Mezi nejčastější patřilo veřejné rituální obětování vlastní krve tímto způsobem vstupovali do spojení s bohy a dostávali od nich vize, na jejichž základě se pak rozhodovali o důležitých událostech, např. kdy válčit, kdy obětovat bohům atd. Kromě vládnoucí dynastie tu byla ještě důležitá třída kněžích, kteří byli zároveň skvělými matematiky a astronomy. Dokázali pozorovat a zaznamenávat pohyby planet a hvězd s téměř dokonalou přesností, přičemž neměli dalekohledy a žádné vybavení. Byli schopní přesně předpovědět zatmění slunce, konjunkce planet, slunovraty a rovnodennosti, při nichž některé stavby poskytovaly mystická představení, jako např. v Chichén Itzá se plazí had z vrcholu pyramidy. Mayové byli prvními pozemšťany, kteří používali nulu a evidentně nejvyspělejšími matematiky a astronomy své doby, měli nejdokonalejší písmo z celé Mesoameriky .Ačkoli dle našich kritérií to byla „primitivní“ civilizace, neboť nedisponovala tím, co máme my v dnešní době (auta, počítače, telefony atd.) v mnohém bychom jim mohli závidět. Dokázali své duševní schopnosti rozvinout způsobem pro nás těžko představitelným, například aktivně používali snění jako prostředek k předvídání budoucnosti a pochopení přítomnosti. Byli nesmírně zbožní a věřili v nezbytnost askeze těla a sebeobětování, jestliže chtěli získat přístup do nebe. Jejich vláda ale nebyla žádná demokracie, nýbrž krutovláda a proslulé jateční rituály. Bez ustání, den co den rvali Mayové z těl obětí srdce, stínali jím hlavy, topili je ve svatých studních. Dnešní mayové jsou však mírní a přívětiví.
Při přejezdu z Chiapasu na Yucatán nás čeká prohlídka autobusu ozbrojeným vojákem. Kontrolují hlavně potraviny a ovoce, které se na Yucatán nesmí dovážet. Při přejezdu z jednoho státu do druhého jsme vždy viděli ozbrojené vojenské hlídky.
Kabah
Leží jihovýchodně 18 kilometrů od Uxmalských zřícenin, je známý svým bujným puuc-stylem. Kabáh zažil největší rozkět v období mezi lety 800-900 n.l. Nelze přehlédnout Palác tisíce masek s fasádou složenou z téměř tří set masek boha deště Chaca, jehož tváře zde zdobí nos připomínající sloní chobot.
Město Kabah bylo taky především náboženským střediskem, o čemž svědčí zbytky vedlejších chrámů. Celá tato oblast trpěla značným nedostatkem vody, nebyly zde žádné cenotes a proto Mayové budovali tzv. "chultunes", do kterých jímali z velké plochy deštovou vodu a zajišťovali si tak zásobárnu vody v období sucha. Ze stejných důvodů je ve všech městech této oblasti kladen důraz na časté zobrazování masek boha deště Chaca.
Město Kabah bylo taky především náboženským střediskem, o čemž svědčí zbytky vedlejších chrámů. Celá tato oblast trpěla značným nedostatkem vody, nebyly zde žádné cenotes a proto Mayové budovali tzv. "chultunes", do kterých jímali z velké plochy deštovou vodu a zajišťovali si tak zásobárnu vody v období sucha. Ze stejných důvodů je ve všech městech této oblasti kladen důraz na časté zobrazování masek boha deště Chaca.
Na mexickém poloostrově Yucatán jsou rozesety ohromující rozvaliny mnoha slavných mayských měst a obřadních center. Jedny z nejmajestátnějších ruin na mexickém území najdeme v Uxmalu. Město bylo ve své době náboženským střediskem celého okolí a sídlem nejvyšších kněží a náčelníků tohoto městského státu.
Uxmal leží v mírně zvlněné krasové oblasti. Název tohoto pozdně klasického mayského střediska pochází pravděpodobně ze slova "ox-mal", což v yucatanské mayštině znamená „třikrát stavěné“. Dodnes se však nepodařilo zjistit, co měl tento název symbolizovat. Většina budov byla vystavěna mezi 7. až 10. stoletím po Kristu. V té době se Uxmal stal také hlavním městem této oblasti. Ve městě obehnaném nízkou hradbou žilo tehdy asi 25 tisíc lidí.
Kdy přišli Mayové na toto území, není známo, ale údajně město opustili kolem roku 750. Jaký k tomu měli důvod, zůstává otázkou, možná za to mohla živelná katastrofa, neúroda či vzpoura poddaných proti vládnoucí šlechtě. Kolem roku 1000 přišli ze severu, z Tuly Toltékové, kterým vládl Tutul Xiu. Po předchozích obyvatelích města zde našli četné budovy, které přestavěli k obrazu svému. Přesto byli ovlivněni také mayským stylem, říká se tomu Maysko – Toltécké období. Kolem roku 1450 byl Uxmal nakonec definitivně opuštěn, stalo se tak tedy ještě dříve, než připluli první dobyvační Španělé.
Výhodná strategická poloha byla u Mayů pro založení města rozhodující. Bezprostřední okolí Uxmalu se vyznačuje bohatými přírodními zdroji vody, ve kterých po velkou část roku přetrvává dešťová voda nahromaděná v období dešťů. Uxmal byl širokými a upravenými cestami spojen s jihovýchodně ležícím městem Kabah.
Charakteristická jsou pro Uxmal velká, sbíhající se kvadratická náměstí, která jsou na všech stranách obklopena protáhlými budovami v klasickém puuckém stylu. Ten vznikl v zemi Puuc, nazývané také Zemí pahorků. Vyznačuje se vysokou zdobností budov, dřívější štukové omítky byly nahrazeny fasádami z předem opracovaných kamenných bloků různých velikostí, poskládaných do plastických reliéfů. Vysoce zdobená jsou též nároží budov. Uxmal je tedy nejkomplexnější a nejharmoničtější ukázkou této architektury.
Město se rozkládalo na ploše 60 hektarů a jednotlivé budovy jsou volně roztroušeny na prostranství. Tajemstvím je opředen skutečný význam mnoha zdejších objektů, kterým dali Španělé podivné názvy. Na rozdíl od většiny staveb na Yucatánu chybí v Uxmalu „cenote“ – přírodní nádrž na vodu, často využívaná k obětování lidí. Voda se zde zachycovala do uměle vyrobených cisteren „chultunes“, z nichž jedna je umístěna hned u vchodu do areálu. Na mnoha stavbách si můžete všimnout zpodobnění boha deště Chaka.
Mezi nejpůsobivější místa v Uxmalu patří zřícenina paláce, pojmenovaná Holubník, podle jejího neobvyklého střešního hřebene. Ve městě se tyčí pyramidy, které byly v minulosti často upravovány a rozšiřovány. Nejdominantnější je Kouzelníkova pyramida, která je se svými 35 metry také nejvyšší v areálu. Podle legendy ji postavil skřítek kouzelník, syn čarodějnice. Čarodějnice žila s hady a z hadího vejce vypěstovala syna, který sice měl sílu, ale zůstal malý. Palác vystavěl za pouhou jednu noc a vyzval tehdejšího vládce Uxmalu na souboj. Bojovali pomocí tvrdých ořechů „cocoyol\\ů. Soupeři měli otevří ořech vlastní hlavou. Začít měl trpaslík – kouzelník. Ten ořech otevřel. Vládce si o ořech rozbil hlavu a tak se stal trpaslík vládcem Uralu. Ve skutečnosti se s její stavbou začalo v 6. století a dokončení se dočkala až za neuvěřitelných 400 let. Pyramida spočívá na neobvyklé oválné základně a řadí se k nejpůsobivějším monumentům v Uxmalu. Dodnes je na ní patrných pět fází výstavby, během každé totiž vznikl na předchozím objektu nebo v jeho blízkosti nový chrám. Celkem Kouzelníkovu pyramidu tedy tvoří pět chrámů. Zvenčí byla pyramida pravděpodobně natřena červeně, s modrými, žlutými a černými detaily. Barvy však časem vybledly a štuk opadal, proto můžete v současnosti vidět jen obnažený vápenec. Z důvodu zachování památky je již zakázáno stoupat vrchol pyramidy. Schodiště se navíc vyznačuje značnou strmostí, míří nahoru pod úhlem 60 stupňů, takže cesta na vrchol by byla velmi obtížná.
Další významnou stavbou je Palác vládce postavený v 9. až 10. století. Je považován za mistrovské dílo puucké architektury. Jde o tři budovy propojené mayskými oblouky, v celé délce jsou stavby navíc lemovány mozaikovým vlysem s maskami boha deště Chaka. Před palácem je situován Jaguáří trůn vytesaný do podoby dvouhlavého jaguára. Toto zvíře bylo spojováno hlavně s vůdci a panovníky.
Z vykopávek a z různých vyobrazení se dá vyčíst správa tehdejšího města. V budově, která byla klášterem, byli ubytovaní kněží, kteří se dělili na: Kněží obětníci – vytrhávali srdce z těl obětí a Kněží věštci a Kněží služebníci. Velekněz byl „Ah kin Mai“ a vrchní kasta, šlechta, nesla název „Al meter“, to je ti, co mají obě jména. Po otci a po matce. Jinak prostí Indiáni, synové, nesli jméno otcova a dcery jméno matčino. Příslušníci šlechty se ženili mezi sebou. Menší obce spravovali nižší náčelníci. Odznakem moci byla sekyta. Vybírali daně v kakaových bobech a kukuřici. Ostatní byli otroci.
V Uxmalu se dále nachází ještě Velká pyramida dekorovaná maskami Chaka a papoušky ara. Elegantní nízká obdélníková budova bývá nazývána Dům želv. Její horní podlaží je zkrášleno jednoduchými sloupy, nad nimiž je patrný vlys s želvičkami. Přítomnost želv naznačuje, že mohl být objekt zasvěcen bohu vody. Čtverhran jeptišek, malebná stavba dostala jméno od Španělů. Zdejších 74 malých místností obepínajících ústřední nádvoří jim totiž připomínalo klášterní cely. Tento objekt zdobí krásné kamenné mřížoví, masky Chaka a vysoké reliéfy hadů na zdech. Uxmal je dnes jednou z nejnavštěvovanějších památek mayské civilizace. Díky zrestaurovaným budovám nabízí jedinečný pohled na původní vzhled města.
Večer přijíždíme do Meridy, kde máme ubytování a večer opět končíme v teplám bazénu.
Merida
Mérida představuje hlavní město mexického státu Yucatán. Mérida byla roku 2001 vyhlášena Americkým hlavním městem kultury. Toto město je turisty přitahováno díky svému historickému jádru. Kromě toho je to oáza klidu, ve které si příjemně odpočinete. Zajímavé jsou hlavně mayské památky. Hlavní náměstí lemuje Cosa de Montejo“, což je dům zakladatele města Francisco de Montejo. Dále je zde katedrála, radnice a vládní palác. Široké ulice lemují nádherné vily a hotely. Kuriozitou jsou esovité lavičky, známé jako confidenciales. Když se dva lidé na lavičku posadí, vidí si do tváře a pohodlně spolu rozpráví. Merida je také město mexické muziky, od karibského rachotu až k teskným norteňos ostře a sladce vydýchávaným na křídlovky. Hlavně je tu čisto a horko. V Meridě jsme také byli svědky snímání vlajky, které se konalo za velkého ryčení bubnů. Vlajka se vztyčuje vždy v 6.00 hod a stahuje se v 18.00 hod. Odváží se za pochodu vojáků se samopaly a za doprovodu hudebníků na radnici. Mexičané tuto parádu velmi prožívají a zdraví s rukou na srdci.
Chichen Itza
Nejznámější a nejslavnější mayské naleziště patřící též mezi "7 novodobých divů světa" leží v centrální části severního Yucatanu. Jeho historie je dlouhá a bohatá a rovněž vyjimečná. Je to zřejmě jediné město, kde můžeme obdivovat jak klasicky mayský stavební styl tak rovněž tzv. Maysko-toltécký, který přišel do města spolu s invazí národů z centrálního Mexika. Chichén Itzá znamená v překladu "na okraji studny Itzů" a zřetelně tak odkazuje na vliv skupin, které do této oblasti přesídlily z jižních oblastí mexického zálivu, zejména chontalských Mayů a které zdroje označují rodovými jmény jako Itzá a Xiu. Pod jejich vlivem dosáhlo město svého vrcholu politické a vojenské moci v 10.až 12.století. Toto město, které patří mezi nejdůležitější města mayské historie se rozkládá na ploše více než 15 km2 a můžeme je snadno rozdělit do dvou skupin: Severní a centrální . Centrální skupinu nazýváme tzv."stará" Chichén a severní říkáme "nová" Chichén. Původní, stará Chichén, která byla vystavěna v klasickém mayském stavebním stylu se zřetelnými prvky stylu "puuc" rozkvétala v době zhruba 500 - 800 n.l. a byla významným mocensko náboženským centrem celé oblasti. V této části města můžeme nalézt krásné a zajímavé stavby: "Dům jeptišek" , Chichanchob neboli "Červený dům" dále "Jelení dům " vůbec nejkrásnější stavbou je zřejmě tzv. "Kostel" malá, ale krásně zdobená stavba s množstvím motivů klasického období, zejména masek boha deště Chaka a geometrickymi obrazci typickými pro styl "puuc". V této části města jěště můžeme spatřit ještě "Akab Dzib" dále "Ossuary" nebo též Hrobka vysokého kněze (podobá se zmenšené kopii Kukulkánovi pyramidy) a jedna z nejzajímavějších staveb tzv. "Caracol" též zvaná Observatoř (byť patří časově spíše do Maysko-toltéckého období). Tato ojedinělá stavba je vyjimečná svým kruhovým půdorysem a sloužila k pozorování Slunce, Měsíce, Venuše a dalších planet, má šněkovité schodiště (odtud název caracol) a každá místnost po jejím obvodu měla okno umístěné tak, aby bylo možno pozorovat tu kterou konkrétní planetu, např. Venuši (která byla pro Maye nesmírně důležitou) jak při jejím východu jako jitřenku tak z jiného okna jako večernici při jejím západu. Postupem času se začal objevovat vliv národa Itzů a posléze i silný vliv toltécké kultury, která přinesla změnu nejenom stavebního stylu, ale i náboženství a zejména silně militarizovala celou oblast. Typickými rysy této společnosti bylo založení vojenských řádů orlů a jaguárů a provádění obřadů s lidskými obětmi, které byly oproti původním rituálům z klasického období značně brutální a hlavně velmi rozšířené. Indiáni sem chodili obětovat bohu deště do studny. Házeli sem jak předměty z jadeitu, zlata, tak lidské oběti. Studna vypadá jako mořské oko. Má průměr šedesáti metrů. Zelená hladina začíná 25 m pod příkrými stěnami. V prasklinách vápence se uchytilo křoví. Jako lidské oběti sem Indiáni házeli hlavně mladé panny, nevěsty pro boha deště. Byly to dívky narozené v určitém znamení, které až do svých cca 16 let byly vychovávány jako nevěsty boha deště. Od pyramidy ke studni vedla široká cesta. Ve svatyni v pyramidě byl vykonán obřad a oběti po cestě odcházely ke studni, kde samy skočily. Zřejmě musely být také nadrogované. Studnu prozkoumal americký archeolog Edward Herbert Thompson. Prodělal potápěčský výcvik, najal několik bahamských potáčů a začal s výlovem dna. Vynesli jemné zlaté šperky, které překvapily svou technikou zpracování, ale také zbytky lidských koster. A nejvíce koster bylo dětských. Tato kultura se presentovala kromě jiného zobrazováním boha Kukulkána. Tento bůh zvaný "opeřený had" má svůj původ v centrálním Mexiku v Teotihuacánu již v 2.až 5.století n.l. Dále militantními motivy válečníků na sloupech a zdech chrámů, zobrazování orlů a jaguárů požírající lidská srdce, motivy smrti (lebky) a celkově strohým stavebním stylem oproti zdobnému stylu "puuc" v části staré Chichén. Tato změna se odehrávala v letech 900-1000 n.l. přičemž kolem 10. až 12.století byla Chichén Itzá na vrcholu své vojenské a politické moci. V nové Maysko-toltécké části uvidíte ty nejznámější stavby. Je to především El Castillo neboli Pyramida Kukulkána. Dále je to Chrám válečníků spolu se Skupinou tisíce sloupů, hřiště na míčovou hru pelota (největší v Mesoamerice s rozměry 138 x 40m a s výškou zdí 8 metrů !!) Plošinu orlů a jaguárů, Tzompantli neboli Zeď lebek, Plošinu Venuše, Posvátnou cenote a Tržiště. Téměř každý návštěvník chce spatřit slavnou pyramidu Kukulkána. Je to impozantní a krásná stavba umístěná v centrální části "severní" skupiny. Půdorys ve tvaru čtverce je situován ve směru světových stran a pyramida má devět stupňů, což odkazuje na myskou mytologii, kde podsvětí mělo devět částí. Stavba je vysoká 30m (24m pyramida a 6 metrů chrám na jejím vrcholu). Má čtyři schodiště, každé o 91 schodech plus jeden schod na vrcholu k chrámu dává dohromady 365 tedy počet dní v roce. Počet plastických obdélníků na ploše po stranách každého schodiště je dvakrát 26 čili 52, což je počet let synchronizace posvátného (Tzolkin) a slunečního (Haab) kalednáře. Toto období bylo pro Maye velmi důležité z hlediska cykličnosti událostí a představovalo něco jako jejich století. Každých 52 let se konaly "ohňové slavnosti", kdy se Mayové loučili se se vším starým, vítali nově zrozené Slunce a stavěli nové stavby, většinou na místě těch původních. Zřejmě proto můžeme v Chichén Itzá nalézt uvnitř velké pyramidy jednu menší, která skrývala červený jaguáří trůn a sochu Chac mola - obětní oltář. Při jarní a podzimní rovnodennosti můžete obdivovat (pokud není zataženo) mystický zážitek, kdy paprsky zapadajícího slunce přez severozápaní stupńovitou hranu pyramidy vytváří na hraně severního schodiště (které je zakončeno kamennou hadí hlavou) efekt plazícího se hada. Jakoby sestupoval či se plazil dolů. Dnes se bohužel na pyramidu už nemůže vystoupat po schodišti až na vrchol. Chichén Itzá ztratila svůj vliv vedoucího města koncem 12. století po prohrané válce se sousedním městem Mayapán a posléze byla opuštěna. V době příchodu Španělů na Yucatán byla dávno zarostlá a ztracená v džungli, něž ji v polovině 19.století objevili známí cestovatelé F.Catherwood a J.Stephens.
V Chichen Itze vlastně končí naše putování po Mexiku. Najeli jsme přes 3000 km a končíme v dovolenkovém ráji v Karibiku v blízkosti Tulumu ve středisku „Freedom Paradise“. Tady nám začala 2 a půl dne pravá Havaj. Nádherné prostředí s hotelovými bungalovy, palmami, keři s krásnými květy a tropickou vegetací. Areál je přímo na pláži, má tři bazény s barem. Vzhledem k tomu, že máme zajištěný al inklusive, představuje to neomezené množství a výběr cocktailů, grilovacích pochoutek, ovoce, zmrzlin, zákusků, prostě všeho možného. Ubytovaní jsme v bungalovu s rákosovou střechou a houpací sítí na terase odkud pozorujeme různé druhy ptáků. Z Mexika odjíždíme s opravdu silnými zážitky.
Vzhledem k tomu, že v tuto dobu jsem neměla digitální fotoaparát, fotografie k vytvoření prezentace mně věnoval náš přítel Kája Jelínek.
Vzhledem k tomu, že v tuto dobu jsem neměla digitální fotoaparát, fotografie k vytvoření prezentace mně věnoval náš přítel Kája Jelínek.
Žádné komentáře:
Okomentovat