Jihoafrická republika
22.9. – 4.10. 2009
Čebus Brno
Naše cesta začala odjezdem autobusu do Vídně na letiště, dále letadlem do Frankfurtu n/M a pak Jihoafrickou leteckou společností do Johanesburgu.
Let byl celkem klidný, dostali jsme balíček s ponožkami, klapkami na oči, zubním kartáčkem a pastou. Letěli jsme přes noc a snažili jsme se co nejvíce prospat. Místa jsme měli v poslední třetině konce letadla a jelikož už všechna sedadla nebyla obsazená, měly jsme s Miladkou každá dvě místa pro sebe. K večeři jsme si mohli dát dobré jihoafrické víno.
Let trval asi 11 hodin a letěli jsme přes Francii, Švýcarsko, Itálii, moře, Libyi, Chad, Kongo, Zambii, Zimbawe a Bodswanu.
Na letišti jsme si vyzvedli i naše kufry , které nám očichali psi, jestli nevezeme nějaké potraviny ne-bo drogy a opustili jsme tranzitní prostor, před kterým nás čekal místní průvodce – Milan Olekšák, původem ze Slovenska, nyní ale již 40 let Jihoafričan. Je velice sympatický, společenský a seznámil nás podrobně a zajímavě s životem v JAR.Let trval asi 11 hodin a letěli jsme přes Francii, Švýcarsko, Itálii, moře, Libyi, Chad, Kongo, Zambii, Zimbawe a Bodswanu.
Jihoafrická republika,
JAR, anglicky Republic of South Africa – stát v jižní Africe u pobřeží Atlantského a Indického oceánu; 1 219 080 km2, 40,3 mil. obyvatel (1994), hustota zalidnění 33 obyv./km2, hlavní město Pretoria (526 000 obyvatel; aglomerace 1,08 mil., 1991); jedenáct úředních jazyků (angličtina, afrikánština a černošské jazyky); měnová jednotka 1 rand (ZAR) = 100 centů. Administrativní členění: devět provincií.
Pobřeží málo členité, lemované většinou jen úzkými nížinami. Ve vnitrozemí převládají náhorní plošiny a hornatiny. Na jihu vystupují Kapské hory (Swartberge, 2 326 m n. m.) s vnitrozemskými plošinami Great Karroo a Little Karroo. Směrem k severu se zvedá Great Escarpment (Velký sráz), omezující rozsáhlé náhorní plošiny ve výšce 1 200 – 2 000 m n. m. Velký sráz je nejvyšší na jiho-východě pod názvem Dračí hory (Drakensberg, 3 312 m n. m.). V severní části JAR pánev Kalahari. Podnebí je většinou subtropické, na východě vlhké, na západě suché až pouštní, ve vnitrozemí silně kontinentální. Krajní sever zasahuje do tropů. Říční síť je na východě hustá, na západě a severozá-padě většinou jen občasné toky. Nejvýznamnější řeky Oranje s přítokem Vaal (do Atlantského oceá-nu) a hraniční Limpopo (do Indického oceánu). Velmi pestrá vegetace od vždyzelených subtropic-kých lesů na východním pobřeží po různé typy savan (převládající typ) až pouští na západě.
22 národních parků (6 % území státu) chrání zejména stáda zvěře (sloni, buvoli, nosorožci, lvi, antilopy, aj.): Krugerův národní park (na severovýchodě, 19 500 km2), Kalahari Gemsbok (seve-rozápadě), Natal Drakensberg, West Coast atd.
Obyvatelstvo rasově i etnicky pestré: černoši 76 % (nejpočetnější Zuluové a Xhosové), běloši 13 % (Afrikánci, Angličané), míšenci 8,5 %, Asijci (hlavně Indové) 2,5 %. Náboženství křesťanské (68 %, zejména protestanti), animistické.
Vyspělý průmyslový stát s velkým nerostným bohatstvím, hospodářsky nejvýznamnější v Africe. Po zrušení apartheidu a po uvolnění mezinárodních sankcí prudký rozvoj ekonomických aktivit. Z eko-nomicky aktivních obyvatel pracuje 13 % v zemědělství, 24 % v průmyslu. Orná půda pokrývá 11 % území, pastviny 67 %, zalesněno je 7 % (1993).
Pěstují se zejména obilniny (nejvíce kukuřice a pšenice), brambory, luštěniny, cukrová třtina, bavl-ník, olejniny, ovoce, zelenina. Významný chov ovcí. Těží se zlato, platina, chrom, mangan, diaman-ty, uranové rudy, železné rudy (29 mil. t, 1991), uhlí (172 mil. t, 1991). Komplexní průmyslová zák-ladna, hustá dopravní síť, významná námořní doprava (přístavy Kapské Město, Durban, Port Eliza-beth). Prudký rozvoj cestovního ruchu.
Nejstarší obyvatelstvo Sanové a Khoinové, v 1. tis. přišly od severu bantuské kmeny. V roce 1652 Nizozemská východoindická společnost založila pod velením Jan van Riebecka kolonii v Kapsku, kde se usazovali evropští kolonisté, zvláště Holanďané, Němci a francouzští hugenoti. Jejich potom-ci, nazývaní Búrové – farmáři, dnes též Afrikánci, se při pronikání do vnit-rozemí střetávali s Khoi-ny a na východ s Xhosy. Za napoleonských válek obsadili Kapsko Britové. Mnozí Búrové odcházeli na sever, kde založili BÚRSKÉ REPUBLIKY. V roce 1838 A. Pretorius (1798 – 1853) porazil kmen Zulů. Vojenská aktivita Zulů vyvolala rozsáhlá et-nická přeskupování a migrace. V letech 1899 – 1902 v búrské válce Britové ovládli celé úze-mí, které bylo v roce 1910 nazváno Jihoafrická unie a získalo statut dominia. 1915 přičleněna bývalá německá jihozápadní Afrika. V roce 1948 zvítězila ve volbách afrikánská Národní strana a zahájila politiku APARTHEIDU včetně vytváření bantustanů pro africká etnika. Černoši měli tzv."pasy" s uvedením bydliště a nesměli se pohybovat dále než 30 km v průměru kolem bydliště. Nesměli navštěvovat školy, obchody, restaurace a zdržo-vat se na místech, kde se nacházeli bílí. Černoch nesměl také vstoupit do výtahu, pokud v něm byl bílý.Tato politika odsouzena mezinárodním společenstvím, na JAR byly uvaleny sankce. Odpor Afričanů představoval zvláště ANC (African national Congres). V roce 1961 jiho-africká bělošská vláda vyhlásila jednostranně republiku. Politické ovzduší napjaté, časté ozbrojené srážky a nepoko-je. Demontáž apartheidu zahájil prezident De Klerk v roce 1990, který propustil z doživotního žaláře Nelsona Mandelu. Proces demokratizace dovršily nová ústava a první multirasové volby 1994, v nichž zvítězil ANC. Ustavena vláda národní jednoty v čele s prezidentem N. Mandelou.
JAR je nezávislý stát, republika. Hlavou státu je prezident, volený Národním shromážděním.
Náš průvodce Milan je velkým obdivovatelem Nelsona Mandely a lid ho považuje málem za anděla. Dnes má Mandela 90 roků, má třetí manželku a chce ještě vidět mistroství světa ve fotbale v r. 2010. Milan obdivuje Mandelu hlavně za to, že se po propuštění z vězení svým nepřátelům nemstil, hlásal, že odplata nemá být pomsta pomstou a naopak omilostnil ty, co vraždily z politických důvodů. Přijal novou ústavu, která zakazuje diskriminaci národních menšin, včetně bělochů
Johannesburg
Johannesburg založen 1886 jako hornická osada v souvislosti s objevem zlata v Transvaalu. 1900 za anglo-búrské války obsazen Brity, od 1910 součást Jihoafrické unie. Většina dolů, kde se těží zlato je již uzavřena. Nejhlubší důl je 3370 m, nejdelší šachta 6 km. Je jediným městem Afriky, které se může pochlubit opravdovými mrakodrapy a jeho "skyline" je vidět už z velké dálky.
Na rozdíl od ostatních jihoafrických měst se pěší prohlídka zásadně nedoporučuje z důvodů vysoké kriminality, proto jsme také prohlídku abslovovali z oken autobusu.
Milan měl snahu ukázat nám z "Joburgu" to nejhezčí, ale to je docela težký úkol. Po skončení politi-ky aparteidu se moderní střed města stal cílem mnoha černochů, kteří zde dříve jen tak volně žít nemohli, což mělo za následek kumulaci různých živlů, které brzy donutili většinu firem a společ-ností z centra přesunout svá sídla do méně exponovaných periférií. V centru zůstaly prázdné vybyd-lené mrakodrapy s vytlučenými okny. Většina života se odehrává na ulicích, všude je špína a nepo-řádek. Z důvodů MS ve fotbale si vláda dala z úkol snížení kriminality a vyřešení městské dopravy. V r. 1973 se zlikvidovaly všechny tramvaje, protože byly jen pro bílé. Dnes nemají hromadnou dop-ravu, přepravují se auty nebo taxíky. Myslím, že do MS je čeká hodně práce a budu sledovat, jak všechno dopadne.
Přesto stojí za to vidět jednu z nejstarších budov ve městě OLD POST Office ( Stará pošta) z r. 1897 a radnici CITY HALL v neoresenančním stylu. Velmi zajímavá je budova Diamond Building, připo-mínající tvarem broušený diamant, kde sídlí burza cenných papírů.
I když jih města hyzdí nakupené haldy hlušiny z pionýrských dob zlatokopeckých, má i několik malebných čtvrtí v předměstí. My jsme navštívili "SOWETO", kde žije asi 2 miliony lidí v nádher-ných vilách i slepovaných chatrčích. Původně to bylo město v době apartheidu naplánováno jako "noclehárna pro černé obyvatelstvo" zaměstnané v centru města. Je tu několik veřejných budov, jako např. Největší nemocnice v Africe a bývalý dům Nelsona Mandely.
Navštívili jsme také Mandelovo muzeum, kde nám Milan velice zaníceně přiblížil život Nelsona Mandely. Navíc jsme se dozvěděli, že malý černoch mluví nejméně 5 jazyky (např. Zulu, Koza, anglicky). Obdivuje také černošké maminky, které i když žijí ve slamech, kde na 10 slamů je jeden kohoutek studené vody, dokáží děti udržet v čistotě a v bílých košilých, které jsou sočástí školní uniformy.
Ubytování jsme měli v hotelu Pretoria v areálu Gold Reef City. Je to zrekonstruované městečko, které navozuje atmosféru zlatokopeckých dob. Pokoje byly zařízené tak, jak je známe ze starých filmů o rýžování zlata. Starožitný nábytek, potele s nebesy a kout s vanou a umyvadlem se zlacenými kohoutky a oddělené paravánem.
Pretoria,
hlavní město JAR,. Sídlo vlády, významné hospodářské středisko metropolitní oblasti Witwaters-rand. Průmysl hutnický, chemický, elektrotechnický, strojírenský, textilní. V okolí těžba diamantů a rud železa. Dopravní křižovatka; mezinárodní letiště. Muzea, galerie. Několik univerzit (nejstarší z roku 1873) a jiné vysoké školy, vědeckovýzkumné ústavy. Historické památky (vládní budova z 1910 – 13, prezidentský palác, četné kostely). Pretoria byla založena v roce 1855. 1860 – 1902 hlavní město Transvaalu, 1910 – 61 administrativní centrum Jihoafrické unie. Od roku 1961 hlavní město JAR.
Chloubou Pretorie jsou stromy jaccarandy se svými fialovými květy, které jsou hezčí na přímém slunci než v podvečeru. V městě je jich 70 000, lemují všechny ulice a celé město je fialové. My jsme je bohužel neviděli v plném květu, jenom začínaly rozkvétat.Naše prohlídka začala u budovy parlamentu (který zde zasedá jen v zimě, na teplé letní měsíce se stěhuje do chladnějšího Kapského města). Parlament je majestátná budova postavená francouzskými architekty do širokého oblouku na kopci nad městem uprostřed pěstěných zahrad. Je to asi nejhezčí místo celého dvojměstí.
Centrem města je Chur Square, kde stojí pomník prezidenta Paula Krugera, původní sídlo vlády Old Raadsall a Palace of Justice, kde byl v r. 1963 odsouzen Mandela k doživotnímu žaláři. Protínají se zde také dvě ulice. Ulice Chur Steet vede od východu k zápa-du a v délce 26 km je nejdelší v JAR.
Navštěvujeme také skromný dům prezidenta Krugera, kde žil a ze své široké verandy vládl, s původ-ním zařízením v koloniálním stylu. Na dvoře stojí i jeho prezidentský vagon, kterým se přepravoval po železnici.
Milan nám také ukázal činžáky, kde po emigraci žili hlavně češi. Při vstupu do JAR s ním byly uči-něny pohovory a teprve když uspěl, byla k pohovorům přiz-vána rodina. Jelikož to bylo v době apart-heidu, mnoho emigrantů skon-čilo u otázky: "co uděláte, když vstoupíte do výtahu a bude tam čer-noch?" Správná odpověď byla "nevstoupím do něj".
hlavní město JAR,. Sídlo vlády, významné hospodářské středisko metropolitní oblasti Witwaters-rand. Průmysl hutnický, chemický, elektrotechnický, strojírenský, textilní. V okolí těžba diamantů a rud železa. Dopravní křižovatka; mezinárodní letiště. Muzea, galerie. Několik univerzit (nejstarší z roku 1873) a jiné vysoké školy, vědeckovýzkumné ústavy. Historické památky (vládní budova z 1910 – 13, prezidentský palác, četné kostely). Pretoria byla založena v roce 1855. 1860 – 1902 hlavní město Transvaalu, 1910 – 61 administrativní centrum Jihoafrické unie. Od roku 1961 hlavní město JAR.
Chloubou Pretorie jsou stromy jaccarandy se svými fialovými květy, které jsou hezčí na přímém slunci než v podvečeru. V městě je jich 70 000, lemují všechny ulice a celé město je fialové. My jsme je bohužel neviděli v plném květu, jenom začínaly rozkvétat.Naše prohlídka začala u budovy parlamentu (který zde zasedá jen v zimě, na teplé letní měsíce se stěhuje do chladnějšího Kapského města). Parlament je majestátná budova postavená francouzskými architekty do širokého oblouku na kopci nad městem uprostřed pěstěných zahrad. Je to asi nejhezčí místo celého dvojměstí.
Centrem města je Chur Square, kde stojí pomník prezidenta Paula Krugera, původní sídlo vlády Old Raadsall a Palace of Justice, kde byl v r. 1963 odsouzen Mandela k doživotnímu žaláři. Protínají se zde také dvě ulice. Ulice Chur Steet vede od východu k zápa-du a v délce 26 km je nejdelší v JAR.
Navštěvujeme také skromný dům prezidenta Krugera, kde žil a ze své široké verandy vládl, s původ-ním zařízením v koloniálním stylu. Na dvoře stojí i jeho prezidentský vagon, kterým se přepravoval po železnici.
Milan nám také ukázal činžáky, kde po emigraci žili hlavně češi. Při vstupu do JAR s ním byly uči-něny pohovory a teprve když uspěl, byla k pohovorům přiz-vána rodina. Jelikož to bylo v době apart-heidu, mnoho emigrantů skon-čilo u otázky: "co uděláte, když vstoupíte do výtahu a bude tam čer-noch?" Správná odpověď byla "nevstoupím do něj".
Nelze také minout nejsvětější místo všech Afrikánců "Voortrekker Monument", památník, který je symbolem vítězství několika desítek Búrů bránících se proti ohromné převaze 10 000 Zuluů u Blood River a také symbolem búrského Velkého treku. Když se v jižní Africe našly diamanty, začala invaze Britů do Kapska, odkud začali být vytlačováni původní osadníci – Búrové. Ti začali pronikat do nitra kontinentu, kde ovšem byli nuceni bojovat o přežití s dom-orodými kmeny, především Zuly. Kolem památníku je kruhová zeď se symbolickou vozovou hradbou, kterou používali Búrové při obraně. Uprostřed památníku je žulový sarko-fág s búrs-kým nápisem Ons vir jou, Suid-Afrika (Jsme tady pro tebe, Jižní Afriko), na který vždy 16. prosince dopadne sluneční paprsek štěrbinou ve stropě. Tento den, v roce 1838, zvítězilo 70 Búrů bez jediné oběti nad mnohatisícovou armádou Zulů, z nichž většina padla a jejich krev zbarvila vodu v řece, která se od té doby jmenuje Krvavá řeka, Blood River.Po ob-vodu jsou stěny pokryty vlysy s historií Búrů. Po schodech nebo výtahem je možné se dostat na ochozy na vrcholu památníku. Z vnějšího ochozu je pohled na celou Pretorii, z vnitřního zase do hloubky památníku. V suterénu jsou diorámatické výjevy ze života Búrů při Velkém treku.Kolem památníku se pasou antilopy skákavé, springbookci, které jsou zde ovšem dovezeny z Kapska.
Z Pretorie vyjíždíme do oblasti Mpumalanga, do předhůří Dračích hor. Projíždíme kolem vesnice Culina, kde byl nalezen největší diamant na světě. Dnes ho vlastní anglická královna. Dále míjíme rybářskou pstruhovou vesnici Dullstrom, kde jezdí lovit pstruhy rybáři z celé JAR. Cestou jsme si všimli, že zulské ženy mají vyklenuté, široké "prdelky". Je to tím, že matky nosí děti v šát-kách na zádech.
Cesta se začíná měnit a naskytují se nám pohledy na začátky hor. Projíždíme průsmykem Long Tom,t.j. obrovský kaňon, který vytvořili Búrové dělem vystřelenou 30 kg bombou. Výška průsmyku je 2 200m. Zastavujeme na vyhlídce u jednoho z kaňonů. Jelikož je už podvečer, nad kaňonem se začínají válet mraky. Ale i tak to stojí zato. Ubytování máme v předhůří Dračích hor v hotelu Gras-kop.
Cesta se začíná měnit a naskytují se nám pohledy na začátky hor. Projíždíme průsmykem Long Tom,t.j. obrovský kaňon, který vytvořili Búrové dělem vystřelenou 30 kg bombou. Výška průsmyku je 2 200m. Zastavujeme na vyhlídce u jednoho z kaňonů. Jelikož je už podvečer, nad kaňonem se začínají válet mraky. Ale i tak to stojí zato. Ubytování máme v předhůří Dračích hor v hotelu Gras-kop.
Ráno po bohaté snídani nás čeká celý den panoramaická jízda Dračími horami. Pojedeme vyhlídko-vou trasou Panorama route, která má jen málokde ve světě období. Její součástí jsou horské vyhlíd-ky, velké množství vodopádů a zejména pak třetí největší kaňon na světě. Po cestě je ještě odbočka na na Pilgrim's Rest, kterou nesmíme minout.
Kdysi to bývalo centrum rýžování zlata v Jižní Africe. Osada se v minulosti proslavila především nálezy velkých zlatých nugetů, z nichž nejtěžší vážil šest kilogramů. V roce 1972 byla těžba defi-nitivně ukončena. Místní úřady pak vykoupily všechny nemovitosti a město zakonzervovaly v pů-vodním tvaru, tedy včetně domů z vlnitého plechu, obchůdků s původ-ním zařízením, baru vybudo-vaném v bývalém kostele, který rozebrali a hotelu s nábytkem ve stylu 19. století. Viděli jsme zde také velice pěkný keřˇ "včera, dnes a zítra". Na jednom keři vyrůstají tři barvy květů. Bílý květ (vče-ra), světle fialový (dnes) a fialový(zítra).
Kdysi to bývalo centrum rýžování zlata v Jižní Africe. Osada se v minulosti proslavila především nálezy velkých zlatých nugetů, z nichž nejtěžší vážil šest kilogramů. V roce 1972 byla těžba defi-nitivně ukončena. Místní úřady pak vykoupily všechny nemovitosti a město zakonzervovaly v pů-vodním tvaru, tedy včetně domů z vlnitého plechu, obchůdků s původ-ním zařízením, baru vybudo-vaném v bývalém kostele, který rozebrali a hotelu s nábytkem ve stylu 19. století. Viděli jsme zde také velice pěkný keřˇ "včera, dnes a zítra". Na jednom keři vyrůstají tři barvy květů. Bílý květ (vče-ra), světle fialový (dnes) a fialový(zítra).
Po návštěve zlatokopeckého městečka se zastavujeme v nevelkém městečku Graskopu na kávu. Byla to příjemná restaurace, kde se jako specialita podávaly palačinky na jakýkoliv způsob. Neodolaly jsme a i když si všichni dávali palačinky s masem, my jsme si s Miladkou daly s čokoládou. Pověst nelhala, byly jedinečné, s obrovským množstvím čokolády.
Začínáme se blížit k třetímu největšímu kaňonu Blyde River Canyon, který se táhne v délce 26 km a padá do hloubky 800 m. Bohužel, po cestě začáná pršet a vidíme, že všechno bude špatné. Chvíli čekáme v autobuse, jestli se déšť zmírní a přemýšlýme co dál. Nedá se nic dělat, fotografické úlovky mají přednost přede vším, tak jdeme na věc. Děštníky, fotoaparáty pod bundama, ale nic nás neod-radí. I tak žasneme při pohledu na Three Rondavels, tři skalní kužely vypínající se z hlubin kaňonu a připomínající tři obří okrouhlé africké chatrče. Na druhou stranu si říkáme, že druzí návštěvníci mají štěstí, že neprší, ale zase často zde bývají mraky, mlhy nebo opar a nevidí nic.
Začínáme se blížit k třetímu největšímu kaňonu Blyde River Canyon, který se táhne v délce 26 km a padá do hloubky 800 m. Bohužel, po cestě začáná pršet a vidíme, že všechno bude špatné. Chvíli čekáme v autobuse, jestli se déšť zmírní a přemýšlýme co dál. Nedá se nic dělat, fotografické úlovky mají přednost přede vším, tak jdeme na věc. Děštníky, fotoaparáty pod bundama, ale nic nás neod-radí. I tak žasneme při pohledu na Three Rondavels, tři skalní kužely vypínající se z hlubin kaňonu a připomínající tři obří okrouhlé africké chatrče. Na druhou stranu si říkáme, že druzí návštěvníci mají štěstí, že neprší, ale zase často zde bývají mraky, mlhy nebo opar a nevidí nic.
Příští zastávkou je další z monumentů cesty: "God's Windos" (Boží okno), skalní bod ve výšce 1829 m, odkud je skutečně božský rozhled do nekonečné roviny. Při dobré viditelnosti je vidět až do Mo-sambiku. Stále prší, ale my fotíme co se dá. Měli jsme v plánu asi půl hodi-novou procházku, kde soutok řek Blyde a Treur vymlely v hlubokém korytu obří díry a vyt-vořily fantastické obrazce. Ale Milan rozhodl, že v tomto počasí je to dost nebezpečné a navrhl procházku v původním pralese Love Creek Water Fall s vodopádem.
Nocleh máme v blízkosti Krugerova parku v hotelu Winkler. Opět je to velmi pěkné a pohodlné ubytování s výbornou snídaní a večeří. Všechna jídla nám v JAR chutnala a bylo z čeho vybírat.
Vstáváme o půl paté ráno, na recepci dostáváme kávu, čaj, sušenku a ba-líček se snídaní. Přijíždí pro nás 2 safari jeepy, které nás mají odvést do Krugerova parku a celý den vozit po parku. Předpokládali jsme, že v otevřených vozech bude po ránu zima, tak každý oblékl nějakou mikynu a bundu.
Rangers nám rozdali deky, které jsme si jen tak přehodili přes nohy. Auta vyrazila docela rychle. Po chvíli si každý začal zapínat budny a nasazovat kapuce. Za další chvilku jsme se začali motat do dek a na konci asi hodinové jízdy už byl zmrzlý každý. Uvnitř parku již byla spousta jiných jeepů a také soukromá auta. Po krátké přestávce se začínáme rozjíždět na různé strany.
Vstáváme o půl paté ráno, na recepci dostáváme kávu, čaj, sušenku a ba-líček se snídaní. Přijíždí pro nás 2 safari jeepy, které nás mají odvést do Krugerova parku a celý den vozit po parku. Předpokládali jsme, že v otevřených vozech bude po ránu zima, tak každý oblékl nějakou mikynu a bundu.
Rangers nám rozdali deky, které jsme si jen tak přehodili přes nohy. Auta vyrazila docela rychle. Po chvíli si každý začal zapínat budny a nasazovat kapuce. Za další chvilku jsme se začali motat do dek a na konci asi hodinové jízdy už byl zmrzlý každý. Uvnitř parku již byla spousta jiných jeepů a také soukromá auta. Po krátké přestávce se začínáme rozjíždět na různé strany.
Krugerův národní park, anglicky Kruger National Park – chráněné území v Jihoafrické republice u hranic s Mosambikem; rozloha 19 500 km2. Od roku1898 rezervace Sabie, od 1926 národní park. Výška 210 – 800 m n. m. Původní ekosystémy s významnými spole-čenstvy živočichů, zejména ptáků a savců; většinou otevřená step (tzv. veld), zčásti krytá hustými křovisky nebo lesem. Rezervace proslula záchranou nosorožce širokohubého. K dispozici je asi 900 km asfaltových cest a dvojnásobek zpevněných cest. Je přísně zakázáno z vozu vystupovat. Africká zvířata zde žijí ve svém přirozeném prostředí. Kromě ohromného počtu antilop a zeber žije v parku 15000 buvolů, 8000 slonů, 2000 lvů 1500 nosorožců a přes 1000 leopardů. V parku je také rozeseto kolem pětadva-ceti turistických center.
Fotoaparáty máme připravené a je štěstí, že právě v Africe začíná jaro, takže ještě všechny stromy nemají listí a je poměrně dobře vidě. První co vidíme, jsou impaly. Ty vidíme celý den.
Krajina kolem cesty se začínala trochu vlnit a zvedat, občasné kopce se svahy plnými balvanů vypadaly jak z filmů o lvici Else. Na úpatí jednoho takového kopečku stála osamocená antilopa. Za chvíli vidíme v dálce skupinu slonů, kteří jen tak ožírají stromy. Stojíme a fotoapa-ráty jen cvakají. Co když už žádné neuvidíme. Jedeme dál a u jednoho z mnoha napajedel vidíme zase stádo impal. Vyskytují se hlavně tam, kde je voda. Vyznačují se především mohutnými skoky a vyskočí i do výš-ky tří metrů. Samci mají rohy ve tvaru lyry.
Po cestě také vidíme strom, z něhož se vyrábí vynikající likér "Amurela". Usoudila jsem, že ten roz-hodně musím koupit. Ale ze strachu přetížení kufru nad povolených 20 kg jsem od svého úmyslu upustila. Chvíli jezdíme sem a tam, naštěstí vyšlo slunce a oteplilo se. U dalšího napajedla se nám představí elegantní zebry. Zebry špatně vidí a ani čich nemají nejlepší, proto se často sdržují společ-ně s antilopami a žirafami, aby jimi byly včas varovány před nebezpečím. Zebra má pruhy jako my otisky prstů. Jak se mládě narodí, matka s ním odejde od stáda, aby si mládě i matka odčichaly pru-hy a zvykly si na sebe.
Rangeři se domlouvají vysílačkami, kde se co vyskytuje a kde je co k vidění. Náš ranger dostává echo, že lev napadl zebru a žere ji. Okamžitě vyrazil a ujížděl, jen se za námi prášilo. Viděli jsme, že i z jiných cest se blíží auta a míří stejným směrem. Na místo jsme dojeli, ale bohužel, lev nikde. Až ranger ho uviděl v dálce mezi stromy ležet. Už byl nažraný, slunce svítilo, tak se ani nehnul. Občas mávl ocasem, aby odehnal obtížný hmyz. I když jsme se snažili fotit, fotka je nic moc.
V poledne zastavujeme v jednom z center, kde máme pauzu na oběd. Před náma je řeka , sluníčko svítí, idyla. Sníme balíček z hotelu a vydáváme se po krámkách. Jsme s Miladkou úspěšné, kupuje-me trička se žirafama.
Odpolední safari je trochu nudné. Hodně jezdíme, i když krajina je zajímavá, ale protože je teplo, zvířata také odpočívají. Přesto se nám podaří objevit žirafy. Žirafa je nádherné zvíře, má na svou výšku neuvěřitelně ladné pohyby, důstojná je hlavně její chůze vždy střídavě pravýma a levýma nohama současně. Jenom když se rozběhne, tak cválá podobně jako jiní kopytnatci, svýma dlou-hýma nohama a krkem působí ale trochu dojmem zpomalených záběrů. To jí na eleganci rozhodně neubírá, spíše naopak. Mezi tím množstvím různých druhů antilop vidíme "Kudu". Antilopa kudu je poměrně velká (rozhodně větší než naše srnky). Samice kudu nemají rohy, o to milejší je jejich "obličej" s nádhernýma očima. Samci mají dlouhé několikrát zatočené rohy. Na závěr ještě vidíme stádo prasat.
Fotoaparáty máme připravené a je štěstí, že právě v Africe začíná jaro, takže ještě všechny stromy nemají listí a je poměrně dobře vidě. První co vidíme, jsou impaly. Ty vidíme celý den.
Krajina kolem cesty se začínala trochu vlnit a zvedat, občasné kopce se svahy plnými balvanů vypadaly jak z filmů o lvici Else. Na úpatí jednoho takového kopečku stála osamocená antilopa. Za chvíli vidíme v dálce skupinu slonů, kteří jen tak ožírají stromy. Stojíme a fotoapa-ráty jen cvakají. Co když už žádné neuvidíme. Jedeme dál a u jednoho z mnoha napajedel vidíme zase stádo impal. Vyskytují se hlavně tam, kde je voda. Vyznačují se především mohutnými skoky a vyskočí i do výš-ky tří metrů. Samci mají rohy ve tvaru lyry.
Po cestě také vidíme strom, z něhož se vyrábí vynikající likér "Amurela". Usoudila jsem, že ten roz-hodně musím koupit. Ale ze strachu přetížení kufru nad povolených 20 kg jsem od svého úmyslu upustila. Chvíli jezdíme sem a tam, naštěstí vyšlo slunce a oteplilo se. U dalšího napajedla se nám představí elegantní zebry. Zebry špatně vidí a ani čich nemají nejlepší, proto se často sdržují společ-ně s antilopami a žirafami, aby jimi byly včas varovány před nebezpečím. Zebra má pruhy jako my otisky prstů. Jak se mládě narodí, matka s ním odejde od stáda, aby si mládě i matka odčichaly pru-hy a zvykly si na sebe.
Rangeři se domlouvají vysílačkami, kde se co vyskytuje a kde je co k vidění. Náš ranger dostává echo, že lev napadl zebru a žere ji. Okamžitě vyrazil a ujížděl, jen se za námi prášilo. Viděli jsme, že i z jiných cest se blíží auta a míří stejným směrem. Na místo jsme dojeli, ale bohužel, lev nikde. Až ranger ho uviděl v dálce mezi stromy ležet. Už byl nažraný, slunce svítilo, tak se ani nehnul. Občas mávl ocasem, aby odehnal obtížný hmyz. I když jsme se snažili fotit, fotka je nic moc.
V poledne zastavujeme v jednom z center, kde máme pauzu na oběd. Před náma je řeka , sluníčko svítí, idyla. Sníme balíček z hotelu a vydáváme se po krámkách. Jsme s Miladkou úspěšné, kupuje-me trička se žirafama.
Odpolední safari je trochu nudné. Hodně jezdíme, i když krajina je zajímavá, ale protože je teplo, zvířata také odpočívají. Přesto se nám podaří objevit žirafy. Žirafa je nádherné zvíře, má na svou výšku neuvěřitelně ladné pohyby, důstojná je hlavně její chůze vždy střídavě pravýma a levýma nohama současně. Jenom když se rozběhne, tak cválá podobně jako jiní kopytnatci, svýma dlou-hýma nohama a krkem působí ale trochu dojmem zpomalených záběrů. To jí na eleganci rozhodně neubírá, spíše naopak. Mezi tím množstvím různých druhů antilop vidíme "Kudu". Antilopa kudu je poměrně velká (rozhodně větší než naše srnky). Samice kudu nemají rohy, o to milejší je jejich "obličej" s nádhernýma očima. Samci mají dlouhé několikrát zatočené rohy. Na závěr ještě vidíme stádo prasat.
Z Krugrova parku odjíždíme na nocleh do hotelu v Pestana Kruger Lodge nad krokodýlí řekou. A že název nelže, o tom jsme se mohli přesvědčit, jelikož hned z mostu jsme viděli, jak se jich několik vyhřívá na slunci. Z terasy hotelu se nám naskytl kouzelný pohled na řeku, kde se koupalo stádo slonů. Krásná podívaná. Areál tvořilo vlastně několik bungalovů roztroušených v nádherné exotické zahradě a restaurace s terasou a samozřejmě bazén. Jen když jsme přecházeli přes potok, cítili jsme smrad, jako když se vaří staré brambory. Dlouho jsme nomohli přijít na to, co to je, až Ivan zjistil, že nedaleko je cukrovar na zpracování cukrové třtiny.
Ráno po snídani nás čeká přejezd přes Svazijské králoství. Na hranicích v místnosti, kde dostáváme razítko do pasů vidíme automant na kondomy, kterými si každý může posloužit zdarma. Pro některé účastníky to byl dobrý suvenýr.
Svazijsko,
Svazijské království, anglicky Kingdom of Swaziland, svazijsky Umbuso weSwatini – vnitrozemský stát v jižní Africe; 17 364 km2, 913 000 obyvatel (1995), hustota zalidnění 53 obyv./km2, hlavní město Mbabane (47 000 obyvatel, 1990), sídlo krále a parlamentu Lobamba; úřední jazyk angličtina a svazijština, měnová jednotka 1 lilangeni (SZL) = 100 centů. Administrativní dělení: 4 distrik-ty.Náhorní plošiny (až 1 862 m n. m.) se stupňovitě sklánějí k východu do nížin. Suché subtropické podnebí, průměrné teploty v únoru 23 °C, v červenci 14 °C. Převládají savany, na svazích hor bo-rové lesy.Obyvatelstvo tvoří zejm. Svazijci (84 % borové lesy.Obyvatelstvo tvoří zejm. Svazijci (84 % ), Zuluové (10 %). Náboženství křesťanské (77 %, zejm. protestantské), animistické. Střední dél-ka života mužů 55 let, žen 60 let . Negramotnost 23 %.Rozvojový stát s těžbou nerostných surovin, hospodářsky závislý na JAR. Svazijci ustavili v 19. stol. svůj kmenový svaz. Po búrské válce nad ním Britové vyhlásili protektorát (1902 – 68). 6. 8. 1968 vyhlášena nezávislost. Svazijsko je nezá-vislá konstituční monarchie, člen Commonwealthu. V čele státu je král. Král má 41 let a má 15 man-želek. Každý rok si může vybrat jednu manželku. Pozemky vlastní jen bílý. Každý den schází z hor černoši 10-20 km do města a čekají na příležitostnou práci. Lidé zde umírají mladí na AIDS, tuber-kulózu a epidemie. Celou cestu Svazijskem jsme jeli opravdu překrásnou hornatou krajinou, pořád bylo na co se dívat. Vrcholky náhorních plošin obvykle nejsou zalesněné, ale spíše travnaté, větši-nou zřejmě slouží jako pastviny, všude jsou rozesety ohromné šedé balvany jako stáda obrovských slonů.
Cesta se vinula po svazích kopců, po dnech údolí tekly dravé říčky, jedna z nich byla zadr-žena hrází přehrady. Podél cesty jsme viděli normální život místních lidí, včetně nahých bosých dětí a černošs-kých žen prodávajících suvenýry nebo ananasy. Po cestě jsme chtěli zastavit na fotografování jedné slamové vesničky. Milan k tomu nebyl moc nakloněný, ale nakonec vyhověl. Sotva autobus zastavil, viděli jsme, jak k nám úprkem běží bosé děti, některé nahé a chtějí peníze. A když začali vybíhat i dospělí, byli jsme rádi, že se autobus rychle rozjel a spokojili jsme se focením z autobusu.
Svazijsko,
Svazijské království, anglicky Kingdom of Swaziland, svazijsky Umbuso weSwatini – vnitrozemský stát v jižní Africe; 17 364 km2, 913 000 obyvatel (1995), hustota zalidnění 53 obyv./km2, hlavní město Mbabane (47 000 obyvatel, 1990), sídlo krále a parlamentu Lobamba; úřední jazyk angličtina a svazijština, měnová jednotka 1 lilangeni (SZL) = 100 centů. Administrativní dělení: 4 distrik-ty.Náhorní plošiny (až 1 862 m n. m.) se stupňovitě sklánějí k východu do nížin. Suché subtropické podnebí, průměrné teploty v únoru 23 °C, v červenci 14 °C. Převládají savany, na svazích hor bo-rové lesy.Obyvatelstvo tvoří zejm. Svazijci (84 % borové lesy.Obyvatelstvo tvoří zejm. Svazijci (84 % ), Zuluové (10 %). Náboženství křesťanské (77 %, zejm. protestantské), animistické. Střední dél-ka života mužů 55 let, žen 60 let . Negramotnost 23 %.Rozvojový stát s těžbou nerostných surovin, hospodářsky závislý na JAR. Svazijci ustavili v 19. stol. svůj kmenový svaz. Po búrské válce nad ním Britové vyhlásili protektorát (1902 – 68). 6. 8. 1968 vyhlášena nezávislost. Svazijsko je nezá-vislá konstituční monarchie, člen Commonwealthu. V čele státu je král. Král má 41 let a má 15 man-želek. Každý rok si může vybrat jednu manželku. Pozemky vlastní jen bílý. Každý den schází z hor černoši 10-20 km do města a čekají na příležitostnou práci. Lidé zde umírají mladí na AIDS, tuber-kulózu a epidemie. Celou cestu Svazijskem jsme jeli opravdu překrásnou hornatou krajinou, pořád bylo na co se dívat. Vrcholky náhorních plošin obvykle nejsou zalesněné, ale spíše travnaté, větši-nou zřejmě slouží jako pastviny, všude jsou rozesety ohromné šedé balvany jako stáda obrovských slonů.
Cesta se vinula po svazích kopců, po dnech údolí tekly dravé říčky, jedna z nich byla zadr-žena hrází přehrady. Podél cesty jsme viděli normální život místních lidí, včetně nahých bosých dětí a černošs-kých žen prodávajících suvenýry nebo ananasy. Po cestě jsme chtěli zastavit na fotografování jedné slamové vesničky. Milan k tomu nebyl moc nakloněný, ale nakonec vyhověl. Sotva autobus zastavil, viděli jsme, jak k nám úprkem běží bosé děti, některé nahé a chtějí peníze. A když začali vybíhat i dospělí, byli jsme rádi, že se autobus rychle rozjel a spokojili jsme se focením z autobusu.
Po cestě máme také několik zastávek. Navštěvujeme sklářskou manufakturu, která produkuje z re-cyklovaného skla zejména skleněné suvenýry pro turisty s africkými motivy, samozřejmě hlavně skleněné hrochy, slony a jinou zvěř, ať už jako figurky nebo jako ozdoby sklenic, tácků, šachových figurek a podobně.
Hranice jsme přejeli za velkého vedra v autobuse, klimatizace asi nefungovala a my jsme už měli propocené i kalhotky když jsme dorazili do lodge Bushland Game Lodge v blízkosti národního parku Hluhluwe, kde jsme měli být ubytovaní dvě noci. Lodge Bushland stejně jako jiná podobná zařízení stojí uprostřed přírody. Autobus dojel na parkoviště kousek od recepce, parkoviště je ale kromě BOMA, prostoru kolem ohniště, jediné místo v areálu, kde se chodí po zemi. Všude jinde jsou dřevěné chodníky a lavičky více než metr nad zemí, které spojují jednotlivé objekty kempu s turistickými chatičkami (také na kůlech). Takže turisté se pohybují nad zemí, která tak zůstává volná pro zvířata. Vypadá to velice efektně a opravdu jsme zde měli pocit, že to je ta pravá Afrika. K ubytování slouží dvojsruby, různě roztroušené v buši. Před srubem je veranda se stolečkem a křesly, odkud můžeme pozorovat zvířata. Také hned při našem příchodu nás uvítaly dvě impaly. Přes zdánlivou jednoduchost byl pokoj zařízen obvyklým luxusem, široká manželská postel, kou-pelna se záchodem, klimatizace Nadzemním chodníkem jsme si došli do jídelny na večeři (není třeba opakovat, že skvělou). Po večeříi nás obsluhující rangeři pozvali k ohni na kávu. Seděli jsme v pohodlných dřevě-ných křeslech, bylo velice teplo, pozorovali praskající polena v ohništi, hvězd-natou oblohu, lovecké trofeje po stěnách a probírali dosavadní a očekávané zážitky. Romantika jako z Červené knihovny.
Milan nám také dost objasnil život v JAR. Za apartheidu měli černoši v průměru 8-14 dětí. Rodiče neměli školy a nesměli studovat, ani když měli peníze. Za posledních 20 let po skončení apatrheidu je průměr 3-4 děti. Rodiče si uvědomují, co stojí výchova dítěte, když chtějí, aby mohly studovat. Vysoké školy jsou drahé, ale banky poskytují na studium od druhého ročníku půjčky na dobu 20 let, nebo pokud se student u nějaké firmy zaváže, že bude zde pracovat 10 let, obdrží stipendium. Státu patří železnice, cesty a národní parky. Ostatní je všechno privátní. Do důchodu se odchází v 65 le-tech, ženy v 55. Za apartheidu byla rozvinutá zdravotní péče a nemocnice na úrovni. Milan, i když je důchodce, platí si zdravotní pojištění ve výši 1300 Randů měsíčně (Rand=2.50 Kč). Přesto, když byl Milan v nemocnici na operaci, za tři dny pobytu zaplatil 60 000 Rand. Nemocnice je vlastně dražší než pětihvězdičkový hotel. Uváděl příklad, kdy turista z Anglie zde dostal infarkt, jeho pojistka v JAR neplatila a musel zaplatit 50 000 Rand. V Anglii si musel na zaplacení vzít půjčku. I když je lékařská péče na vysoké úrovni, ve státní nemocnici se čeká na operaci dlouhou dobu. Jaké jsou průměrné platy je těžké říct, jelikož u každé firmy je to jiné. Např. pokladní v obchodě má plat 4 až 6 000 Rand, bankovní úředník 20-25 000Rand podle funkcí. Benzin je laciný, stojí 7 Rand, t.j. cca 17 Kč. Jako pozitivní Milan hodnotí, že neexistuje závist mezi lidmi a úspěch se přeje. Např. koupil si nové auto a soused přišel, že mu gratuluje . Od r. 1994 se mnoho zlepšilo, přes den se neuvidí opilý člověk a na ulici již nenajde rozbité auto. Černoši jsou např. výborní lékaři a právníci, ale nej-sou inženýři a nemají technický talent. Např. nikdo neudělal zkoušky na pilota.
V noci mně vzbudil déšť a ráno zjišťujeme, že se pořádně ochladilo. Máme zase vyrazit v otevře-ných rangerských vozech na safari. Tentokrát všichni oblékají co se dá. Jeden doktor podotkl, že jelikož nemá nic teplého, tak pod bundou má pyžamo. Ve vozech jsme zabaleni i s hlavou.
Hluhluwe Game Reserve byl založen již v r. 1897 a množství zvěře patří k těm nejlepším. Pršet sice přestalo, ale zima je stále. Přesto asi máme štěstí, jelikož zvířata, protože bylo chladno a vlhko, v hojném počtu vyšla ven jak za vodou tak za potravou.
Hned po chvíli jízdy vidíme stádo pakúňů, jak dovádí u napajedla. Jsou rozdivočelá, hrají si, běhají jak o závod, strkají se, naprosto úchvatná podívaná. Fotoaparáty jen cvakají, ale bohužel jsem nedo-myslela, ani neměla čas, přepnout na režim v pohybu, tak mám všechno rozmazané.
Samozřejmě nesmí chybět ani impaly a KUDU. Mimochodem, velkou specialitou v JAR je sušené maso a nejlepší je z KUDU. S Miladkou jsme si nějaký ten balíček koupily domů, ale samy jsme neměly odvahu ochutnat. Máme je pro návštěvy.
Poblíž impal jsou hned také zebry a za chvíli narážíme na stádo nosorožců, které mají sebou i mládě. Tentokrát všechno vidíme úplně zblízka a jsme nadšením bez sebe.
Jediné, co mně pořád schází je to, co vidím na každém obrázku ze safari, stádo slonů jak přechází přes cestu před autem. Krajina je zde pahorkatá, místy i serpentiny a najednou náš rengers zastavuje a ukazuje nám v údolí, jak pochoduje stádo slonů. Je to sice pěkná podívaná, ale jsou daleko. Rnager ale ví, co má dělat a začne rychle ujíždět dolu, aby jim nadjel. Už jsme skoro v cíli, ale před námi je více aut a když sloni přešli přes silnici, auta nám brání v získání pěkných snímků. Ale náš ranger je opravdu dobrý. Otočí se s autem a vystřelí na jinou cestu. Ujedeme kus a máme slony z jiného konce, jak kráčí přesně k nám. A žádné auto před náma. Sen je splněný, fotky stojí za to.
V poledne safari opouštíme s tím, že se sem ještě vrátíme po návštěve zulské vesnice a máme pozorovat zvířata do západu slunce. Zulská vesnice je uprostřed řídkého hájku, obehnaná několika ploty splete-nými z větví. U vrátek už nás netrpělivě vyhlížel pár statných krojovaných Zulů s oš-těpy, divoce kouleli očima a máchali svými zbraněmi, takže jsme si dokázali živě představit, že ze zulských bojovníků šel určitě strach a respekt. Nás uvítacím rituálem zvali dále k návštěvě vesnice.
Ujal se nás civilizovaně oblečený průvodce. Ještě před vchodem nám dal základy zulské etikety a naučil nás základní slovní zásobu. Prošli jsme neutrálním územím mezi prvním a druhým plotem, před kterým jsme museli zastavit a hlasitě požádat o svoleni vstoupit: "Jéé bóóó". Upejpaví Evro-pané jsou příliš tiší, takže jsme museli přidat na hlase a prosbu opakovat, než jsme zaslechli vzdá-lené: "Sia bonga" a mohli jsme pokračovat kolem prvních zulských rondavelů.
První zastávkou byl malý ohrazený prostor, kde tři mladíci předváděli tradiční zulská řemesla, kování hrotů k oštěpům, výrobu oštěpů a vlněných chráničů holení. Ještě jsme se styděli pořádně nahlas zulsky poděkovat, ale každá další zastávka byla lepší a lepší.
Pokračovali jsme kolem výroby kožených štítů k výrobkyni keramiky, všechno předvádění působí sice velice umělým dojmem, asi jako paličkování krajek vesničankami v našich skanzenech, ale Zuluové v této vesnici skutečně žijí. Neživí se sice bojem nebo chovem zvířat, ale turistickým ru-chem, přesto v nich lze najít zachovanou alespoň špetku autentičnosti.
U jednoho slamu nás očekávala mladá dívka v korálkové sukýnce. Svobodné dívky se poznají tak, že chodí v korálkové sukýnce nahoře bez. Blanka říkala, že při poslední návštěvě vesnice zde byly tři svobodné dívky. Dnes zde žije jen jedna, která ale měla i korálkový vršek. Zjistili jsme, že je sice svobodná, ale má dítě. Pokrok ve vztazích se dotýká i těchto kmenů. Jelikož nevěsta se kupuje za 16 kusů dobytka a její rodina je prozatím nemá, láska zvýtězila nad majetkem. Jenom už nesmí chodit nahoře bez.
Návštěva vesnice je zajímavá, ale k zimě se navíc přidává déšť a my se chystáme sledovat kulturní vystoupení Zulského folklórního souboru písní a tanců v místním amfiteátru. Na udusaném plácku stálo několik řad laviček, na které jsme se usadili. Jako welcome drink nám bylo nabídnuto kvašené kukuřičné zulské pivo odporného vzhledu a zápachu, neurčité kalné barvy, z oslintaného kameni-nového džbánu. Ochutnávka ale byla povinná, takže většina lidí přiložila pevně sevřené rty ke kraji džbánu a dělala, že pije. Pak nastoupily dívky s bubny a na scénu vtrhli bojovníci s divokým tancem. V rukách měli oštěpy a kožené štíty, na nohách vlněné chrániče holení, na pažích třásně. Následoval rychlý tanec dirigovaný sbormistrem s kovovou rozhodcovskou píšťalkou. K vystoupení se přidaly i dívky a ženy, takže nakonec se účastnila kromě stařešiny celá vesnice.
Jelikož déšť byl vytrvalý, představení se zkrátilo asi na půl hod. My jsme měli i dokončit poznávací cestu vesnicí u stanoviště šamana a medicinmana (šaman má své schopnosti vrozené a diagnostikuje chorobu např. pomocí rozházených kostí, medicinman své povolání obvykle zdědil po otci a podle šamanova odhadu druhu nemoci on léčí).
Využili jsme jeho ochoty se s náma vyfotit a rádi jsme se odebrali do místního obydlí k obědu. Pro-tože jsme byli všichni zmrzlí, místo pití si dáváme horkou čokoládu. Ještě projdeme místní suve-nýry a vracíme se do Buschlandsu.
Cestou v autobuse začínáme probírat, jestli v této zimě máme jet znovu na safari. Většina je pro, nikam nejet a pozdní odpoledne využít k relaxování a pozorování zvířat na palouku z krytého přístřeší, pohodlných křesel a s kávou v ruce. Navíc mně došla baterie ve fotoaparátu a musela jsem jej dát na nabíječku. Za chvíli na nás klepe Ivan s Jiřinkou, že se rozhodlo jet do parku autobusem a pouze projížďka bude v otevřených roverech. Napřed s Miladkou váháme, ale nakonec vyhrává to, že je zima, slony přes cestu máme vyfocené a já bych stejně nemohla fotit, což by mně rozčililo. Miladka to sice nechápe, ale rozhodujeme se, že zústáváme a vychutnáme si atmosféru buše i za nepříznivého počasí. Ale mám aspoň fotky zvířat od Ivana, které ještě potkali.
V půl sedmé se chystáme na večeři, ale naše skupina pořád není zpátky. Začínáme mít strach, jestli se něco nestalo. Kolem sedmé je přivážejí opět rangeři, jelikož se pokazil autobus. Na jedné straně je to štěstí, kdyby se to stalo další den, kdy nás čeká dlouhá cesta do Durbanu, nebyla by to sranda. Špatné je to pro řidiče, autobus nesmí opustit, asi by ho ráno už nenašel.
Rangeři mu nechávají aspoň deky, aby přečkal zimu. Milan vyřizuje další autobus na ráno, má příz-nivou zprávu, bude nás čekat tak, jak je v plánu. K večeři přijde Milan nazlobený, ptáme se, co se stalo. Při příjezdu do Lodge nás Milan varoval před opicemi, abychom dobře zavírali chaty a kufry. Prý jsou moc drzé. Brali jsme to s humorem. A teď nám Milan vykládá, že pokojská mu nedovřela okno v koupelně, opice mu tam vlezla, prohrabala kufr, sežrala jablka co našla a roztáhala po pokoji několi tisíc euro bankovek. Naštěstí tento druh nežere papír.
Ráno nás čeká nový autobus, poněkud menší a zjišťujeme, že máme obsazená naše místa. Proto obsazujeme tatáž místa, ale na druhé straně autobusu. Vyrážíme a postupně na nás začíná táhnout. Myslíme, že je to ode dveří, zapomněla jsem podoknout, že se zde jezdí vpravo a my sedíme na druhé straně od řidiče. Začínáme se pomalu balit a když už máme i kapuce na hlavách, řidič se ob-rátí a začne se smát, jelikož měl puštěnou klimatizaci. Když bylo vedro tak nefungovala, když je zima funguje dobře. Milan nám sděluje dobrou zprávu, v Kapském Městě nás bude očekávat velmi teplé počasí a vydrží po celou dobu našeho pobytu.
Jsme v provincii Kwazulu-Natal, která má velice příjemná klima a bujnou a barevnou vegetaci. Někdy se jí říká zahrada JAR. Také tady probíhaly nejkrvavější srážky mezi Búry, Brity a Zuluy. Po cestě opět vidíme různé prodavačky ovoce nebo suvenýrů.
Po nepříliš dlouhé jízdě jsme se dostali do městečka Santa Lucia, kdy jsme měli pokračovat plavbou po stejnojmenné laguně. Pobaveni dopravní značkou, varující před nebezpečnými hrochy a krokodýli, jsme se nalodili spolu s dalšími turisty a zaujali strategické místo na zádi s dobrým výhle-dem.Vyrazili jsme do mělké laguny se špinavě hnědou vodou a už po pár metrech jsme narazili na první obrovské hlavy odpočívajících hrochů. Kapitán jen trochu zpomalil, ale hned jsme pokračo-vali dále. U levého břehu, tedy daleko od nás, se mihli nějací krokodýli, ale moc vidět nebyli. Milan nás postrašil dva roky starou historií o novomanželích, kteří zde trávili svatební cestu. Jednou po několika skleničkách alkoholu skočila mladá manželka do klidné vody laguny, kde se ovšem neče-kaně vynořil krokodýl. Manžel jí skočil na pomoc, od té doby ho nikdo neviděl. Ženu našli po třech dnech rozkousanou na kousky. Mají zde dokonce pomníček
Podle místních průvodců zde mají co půl roku mrtvého turistu následkem nedisciplinovaného chová-ní a podcenění nebezpečnosti zdejších hrochů a krokodýlů.
Laguna se rozšířila, my jsme se pořád drželi spíše u pravého břehu podle směru naší plavby. Brzy se před námi v mělké říční vodě objevil houf odpočívajících hrochů. Kapitán zastavil motor a setrvač-ností jsme doklouzali blíže.
Většina hrochů spala, jen někteří hledali vhodnější polohu. Personál lodi zastávky využil ke krátké-mu výkladu o životě hrochů, nejvíce ale zaujala ukázky hrošího zubu, který vypadal spíše jako malý sloní kel. Je podobně zahnutý a ten předváděný byl alespoň 25 cm dlouhý. Hroch sice nemá hlavu zrovna malou, ale jak do ní poskládá takové zuby je záhada. Všichni hroši už si našli svá místa a stádo odpočívalo bez známek jakéhokoliv pohybu, jen občas otvírali svou velkou tlamu.
A úplně na konci cesty velmi efektně působila hnízda snovačů zavěšená na rákosech a stvolech papyru a zajímavý strom, kterému říkají "klobásový".
Čekal nás poslední úsek naší dnešní cesty. Zamířili jsme podél pobřeží Indického oceánu na jih, ale moře jsme zahlédli až po skoro dvou hodinách jízdy. Udělali jsme krátkou zastávku a přímo nás uch-vátil rozbouřený indický oceán. Když jsme dorazili do Durbanu, projeli jsme centrem města. Na ulicích jsou vidět jen černoši, všechny dveře a výlohy kryjí mříže. Milan nechal zastavit autobus abychom si vyfotili historickou budovu radnice City Hall, ale když jsem se ocitla vlastně sama na ulici s velkým fotoaparátem mezi černochy, raději jsem se vrátila.
Dojeli jsme až k nejznámější části města, pobřežní Zlaté míli, kde jsme byli ubytovaní v hotelu Tro-picana.
Zlatá míle je luxusní pobřežní promenáda s restauracemi, obchůdky, lunaparkem, známým delfiná-riem a akváriem. Atrakcí je i kabinková minilanovka, která má nástupní stanici, ze které vystoupá kabinka k prvnímu sloupu, pár desítek metrů jede vodorovně, aby za druhým sloupem začala klesat do výstupní stanice. Promenáda je lemována hotely známých jmen, ale sláva Zlaté míle už začíná uvadat. Po uvolnění režimu následkem ukončení politiky apartheidu bylo toto atraktivní místo poněkud zdevastováno.
Po ubytování jsme neodolali a ihned vyrazili na promenádu a molo, odkud byl nádherný výhled na obrovské vlny, které ze všech stran bušily na molo a vyhlížely nebezpečně. Přesto v nich bylo vidět několik serfařů. Z mola také byl vidět fotbalový stadion, kde se bude také konat MS v r. 2010. Zvláštností je velký oblouk nad stadionem, ve které je umístněna lanovka. Mezi četnými černými rybáři na molu jsme se cítili poněkud nesví a raději jsme se rychle vrátili zpět na pobřeží.
Na Zlaté míli jsou také pískosochaři, kteří z vlhkého písku sochají a plácaji různé výjevy. Viděli jsme krokodýla se zuby ze škebliček a opalující se těla.
Procházka byla moc pěkná, hlavně při nočním osvětlení. Už jsme se blížili k našemu hotelu, když nás zastavil místní policajt. Ukázal nám na naše fotoaparáty, které jsme měli na krku a doporučil nám, abychom se vrátili do hotelu, že je to dost nebezpečné. Navíc, abychom rozhodně nechodili do ulic, které vedou do města. Rovněž se nedoporučuje procházka městem vůbec.
Po snídani jsme se přesunuli na letiště a už nás čekal přelet na jižní konec afrického kontinentu do Milanova bydliště, Kapského města.
Kapské Město,
afrikánsky Kaapstad, anglicky Cape Town – město v Jihoafrické republice (JAR) u Atlantského oceánu; 855 000 obyvatel , aglomerace 2,35 mil. obyvatel (1991). Průmysl strojírenský, loďařský, automobilový, petrochemický, chemický, cementářský, textilní, potravinářský. Dopravní křižovatka; významný přístav (z největších v Africe), mezinárodní letiště. Univerzita (1918). Sídlo parlamentu JAR. Historické památky (nejstarší kostel v jižní Africe z 1699, radnice z 1755, anglikánská a ka-tolická katedrála z 1830 a 1851).Kapské město založeno v roce 1652 Nizozemci, 1795 – 1803 ob-sazeno Brity, 1803 – 06 Nizozemci, od 1806 centrum britské Kapské kolonie. Od 1902 součást Jihoafrické unie, později JAR.
Jen málokteré město na světě se může pochlubit tak impozantní přírodní scenérií a polohou jako právě Kapské Město. Rozkládá se přímo u úpatí Stolové hory, nejznámější dominanty města a At-lantského oceánu. Získat pěkný snímek tohoto přírodního divadla nebývá snadné, jelikož vrchol hory bývá často zahalen mraky. Příroda nebo Boží moc usoudila, že nás už rozmary počasí potrápila dost a rozhodla se nám to po celé čtyři dny v Kapském městě vynahradit a co se týká fotogafování, přímo vydovádět.
Hned po opuštění areálu letiště se před námi vztyčilo nezaměnitelné panoráma Stolové hory, s Ďáb- lovým vrchem vlevo a Lví hlavou napravo.
Počasí je opravdu slunečné, modrá obloha, ale bohužel silný vítr. Lanovka na Stolovou horu nejezdí již osm dní. Milan, věčný optimista nám tvrdí, že řidič je ve spojení s lanovkou a jakmile bude v provozu, okamžitě jedeme.
Jelikož pokoje v hotelu nám budou připraveny až odpoledna, začínáme prohlídkou města. První zas-távka je u nejstarší stavby ve městě – Castle of Good Hope. Mohutná pevnost byla postavena v le-tech 1666 až 1679, poblíž té původní Riebeeckovy. Má tvar pěticípe hvězdy a obklopují ji deseti-metrové zdi. Navzdory svému impozantnímu zjevu se nikdy nestala cílem vojenského útoku a slou-žila spíše jako počáteční sídlo prvních představitelů evropského osídlení. Dnes je v ní muzeum. Velké náměstí před pevností se kdysi využívalo na vojenské přehlídky. Na jižním okraji stojí budova City Hall se šedesáti-metrovou hodinovou věží vytvořenou na způsob londýnského Big Benu. Na opačné straně stojí Green Market Square, považovaný za jakýsi střed starého města s dosud zacho-valou atmosférou dávných dob. Náměstí bylo založeno již v r. 1710 a i dnes ho zaplňují především pouliční prodavači se svými stánky.
Pokračujeme v cestě i do Malajské čtvrti Bo-Kaap. Zde žije muslimská menšina, často s předky indic-kého původu. Čtvrť je známá svými malinkými domečky malovanými pastelovými barvami. Příkré, úzké dlážděné uličky tak připomínají kulisy k nějaké pohádce. Barva na domečcích předs-tavuje řemeslo majitele. Např. Zelená je zelinář, modrá kovář, červená řezník.Mezi domečky stojí i nejstarší kapská mešita, která je prý i nejmenší v celé Africe.Po příjemné procházce sedáme opět do autobusu a od-jíždíme do přístavu, odkud máme lodí odplout k tulenímu ostrovu Seal Island. Jelikož je pořád velký vítr, probíhala v autobuse debata, jaká bude plav-ba. Blanka odmítá jet, jelikož s mi-nulým zájezdem absolvovala cestu na lodi vleže a neměla odvahu se ani zvednout. Miladka proh-lašuje, že rovněž na lodi nejede, při vzpomínce na cestu lodí na Maltu. V přístavu vystupujeme a vítr je opravdu dost velký. Nakonec zlomíme i Miladku, ta si bere kinedril a nastupujeme. V zátoce to ještě jde, ale když vypluje-me na moře, začíná divočina. Loďka se kolébá ze strany na stranu, vlny jdou místy i přes loď. Ale držíme se dobře. Po dvacetiminutové cestě jsme dop-luli k několika nízkým ostrůvkům obleženým stovkami tuleňů a mořských ptáků. Část tuleňů v klidu odpočívala na kamenech, další dováděli v roz-bouřeném moři. Lodivod se snažil udržet loď na místě, místy se k útesům přiblížil snad až na deci-metry, až jsme nevěřili, že to ještě zvládne. Ale znal zdejší moře výborně, nic se nám nestalo a mohli jsme se vrátit zpět do přístavu.V přístavu nám Milan ve stylové rybářské hospůdce objednal výbornou smaženou rybu s hranolky. Při jídle jsme pozorovali moře a racky, kteří čekali na zbytky od oběda. I Miladka na ně pamatovala.
Po jídle vyrážíme ještě do světoznámé botanické zahrady Kirtenbosch Botanical Gardens. Patří k nej-větším a nejlepším na světě. Je tu k vidění víc než 20 000 druhů rostlin.Spořádané Čechy zpočátku mate jen řídká síť chodníků, často oddělěných od zajímavých rostlin širokými pruhy upraveného trávníku s téměř anglickým sestřihem, připomínajícím spíše pečlivě udržované golfové hřiště než obyčejnou botanickou zahradu. Ale Milan bez sebemenšího zaváhání zamířil po trávě k nejbližší protei a my za ním. Zde se totiž nechodí po chodnících, ale návštěvníci můžou kamkoliv bez jakých-koliv omezení. Ve vlhkém klimatu úbočí Stolové hory se trávníku daří natolik dobře, že by jej neu-dupalo ani stádo slonů, natož pár návštěvníků.
Zahrada má několik částí, my jsme začali tím, co nás nejvíce zajímalo, tedy částí s národními rost-linami JAR – proteami. Viděli jsme už hodně různých proteí, ale pořád nám chyběl zlatý hřeb – protea královská, nejvzácnější a nejuctívanější z nich. A zde jsme je skutečně našli. Květ protei královské má přes 20 cm v průměru, okvětní růžové lístky ohraničují tuhý střed z bílých tyčinek jakoby umělohmotných, na omak příjemných. A zvláštní věc – všichni jsme si proteu představovali jako květinu, ale ve skutečnosti jsou včechny proteovité rostliny keři, připomínajícími poněkud naše rododendrony. Protea stříbrná dokonce dorůstáně kolikametrové výšky.
Kousek níže po svahu začínala další část zahrady, věnovaná prehistorickým rostlinám cykasům. Cykasy jsou jedny z nejstarších druhů rostlin, ve stejné podobě existovaly už za doby dinosaurů. Připomínají obrovské stromové kapradiny s tuhými palmovitými listy a s plodem podobným ana-nasu uprostřed růžice listů. Volně prý jinde než zde nežijí a jsou jedněmi z nejpřísněji chráněných rostlin.
Poslední část volné zahrady je věno-vána hlavně květinám, pro nás jsou velmi exotické různé druhy strelicií. Některé jsou známé z našich květinářství, některé jsme viděli poprvé v životě. Například bezlistou verzi, rostoucí v husté skupině jako rákos, který má místo doutníku na vrchní části stonku extravagantní květ.
Ale i strelicie má svou stromovou verzi, s květy sice na tak barevnými, ale zato možná metrovými. Kromě strelicií jsou zde ale i jiné různé exotické květiny, jejichž názvy nám nic neříkaly.
Před východem z botanické je možné naštívit i skleníky se sbírkami sukulentních i jiných rostlin. Obdivujeme strom "Baobab".Tyto stromy se dožívají nejvíce až 1000 let. Tento je starý jen 150 let a byl dovezený z diamantového dolu z Krugrova parku.
Z botanické zahrady odjíždíme se ubytovat do hotelu City Lodge, který je v těsné blízkosti turistic-kého aerálu Victoria and Alfred Waterfront.
Ubytujeme se a rychle opět vyrážíme k autobusu a jedeme na horu Signál, pozorovat západ slunce.
Cestou nám Milan ukazuje, kde mají sídla jak bohatí jihoafričané, tak zámožní cizinci. Viděli jsme vilu bratra Diany, hraběte Spencera ale nestačili ji vyfotit, má tu vilu i Pavarotti, Bred Pitt, Jacksons a další známé osobnosti.
Vrcholek Signálu (hřebenovkou přes mělké sedlo spojený s vyšší Lví hlavou) je upraven pro pořá-dání pikniků, jsou zde kamenné stoly a lavice. Nebe nad námi se zbarvilo takovými barvami, jaké jsme ještě neviděli, od nejsvětlejších odstínů zářivě žluté barvy na západě přes všechny odstíny červené až po tmavě fialovou přecházející v černou na východě. A těmito barvami bylo nasvícené i naše okolí a Stolová hora se Lví hlavou.
Rozsvícené město v podhůří se začalo propadat do fialového soumraku, nevěděli jsme, kam se po-dívat dříve. Celá podívaná mohla trvat asi ¾ hodiny.
Stadion pro mistroství světa ve fotbale r. 2010 byl postaven za dva roky a sklo lomí paprsky tak, že žádnému z diváků nesvítí slunce do očí.
Na závěr dne nás Milan zavezl do špičkového klenotnického butiku. Majitel nás přivítal , na uví-tanou nám nalili šampaňské (a zájemcům později i dolívali). Po krátkém uvítání následovala před-náška o jihoafrických drahokamech a o nejvzácnějším kameni tanzanitu. Ten sice není tak tvrdý jako diamant, ale těží se v Tanzánii v jednom jediném dole na světě. Jeho zásoba se odhaduje na pár let těžby, pak bude pravděpodobně naleziště vyčerpáno a o jiném se neví. To činí tanzanit velmi vzác-ným. A protože je kromě vzácnosti i hezký (blankytně modrý), je to současný hit číslo 1 v klenot-nictví nejen africkém. Reklamy na tanzanit jsou v nejprestižnějších časopisech a o zájemce asi není přes vysokou cenu nouze.
Následovala prohlídka vzorových šperků, několik členů naší výpravy projevilo výrazný zájem, zejména o brilianty a tanzanit.
Ráno zjišťujeme, že vítr je stále stejný a že asi s lanovky na Stolovou horu nic nebude. Ale včerejší den byl tak krásný, fotky Stolové hory jsou bez chyby, tak už se ani nevzrušujeme, jestli se na Sto-lovou horu dostaneme.
Vydáváme se na Kapský poloostrov – The Cape Peninsula, v jehož severní části leží Kapské Město. Dvaapadesát kilometrů dlouhý a nejvýše šestnáct kilometrů široký prst se táhne na jih a ukončuje ho proslulý mys Dobré naděje.
Silnice kopíruje zákruty kopců, celou dobu je výhled na oceán, místy jsou na řídkých širších místech odpočívadla s vyhlídkovými plošinami. Ta jsou oblíbená pro pořádání pikniků. Na chvíli zastavuje-me na focení u pláže pod Dvanácti apoštoly.
Jedeme méně využívanou trasou kolem Groote Schuur Hospital, kde v r. 1967 provedl Christian Bar-naard první transplataci srdce na světě. Jedeme opět kolem botanické zahrady a zastavujeme na vinici, která je vlastně uprostřed města v holandsko kapském stylu. Slouží také jako muzeum vinař-ství.
Od vinice směřujeme k Hout Bay a tady začíná desetikilometrový úsek cesty zaříznutý do strmých vápencových skal, který je považován za jednu z nejkrásnějších pobřežních silnic na světě. Ale i když u Champanś Point končí, o podívanou není nouze. Začíná zde nejdelší písečná pláž polo-ostrova, která se táhne několi kilometrů. Když silnice dorazí až k vjezdu do přírodní rezervace Cape of Good Hope Nature Reserve, odbočujeme po prašné cestě, abychom se dostali k nejjihozápad-nějšímu místa Afriky, kde u nenápadného skaliska označeného dřevě-nou tabulí si můžeme říct, že stojíme na kousku země, který doslova "psal dějiny". Zde se podle tradice stýká Atlantský a Indický oceán, zde se poprvé začala plavba prvních karavel do Indie obracet zpět k severu a tím dala námoř-níkům ‚dobrou naději' na úspěch jejich výpravy. A kromě toho, místo má tak úžasné genium loci, že k jeho návštěvě směřují tajná přání všech cestovatelů.
Vál velmi silný vítr, skoro vichřice, (některé dokonce smetla na zem) ale to nás neodradilo od poma-lého focení po párech či jednotlivcích. Každý chtěl mít svou sólo fotku s magickou cedulí. Kromě té ce-dule zde ale víc k vidění není.
Když se tedy povedlo nafotit a nafilmovat všechny dokumentární snímky, popojeli jsme o pár kilo-metrů dále k dalšímu známému místu, Střelkovému mysu (Cape Point). Po cestě míjíme spokojeně kráčející dva pštrosy. Zde už je více civilizace, na skále nad mysem stojí známý maják, u hladiny oceánu druhý (každý je lépe vidět za jiných povětrnostních podmínek). Zdejší moře je pořád velmi nebezpečné a i v době satelitní navigace mají majáky svůj význam. Minuli jsme dva staré kamenné kříže na památku prvních mořeplavců plavících se zdejšími vodami a už jsme na parkovišti.
Pro autobusy a auta je zde velké parkoviště s toaletami a několika obchůdky, na vrcholek k majáku vede zubačka. K vůli velkému větru jedeme nahoru lanovkou. Po výstupu z lanovky k majáku zbý-valo ještě pár desítek výškových metrů, cesta ale již byla namáhavější. Ne snad kvůli stoupání, ale kvůli větru, ve kterém byl problém se udržet na nohou. Museli jsme si pomáhat přidržováním se všeho, co bylo po ruce.
Od majáku jsou samozřejmě zase nádherné výhledy do všech stran, ale vítr skoro znemožňuje ro-zumně fotit. Kolem kulatého majáku je plošinka se sloupem s kilometrovníky, k Jižnímu pólu zbývá přes 6000 km volného moře a věčného ledu. Na vrcholu nás příjemně překvapil a zachránil Ivan, který vytáhl z kapsy placačku. My jsme ji měly v autobuse a nenapadlo nás vzít ji sebou. Z vrcholu jsme se vydali pěšky, vítr jsme měli v zádech. Cesta je pohodlná a výhledy na Mys Dobré naděje pod námi nás utvrdily v dobré volbě. Stezku lemují keřovité rostliny, mezi kterými vynikají hlavně proteovité dru-hy.Sestup jsme ukončili fotem tabule se jménem a souřadnicemi mysu Point a pro-vedli průzkum ob-chůdků. Nakoupili jsme pohledy a konečně čokoládu, která aspoň měla obrázky z Mysu.
Při zpáteční cestě do Hount Bay, kde máme pozorovat tučňáky, potkáváme opičí rodinku. Autobus je nijak nevyděsí, klidně přejdou cestu a dovádějí na travnaté plošince.Jedeme do městečka Boulder, kde jsme měli další zastávku. Celou dobu nám cesta co nabídnout. Silnice se zařezává do poměrně prudkého srázu, který končí malými zátokami mezi velkými balvanamy. Autobus nás vysadil u kraje hlavní cesty a my jsme pěšky scházeli upravenými uličkami k moři. Zahrady přízemních vilek podél ulice byly osázeny typickou vegetací, hlavně proteovitými keři, ale častý je i kartáčový strom s kvě-ty připomína-jícími dnes už obvykle nepoužíva-né štětky na láhve. Stánků se suvenýry jsme si raději nevšímali, přestože jsme zaregistrovali achátové suve-nýry, s kterými jsme se doposud nesetkali. U moře jsme vyfasovali vstupenky a turnikety nás pustily na dřevěný chodník na kůlech asi metr nad vegetací porost-lou pláží. Chodník směřoval nejdříve přímo k moři, ovšem po překonání kamenité pláže porostlé kosodřevinovitými keříky zatočil rovnoběžně s pobřežím nad písčitou část pláž. Ale to už jsme je uviděli!
Boulder je známý svou kolonií tučňáků brýlovitých, kteří si z nějakého zvláštního důvodu oblíbili zdejší pláž. Jsou pochopitelně velkou turistickou atrakcí, aby je turisté příliš nerušili, byly zde vybudovány visuté chodníky těsně nad hlavičkami postávajících ptáků, které turistům umožňují prohlížet si je z bezprostřední blízkosti bez většího narušení jejich životního prostředí. Tučňáci si turistů naprosto nevšímají a žijí si svůj klidný život jakoby je neokukovali davy lidí. První kolonii jsme uviděli vyhřívat se na kameni vlevo od chodníku, samoz-řejmě jsme fotili jak o závod, ale ty pravé fotky jsme pořídili až o kousek dále, kde nás chodník zavedl přímo mezi tučňáky.Většina tučňáků jen klidně postávala a pospávala na sluníčku, jen někteří hyperaktivní jedinci pochodovali typickými krůčky sem tam, vráželi přitom do svých kolegů, které vyburcovali z jejich letargie k zlostnému klovnutí zobákem.
Uličkami Boulderś kráčíme zpět přes krásnou pláž k autobusu. Ještě v Boulder byla další zastávka v dílně na zpracování polodrahokamů. Prohlédli jsme si výrobu a výrobky. Potom jsme si mohli za-koupit pytlíčky různé velikosti a nahrabat si do nich kamínky dle vlastního vkusu. Vracíme se do města opět po silnici kopírující pobřeží s krásnými vyhlídkami.
Na závěr nás Milan ještě vede do zahrad The Gardens, kde už van Riebeeck dal vysátet velké plochy pro pěstování zeleniny a ovoce. Z původní zeleně slouží dne asi jedna třetina jako hlavní odpočin-ková zóna starého města. Prohlížíme si komplex Houses of Parliement, kde se od r.1814 konají zasedání parlamentu. Dále je to rezidence jihoafrického prezidenta, kterou využívá při zasedání parlamentu, budova knihovny South African Library z r. 1812, budova muzea, vztahující se k pří-rodní historii a archeologii, galerie s rozsáhlou sbírkou jihoafrických a evropských umělců od 17. století a nejstarší synagoga z r. 1862, v níž je muzeum o historii a životě židovské komunity.
Po příjezdu do hotelu se s Milanem vracíme vyfotit jednu zajímavost, která se nachází v blízkosti našeho hotelu. Je to 500 m nedokončené dálnice z r. 1972. Pod dálnicí stál dům, kavárna. Praprapra-dědeček majitele měl smlouvu od prezidenta Krugera, že tento dům je jen dědičný a nesmí se prodat až do nového milénia. Tato smlouva se musela respektovat, proto se dálnice musela ukončit a vybo-doval se nový projekt a musela pokračovat jiným směrem. Údajně projektant původní dálnice spá-chal sebevraždu. V roce 2001 dům již mohl být prodán, byl zbourán a připravují se návrhy, jak bude tohoto místa využito.
Večer navštěvujeme turisticky nejatraktivnější čás města – Victoria and Alfred Waterfront. Z něk-dejších přístavních skladišť totiž v minulých desetiletí vyrostl rozsáhlý komplex s hotely, restau-racemi, vinárnami a butiky, který se stal jedním z největších lákadel města. Celý areál je proslulý bohatým nočním životem a přezdívá se mu "hospoda mezi moři". Nakupujeme zde poslední dárky a konečně si dáváme v malé kavárničce víno.
Ráno se probouzíme, koukáme z okna a zdá se nám, že palmy, na které se díváme, se nějak nehý-bou. Nevěříme tomu, ale on snad přestal vítr. U snídaně nás Milan pobízí k rychlosti, lanovka na Stolovou horu pojede.
Vyjíždíme a opět míjíme starobylou městskou nemocnici. Parky cesta stoupala serpentynami až na úpatí více než tisícimetrové hory, minuli jsme Lví hlavu a vystupujeme u lanovky. Milan se vyzná a hned nás žene ke vchodu k lanovce. Jsme první, za námi spousta dalších turistů.
Lanovka má dvě kabiny pro 64 cestujících, vždy jedna jede dolů, druhá nahoru. Sloupy zde žádné nejsou, lana jsou prověšená přímo od stanice ke stanici. Žlutomodrá prosklenná kabina má otáčivé dno, po dobu asi sedmiminutové cesty se stihne otočit přesně o 360o. Výhled je nepopsatelný, hlavně za tak slunného dne, jako byl ten náš.
Těsně pod vrcholem stanice nás však smích přechází, jelikož zastavujeme a houpeme se ve vzduchu, pod náma krásný sráz. Lanovkář otvírá dno ve středu kabinky, cosi tam přehrabuje, pak telefonuje a začínáme vidět černě. Nakonec se tam snad nedostaneme. Obavy se potvrzují, jelikož se začínáme vracet zpět. Zastavíme, lanovkář vyhodí asi šest japončíku a jedeme nahoru znovu. Tentokrát se tre-fíme a můžeme vystoupit.
Náhorní plošina Stolové hory je protkána hustou sítí cest, stezek, vyhlídkových plošin a odpočiva-del, je zde i restaurace. Rozběhli jsme se po vrcholu a nevěděli honem z které strany máme nafotit ty úžasné výhledy. Toto je nejnádhernější chvíle celého našeho putování po Africe.
Navštívili jsme ještě několik dalších plošin, z každé byl výhled malinko jiný, ale vždy úchvatný. Temeno hory je porostlé zvláštní, nízkou endemickou vegetací, většinou keříkovitého typu. Příroda zde má zvláštní ráz s naprosto neopakovatelnou atmosférou. My jsme měli povolenou hodinu, ale asi bychom se nenudili ani kdybychom měli celý den. Celková délka stezek prý dosahuje 26 km.Velmi neradi jsme se vraceli zpět k lanovce a sjeli zpět k autobusu. V kabince lanovky jsme si podobně jako při cestě vzhůru vybojovali místo u obvodu, takže jsme si ještě užili dalších výhledů.
Po celou dobu jsme se velmi zajímali o životě černochů ve slamech, proto Milan rozhodl, že nás autobusem proveze, dá se říct, slamovým městečkem. Jsou to boudy asi 4x4x2 metry z různých materiálů, od dřeva přes plech až po karton. Slumy vypadají opravdu tak hrozně, jak si člověk představuje, s jednou výjimkou. Je zde zavedena elektřina, voda a kanalizace. Život zde je hrozný a bezvýchodný, ale nehrozí alespoň relativně nebezpečí vzniku epidemií. Vláda se snaží postupně slumy likvidovat, ne ale neuváženým srovnáním chatrčí se zemí, jak je zvykem v jiných zaosta-lejších zemích. Neočekávaně dobře funguje vládní program na výstavbu levných, malých prefab-rikovaných domků pro jednotlivé rodiny, kam jsou přestěhová-ny ze slumu. Pak teprve je jejich chatrč zbourána a co nejdříve je na jejím místě posta-ven nový dům, aby se slum nestíhal přiroze-nými pochody obnovovat. V novém domě platí rodiny ná-jem , nijak závratný, 50 Rand, což je cca 130 Kč a dostávají kartu na elektřinu, kterou nejde prodat. Toto ale postačuje k tomu, aby si svého bydlení vážily.
Jižní Afrika je také proslulá výrobou kavalitního vína. Tradici pěstování vinné révy založili fran-couzští hugenoti na konci sedmnáctého století, takže víno v této oblasti se vyrábí už přes tři sta let. Ochutnávku vína si proto nemůžeme nechat ujít a proto nás Milan veze na farmu Vergelegen. Po cestě ještě míjíme univerzitní městečko. Jsou zde obsaženy všechny možné fakulty a studenti zde mají naprosté vyžití jak sportovní, tak studijní. Nejsou zde koleje, ale velice pěkné domky, kde studenti bydlí.
Farma Vergelege je veliká, nádherně upravená, jako krásný park. Majitel umožňuje návštěvníkům zde procházky i pikniky.
Další farma s ochutnávkou vína je Graham Beck. Chutnáme několi vzorků, někdo si kupuje víno domů. Ale musíme mít pořád na mysli, že zavazadlo musí mít jen 20 kg. Pan doktor si zde i vyhrál na nějakém kameném zvířeti (v zadu).
Poslední ochutnávka vína je na farmě Fairwiev. Je to kozí farma a opět ochutnáváme několik vzorků vína a několi druhů sýrů, které jsou výborné. Všichni nakupujeme sýry, hlavně kořeněné k vínu, které nám moc chutnají. Ovšem horší to bylo doma, když jsme otevřeli kufry. Táhl z nich smrad jak z loštických tvarůžků, ale na chuti jim nic neubylo.
Večer opět vyrážíme na procházku do Waterfront, ale už s tím vědomím, že večer musíme balit a už nás čeká jen poslední den v JAR.
Po snídani nás podnikáme projížďku po západním pobřeží. Cestu z města už známe. Oblast South West Coast vytváří na jižním pobřeží Afriky jakousi bouli a táhne se dál na jih. Vody zálivu jsou oblíbeným místem pro provozování vodních sportů a patří mezi nejlepší oblasti pro pozorování velryb. My jsme bohužel žádnou neviděli. Jsou zde pěkná soukromá letní sídla a také zde konečně nalézáme mušle a kameny. Poslední den už více méně relaxujeme a zastavujeme v různých zálivech.
Na závěr, před odjezdem na letiště nás ještě Milan zve na poslední ochutnávku vína, rozloučení s JAR, v nejstarší vinici ve městě – Groot Constantia. V roce 1685 tady založil holandský guvernér Simon van der Stel nejstarší vinici. Dům patří k typickým příkladům holandsko-kapské architektury. Víno si zde objednával i Napoleon a dodnes si zde víno objednává anglická královna. Na zdejších vinicích nejsou tak zvané vinné sklípky jako na Moravě ale ochutnávky se konají v různě stylově upravených místnos-tech v budově.
Odlétáme a těšíme se domů. Přece jen je tam nejlépe.
Hranice jsme přejeli za velkého vedra v autobuse, klimatizace asi nefungovala a my jsme už měli propocené i kalhotky když jsme dorazili do lodge Bushland Game Lodge v blízkosti národního parku Hluhluwe, kde jsme měli být ubytovaní dvě noci. Lodge Bushland stejně jako jiná podobná zařízení stojí uprostřed přírody. Autobus dojel na parkoviště kousek od recepce, parkoviště je ale kromě BOMA, prostoru kolem ohniště, jediné místo v areálu, kde se chodí po zemi. Všude jinde jsou dřevěné chodníky a lavičky více než metr nad zemí, které spojují jednotlivé objekty kempu s turistickými chatičkami (také na kůlech). Takže turisté se pohybují nad zemí, která tak zůstává volná pro zvířata. Vypadá to velice efektně a opravdu jsme zde měli pocit, že to je ta pravá Afrika. K ubytování slouží dvojsruby, různě roztroušené v buši. Před srubem je veranda se stolečkem a křesly, odkud můžeme pozorovat zvířata. Také hned při našem příchodu nás uvítaly dvě impaly. Přes zdánlivou jednoduchost byl pokoj zařízen obvyklým luxusem, široká manželská postel, kou-pelna se záchodem, klimatizace Nadzemním chodníkem jsme si došli do jídelny na večeři (není třeba opakovat, že skvělou). Po večeříi nás obsluhující rangeři pozvali k ohni na kávu. Seděli jsme v pohodlných dřevě-ných křeslech, bylo velice teplo, pozorovali praskající polena v ohništi, hvězd-natou oblohu, lovecké trofeje po stěnách a probírali dosavadní a očekávané zážitky. Romantika jako z Červené knihovny.
Milan nám také dost objasnil život v JAR. Za apartheidu měli černoši v průměru 8-14 dětí. Rodiče neměli školy a nesměli studovat, ani když měli peníze. Za posledních 20 let po skončení apatrheidu je průměr 3-4 děti. Rodiče si uvědomují, co stojí výchova dítěte, když chtějí, aby mohly studovat. Vysoké školy jsou drahé, ale banky poskytují na studium od druhého ročníku půjčky na dobu 20 let, nebo pokud se student u nějaké firmy zaváže, že bude zde pracovat 10 let, obdrží stipendium. Státu patří železnice, cesty a národní parky. Ostatní je všechno privátní. Do důchodu se odchází v 65 le-tech, ženy v 55. Za apartheidu byla rozvinutá zdravotní péče a nemocnice na úrovni. Milan, i když je důchodce, platí si zdravotní pojištění ve výši 1300 Randů měsíčně (Rand=2.50 Kč). Přesto, když byl Milan v nemocnici na operaci, za tři dny pobytu zaplatil 60 000 Rand. Nemocnice je vlastně dražší než pětihvězdičkový hotel. Uváděl příklad, kdy turista z Anglie zde dostal infarkt, jeho pojistka v JAR neplatila a musel zaplatit 50 000 Rand. V Anglii si musel na zaplacení vzít půjčku. I když je lékařská péče na vysoké úrovni, ve státní nemocnici se čeká na operaci dlouhou dobu. Jaké jsou průměrné platy je těžké říct, jelikož u každé firmy je to jiné. Např. pokladní v obchodě má plat 4 až 6 000 Rand, bankovní úředník 20-25 000Rand podle funkcí. Benzin je laciný, stojí 7 Rand, t.j. cca 17 Kč. Jako pozitivní Milan hodnotí, že neexistuje závist mezi lidmi a úspěch se přeje. Např. koupil si nové auto a soused přišel, že mu gratuluje . Od r. 1994 se mnoho zlepšilo, přes den se neuvidí opilý člověk a na ulici již nenajde rozbité auto. Černoši jsou např. výborní lékaři a právníci, ale nej-sou inženýři a nemají technický talent. Např. nikdo neudělal zkoušky na pilota.
V noci mně vzbudil déšť a ráno zjišťujeme, že se pořádně ochladilo. Máme zase vyrazit v otevře-ných rangerských vozech na safari. Tentokrát všichni oblékají co se dá. Jeden doktor podotkl, že jelikož nemá nic teplého, tak pod bundou má pyžamo. Ve vozech jsme zabaleni i s hlavou.
Hluhluwe Game Reserve byl založen již v r. 1897 a množství zvěře patří k těm nejlepším. Pršet sice přestalo, ale zima je stále. Přesto asi máme štěstí, jelikož zvířata, protože bylo chladno a vlhko, v hojném počtu vyšla ven jak za vodou tak za potravou.
Hned po chvíli jízdy vidíme stádo pakúňů, jak dovádí u napajedla. Jsou rozdivočelá, hrají si, běhají jak o závod, strkají se, naprosto úchvatná podívaná. Fotoaparáty jen cvakají, ale bohužel jsem nedo-myslela, ani neměla čas, přepnout na režim v pohybu, tak mám všechno rozmazané.
Samozřejmě nesmí chybět ani impaly a KUDU. Mimochodem, velkou specialitou v JAR je sušené maso a nejlepší je z KUDU. S Miladkou jsme si nějaký ten balíček koupily domů, ale samy jsme neměly odvahu ochutnat. Máme je pro návštěvy.
Poblíž impal jsou hned také zebry a za chvíli narážíme na stádo nosorožců, které mají sebou i mládě. Tentokrát všechno vidíme úplně zblízka a jsme nadšením bez sebe.
Jediné, co mně pořád schází je to, co vidím na každém obrázku ze safari, stádo slonů jak přechází přes cestu před autem. Krajina je zde pahorkatá, místy i serpentiny a najednou náš rengers zastavuje a ukazuje nám v údolí, jak pochoduje stádo slonů. Je to sice pěkná podívaná, ale jsou daleko. Rnager ale ví, co má dělat a začne rychle ujíždět dolu, aby jim nadjel. Už jsme skoro v cíli, ale před námi je více aut a když sloni přešli přes silnici, auta nám brání v získání pěkných snímků. Ale náš ranger je opravdu dobrý. Otočí se s autem a vystřelí na jinou cestu. Ujedeme kus a máme slony z jiného konce, jak kráčí přesně k nám. A žádné auto před náma. Sen je splněný, fotky stojí za to.
V poledne safari opouštíme s tím, že se sem ještě vrátíme po návštěve zulské vesnice a máme pozorovat zvířata do západu slunce. Zulská vesnice je uprostřed řídkého hájku, obehnaná několika ploty splete-nými z větví. U vrátek už nás netrpělivě vyhlížel pár statných krojovaných Zulů s oš-těpy, divoce kouleli očima a máchali svými zbraněmi, takže jsme si dokázali živě představit, že ze zulských bojovníků šel určitě strach a respekt. Nás uvítacím rituálem zvali dále k návštěvě vesnice.
Ujal se nás civilizovaně oblečený průvodce. Ještě před vchodem nám dal základy zulské etikety a naučil nás základní slovní zásobu. Prošli jsme neutrálním územím mezi prvním a druhým plotem, před kterým jsme museli zastavit a hlasitě požádat o svoleni vstoupit: "Jéé bóóó". Upejpaví Evro-pané jsou příliš tiší, takže jsme museli přidat na hlase a prosbu opakovat, než jsme zaslechli vzdá-lené: "Sia bonga" a mohli jsme pokračovat kolem prvních zulských rondavelů.
První zastávkou byl malý ohrazený prostor, kde tři mladíci předváděli tradiční zulská řemesla, kování hrotů k oštěpům, výrobu oštěpů a vlněných chráničů holení. Ještě jsme se styděli pořádně nahlas zulsky poděkovat, ale každá další zastávka byla lepší a lepší.
Pokračovali jsme kolem výroby kožených štítů k výrobkyni keramiky, všechno předvádění působí sice velice umělým dojmem, asi jako paličkování krajek vesničankami v našich skanzenech, ale Zuluové v této vesnici skutečně žijí. Neživí se sice bojem nebo chovem zvířat, ale turistickým ru-chem, přesto v nich lze najít zachovanou alespoň špetku autentičnosti.
U jednoho slamu nás očekávala mladá dívka v korálkové sukýnce. Svobodné dívky se poznají tak, že chodí v korálkové sukýnce nahoře bez. Blanka říkala, že při poslední návštěvě vesnice zde byly tři svobodné dívky. Dnes zde žije jen jedna, která ale měla i korálkový vršek. Zjistili jsme, že je sice svobodná, ale má dítě. Pokrok ve vztazích se dotýká i těchto kmenů. Jelikož nevěsta se kupuje za 16 kusů dobytka a její rodina je prozatím nemá, láska zvýtězila nad majetkem. Jenom už nesmí chodit nahoře bez.
Návštěva vesnice je zajímavá, ale k zimě se navíc přidává déšť a my se chystáme sledovat kulturní vystoupení Zulského folklórního souboru písní a tanců v místním amfiteátru. Na udusaném plácku stálo několik řad laviček, na které jsme se usadili. Jako welcome drink nám bylo nabídnuto kvašené kukuřičné zulské pivo odporného vzhledu a zápachu, neurčité kalné barvy, z oslintaného kameni-nového džbánu. Ochutnávka ale byla povinná, takže většina lidí přiložila pevně sevřené rty ke kraji džbánu a dělala, že pije. Pak nastoupily dívky s bubny a na scénu vtrhli bojovníci s divokým tancem. V rukách měli oštěpy a kožené štíty, na nohách vlněné chrániče holení, na pažích třásně. Následoval rychlý tanec dirigovaný sbormistrem s kovovou rozhodcovskou píšťalkou. K vystoupení se přidaly i dívky a ženy, takže nakonec se účastnila kromě stařešiny celá vesnice.
Jelikož déšť byl vytrvalý, představení se zkrátilo asi na půl hod. My jsme měli i dokončit poznávací cestu vesnicí u stanoviště šamana a medicinmana (šaman má své schopnosti vrozené a diagnostikuje chorobu např. pomocí rozházených kostí, medicinman své povolání obvykle zdědil po otci a podle šamanova odhadu druhu nemoci on léčí).
Využili jsme jeho ochoty se s náma vyfotit a rádi jsme se odebrali do místního obydlí k obědu. Pro-tože jsme byli všichni zmrzlí, místo pití si dáváme horkou čokoládu. Ještě projdeme místní suve-nýry a vracíme se do Buschlandsu.
Cestou v autobuse začínáme probírat, jestli v této zimě máme jet znovu na safari. Většina je pro, nikam nejet a pozdní odpoledne využít k relaxování a pozorování zvířat na palouku z krytého přístřeší, pohodlných křesel a s kávou v ruce. Navíc mně došla baterie ve fotoaparátu a musela jsem jej dát na nabíječku. Za chvíli na nás klepe Ivan s Jiřinkou, že se rozhodlo jet do parku autobusem a pouze projížďka bude v otevřených roverech. Napřed s Miladkou váháme, ale nakonec vyhrává to, že je zima, slony přes cestu máme vyfocené a já bych stejně nemohla fotit, což by mně rozčililo. Miladka to sice nechápe, ale rozhodujeme se, že zústáváme a vychutnáme si atmosféru buše i za nepříznivého počasí. Ale mám aspoň fotky zvířat od Ivana, které ještě potkali.
V půl sedmé se chystáme na večeři, ale naše skupina pořád není zpátky. Začínáme mít strach, jestli se něco nestalo. Kolem sedmé je přivážejí opět rangeři, jelikož se pokazil autobus. Na jedné straně je to štěstí, kdyby se to stalo další den, kdy nás čeká dlouhá cesta do Durbanu, nebyla by to sranda. Špatné je to pro řidiče, autobus nesmí opustit, asi by ho ráno už nenašel.
Rangeři mu nechávají aspoň deky, aby přečkal zimu. Milan vyřizuje další autobus na ráno, má příz-nivou zprávu, bude nás čekat tak, jak je v plánu. K večeři přijde Milan nazlobený, ptáme se, co se stalo. Při příjezdu do Lodge nás Milan varoval před opicemi, abychom dobře zavírali chaty a kufry. Prý jsou moc drzé. Brali jsme to s humorem. A teď nám Milan vykládá, že pokojská mu nedovřela okno v koupelně, opice mu tam vlezla, prohrabala kufr, sežrala jablka co našla a roztáhala po pokoji několi tisíc euro bankovek. Naštěstí tento druh nežere papír.
Ráno nás čeká nový autobus, poněkud menší a zjišťujeme, že máme obsazená naše místa. Proto obsazujeme tatáž místa, ale na druhé straně autobusu. Vyrážíme a postupně na nás začíná táhnout. Myslíme, že je to ode dveří, zapomněla jsem podoknout, že se zde jezdí vpravo a my sedíme na druhé straně od řidiče. Začínáme se pomalu balit a když už máme i kapuce na hlavách, řidič se ob-rátí a začne se smát, jelikož měl puštěnou klimatizaci. Když bylo vedro tak nefungovala, když je zima funguje dobře. Milan nám sděluje dobrou zprávu, v Kapském Městě nás bude očekávat velmi teplé počasí a vydrží po celou dobu našeho pobytu.
Jsme v provincii Kwazulu-Natal, která má velice příjemná klima a bujnou a barevnou vegetaci. Někdy se jí říká zahrada JAR. Také tady probíhaly nejkrvavější srážky mezi Búry, Brity a Zuluy. Po cestě opět vidíme různé prodavačky ovoce nebo suvenýrů.
Po nepříliš dlouhé jízdě jsme se dostali do městečka Santa Lucia, kdy jsme měli pokračovat plavbou po stejnojmenné laguně. Pobaveni dopravní značkou, varující před nebezpečnými hrochy a krokodýli, jsme se nalodili spolu s dalšími turisty a zaujali strategické místo na zádi s dobrým výhle-dem.Vyrazili jsme do mělké laguny se špinavě hnědou vodou a už po pár metrech jsme narazili na první obrovské hlavy odpočívajících hrochů. Kapitán jen trochu zpomalil, ale hned jsme pokračo-vali dále. U levého břehu, tedy daleko od nás, se mihli nějací krokodýli, ale moc vidět nebyli. Milan nás postrašil dva roky starou historií o novomanželích, kteří zde trávili svatební cestu. Jednou po několika skleničkách alkoholu skočila mladá manželka do klidné vody laguny, kde se ovšem neče-kaně vynořil krokodýl. Manžel jí skočil na pomoc, od té doby ho nikdo neviděl. Ženu našli po třech dnech rozkousanou na kousky. Mají zde dokonce pomníček
Podle místních průvodců zde mají co půl roku mrtvého turistu následkem nedisciplinovaného chová-ní a podcenění nebezpečnosti zdejších hrochů a krokodýlů.
Laguna se rozšířila, my jsme se pořád drželi spíše u pravého břehu podle směru naší plavby. Brzy se před námi v mělké říční vodě objevil houf odpočívajících hrochů. Kapitán zastavil motor a setrvač-ností jsme doklouzali blíže.
Většina hrochů spala, jen někteří hledali vhodnější polohu. Personál lodi zastávky využil ke krátké-mu výkladu o životě hrochů, nejvíce ale zaujala ukázky hrošího zubu, který vypadal spíše jako malý sloní kel. Je podobně zahnutý a ten předváděný byl alespoň 25 cm dlouhý. Hroch sice nemá hlavu zrovna malou, ale jak do ní poskládá takové zuby je záhada. Všichni hroši už si našli svá místa a stádo odpočívalo bez známek jakéhokoliv pohybu, jen občas otvírali svou velkou tlamu.
A úplně na konci cesty velmi efektně působila hnízda snovačů zavěšená na rákosech a stvolech papyru a zajímavý strom, kterému říkají "klobásový".
Čekal nás poslední úsek naší dnešní cesty. Zamířili jsme podél pobřeží Indického oceánu na jih, ale moře jsme zahlédli až po skoro dvou hodinách jízdy. Udělali jsme krátkou zastávku a přímo nás uch-vátil rozbouřený indický oceán. Když jsme dorazili do Durbanu, projeli jsme centrem města. Na ulicích jsou vidět jen černoši, všechny dveře a výlohy kryjí mříže. Milan nechal zastavit autobus abychom si vyfotili historickou budovu radnice City Hall, ale když jsem se ocitla vlastně sama na ulici s velkým fotoaparátem mezi černochy, raději jsem se vrátila.
Dojeli jsme až k nejznámější části města, pobřežní Zlaté míli, kde jsme byli ubytovaní v hotelu Tro-picana.
Zlatá míle je luxusní pobřežní promenáda s restauracemi, obchůdky, lunaparkem, známým delfiná-riem a akváriem. Atrakcí je i kabinková minilanovka, která má nástupní stanici, ze které vystoupá kabinka k prvnímu sloupu, pár desítek metrů jede vodorovně, aby za druhým sloupem začala klesat do výstupní stanice. Promenáda je lemována hotely známých jmen, ale sláva Zlaté míle už začíná uvadat. Po uvolnění režimu následkem ukončení politiky apartheidu bylo toto atraktivní místo poněkud zdevastováno.
Po ubytování jsme neodolali a ihned vyrazili na promenádu a molo, odkud byl nádherný výhled na obrovské vlny, které ze všech stran bušily na molo a vyhlížely nebezpečně. Přesto v nich bylo vidět několik serfařů. Z mola také byl vidět fotbalový stadion, kde se bude také konat MS v r. 2010. Zvláštností je velký oblouk nad stadionem, ve které je umístněna lanovka. Mezi četnými černými rybáři na molu jsme se cítili poněkud nesví a raději jsme se rychle vrátili zpět na pobřeží.
Na Zlaté míli jsou také pískosochaři, kteří z vlhkého písku sochají a plácaji různé výjevy. Viděli jsme krokodýla se zuby ze škebliček a opalující se těla.
Procházka byla moc pěkná, hlavně při nočním osvětlení. Už jsme se blížili k našemu hotelu, když nás zastavil místní policajt. Ukázal nám na naše fotoaparáty, které jsme měli na krku a doporučil nám, abychom se vrátili do hotelu, že je to dost nebezpečné. Navíc, abychom rozhodně nechodili do ulic, které vedou do města. Rovněž se nedoporučuje procházka městem vůbec.
Po snídani jsme se přesunuli na letiště a už nás čekal přelet na jižní konec afrického kontinentu do Milanova bydliště, Kapského města.
Kapské Město,
afrikánsky Kaapstad, anglicky Cape Town – město v Jihoafrické republice (JAR) u Atlantského oceánu; 855 000 obyvatel , aglomerace 2,35 mil. obyvatel (1991). Průmysl strojírenský, loďařský, automobilový, petrochemický, chemický, cementářský, textilní, potravinářský. Dopravní křižovatka; významný přístav (z největších v Africe), mezinárodní letiště. Univerzita (1918). Sídlo parlamentu JAR. Historické památky (nejstarší kostel v jižní Africe z 1699, radnice z 1755, anglikánská a ka-tolická katedrála z 1830 a 1851).Kapské město založeno v roce 1652 Nizozemci, 1795 – 1803 ob-sazeno Brity, 1803 – 06 Nizozemci, od 1806 centrum britské Kapské kolonie. Od 1902 součást Jihoafrické unie, později JAR.
Jen málokteré město na světě se může pochlubit tak impozantní přírodní scenérií a polohou jako právě Kapské Město. Rozkládá se přímo u úpatí Stolové hory, nejznámější dominanty města a At-lantského oceánu. Získat pěkný snímek tohoto přírodního divadla nebývá snadné, jelikož vrchol hory bývá často zahalen mraky. Příroda nebo Boží moc usoudila, že nás už rozmary počasí potrápila dost a rozhodla se nám to po celé čtyři dny v Kapském městě vynahradit a co se týká fotogafování, přímo vydovádět.
Hned po opuštění areálu letiště se před námi vztyčilo nezaměnitelné panoráma Stolové hory, s Ďáb- lovým vrchem vlevo a Lví hlavou napravo.
Počasí je opravdu slunečné, modrá obloha, ale bohužel silný vítr. Lanovka na Stolovou horu nejezdí již osm dní. Milan, věčný optimista nám tvrdí, že řidič je ve spojení s lanovkou a jakmile bude v provozu, okamžitě jedeme.
Jelikož pokoje v hotelu nám budou připraveny až odpoledna, začínáme prohlídkou města. První zas-távka je u nejstarší stavby ve městě – Castle of Good Hope. Mohutná pevnost byla postavena v le-tech 1666 až 1679, poblíž té původní Riebeeckovy. Má tvar pěticípe hvězdy a obklopují ji deseti-metrové zdi. Navzdory svému impozantnímu zjevu se nikdy nestala cílem vojenského útoku a slou-žila spíše jako počáteční sídlo prvních představitelů evropského osídlení. Dnes je v ní muzeum. Velké náměstí před pevností se kdysi využívalo na vojenské přehlídky. Na jižním okraji stojí budova City Hall se šedesáti-metrovou hodinovou věží vytvořenou na způsob londýnského Big Benu. Na opačné straně stojí Green Market Square, považovaný za jakýsi střed starého města s dosud zacho-valou atmosférou dávných dob. Náměstí bylo založeno již v r. 1710 a i dnes ho zaplňují především pouliční prodavači se svými stánky.
Pokračujeme v cestě i do Malajské čtvrti Bo-Kaap. Zde žije muslimská menšina, často s předky indic-kého původu. Čtvrť je známá svými malinkými domečky malovanými pastelovými barvami. Příkré, úzké dlážděné uličky tak připomínají kulisy k nějaké pohádce. Barva na domečcích předs-tavuje řemeslo majitele. Např. Zelená je zelinář, modrá kovář, červená řezník.Mezi domečky stojí i nejstarší kapská mešita, která je prý i nejmenší v celé Africe.Po příjemné procházce sedáme opět do autobusu a od-jíždíme do přístavu, odkud máme lodí odplout k tulenímu ostrovu Seal Island. Jelikož je pořád velký vítr, probíhala v autobuse debata, jaká bude plav-ba. Blanka odmítá jet, jelikož s mi-nulým zájezdem absolvovala cestu na lodi vleže a neměla odvahu se ani zvednout. Miladka proh-lašuje, že rovněž na lodi nejede, při vzpomínce na cestu lodí na Maltu. V přístavu vystupujeme a vítr je opravdu dost velký. Nakonec zlomíme i Miladku, ta si bere kinedril a nastupujeme. V zátoce to ještě jde, ale když vypluje-me na moře, začíná divočina. Loďka se kolébá ze strany na stranu, vlny jdou místy i přes loď. Ale držíme se dobře. Po dvacetiminutové cestě jsme dop-luli k několika nízkým ostrůvkům obleženým stovkami tuleňů a mořských ptáků. Část tuleňů v klidu odpočívala na kamenech, další dováděli v roz-bouřeném moři. Lodivod se snažil udržet loď na místě, místy se k útesům přiblížil snad až na deci-metry, až jsme nevěřili, že to ještě zvládne. Ale znal zdejší moře výborně, nic se nám nestalo a mohli jsme se vrátit zpět do přístavu.V přístavu nám Milan ve stylové rybářské hospůdce objednal výbornou smaženou rybu s hranolky. Při jídle jsme pozorovali moře a racky, kteří čekali na zbytky od oběda. I Miladka na ně pamatovala.
Po jídle vyrážíme ještě do světoznámé botanické zahrady Kirtenbosch Botanical Gardens. Patří k nej-větším a nejlepším na světě. Je tu k vidění víc než 20 000 druhů rostlin.Spořádané Čechy zpočátku mate jen řídká síť chodníků, často oddělěných od zajímavých rostlin širokými pruhy upraveného trávníku s téměř anglickým sestřihem, připomínajícím spíše pečlivě udržované golfové hřiště než obyčejnou botanickou zahradu. Ale Milan bez sebemenšího zaváhání zamířil po trávě k nejbližší protei a my za ním. Zde se totiž nechodí po chodnících, ale návštěvníci můžou kamkoliv bez jakých-koliv omezení. Ve vlhkém klimatu úbočí Stolové hory se trávníku daří natolik dobře, že by jej neu-dupalo ani stádo slonů, natož pár návštěvníků.
Zahrada má několik částí, my jsme začali tím, co nás nejvíce zajímalo, tedy částí s národními rost-linami JAR – proteami. Viděli jsme už hodně různých proteí, ale pořád nám chyběl zlatý hřeb – protea královská, nejvzácnější a nejuctívanější z nich. A zde jsme je skutečně našli. Květ protei královské má přes 20 cm v průměru, okvětní růžové lístky ohraničují tuhý střed z bílých tyčinek jakoby umělohmotných, na omak příjemných. A zvláštní věc – všichni jsme si proteu představovali jako květinu, ale ve skutečnosti jsou včechny proteovité rostliny keři, připomínajícími poněkud naše rododendrony. Protea stříbrná dokonce dorůstáně kolikametrové výšky.
Kousek níže po svahu začínala další část zahrady, věnovaná prehistorickým rostlinám cykasům. Cykasy jsou jedny z nejstarších druhů rostlin, ve stejné podobě existovaly už za doby dinosaurů. Připomínají obrovské stromové kapradiny s tuhými palmovitými listy a s plodem podobným ana-nasu uprostřed růžice listů. Volně prý jinde než zde nežijí a jsou jedněmi z nejpřísněji chráněných rostlin.
Poslední část volné zahrady je věno-vána hlavně květinám, pro nás jsou velmi exotické různé druhy strelicií. Některé jsou známé z našich květinářství, některé jsme viděli poprvé v životě. Například bezlistou verzi, rostoucí v husté skupině jako rákos, který má místo doutníku na vrchní části stonku extravagantní květ.
Ale i strelicie má svou stromovou verzi, s květy sice na tak barevnými, ale zato možná metrovými. Kromě strelicií jsou zde ale i jiné různé exotické květiny, jejichž názvy nám nic neříkaly.
Před východem z botanické je možné naštívit i skleníky se sbírkami sukulentních i jiných rostlin. Obdivujeme strom "Baobab".Tyto stromy se dožívají nejvíce až 1000 let. Tento je starý jen 150 let a byl dovezený z diamantového dolu z Krugrova parku.
Z botanické zahrady odjíždíme se ubytovat do hotelu City Lodge, který je v těsné blízkosti turistic-kého aerálu Victoria and Alfred Waterfront.
Ubytujeme se a rychle opět vyrážíme k autobusu a jedeme na horu Signál, pozorovat západ slunce.
Cestou nám Milan ukazuje, kde mají sídla jak bohatí jihoafričané, tak zámožní cizinci. Viděli jsme vilu bratra Diany, hraběte Spencera ale nestačili ji vyfotit, má tu vilu i Pavarotti, Bred Pitt, Jacksons a další známé osobnosti.
Vrcholek Signálu (hřebenovkou přes mělké sedlo spojený s vyšší Lví hlavou) je upraven pro pořá-dání pikniků, jsou zde kamenné stoly a lavice. Nebe nad námi se zbarvilo takovými barvami, jaké jsme ještě neviděli, od nejsvětlejších odstínů zářivě žluté barvy na západě přes všechny odstíny červené až po tmavě fialovou přecházející v černou na východě. A těmito barvami bylo nasvícené i naše okolí a Stolová hora se Lví hlavou.
Rozsvícené město v podhůří se začalo propadat do fialového soumraku, nevěděli jsme, kam se po-dívat dříve. Celá podívaná mohla trvat asi ¾ hodiny.
Stadion pro mistroství světa ve fotbale r. 2010 byl postaven za dva roky a sklo lomí paprsky tak, že žádnému z diváků nesvítí slunce do očí.
Na závěr dne nás Milan zavezl do špičkového klenotnického butiku. Majitel nás přivítal , na uví-tanou nám nalili šampaňské (a zájemcům později i dolívali). Po krátkém uvítání následovala před-náška o jihoafrických drahokamech a o nejvzácnějším kameni tanzanitu. Ten sice není tak tvrdý jako diamant, ale těží se v Tanzánii v jednom jediném dole na světě. Jeho zásoba se odhaduje na pár let těžby, pak bude pravděpodobně naleziště vyčerpáno a o jiném se neví. To činí tanzanit velmi vzác-ným. A protože je kromě vzácnosti i hezký (blankytně modrý), je to současný hit číslo 1 v klenot-nictví nejen africkém. Reklamy na tanzanit jsou v nejprestižnějších časopisech a o zájemce asi není přes vysokou cenu nouze.
Následovala prohlídka vzorových šperků, několik členů naší výpravy projevilo výrazný zájem, zejména o brilianty a tanzanit.
Ráno zjišťujeme, že vítr je stále stejný a že asi s lanovky na Stolovou horu nic nebude. Ale včerejší den byl tak krásný, fotky Stolové hory jsou bez chyby, tak už se ani nevzrušujeme, jestli se na Sto-lovou horu dostaneme.
Vydáváme se na Kapský poloostrov – The Cape Peninsula, v jehož severní části leží Kapské Město. Dvaapadesát kilometrů dlouhý a nejvýše šestnáct kilometrů široký prst se táhne na jih a ukončuje ho proslulý mys Dobré naděje.
Silnice kopíruje zákruty kopců, celou dobu je výhled na oceán, místy jsou na řídkých širších místech odpočívadla s vyhlídkovými plošinami. Ta jsou oblíbená pro pořádání pikniků. Na chvíli zastavuje-me na focení u pláže pod Dvanácti apoštoly.
Jedeme méně využívanou trasou kolem Groote Schuur Hospital, kde v r. 1967 provedl Christian Bar-naard první transplataci srdce na světě. Jedeme opět kolem botanické zahrady a zastavujeme na vinici, která je vlastně uprostřed města v holandsko kapském stylu. Slouží také jako muzeum vinař-ství.
Od vinice směřujeme k Hout Bay a tady začíná desetikilometrový úsek cesty zaříznutý do strmých vápencových skal, který je považován za jednu z nejkrásnějších pobřežních silnic na světě. Ale i když u Champanś Point končí, o podívanou není nouze. Začíná zde nejdelší písečná pláž polo-ostrova, která se táhne několi kilometrů. Když silnice dorazí až k vjezdu do přírodní rezervace Cape of Good Hope Nature Reserve, odbočujeme po prašné cestě, abychom se dostali k nejjihozápad-nějšímu místa Afriky, kde u nenápadného skaliska označeného dřevě-nou tabulí si můžeme říct, že stojíme na kousku země, který doslova "psal dějiny". Zde se podle tradice stýká Atlantský a Indický oceán, zde se poprvé začala plavba prvních karavel do Indie obracet zpět k severu a tím dala námoř-níkům ‚dobrou naději' na úspěch jejich výpravy. A kromě toho, místo má tak úžasné genium loci, že k jeho návštěvě směřují tajná přání všech cestovatelů.
Vál velmi silný vítr, skoro vichřice, (některé dokonce smetla na zem) ale to nás neodradilo od poma-lého focení po párech či jednotlivcích. Každý chtěl mít svou sólo fotku s magickou cedulí. Kromě té ce-dule zde ale víc k vidění není.
Když se tedy povedlo nafotit a nafilmovat všechny dokumentární snímky, popojeli jsme o pár kilo-metrů dále k dalšímu známému místu, Střelkovému mysu (Cape Point). Po cestě míjíme spokojeně kráčející dva pštrosy. Zde už je více civilizace, na skále nad mysem stojí známý maják, u hladiny oceánu druhý (každý je lépe vidět za jiných povětrnostních podmínek). Zdejší moře je pořád velmi nebezpečné a i v době satelitní navigace mají majáky svůj význam. Minuli jsme dva staré kamenné kříže na památku prvních mořeplavců plavících se zdejšími vodami a už jsme na parkovišti.
Pro autobusy a auta je zde velké parkoviště s toaletami a několika obchůdky, na vrcholek k majáku vede zubačka. K vůli velkému větru jedeme nahoru lanovkou. Po výstupu z lanovky k majáku zbý-valo ještě pár desítek výškových metrů, cesta ale již byla namáhavější. Ne snad kvůli stoupání, ale kvůli větru, ve kterém byl problém se udržet na nohou. Museli jsme si pomáhat přidržováním se všeho, co bylo po ruce.
Od majáku jsou samozřejmě zase nádherné výhledy do všech stran, ale vítr skoro znemožňuje ro-zumně fotit. Kolem kulatého majáku je plošinka se sloupem s kilometrovníky, k Jižnímu pólu zbývá přes 6000 km volného moře a věčného ledu. Na vrcholu nás příjemně překvapil a zachránil Ivan, který vytáhl z kapsy placačku. My jsme ji měly v autobuse a nenapadlo nás vzít ji sebou. Z vrcholu jsme se vydali pěšky, vítr jsme měli v zádech. Cesta je pohodlná a výhledy na Mys Dobré naděje pod námi nás utvrdily v dobré volbě. Stezku lemují keřovité rostliny, mezi kterými vynikají hlavně proteovité dru-hy.Sestup jsme ukončili fotem tabule se jménem a souřadnicemi mysu Point a pro-vedli průzkum ob-chůdků. Nakoupili jsme pohledy a konečně čokoládu, která aspoň měla obrázky z Mysu.
Při zpáteční cestě do Hount Bay, kde máme pozorovat tučňáky, potkáváme opičí rodinku. Autobus je nijak nevyděsí, klidně přejdou cestu a dovádějí na travnaté plošince.Jedeme do městečka Boulder, kde jsme měli další zastávku. Celou dobu nám cesta co nabídnout. Silnice se zařezává do poměrně prudkého srázu, který končí malými zátokami mezi velkými balvanamy. Autobus nás vysadil u kraje hlavní cesty a my jsme pěšky scházeli upravenými uličkami k moři. Zahrady přízemních vilek podél ulice byly osázeny typickou vegetací, hlavně proteovitými keři, ale častý je i kartáčový strom s kvě-ty připomína-jícími dnes už obvykle nepoužíva-né štětky na láhve. Stánků se suvenýry jsme si raději nevšímali, přestože jsme zaregistrovali achátové suve-nýry, s kterými jsme se doposud nesetkali. U moře jsme vyfasovali vstupenky a turnikety nás pustily na dřevěný chodník na kůlech asi metr nad vegetací porost-lou pláží. Chodník směřoval nejdříve přímo k moři, ovšem po překonání kamenité pláže porostlé kosodřevinovitými keříky zatočil rovnoběžně s pobřežím nad písčitou část pláž. Ale to už jsme je uviděli!
Boulder je známý svou kolonií tučňáků brýlovitých, kteří si z nějakého zvláštního důvodu oblíbili zdejší pláž. Jsou pochopitelně velkou turistickou atrakcí, aby je turisté příliš nerušili, byly zde vybudovány visuté chodníky těsně nad hlavičkami postávajících ptáků, které turistům umožňují prohlížet si je z bezprostřední blízkosti bez většího narušení jejich životního prostředí. Tučňáci si turistů naprosto nevšímají a žijí si svůj klidný život jakoby je neokukovali davy lidí. První kolonii jsme uviděli vyhřívat se na kameni vlevo od chodníku, samoz-řejmě jsme fotili jak o závod, ale ty pravé fotky jsme pořídili až o kousek dále, kde nás chodník zavedl přímo mezi tučňáky.Většina tučňáků jen klidně postávala a pospávala na sluníčku, jen někteří hyperaktivní jedinci pochodovali typickými krůčky sem tam, vráželi přitom do svých kolegů, které vyburcovali z jejich letargie k zlostnému klovnutí zobákem.
Uličkami Boulderś kráčíme zpět přes krásnou pláž k autobusu. Ještě v Boulder byla další zastávka v dílně na zpracování polodrahokamů. Prohlédli jsme si výrobu a výrobky. Potom jsme si mohli za-koupit pytlíčky různé velikosti a nahrabat si do nich kamínky dle vlastního vkusu. Vracíme se do města opět po silnici kopírující pobřeží s krásnými vyhlídkami.
Na závěr nás Milan ještě vede do zahrad The Gardens, kde už van Riebeeck dal vysátet velké plochy pro pěstování zeleniny a ovoce. Z původní zeleně slouží dne asi jedna třetina jako hlavní odpočin-ková zóna starého města. Prohlížíme si komplex Houses of Parliement, kde se od r.1814 konají zasedání parlamentu. Dále je to rezidence jihoafrického prezidenta, kterou využívá při zasedání parlamentu, budova knihovny South African Library z r. 1812, budova muzea, vztahující se k pří-rodní historii a archeologii, galerie s rozsáhlou sbírkou jihoafrických a evropských umělců od 17. století a nejstarší synagoga z r. 1862, v níž je muzeum o historii a životě židovské komunity.
Po příjezdu do hotelu se s Milanem vracíme vyfotit jednu zajímavost, která se nachází v blízkosti našeho hotelu. Je to 500 m nedokončené dálnice z r. 1972. Pod dálnicí stál dům, kavárna. Praprapra-dědeček majitele měl smlouvu od prezidenta Krugera, že tento dům je jen dědičný a nesmí se prodat až do nového milénia. Tato smlouva se musela respektovat, proto se dálnice musela ukončit a vybo-doval se nový projekt a musela pokračovat jiným směrem. Údajně projektant původní dálnice spá-chal sebevraždu. V roce 2001 dům již mohl být prodán, byl zbourán a připravují se návrhy, jak bude tohoto místa využito.
Večer navštěvujeme turisticky nejatraktivnější čás města – Victoria and Alfred Waterfront. Z něk-dejších přístavních skladišť totiž v minulých desetiletí vyrostl rozsáhlý komplex s hotely, restau-racemi, vinárnami a butiky, který se stal jedním z největších lákadel města. Celý areál je proslulý bohatým nočním životem a přezdívá se mu "hospoda mezi moři". Nakupujeme zde poslední dárky a konečně si dáváme v malé kavárničce víno.
Ráno se probouzíme, koukáme z okna a zdá se nám, že palmy, na které se díváme, se nějak nehý-bou. Nevěříme tomu, ale on snad přestal vítr. U snídaně nás Milan pobízí k rychlosti, lanovka na Stolovou horu pojede.
Vyjíždíme a opět míjíme starobylou městskou nemocnici. Parky cesta stoupala serpentynami až na úpatí více než tisícimetrové hory, minuli jsme Lví hlavu a vystupujeme u lanovky. Milan se vyzná a hned nás žene ke vchodu k lanovce. Jsme první, za námi spousta dalších turistů.
Lanovka má dvě kabiny pro 64 cestujících, vždy jedna jede dolů, druhá nahoru. Sloupy zde žádné nejsou, lana jsou prověšená přímo od stanice ke stanici. Žlutomodrá prosklenná kabina má otáčivé dno, po dobu asi sedmiminutové cesty se stihne otočit přesně o 360o. Výhled je nepopsatelný, hlavně za tak slunného dne, jako byl ten náš.
Těsně pod vrcholem stanice nás však smích přechází, jelikož zastavujeme a houpeme se ve vzduchu, pod náma krásný sráz. Lanovkář otvírá dno ve středu kabinky, cosi tam přehrabuje, pak telefonuje a začínáme vidět černě. Nakonec se tam snad nedostaneme. Obavy se potvrzují, jelikož se začínáme vracet zpět. Zastavíme, lanovkář vyhodí asi šest japončíku a jedeme nahoru znovu. Tentokrát se tre-fíme a můžeme vystoupit.
Náhorní plošina Stolové hory je protkána hustou sítí cest, stezek, vyhlídkových plošin a odpočiva-del, je zde i restaurace. Rozběhli jsme se po vrcholu a nevěděli honem z které strany máme nafotit ty úžasné výhledy. Toto je nejnádhernější chvíle celého našeho putování po Africe.
Navštívili jsme ještě několik dalších plošin, z každé byl výhled malinko jiný, ale vždy úchvatný. Temeno hory je porostlé zvláštní, nízkou endemickou vegetací, většinou keříkovitého typu. Příroda zde má zvláštní ráz s naprosto neopakovatelnou atmosférou. My jsme měli povolenou hodinu, ale asi bychom se nenudili ani kdybychom měli celý den. Celková délka stezek prý dosahuje 26 km.Velmi neradi jsme se vraceli zpět k lanovce a sjeli zpět k autobusu. V kabince lanovky jsme si podobně jako při cestě vzhůru vybojovali místo u obvodu, takže jsme si ještě užili dalších výhledů.
Po celou dobu jsme se velmi zajímali o životě černochů ve slamech, proto Milan rozhodl, že nás autobusem proveze, dá se říct, slamovým městečkem. Jsou to boudy asi 4x4x2 metry z různých materiálů, od dřeva přes plech až po karton. Slumy vypadají opravdu tak hrozně, jak si člověk představuje, s jednou výjimkou. Je zde zavedena elektřina, voda a kanalizace. Život zde je hrozný a bezvýchodný, ale nehrozí alespoň relativně nebezpečí vzniku epidemií. Vláda se snaží postupně slumy likvidovat, ne ale neuváženým srovnáním chatrčí se zemí, jak je zvykem v jiných zaosta-lejších zemích. Neočekávaně dobře funguje vládní program na výstavbu levných, malých prefab-rikovaných domků pro jednotlivé rodiny, kam jsou přestěhová-ny ze slumu. Pak teprve je jejich chatrč zbourána a co nejdříve je na jejím místě posta-ven nový dům, aby se slum nestíhal přiroze-nými pochody obnovovat. V novém domě platí rodiny ná-jem , nijak závratný, 50 Rand, což je cca 130 Kč a dostávají kartu na elektřinu, kterou nejde prodat. Toto ale postačuje k tomu, aby si svého bydlení vážily.
Jižní Afrika je také proslulá výrobou kavalitního vína. Tradici pěstování vinné révy založili fran-couzští hugenoti na konci sedmnáctého století, takže víno v této oblasti se vyrábí už přes tři sta let. Ochutnávku vína si proto nemůžeme nechat ujít a proto nás Milan veze na farmu Vergelegen. Po cestě ještě míjíme univerzitní městečko. Jsou zde obsaženy všechny možné fakulty a studenti zde mají naprosté vyžití jak sportovní, tak studijní. Nejsou zde koleje, ale velice pěkné domky, kde studenti bydlí.
Farma Vergelege je veliká, nádherně upravená, jako krásný park. Majitel umožňuje návštěvníkům zde procházky i pikniky.
Další farma s ochutnávkou vína je Graham Beck. Chutnáme několi vzorků, někdo si kupuje víno domů. Ale musíme mít pořád na mysli, že zavazadlo musí mít jen 20 kg. Pan doktor si zde i vyhrál na nějakém kameném zvířeti (v zadu).
Poslední ochutnávka vína je na farmě Fairwiev. Je to kozí farma a opět ochutnáváme několik vzorků vína a několi druhů sýrů, které jsou výborné. Všichni nakupujeme sýry, hlavně kořeněné k vínu, které nám moc chutnají. Ovšem horší to bylo doma, když jsme otevřeli kufry. Táhl z nich smrad jak z loštických tvarůžků, ale na chuti jim nic neubylo.
Večer opět vyrážíme na procházku do Waterfront, ale už s tím vědomím, že večer musíme balit a už nás čeká jen poslední den v JAR.
Po snídani nás podnikáme projížďku po západním pobřeží. Cestu z města už známe. Oblast South West Coast vytváří na jižním pobřeží Afriky jakousi bouli a táhne se dál na jih. Vody zálivu jsou oblíbeným místem pro provozování vodních sportů a patří mezi nejlepší oblasti pro pozorování velryb. My jsme bohužel žádnou neviděli. Jsou zde pěkná soukromá letní sídla a také zde konečně nalézáme mušle a kameny. Poslední den už více méně relaxujeme a zastavujeme v různých zálivech.
Na závěr, před odjezdem na letiště nás ještě Milan zve na poslední ochutnávku vína, rozloučení s JAR, v nejstarší vinici ve městě – Groot Constantia. V roce 1685 tady založil holandský guvernér Simon van der Stel nejstarší vinici. Dům patří k typickým příkladům holandsko-kapské architektury. Víno si zde objednával i Napoleon a dodnes si zde víno objednává anglická královna. Na zdejších vinicích nejsou tak zvané vinné sklípky jako na Moravě ale ochutnávky se konají v různě stylově upravených místnos-tech v budově.
Odlétáme a těšíme se domů. Přece jen je tam nejlépe.
Odbavení na letišti jsme
zvládli bez problem. Pouze jedna doktorka měla kufr 23 kg a měla za nad-váhu
zaplatit 260 USD. Byla z toho vyděšená, já ráda, že jsem Amarulu nevzala,
Naštěstí Milan jí zařídil, že nemusela platit nadváhu, jelikož jsme skupina a
všichni neměli 20 kg zavazadla. Ale pokud by tam už nebyl, těžko by něco
udělala. Odlétali jsme do Londýna, cesta byla opět v noci a celkem dobře jsme ji
prospali. V Londýně jsme měli na přestup čas, tak jsme šli prozkoumat ob-chody.
Při návštěvě potravin se mně podařilo objevit toužebný likér Amarula. Jenže u
pokladny jsem zjistila, že peníze mám v tašce, kterou hlídají ostatní ze
skupiny. Miladku jsem nechala, ať na mně počká u pokladny a mazala jsem pro
peníze. Jenže na druhou stranu. Dostala jsem se do takové spousty obchodů, až
jsem se zamotala a myslela, že se už z Londýna nevrátím. Po delší době jsem se
dostala zpět do obchodu, kde jsem potkala účastníky naší výpravy, kteří mně
nasměrovali správným směrem. Miladka už byla na mrtvici, ale přesto vidina
Amurely mně hnala zase zpátky a tentokrát jsem byla konečně
úspěšná.
Z Londýna odlétáme do
Vídně, kde nás čeká autobus do Brna. Ale ještě není konec problémům. Po
odebrání zavazadel zjišťujeme, že jedné paní chybí kufr. Napřed čekáme, jestli
se jen nezatoulal a nakonec s ní jde Blanka vyřizovat formality. Po delší době
přichází s dobrou zprávou, kufr se našel v Londýně. Takže už nic nestojí v cestě
do Brna, kde se loučíme a vítáme s rodinami.
Fotografie ze zájezdu jsou v odkaze "fotografie"
Žádné komentáře:
Okomentovat