Č Í N A

Naše cesta  -  21. září až 28. září 2007

 
Naše poznávací cesta „Země dračích císařů“ s návštěvou Pekingu, Badalingu, Čcheng-de a Siang-šan se uskutečnila s cestovní kanceláří Čebus a již s osvědčenou průvodkyní paní Blankou Pálenskou.

  Do Číny jsme odletěli z nového ruzyňského letiště pravidelnou linkou Lufthansa ve 13.55 do Frankfurtu. Let trval asi  1¹⁰  hod., kde jsme po necelé hodině přestoupili do největšího dopravního letadla na světě – dvoupatrového Boeingu 747,  nazývaného Jumbo Jet a s hodinových zpožděním jsme odstartovali v 18.10. Náš let byl plně obsazen, takže letělo nejméně 450 cestujících + posádka. Letěli jsme přes Německo (Berlín), Polsko, pobaltské státy, Rusko (Moskva, Sibiř) do Pekingu. Let trval něco přes 9 hodin, jeho průběh jsme sledovali na monitorech v textové i grafické formě. Většinou jsme letěli ve výšce 12,1 km rychlostí okolo 1.010 km/h (maximálně asi 1.025km/h). Měli jsme možnost sledovat několik filmů (mj. Mr. Bean), každý ve svých sluchátkách si mohl navolit jeden z dvanácti hudebních kanálů od klasiky přes muzikálové melodie až po moderní populární hudbu. Dostali jsem dvě velká jídla a několik menších občerstvení, oříšky, pití, kávu, whisky, campari s džusem atd. Po přistání v Pekingu jsme si přetočili hodinky o 6 hodin dopředu oproti našemu času.

První dojem po výstupu z Pekingského letiště: sakra, tady je všechno tak VELKÉ! Moderní paneláky se ženou do výše desítek pater, na nich trůnící jeřáby pak ukazují, že se s tím zdaleka nehodlají spokojit. Všude se něco staví, modernizuje, bourá a opravuje. Ráno vyjdete z hotelu a vidíte rozkopaný celý chodník. Večer se vracíte a na hotovém chodníku stojí vzrostlé stromy. Čína chce zkrátka všechny turisty při LOH 2008 doslova a do písmene ohromit – a s největší pravděpodobností se jí to i podaří.

Přípravami na olympiádu Čína žije. Již dnes jsou na každém rohu k mání rozličné suvenýry s jejím logem, mohutně se buduje a modernizuje.Současná přestavba Pekingu je největším projektem svého druhu od přestavby Paříže na konci 19. století. Vzniká tu stadion pro 90 tisíc lidí zvaný ptačí hnízdo, budova opery přezdívaná kachní vejce a dvojice mrakodrapů ve tvaru písmene L, které místní říkají nohavice. Stavební práce vede Albert Speer mladší, jehož otec Albert Speer plánoval pro olympiádu v Berlíně r. 1936 pět kilometrů dlouhý bulvár, který si vyžádal vystěhování tisíců lidí. Bulvár nebyl nikdy dokončen, protože začala válka.

Olympijské hry do Pekingu přivedou miliony návštěvníků a odpovídající množství peněz. Jenže právě kvůli modernizaci se možná částečně ztratí to, co turisty na Číně láká a co ji činí unikátní. Dost možná zanikne i velká část pitoreskních uliček starého Pekingu, kam dnes míří tisíce turistů, aby si vychutnali jízdu tradičními rikšami, jejichž drobní řidiči se zručně proplétají mezi nablýskanými audinami zaparkovanými před rozpadajícími se domky, krámky se vším možným i hrajícími si dětmi. Bydlení v této části města se stalo v posledních letech módou, přesto je riziko, že do tří let budou místní obyvatelé vystěhováni do periferních sídlišť a na místě jejich malý špinavých domků vyrostou nablýskaná obchodní a administrativní centra, kterých je už dnes město plné.

1. den – projížďka starým městem a obchodní třída Wang Fu Jing s jídelní ulicí

Ubytovali jsme se v čtyřhvězdičkovém hotele PEOPLE’S PALACE. Vstupní haly a recepce byly většinou v mramoru, sklu a chrómu, pokoje vždy s klimatizací a s televizí s minimálně 15 čínskými a několika anglicky mluvenými kanály. Osvětlení se ovládá z konzoly u postele včetně plynulé regulace intenzity světla. Součástí vybavení je zde vždy rychlovarná konvice s porcelánovými hrnečky a několik sáčků čaje. Minibar jsme sice nevyužívali, ale zato vybavení koupelny jsme ocenili vždy – každý den nové kartáčky na zuby s pastami, tekutá sprchová mýdla, šampony do koupele, hřebeny, koupelové čepice, vše s logem hotelu. Dále byl k dispozici froté župan,  jednoduché jednorázové přezůvky a přípravky na čištění obuvi. Bydlely jsme ve 20 poschodí, později pak v 18. poschodí. Časový posun jsme zvládli celkem bez problémů, takže jsme ještě odpoledne mohli pokračovat dalším programem.

Začali jsme jízdou na cyklorikších starým městem. Projížděli jsme domky, tzv. chutongy a jeden jsme dokonce navštívili. Paní domu, asi kolem šedesáti let, se nám pochlubila svým obývákem, ložnicí a kuchyní. Domek je starý 150 let, paní zde žije 40 let. Je zde spokojená, i když se v domě nenachází žádné WC, ani voda. WC používají veřejné na ulici, ale nikde jsme poblíž žádné neviděli. Jízda cyklorikší byla kouzelná, náš řidič se uměl tak proplétat úzkými uličkami, že jsme někdy měli dojem, že nás vyklopí. Také měl zvláštní způsob brždění: jednoduše si stoupl na řetěz od kola a brzdil za strašného skřípání řetězu.

Další cíl je Bubnová věž. Bubnováním na velké bubny bylo oznamováno městu blížící se nebezpečí. Stoupáme po příkrých schodech  nahoru a kromě pohledu na spousty bubnů ve věži máme i výhled na střechy starých chutongů.

Na závěr následovala večeře. První setkání s čínským jídlem bylo trochu rozpačité. Sedí se zde obvykle po 8 až 10 lidech kolem kulatého stolu s kulatou otočnou deskou uprostřed, na kterou se nosí talíře a mísy s jednotlivými chody. Těch bývá třeba i 10 a každý si bere, na co má právě chuť. Jako poslední bývá obvykle hustá polévka, na pití normální nebo jasmínový čaj a voda nebo pivo. Jí se hůlkami, ale na požádání Evropané mohou dostat i vidličku (nůž není potřebný, protože jídlo je obvykle připraveno na použití hůlek, je tedy nakrájeno na kousky a různé hrudky). Na polévku je malá porcelánová lžička, ale občas je polévka tak hustá až rosolovitá, že se dá jíst i hůlkami. Větší část naší výpravy pokusy s hůlkami brzy vzdala, ale několik z nás nemělo vidličku celý zájezd v ruce. Jako specialita se také podávají škvarky v medu a opečené vepřové kůže. Takové speciality jsme si mohli dopřát na jídelní ulici.

Na desítkách stánků můžete okusit nejen mořské plody, exotické ovoce či sladkosti, ale také „špízy“ z hadů, ještěrek, cikád, červů, štírů nebo kobylek, žabí stehýnka a další laskominy. Například smažení štíři prý chutnají jako škvarky. Tuto informaci si ovšem nikdo neměl sílu a odvahu ověřit…

2. den  - Velká čínská zeď a prohlídka hrobek dynastie Mingů a Císařské cesty duchů.

Velká čínská zeď je podle astronauta Neila Armstronga jediném díle lidských rukou viditelném z vesmíru. Už samotné Dračí hory stojí za vidění, ale teprve Velká čínská zeď z nich dělá místo navštěvované turisty z celého světa, i když nejvíce je i zde Číňanů.

Její historie začíná ve státě Chu (7. století před n. l.), který se pomocí zdi bránil útokům ostatních válčících států. Když v roce 221 před n.l. došlo ke sjednocení Číny pod vládou dynastie Qin, nařídil první svrchovaný císař Qinů, aby se pospojovaly obranné zdi původních států, a tak na severu země vznikla dlouhá zeď, která bránila celé území proti vpádům barbarů. Její délka dosahovala 5.000 km, tedy podle čínského systému oněch 10.000 li, a odtud pochází také její název, Wanli Changchen - Desetitisícová zeď.

Na stavbu zdi bylo naverbováno mnoho mladých mužů a mnoho jich na stavbě zemřelo a byli pochováni v jejích základech. Jedna stará pověst vypráví, že tímto způsobem byl donucen k práci na zdi i manžel krásné Meng Jiang. Protože odešel brzy po svatbě, vydala se ho jeho žena hledat. Její dlouhá a strastiplná cesta přes celou Čínu však skončila velmi smutně, jelikož po dlouhém hledání nalezla pouze jeho hrob. Smutkem nevěděla, co si počít, a tak se posadila a mnoho dní plakala nad ztrátou svého manžela tak usedavě, že se i velká kamenná zeď obměkčila, pukla a z trosek vypadly ostatky jejího muže. Zvěst o síle slz krásné Meng Jiang se donesla až ke dvoru císařovu, který přispěchal a zamýšlel se s krásnou ženou oženit. Ta ale jeho nabídku k sňatku přijala pouze pod podmínkou, že nechá pro jejího zesnulého manžela vystrojit pohřeb tak velkolepý, jako kdyby umřel člen císařské rodiny. Císař svůj slib splnil, ale smutek krásky byl tak silný, že raději ukončila svůj život skokem do mořských vln. Za následující dynastie Han nechali vládci zeď rozšířit hluboko do pouště Gobi, aby uchránili své rozpínající se císařství. Po celé délce zdi byly vybudovány malé vojenské pevnosti tak, aby se v případě útoku mohlo pomocí kouřových signálů dát vědět širokému okolí - kromě funkce ochranné plnila zeď i funkci komunikační. K přestavbám a velkým opravám zdi došlo ještě za vlády dynastií Jin (12. století) a Ming, (14. - 17. století). Bylo to zapříčiněno skutečnou hrozbou ze severu. Dynastie Jin byla zničena mongolskými válečníky, kteří na čas ovládli celou Čínu, Mingové byli svrženi mandžuskou dynastií Qing - poslední dynastií v dějinách Číny.

Dnešní zeď pochází převážně z dynastie Ming. Původní zeď z udusané hlíny byla obložena cihlami. Její výška dosahovala až 8 metrů, šířka v základech byla něco přes 6 metrů, a kolem 5,5 metru na vrcholu. Proto mohlo po zdi jet až 5 jezdců na koních vedle sebe.

Je jasné, že zeď v Badalingu je už jen a jen turistickou atrakcí, napůl skanzen, napůl zábavní park.  Cesta po Zdi je přeplněna lidmi, obligátní glosa "tady je to jak na Václaváku" je tentokrát zcela na místě. Pokud se člověk připlete k větší skupině, může průchod úzkými chodbami strážních věží, jež pravidelně širokou Zeď přerušují, trvat i čtvrt hodiny. Přitom je třeba čelit průrazným a zdvořile neurvalým Číňanům, kteří vám vnucují své suvenýry a různé kýče. Pohled na Zeď samotnou je krásný, po chvíli se ho ale každý nabaží. Mnohem déle ovšem vydrží nadšení z pohledu jiného – do údolí na čínskou i mongolskou stranu. Vysoké hory porostlé nízkou zelení, rudé skály (zřejmě železnatých hornin), tu a tam malá pagoda v kopcích... krása.

3. den  - prohlídka Zakázaného města a chrámu Nebes

Mao nebo Budha? Toť otázka!

Peking je městem kontrastů, které cosi napovídají o rozporuplnosti Čínské lidové republiky. Tedy země, kde sice vládne komunistická strana, ale fakticky funguje tržní kapitalismus. Naši prohlídku začneme symbolicky v místech, kde se psaly novodobé dějiny Číny. Náměstí Brány Nebeského klidu, největší to náměstí na světě, tak trochu symbolizuje rozporuplnost Číny a jejích obyvatel. Tisíce Číňanů denně vystojí frontu u nevkusného mauzolea ve středu náměstí, aby se poklonili balzamovaným ostatkům soudruha Mao Ce Tunga. A stejní lidé jen o chvíli později minou monstrózní budovu Všečínského shromáždění lidových zástupců (pojme až 10 tisíc delegátů!), přejdou třídu Dlouhého míru a projdou Branou Nebeského klidu do rozlehlého areálu Zakázaného města, v kterém až do roku 1911 sídlil čínský císař, a s úctou vzhlížejí k císařskému trůnu. Přestože z původního mobiliáře se zde mnoho nezachovalo (část byla ještě za posledního čínského císaře rozkradena a rozprodána, část shořela a zbytek po roztodivných peripetiích skončil díky členům hnutí Kuomintang v Palácovém muzeu v Taipei na Taiwanu), stojí Zakázané město za návštěvu. Areál zabírá 720 tisíc m² a čítá na 9 tisíc místností. Ne všechny jsou pochopitelně přístupné. V době naší návštěvy byla velká část areálu nově opravena a zářila zlatem a barvami.  Zakázané město se podobně jako jiné pamětihodnosti Pekingu připravuje na nápor návštěvníků Olympijských her v roce 2008.

Jednu stranu náměstí tvoří brána Nebeského klidu s několikametrovým portrétem Mao Ce Tunga nad hlavním vchodem do Zakázaného města. K pěti branám vede pět mostů přes kanál tvořící vodní příkop, prostředním mostem a bránou mohl dříve chodit pouze císař a i dnes jsou z pietních důvodů most i brána uzavřeny. Dalšími čtyřmi branami jsme vstoupili do paláce čínských císařů – do 500 let uzavřeného Zakázaného města. Město je ohraničeno 10m vysokou zdí a zaujímá plochu 720.000 m².

Císařské sídlo dali postavit vládci z dynastie Ming na počátku 15. století. Bylo nepřístupné veřejnosti (krom palácových sluhů – eunuchů ), směl se tu zdržovat jen císař s doprovodem, ostatním smrtelníkům sem byl vstup pod hrozbou smrti přísně zakázán. Po dobu pětiset let. Město bylo domovem 24 císařů dvou dynastií – Ming a Čching. Na stavbu bylo povoláno roku 1406 milión dělníků císařem Jung Le. Náklady byly nesmírné. Stavba města byla dokončena roku 1420. Město má čtvercový půdorys a za jeho 12,5 m vysokými zdmi jsou skryty honosné paláce s devíti tisíci místnostmi, chrámy, modlitebny a svatyně. Město však bylo pohlceno požárem, avšak obnova proběhla v 18. století. Císařové, kteří byli označováni jako „Synové nebes“ si žili v neuvěřitelném přepychu. Podle tradice mohl mít každý syn nebes až tři hlavní manželky, šest tzv. favoritek a 72 vedlejších žen nižšího řádu. Někteří císařové však údajně měli až 2000 konkubín. A protože císař se svým okolím symbolizoval luxus a pohodlný život, není divu, že se před branami vždy našli muži, kteří za úplatu ochotně ostatní zbavovali přirození, aby mohli do paláce proniknout.

V celém zakázaném městě převládá červená barva budov a žlutozlatá barva střech  spolu s bíle vydlážděnými plochami různých prostranství a nádvoří. Prochází se neustále různými červenými branami, v areálu je několik vodních příkopů. Popis jednotlivých paláců by zabral dlouhou dobu. Stačí jen jejich názvy: Síň nejvyšší harmonie, Síň pěstění mysli. Palác nebeské čistoty, Palác pozemského klidu. O chod paláce se starala palácová správa, obrovská instituce s velkým množstvím lidí v různých funkcích, o blaho císaře, jeho rodiny a konkubín pečovali stovky eunuchů.

Vchod střeží obrovský bronzový lev a celý chrám tvoří pět hlavních hal.První hala se jmenuje LOKAPALA a je domovem MAITREYI, jedné z mnoha podob Buddhy. Maitreu chrání po obou stranách nebeští strážci. Naproti dveřím je zase místo pro sochu WEITULY, což je strážce buddhismu.Jeho socha je celá vytesána z jednoho kusu dřeva a působí velmi živě a věrohodně. Na zadním dvoře je prý uložena obrovská bronzová mandala, která má být zobrazením buddhistického ráje, ale tu bohužel neuvidíte, protože vstup do dvora je uzamčen.

Druhá hala se v čínštině nazývá YONGHÉ DIÁN a je zasvěcena třem podobám Budhy – Budhy minulého, Budhy současného a Budhy budoucnosti. Zajímavé je, jak se všude kolem oltářů volně povalují obrovské bubny, rozebrané mandaly, obřadní zvonce. Kdekoli mimo Čínu by asi byli ozdobou všech klášterů a chrámů, ale Lama temple má těchto relikvií tolik, že si mniši mohou dovolit ty nepotřebné nechat ležet nevyužité.

Třetí hala, postavená zase o něco výš, než ta předcházející, se jmenuje YONGYÓN DIÁN. Na mohutném podstavci jsou usazeny tři sochy Budhů. Nejvíc prosebníků má u svých nohou socha úplně vpravo, protože to je takzvaný Budha - uzdravovací a o zdraví své i svých blízkých, ho tu žádají zástupy lidí. Jako obětiny jim slouží láhve s vodou, květiny pravé i umělé, banány, broskve, barevné stuhy. Po obou stranách haly sedí devět soch buddhistických učenců, jen jejich zasedací pořádek je na levé a pravé straně rozdílný. Sochy jsou pozlacené a omotané do dlouhých žlutých stuh, v cínových nádobách před nimi hoří malé ohně.
Největší budovou je Sál nejvyšší harmonie, který je zároveň i největší dřevěnou budovou na světě. Uvnitř je trůn, na kterém sedávali při korunovaci čínští císařové (a kde byl natáčen v reálech i známý film - Poslední císař.

Kolem centrálních prostranství Zakázaného města se rozkládají obytné části rozdělené podle určení např. na místa pro ubytování a odpočinek vlivných císařských eunuchů nebo na město konkubín. Konkubíny měly ve své části velmi příjemné prostředí s množstvím zeleně v několika parcích s umělými scenériemi dotvářenými obrovskými kameny opracovanými vodou, které byly dováženy z moře.

Chrám nebes

Chrám nebes, nedůležitější náboženská budova v Číně. Císař sem přicházel každý rok na obří třístupňový Oltář nebes obětovat tři vzácné látky: kadidlo, hedvábí a jadeit, aby zajistil dobrý rok a úspěšnou sklizeň. Areál je zase velmi rozsáhlý a obsahuje několik paláců a pagod Tento chrám byl po většinu roku obývaný pouze několika lidmi, kteří se starali o jeho údržbu. Chrám leží uprostřed obdélníkového oplocení, které symbolizuje Zemi, ale jeho budovy mají většinou kruhový půdorys (symbol Nebes). Kruhová je i budova hlavního chrámu, která je přes 33m vysoká s průměrem asi 24m, stejně jako ostatní stavby je z malovaného dřeva a je postavena bez jediného kovového hřebíku nebo svorky. Střechy z tradiční keramiky se zvednutými okraji jsou zde všechny v modré barvě – barvě nebes.Největší budovou je Sál nejvyšší harmonie, který je zároveň i největší dřevěnou budovou na světě. Uvnitř je trůn, na kterém sedávali při korunovaci čínští císařové (a kde byl natáčen v reálech i známý film Poslední císař).Kolem centrálních prostranství Zakázaného města se rozkládají obytné části rozdělené podle určení např. na místa pro ubytování a odpočinek vlivných císařských eunuchů nebo na město konkubín. Konkubíny měly ve své části velmi příjemné prostředí s množstvím zeleně v několika parcích s umělými scenériemi dotvářenými obrovskými kameny opracovanými vodou, které byly dováženy z moře.

Na závěr dne nás čekají dvě speciality: pekingská kachna a návštěva tradiční čínské opery.

Začali jsme pekingskou kachnou.

Historie této lahůdky sahá až do 14. století, do období dynastie Ming. Již tehdy přišli kuchaři na to, že když speciálně vykrmené kachně napumpují pod kůži vzduch, aby se oddělila od masa, natřou ji omáčkou ze směsi sojové omáčky, černého cukru a černého rýžového octa, nechají ji oschnout a pak naplní vroucí vodou a zavěsí do pece, vznikne neskutečná delikatesa. Kachna se nakrájí tak, že na každé porci je jak křehké maso, tak zlatistá křupavá kůže. Při příchodu do restaurace jsme mohli na věšácích spatřit vykuchané kachny a za sklem kuchaře, jak sází do pece jednu kachnu za druhou. Kuchař upečenou kachnu přiveze před konzumenty, před kterými je také vykostí. Potud bylo všechno dobré, než jsme zjistili, že dvě kachny jsou určené pro 24 osob. Maso z kachny, nakrájené na malé kousky jsme dostali na stůl spolu s malými placičkami, které se potřou povidlovou omáčkou, na to se vloží kousek masa, zabalí se do placičky a sousto se hůlkami vloží do úst. Navíc v další misce jsme dostali upečené pařáty. Všichni je sledovali s nedůvěrou, ale byly to studené, hnusné pařáty. Takže specialita nás nenadchla.

Jako takovou zajímavost nám řekla naše průvodkyně, že když se dva číňané potkají, tak neřeknou, jak je zvykem u nás nebo v Evropě „jak se máš?“, ale „jedl jsi?“ To ovšem neznamená, že by chtěl dotyčného pozvat na jídlo, ale ani ho to také nijak nezajímá,jestli opravdu jedl. Zřejmě je to tím, že jídlo číňané prožívají jako nějaký obřad.

Pekingská opera

Budete-li v Pekingu pozváni do opery, zapomeňte na veškeré asociace, které se vám k tomuto slovu vážou. Pekingská opera je svébytný divadelní žánr, který v sobě spojuje nejen hudbu a zpěv, jak jsme zvyklí, ale také artistická čísla a prvky bojových umění. Představení obvykle trvají i tři a více hodin a pro evropské posluchače bývají dosti těžko stravitelná. Číňané jsou si této skutečnosti vědomi a právě pro takovéto obecenstvo uvádějí speciální představení, v nichž jsou vybrány „nejpeprnější“ kousky. Viděli jsme operu o dívce, která zvedla hozenou perlu a tím způsobila naprostý zmatek v nebi. Byl to  pravý trhák. Vybrané árie nejlépe ovládala naše průvodkyně paní Blanka, která je nám ještě zopakovala v autobuse. 

4. den   -  Čcheng-de  -  Letní císařské sídlo  a návštěva kláštera Nebeského klidu a chrámu Doktríny   Postaraka –tzv. Malé Potaly

Brzy ráno jsme odjeli na nádraží, odkud jsme měli jed do Čchenge vlakem. Do odjezdu vlaku jsme byli průvodkyní odvedeni do čekárny pro VIP cestující, kde jsem čekali pouze my. Cesta vlakem trvala 4 hod., ale vůbec jsme se nenudily. Průvodčího cvakat jízdenky jsme sice nezahlédli, (možná to bylo tím, že v našem vagoně jsme byli my jako výprava a potom výprava angličanů), ale zato přišla dívka v železniční uniformě zjistit, jestli chceme čaj nebo kávu. Když jsme souhlasily, tak přišla druhá s kelímky, kde byl nasypaný čaj a káva. Další přinesla horkou vodu na zalití a čtvrtá vybírala peníze. Aby tyto dívky železničářky byly využity, tak po zbytek cesty začaly prodávat různé suvenýry. Ale vždycky donesly jen jednu věc, až se jim podařilo co nejvíce udat, donesly další. Takže jsme byli ověšeni různými šátky, kabelkami, čepicemi apod. No prostě zábava, jenom dodnes nevíme, komu ty utržené peníze jdou. Angličané se projevili jako lidé, ochotni koupit kdeco. Ale i v naší skupině byly tržby. Mezi nákupy jsme mohli sledovat i krajinu. Jeli jsme do hor a krajina byla velice pěkná. Jenom ty vesničky, kolem kterých jsme projížděli, byly ubohé. Nechtělo se nám věřit, že zde žijí lidé. Zdejší vesnice jsou kombinací místností vyhrabaných ve sprašové půdě se stavbami z pálených cihel. Lidé zde žijí neuvěřitelně skromným a chudým způsobem života. Každá rodina má od státu přidělenou půdu, na které hospodaří. Místo daní odvádí státu necelou třetinu úrody, zbytek jí musí stačit na živobytí a na výměnu za minimum dalšího zboží nutného k životu. Rodinu tvoří několik generací, většinou to je kolem 25 lidí, kteří mají společně asi jeden hektar půdy. Tato rodiny obývá hliněným plotem ohraničenou usedlost s několika primitivními staveními a všude se suší kukuřice.

Zdravotní pojištění mají jen ti, co jsou zaměstnaní u podniku a platí je zaměstnavatel Stát na zdravotní pojištění nepřispívá. Když jde člověk na operaci, tak 50 % platí pojišťovna a 50% pojištěnec. Při autohavárii je to 60% pojišťovna a 40% pojištěnec.  Naše průvodkyně je na volné noze a pojištění si neplatí, protože je drahé. Na vesnicích není žádná nemocnice, žádný doktor, léčí se tradiční čínskou medicínou. Pokud má někdo nemajetný např. úraz, je odvezen do nemocnice, kde jsou léčeni tzv. doktory bez hranic, kteří léčí téměř zadarmo a používají na léčení prostředky z humanitárních sbírek.

Školní docházka je devítiletá a pokud někdo chce studovat dál, hradí si vše. Byli jsme na návštěvě kaligrafické školy, kde jsou studenti ubytováni v týdenním internátě. Když jsme budovu viděli, nevěděli jsme, jestli je vybydlená, nebo opravdu jsou zde ubytovaní studenti.

Rovněž je zajímavá, jak je zde řízena porodnost. Každá rodina může mít jen jedno dítě. Pokud je to dcera, je povoleno ještě jedno dítě. Jestliže rodina má již syna a přivede na svět ještě dceru, zaplatí pokutu 20 000 juanů. Ptali jsme se, co se stane, když rodina je chudá a nemá na zaplacení pokuty. Naše průvodkyně nám řekla, že tento případ se stal v její rodině. Exekutor jim zabavil televizi a věci z domácnosti v této hodnotě a když měli ještě třetí dítě, tak přišli i o dům.

Po příjezdu do Čchenge-de jsme se ubytovali a již cestou autobusem jsme byli čínskou průvodkyní upozorněni, že se chystá velká show z důvodů svátku “Středu podzimu“. V Číně je hodně svátků a každý se slaví. Byli jsme mírně šokováni, když nám průvodkyně řekla, že má rodiče na venkově a že u příležitosti svátků je největší pochoutkou upečený pes. No hrůza, kdyby mně někdo snědl mého Bodyška. Ale měla u sebe fotku dvou psů, kteří jsou připraveni jako pochoutka u příležitosti svátku. Zaradovali jsme se, že budeme mít nějaký zážitek, když slavnost má být doprovázena i ohňostrojem. Z tohoto důvodu jsme nemohli navštívit Letní rezidenci císařskou, jelikož na jejím jezeře se hlavní část slavnosti má odehrávat.

Chrám Nebeského klidu a Malé Potaly.

V době  vlády dynastie Čching vedli zde císaři politická jednání i s cizími diplomaty, bylo zde postaveno i 160 chrámů nejrůznějších náboženství, především samozřejmě budhistických, taoistických a konfuciánských, ale byly zde i katolické kostely a mešity. Do dnešních dnů ze z těchto staveb dochovalo v dobrém stavu pouze osm chrámů a dva z nich jsme navštívili.

Chrám Nebeského klidu se začal stavě v r. 1755 na počest připojení Mongolska k Číně. Tento lamaistický chrám je rovněž pod názvem chrám Ohromného Bodhisattvy díky 22 m vysoké soše uvnitř svatyně. Chrám je dodnes sídlem mnichů. Tento chrám na nás velmi zapůsobil, lidé se zde chodí modlit a zapalují vonné tyčinky. Je zajímavé, že i v době komunismu náboženství nebylo potlačováno, jelikož síla věřících byla zejména na venkově tak veliká, že se političtí představitelé báli nepokojů, kdyby náboženství začali potírat.

Malá Potala je postavena podle vzoru dalajlámova paláce ve Lhase v Tibetu. Z vnějšího pohledu je to vlastně třetinová kopie lhaské Potaly, postavil ji druhý císař dynastie Čhian Long, aby upevnil svazky s Tibeťany.

Při cestě do hotelu jsme zastavili na křižovatce před hotelem, kde byla spousta mládeže. Na večerní show měla přijet známá thajská taneční skupina a fanoušci čekali, až vyjde z hotelu. Jenže jak náš autobus stál na křižovatce a my jsme se zájmem sledovali z oken dění, najednou se všichni čekající před hotelem začali na nás otáčet a doslova na nás zírali.

Když jsme se večer  vydali do ulic, abychom se zúčastnili prezentované show, tak jsme se setkávali s velkou pozorností místních lidiček. Zřejmě Evropané byli pro ně divní. Město v noci je nádherně osvětlené a svítí různými neony jako Las Vegas. Ulicemi korzuje spousta lidí, procházku jsme si opravdu vychutnávali. Jenom tu show jsme nemohli najít. Nakonec jsme zjistili, že se konala  na jezeře letního sídla pouze pro pozvané a ostatní obyvatelé ji s nadšením sledovali na velkoplošné obrazovce. Nakonec jsme se znechuceně vydali zpět do hotelu a když už jsme byli s Miladkou uchystané k spánku, slyšely jsme, že začal ohňostroj. Jelikož však okna našeho pokoje byla na opačnou stranu, tak jsme slyšely jenom ty výbuchy.

Císařské letní sídlo

v horách kolem městečka Čchenge-te bylo založeno r. 1703 a dokončeno r. 1792 za vlády císaře Kchang-si, kdy čchingská dynastie dosahovala vrcholu svých sil. Sídlo leží na ploše 5 000 km čtverečných. Horský areál se skládá ze dvou částí – palácové a parkové. Palácovou část tvoří skupina ústředních budov čchingských císařů. Je zde zvolen prostý, čistý styl, který namísto glazovaných a malovaných materiálů používá jen šedé cihly a nebarvené dřevo. Tím je celé sídlo v ostrém protikladu k honosnému Zakázanému městu a musím říct, že na nás působilo dost ponuře.Ale zřejmě v létě, kdy je v Pekingu úmorné vedro, je zde příjemné klima a v zimě je chráněno před drsnými větry. Hlavní sál – Síň Nan-mu ze vzácného vonného dřeva, byl zasvěcen státnickým záležitostem a audiencím. Za síní jsou komnaty, kde přebýval císař, jeho manželky a konkubíny. V západním teplém pavilonu byly císařské komnaty, kde se také psaly dějiny.  Odtud také císařovna Cch-si osnovala r. 1861 převrat, jímž zahájila období své vlády.

Za palácovou částí areálu se rozprostírá park, který spojuje krajinné prvky severní  severní i jižní Číny.

Je zde 90 pavilonů, 29 mostů, 70 ozdobných skalek a asi 120 staveb, např. pavilonů, pagod, teras a chrámů. Dnes je také zpřístupněna císařská obora, kde se volně prochází jeleni. Jsou velice mírumilovní a klidně se  nechávají vyfotit turisty. Jenom zřejmě já jsem měla to štěstí, že jsem se jelenovi jako jediná, prostě nelíbila. Rozhodla jsem se, že se vyfotím s jelenem, přistoupila jsem k jeho zadní části a to jsem ho zřejmě naštvala. Než jsem si uvědomila, že se na mně škaredě dívá, už mně nabral na parohy a odstrčil mně zpátky na chodník. Nejenže mně roztrhl moje nejoblíbenější kalhoty za "100 Kč", ale ještě mně udělal modřinu.

Ráno při otevření císařského letního sídla jsme měli možnost vidět představení „příjezd císaře“. Účinkující byli v dobových krojích a průvod tvořili vojáci, konkubíny apod.

Po obědě jsme se vrátili opět vlakem do Pekingu. Ve vlaku se znovu prodávalo a hotel v Pekingu jsme měli stejný. Večer začalo pršet, ale déšť způsobil, že ráno byla modrá obloha a svítilo sluníčko. Už jsme nevěřily, že je možné v Pekingu vidět modrou oblohu. Celou dobu nás pronásledoval smog.

5. den  -  Chrám Spícího Budhy (Lama Temple) a Pekingský letní palác

Ráno jsme se vydali do Voňavých hor, kde se nachází chrám Spícího Budhy. Je to známé buddhistické poutní místo. Do chrámu se dostáváme vláčkem přes nádhernou botanickou zahradu.

 

Lama Temple

Láma temple je jedna z nejznámějších památek v Pekingu.  Stavba pochází z počátku 18. století a poté, co se odtud do Zakázaného města přestěhoval i budoucí císař YIN ZHEN, to bylo v roce 1723, začínají sem přicházet mniší až z dalekého Tibetu. V roce 1792 císař QIANLONG potlačil povstání v Tibetu, ale buddhističtí mnichové míří do kláštera i nadále. S nimi se pojí i svého času velmi špatná pověst tohoto místa, protože se tu tehdy praktikovali obřady, při kterých byli obětováni živí lidé. Jinak Láma temple je směsicí jak mongolského, tak tibetského stylu a také stylu lidí Han. Galérie, propojené balkóny, tajné chodby, dvorky, boční trakty – to všechno je Láma temple

Vchod střeží obrovský bronzový lev a celý chrám tvoří pět hlavních hal.První hala se jmenuje LOKAPALA a je domovem MAITREYI, jedné z mnoha podob Budhy. Maitreu chrání po obou stranách nebeští strážci. Naproti dveřím je zase místo pro sochu WEITULY, což je strážce buddhismu.Jeho socha je celá vytesána z jednoho kusu dřeva a působí velmi živě a věrohodně. Na zadním dvoře je prý uložena obrovská bronzová mandala, která má být zobrazením buddhistického ráje, ale tu bohužel neuvidíte, protože vstup do dvora je uzamčen.
Druhá hala se v čínštině nazývá YONGHÉ DIÁN a je zasvěcena třem podobám Budhy – Budhy minulého, Budhy současného a Budhy budoucnosti. Zajímavé je, jak se všude kolem oltářů volně povalují obrovské bubny, rozebrané mandaly, obřadní zvonce. Kdekoli mimo Čínu by asi byli ozdobou všech klášterů a chrámů, ale Lama temple má těchto relikvií tolik, že si mniši mohou dovolit ty nepotřebné nechat ležet nevyužité.

Třetí hala, postavená zase o něco výš, než ta předcházející, se jmenuje YONGYÓN DIÁN. Na mohutném podstavci jsou usazeny tři sochy Budhů. Nejvíc prosebníků má u svých nohou socha úplně vpravo, protože to je takzvaný Budha - uzdravovací a o zdraví své i svých blízkých, ho tu žádají zástupy lidí. Jako obětiny jim slouží láhve s vodou, květiny pravé i umělé, banány, broskve, barevné stuhy. Po obou stranách haly sedí devět soch buddhistických učenců, jen jejich zasedací pořádek je na levé a pravé straně rozdílný. Sochy jsou pozlacené a omotané do dlouhých žlutých stuh, v cínových nádobách před nimi hoří malé ohně.

Čtvrtá hala se nazývá FALÚN DIÁN a vévodí jí mohutná bronzová socha TSONG KHAPY se zvláštním žlutým kloboukem. Celý tento pavilon je postaven v typickém tibetském stylu, strop zdobí fresky ze života TSONG KHAPY, který žil na přelomu 14. a 15. století a nakonec také dosáhl osvícení. Hala slouží ke studiu

a meditacím mnichů a na první pohled se tu minulost potkává se současností. Podél modlitebních lavic totiž stojí malé elektrické lampičky, takže mniši zde skutečně pravidelně studují.

V pravém zadním rohu stojí další, velmi pěkná a starobylá, červeno žlutá mandala, od stropu visí pruhy látek s různými vzory květin a zvířat. Po obou stranách haly jsou ještě dva menší paláce. V tom východním najdete sochu ezoterického Budhy a dvě obrovské, černé sochy zvířat, jakýchsi kříženců psa a vlka. V západním křídle zase stojí sochy osmi BODHISATTVů, vyvolených, jejichž ostatky po dosažení nirvány zůstaly na Zemi a pomohly tak dosáhnout osvícení i dalším jedincům.

A dostáváme se do poslední, největší a nejvyšší haly celého kláštera.Jmenuje se WÁNFÚ GÉÁ. Když do ní vejdete, uvidíte nejprve jen dvě obrovská chodidla. Jak se přibližujete k oltáři, postupně se odkrývají celé nohy, tělo, ruce a ve chvíli, kdy vidíte i hlavu, jste už v pořádném záklonu. Stojíte před osmnáct metrů vysokou dřevěnuu sochou MAITREY, jednoho z mnoha vtělení samotného Budhy. Socha má úchvatné rozměry, hlava se dotýká střechy a kolem Budhy jsou jednotlivé dřevěné galerie, kam se podle mého odhadu vejdou desítky lidí. Maitrea je vyroben z jednoho kusu dřeva, resp.z jednoho stromu a musel to být skutečně pořádný kmen. Na těle i na rukou má dlouhé zeleno – bílo – červené stuhy. V roce 1990 byla socha zapsána do Guinessovy knihy rekordů.
Láma temple je směsicí jak mongolského, tak tibetského stylu a také stylu lidí Han. Galérie, propojené balkóny, tajné chodby, dvorky, boční trakty – to všechno je Láma temple. 
Celý chrám má úžasnou, hodně tajemnou atmosféru.

Pekingský letní palác

Protože většina veřejných prostor Zakázaného města je vydlážděna, panují zde v létě obrovská vedra (Peking je zhruba na stejné 40. rovnoběžce jako Barcelona nebo Neapol v evropském Středomoří). Protože vedro bylo úmorné i pro příslušníky císařského dvora, odjížděl prakticky na celé léto celý dvůr do 40km vzdáleného Letního paláce na břehu nádherného jezera Kunming.

Letní palác, postavený v polovině 18. století, v roce 1860 zničený a posléze znovu obnovený, není jen jedna budova, ale rozsáhlý, mnohakilometrový areál okolo velkého jezera. Vchází se draky hlídanou zdobenou branou, následují v nádherných zahradách umístěné paláce a pagody. Pohled z palácového okna  musel vypadat jako obraz. V určité vzdálenosti musí být altánek, jezírko a lotosové květy.

Kolem jezera se jde nádhernou, 728 metrů dlouhou chodbou, každý její sloup je zdoben jinou krajinomalbou, čas od času přijde zlomový kloubový altánek, kde se nacházejí různé výjevy z pověstí.Tato kolonáda končí pod kopcem Dlouhověkosti s Bronzovým pavilonem a s velkou buddhistickou pagodou. Kolonáda je památkou UNESCO.  

Na konci areálu Letního paláce „kotví“ na jezeře Kunming mramorová loď císařovny Ci’xi. Ta byla v době svého panování nucena vést několik většinou neúspěšných válek, přestože ji více zajímal společenský život. Po jedné z prohraných válek (2. opiová válka) chtěla po senátu prostředky na vybudování a údržbu společenského centra v Letním paláci, což ji senát vyčerpané a zničené země pochopitelně neschválil. Naopak schválil prostředky na vybudování obranného loďstva. Císařovna však nechala místo celé flotily postavit jen jednu loď, a to ještě ve vnitrozemí na jezeře Letního paláce – zato však mramorovou. Proti nepřátelům sice nepomohla, ale jako společenské centrum byla vynikající.

V parku zde rostly zvláštní stromy gingo – jinany dvojlaločnaté.

Poslední nocleh v hotelu a ráno odjíždíme na letiště, odkud se vracíme stejnou trasou a stejným letadlem do Frankfurtu a do Prahy. Na letišti mám opět problém, něco se jim nezdá v mém kufru a musím ho otevřít. Po delším zkoumání obrazovky a mého kufru docházíme k tomu, že nervozitu letištní pracovnice  způsobil můj lak na vlasy, uložený v kufru. Nakonec šťastně sedíme v letadle a s Čínou se opět loučíme se sklenkou oblíbeného campari.

Fotografie z Číny jsou od kamaráda Káje Jelínka