Kostarika

K O S T A R I K A – ráj na zemi

Kostarika - úplný ráj pro milovníky přírody. Bývá označována středoamerickým Švýcarskem nebo také zahradou Střední Ameriky. Nádherná pobřeží Karibiku i Pacifiku, aktivní vulkány, horké prameny, národní parky s obrovskou diverzitou fauny i flóry. Jedna z mála zemí
na světě bez armády a jediná země Latinské Ameriky, která neprošla významným vojenským konfliktem po druhé světové válce. V Kostarice rozšířený výraz "Pura vida" (čistý život) plně charakterizuje obyvatele jako pohodové a přátelské lidi. Prostě opravdový ráj omývaný z jed-né strany nekonečným Pacifikem, z druhé strany Karibským mořem.

První historické záznamy pocházejí z roku 1502, kdy zde 17 dní pobýval Kryštof Kolumbus. Ten byl natolik okouzlen zlatem zdobeným oblečením místních obyvatel, že zemi okamžitě pojmenoval Costa Rica, „bohaté pobřeží“.

Naše cesta bez cestovní kanceláře s výbornými osobními organizátory, průvodci a finančníky Kájou a Jarmilou v celkovém počtu 6 lidí, začala 10. března 2019, kdy nasedáme do vlaku směr Praha vstříc naprostému neznámu. Jedna část odjíždí z Olomouce v 7.14, druhá z Brna o půl hod. později a poslední účastník Robin se přidává až na letišti v Praze. K prvnímu pře-kvapení dochází již v Olomouci, kdy František koupil lístky do dámského oddílu a tvrdil průvodčímu, že je to přeci oddíl pro dámy bez doprovodu a on funguje jako doprovod. Chvíli si z něho tropíme legraci, ale žádná další dáma naštěstí již nepřistoupila. V Praze se potkává-me v Luxoru na kávě a společně za vydatné podpory deště vyrážíme autobusem na letiště. Přijíždíme na Ruzyň a protože máme 3 hodinový náskok, se v klidu šouráme odletovou halou. Tady se k nám připojuje Rob. Když už jsme všichni, zkontrolujeme odletovou tabuli a na ní zjistíme, že naše odbavovací přepážky jsou již otevřené. Odcházíme tedy odbavit si všechny naše batohy. Po několika marných pokusech u kiosku na samoodbavení přivoláváme místního pracovníka ku pomoci. Ani ten ale není schopen náš problém vyřešit a tak nás posílá přímo k přepážce. I zde se však slečna po několika marných pokusech obrací na svou šéfovou, ale ani ta náš problém nevyřeší. Se slovy: „Nejste v systému“, nás odesílá k našemu prodejci Student Agency, aby zjednal nápravu. Všechny nás to trošku znervozní.  Tedy po pravdě všechny ne. Jen František si tajně pomyslel, že zůstane doma. Odbíháme tedy k přepážce Student Agency, kde prezentujeme svůj problém, ale tady nám pracovník tvrdí, že je vše jak má být. Tak se opět vydáváme zpátky k přepážce společnosti KLM, tentokráte již v doprovo-du zmíněného pracovníka SA. Celá tato anabáze s hledáním chyby v systému končí asi jednu hodinu před naším odletem šťastným vítězstvím a tak svírajíce palubenky až do Kostariky odcházíme plni optimismu vstříc tranzitnímu prostoru letiště. S pocitem, že snad nic horšího už se nám stát snad nemůže, procházíme pasovou kontrolou. Tak skvělý počin jdeme oslavit zakoupením tradiční Becherovky. Toto velké vítězství si vychutnáváme asi 30 minut, než si vyslechneme první hlášení od odkladu nástupu do letadla. Nervozitu v našich hlavách pak přikrmí další hlášení o pozdějším nástupu do letadla a dále pak i  informace, že náš odlet bude opožděn z důvodů nepříznivého počasí v Amsterdamu. Naši důvěru v bezproblémový zbytek cesty neposílil ani fakt, že odlétáme o 80 minut později proti průvodnímu plánu. V tuto chvíli ještě tajně doufáme, že bude opožděn i let z Holandska. Definitivně nás ale zlomí až informace těsně před přistáním, že letadlo do Atlanty odletělo na čas a my máme na letišti vyhledat pracovníka, který pomůže vyhledat náhradní řešení. Letištěm se ženeme jako uragán, ale nakonec stejně jako mnoho dalších končíme v dlouhé frontě stejně postižených cestovatelů. Po necelé hodině čekání v nekonečné frontě, zjišťujeme, že nám Delta poslala itinerář náhradních letů, jak bychom se mohli co nejrychleji do Kostariky dostat. Z něj nakonec vyplývá, že ztratíme pouze jediný půlden v Libérii. Jarmila nás prostřednictvím mobilu vybaví palubenkami a ke všemu získáme informaci, že máme nárok na voucher do hotelu. Vyrážíme tedy na další etapu najít přepážku KLM, která nás jimi vybaví. Po další půlhodině odcházíme z letiště s poukázkou nejen na hotel, ale i dopravu z letiště na hotel a zpět a dostáváme poukaz na 10 EUR na občerstvení na letišti. Ve stejnou chvíli nám však dochází, že do Kostariky se sice dostaneme, ale vyprší nám smlouva na pronájem auta. Katarze se odkládá. Je rozhodnuto. Nejprve se na to vyspíme a hned v pondělí ráno začneme řešit auto. Stanoviště autobusu jsme našli rychle, bohužel tam ještě nebyl a tak místo autobusu nás překvapilo krupobití.

Nakonec jsme se však našeho autobusu dočkali, dokonce se nám podařilo do něj i dostat a tak po další půlhodině stojíme v hotelu a čekáme na naše klíče od pokojů. Sluší se ještě v tuto chvíli poznamenat, že hotel byl opravdu luxusní a navíc jako bonus jsme dostali večeři a snídani. Po vy-datné večeři v hotelu objednáme ještě láhev vína a po ní všichni utíkáme do svých pelíšků.  

11.3. – pondělí 

Po snídani vyrážíme přistaveným autobusem zpět na letiště, kde utrácíme naše vouchery na jídlo a snažíme se kontaktovat autopůjčovnu. Tady nám ovšem sdělí, že vše je v rukou kostarické strany, která svou pobočku otevře v době, kdy už my budeme nad Atlantikem. Nicméně se pokusí vyjednat odložení převzetí vozu a dají nám zprávu. Vybavení touto informací usedáme do letadla
a pokračujeme v cestě do Atlanty. Let trvá o něco více než 10 hodin, během nichž se nám v letadle ztratí Svatka. Tu naštěstí zachrání pohotová Miládka. Jo, není to žádná legrace ztráta orientace v Airbusu A350.

Let se sice trošku protáhne, ale stále máme ještě dobrou půlhodinku čas na průchod americkým celním úřadem. Ve frontě čekáme nekonečných 50 min. a poté zcela bez výhrad procházíme celní kontrolou. Jelikož jsme v letadle obdrželi informaci o tom, že si máme svá zavazadla vyzvednout, tak spěcháme k pásu, kde skutečně svá zavazadla nacházíme. Svižným krokem se ubíráme k další pasové kontrole. Letištní pracovníci zadrží Františka s Miládkou a batohy jim odeberou. My ostatní díky naší rychlosti projdeme, ale problém nastane v okamžiku rentgenové kontroly, kde nám chtějí vyhodit naše zásoby medicíny. Naštěstí se řešení najde a Jarmila se vrátí a batohy znovu odbaví. Chvíli ještě máme zmatek v tom, komu jsme batohy odbavili a komu chybí a přišli jsme na to, že chybí pouze batohy M+F. Nakonec se přece jen dopočítáme a přicházíme k odletové bráně jednu hodinu před odletem posledního spoje do Libérie. Tak teď se nám již snad nic překvapujícího nestane. Jen Kájovi v hlavě vrtalo, jakpak to asi dopadne s tím autem… Nasedáme do letadla přesně podle letového řádu
a následně odlétáme. Cestou míjíme rozsvícené Miami, bažiny v Everglades, nakonec přelétáme Kubu, abychom se záhy ocitli nad Nikaraguou … Poslední zatáčka a už se rovnáme
na přistání. K naší velké radosti přistáváme v Libérii také na čas. Bezprostředně po vyzvednutí batohů voláme do půjčovny, kde na nás čekají a pošlou pro nás auto. Po sepsání všech potřebných formalit opouštíme bránu půjčovny a vyjíždíme k našemu ubytování. Posada del Tope tak se jmenuje to místo kde snad už odložíme své batohy na zem a těla na postele. Překvapení ale neberou konce. Po několika minutách hledání se v místní večerce dozvídáme hrozivý fakt… Hotel již několik týdnů neexistuje. Co teď? Je 22.20 hod. a my jsme bez ubytování. Postupně obvoláváme 3 další ubytování a až nakonec ve čtvrtém, 7 km od Libérie vzdáleném uspějeme. Ještě si vyptáme ručníky a deku pro Svatku a zcela vyčerpaní a unavení uléháme do postelí ve společ-ném pokoji a těšíme se na zasloužilý odpočinek.

12.3.2019

Postupně se probouzíme a vylézáme před chatku, kde o půl šesté ráno už je docela pěkné teplo. Jako poslední z chatky vyděšeně vykoukne Svatka s pocitem, že jsme se jí ztratili. Den začíná snídaní v kostarickém duchu, což je káva s mlékem, džus a gallo pinto (což je rýže s fazolí)a míchaná vejce. Snídaně se nám trošku protáhne, hlavně proto, že jsme v zemi, kde čas a spěch mají úplně jiné definice. Ještě se domluvíme, že bagáže necháme na recepci a vybaveni jen nejdůležitější technikou vyrážíme směr NP Rincón de la Vieja. Cesta je opravdu strašná – samý výmol a díra, strmá
a kamenitá. Ještě štěstí že máme SUV-ečko.  Někteří z nás mají obavy, jestli to ta naše čtyřkolka zvládne. Naštěstí po 3 km přecházíme na asfalt, po kterém dojedeme až před bránu NP. Je 9.30 hod, fouká silný vítr, ale už je 28°C.

Název parku je překládán ze španělštiny jako „Kout staré dámy“. Pojmenování vychází z legendy, kdy mladá dívka byla zamilována do mladíka, avšak její otec vztahu nepřál a hocha shodil do sopečného kráteru. Samotný park není dostupný veřejnou dopravou, ale pouze soukromým terén-ním vozem. Rozloha čítá 400 km2. Území parku je bohaté na různé druhy ekosystémů, od savany po tropický suchý les. Hlavním dův-odem pro vyhlášení národního parku v roce 1973 byla ovšem ochrana 32 řek a potoků, které zde pramení. Též se zde nachází množ-ství krásných vodopádů. Všude je ale nutné dbát zvýšené opatrnosti – celá oblast je vulkanicky aktivní a pod tenkou zemskou slupkou neustále proudí láva a horké bahno.

Hned jak zakoupíme vstupenky a zaregistrujeme u paní na vstupu, vyrážíme asi na 3,5 km okruh kolem bahenních jezírek, dým vypouštějících otvorů v zemi až po malý vulkán, který s duněním vypouští docela velké množství sirných par. Je to úchvatná podívaná, ta nespoutaná obrovská síla přírody, která v nás všech budí velký respekt. Po asi dvouhodinové vycházce, na kterou jsme si nikdo z nás nevzali žádnou vodu, se vrháme na první stánek s ledovým pitím, který uvidíme. 
Ochutnáváme první kostarické pivo, ve stínu stromů s dvoubarevnými žlutozelenými listy. I přes fakt, že to nebyla zase až tak dlou-há procházka a ani tak kopcovitá, cítíme se trochu unaveni. Energii nám ale do žil pumpuje vědomí, že nyní jedeme na oběd. Takto posilněni odjíždíme stejnou cestou si vyzvednout naše zavazadla a pak hurá do Libérie do bankomatu pro peníze a nakoupit v supermarketu. Venku už je 39°C a téměř se tu nedá dýchat. Rychle nasedáme do auta a odjíždíme do městečka Bagaces, kde se ubytujeme a zajdeme do si do místní sody (soda = lidová jídelna)  na skvělý oběd. Zde si dáváme refresco z ovoce gas, o němž nevíme zhola nic, ale výborně chutná a maxi porce oběda, o kterých tvrdí místní kuchařka, že na Kostarice je to normální. Jí se pořád a hodně. Po obědě vyrážíme na první koupání k vodopádu Llanos de Cortéz.

Při prvním pokusu odbočku ale mineme, takže část dálnice musíme absolvovat ještě jednou. Na druhý pokus se akce podaří a my z dálnice sjíždíme na kamenitou polní cestu. Ta nás dovede po osmi kilometrech na parkoviště. Odtud je to už kousek k hučícímu vodopádu. Máme tu bohužel jen jednu hodinu času k dispozici a tak rychle fotíme a natáčíme, abychom se stihli ještě i vykoupat. Zprvu se nám zdá voda velmi studená, ale je to tím, že venku je 39° a tělo se s takovým kontrastem jen těžko srovnává. Dámský oddíl zkouší vodu jen po kotníky a tak situaci zachraňujeme jen my 3 mušketýři skokem po hlavě do vody. Ve velmi krátké době se naše těla srovnávají s vodou a zjišťujeme, že voda má velmi příjemnou teplotu. Dle Františka a jeho letitých zkušeností s bazénem je to 27,2°. Areál opouštíme 4 minuty před zavíračkou. Odjíždíme na ubytování, kde ponecháme auto a pěšky vyrážíme na prohlídku městečka. Nacházíme hospůdku, kde jsme prvními a dlouho jedinými hosty. Zde srovnáme náš deficit pivního režimu a asi po hodině se pomalým krokem vracíme do svých pokojů. Slunce zapadá čtvrt hodiny před šestou, takže v 18 hodin je již úplná tma. Ještě se dohodneme na programu následujícího dne, dáme si zdravotní přestupku a někteří odcházejí spát a jiní psát. Rob se vypařil, a když se vrátil, přinesl první láhev kostarického rumu. Všichni jej s velkou chutí ochutnáváme. Chutná dobře jak samotný, tak s Coca Colou. Stihneme dopsat první dva dny a pak obtíženi velkou únavou odcházíme spát. Ani jsme si nevšimli, že ještě není ani 20.00 hodin.

13.3.2019

Tak brzký odchod do postele a časový posun o 7 hod vpřed znamená jediné. O půl druhé v noci jsme skoro všichni vzhůru. Na pokojích to všichni vydržíme do 7 hodin a pak se pomalu začneme scházet na snídani a konzultaci programu. Po deváté vyrážíme opět plně naloženi s bagáží směr La Fortuna vstříc sopce Arenal. Prvních 30km ubíhá pěkně a pak se ale  asfalt opět změní v kamenitou cestu plnou výmolů. Teplota stoupá až k 33°. Když už jsme si zvykli, tak zčista jasna se před námi objeví příkrý sráz se sklonem tak cca 30 – 35° s 15 cm hlubokými výmoly a hlubokými kolejemi. Trošku tady zaváháme, ale nakonec i tuto překážku Jarmila zdolá. Odměnou je nám pak zastávka na kávu v příjemném prostředí a pro turisty zdarma. Z této situace jsme zcela konsternováni a nakonec František obsluze odnese pár dolarů jako symbolickou odměnu. Silnice se naštěstí pro nás opět přeměnila na asfaltovou a                                                                                                                       

před námi se objevuje jezero Nuevo Arenal se svými dech beroucími výhledy na okolní krajinu. Odtud nás čeká ještě asi 65 km do místa našeho dalšího noclehu. Cesta nám pěkně utíká i díky spoustě nádherných výhledů na okolí jezera. Během ní nás František informuje o usídlící se zde německé menšině a tím na delší dobu rozpoutá diskuzi, odkud vlastně přišli. Jediným mráčkem na této cestě je oprava silnice, ale dobrou náladou ji překonáme a před námi se objevují fascinující výhledy na sopku Arenal, která je téměř bez mráčků.

Je to okouzlující pohled na něco tak mohutného, jež v sobě ukrývá i smrtelné nebezpečí. Těsně před naší cílovou destinací ještě hle-dáme místo, kde se lze vykoupat v termálních vodách řeky Tabacon, ale bohužel jej míjíme. Máme ještě trochu času před ubytováním a tak   zastavujeme v místní sodě, abychom poobědvali. Po obědě již naše kroky neoch-vějně míří za dalším ubytováním.  Napoprvé opět míjíme, ale napodruhé se opět neomylně trefujeme. Jsme ubytováni v nádherné zahradě s termálním bazénem a výhledem na východní svah sopky Arenal. Ledva se ubytujeme, nasedáme opět do auta a míříme k vodopádu La Fortuna. Když dorazíme na parkoviště, zjišťujeme, že vstupné opět zvedli a to až na 18 USD na osobu. Což už nám připadá moc vzhledem k faktu, že po cestě máme naplá-nováno asi 6 dalších vodopádů. Po krátké procházce se rozhodneme navštívit blízkou La For-tunu. 

La Fortuna je malé městečko s centrálním parkem a kostelem na pozadí sopky. Nakoupíme pohledy a plastové kelímky na večerní mejdan a zajdeme si do kavárny na první kostarickou ledovou kávu. Volba padla na frapé capucino, pouze Miladka si vybírá karamelové. Volba byla zdařilá. Strávili jsme v kavárně příjemnou půl hodinku, jeli dokoupit vodu a pak již šupeme do auta a od-jíždíme do hotelu, protože se těšíme na dobu fotografické zlaté hodiny, západ slunce. Ovšem sluníčko s námi vykejvalo a na sopku poslalo mraky. My jsme ale nadšení ama-téři a tímto úskokem jsme se nedali zmást a několik fotek přece jen udělali. Vracejíce se z focení přes bazén zjišťujeme, že je již obsazen krásnější polovinou naší výpravy a tak i my reprezentanti vypracovaných mužných těl odkládáme své svršky a než do něj hupsnem taky, i zde spácháme několik zdařilých snímků. Ještě se vybavíme pitím v námi nakoupených platových kelímcích a už jsme všichni v nádherně teplé vodě. Dle Františka měla 38°C (o dva dny později tvrdil, že to bylo víc). Vydržíme tam až do deváté hodiny a ani se nám nechce z bazénu ven. Rozcházíme se kolem půl desáté a těšíme se na další den. 

14.3.2019

Jarmila v noci kontroluje sopku, zda nebude vidět žhavá láva, ale sopka se ponořila do mraků a ani ráno se situace nezlepšila. Ač máme snídani v 8.00 hod. potkáme se u bazénu již kolem 7 hod. Slunce putuje po obloze a tak to vypadá zase na krásný a teplý slunečný den. Po snídani nasedáme do auta a odjíždíme na prohlídku lávového pole sopky Arenal. 

Arenal je stratovulkán (navrstvená sopka) vypínající se do výše 1657 m. Sopka se poprvé
po 400 letech své existence probudila 29. července 1968. Místní obyvatelé netušili, že je sopka činná, proto ji dříve jednoduše říkali kopec Arenal. V onen osudný den, v 7:30 sopka vybuchla. Otevřely se tři krátery, které zničily tři vesnice (Tabacón, Pueblo Nuevo a San Luis). Ani v dalších dnech však její běsnění neutichlo. Zahynulo 89 lidí a lávové balvany, které sopka vystřelovala, pokryly území o rozloze 15km². Nejlepší je pozorovat vulkán v noci, kdy si pro vás připraví nezapomenutelnou podívanou v podobě plazících se jazyků lávy nebo rozžhavených létajících kamenů. K erupcím patří také zvuková kulisa, která je někdy velice silná, jindy sotva slyšitelná. Bohužel i sopky jsou „náladové“, a tak někdy můžete zažít jen „pouhé“ bub-lání bez doprovodných světelných efektů. Ve dne je vrchol Arenalu po většinu doby v mracích a je velkým štěstím, když výron lávy uvidíte. My jsme ji sice v nočním efektu neviděli, zato jsme si ji užili v nádherném slunečném počasí.

Zaparkujeme auto na parkovišti a přesuneme se k veliké ceduli s nákresem možných tras. Zvolíme si raději tu kratší, čímž sice oželíme pohled na lávou vypálený les ale pošetříme trochu sil. Přece jen nechceme přepálit začátek. Cestou míjíme políčka osetá ananasy. Cesta zpočátku velmi příjemná se po pár stovkách metrů přeměňuje na příkrý sráz a stoupající teplota nám naši cestu ještě více okoření. Šplháme se do výšky a začínáme cestou narážet na obrovské zčernalé balvany. Po chvíli, kdy naše nohy šlapou jen po těchto 50 let starých zbytcích po vulkanické explozi, jsou lávová pole posetá náletovými dřevinami a orchidejemi. Když se dostaneme k cílovému bodu naší cesty, odměnou nám je opravdu impozantní pohled na majestátně tyčící se kužel tohoto stratovulkánu, jehož stěny jsou již porostlé vegetací a posety zkamenělou magmou. Poněvadž je zde hustá zácpa pohledu chtivých návštěvníků, kocháme se asi jen 5 min,. Cesta zpět již ubíhá mnohem rychleji, ale i tak nám tato 4 km dlouhá vycházka zabere přes 2 hod. Nasedáme do auta, míříme do hotelu pro batohy a pak do La Fortuny pro poštovní známky a peníze do bankomatu. Asi ve 12.30 hod vyrážíme směr Cahuita s představou, že bychom tam mohli do setmění být. ,Cesta zpočátku ubíhá velmi rychle. Po prvních 80km provoz začíná houstnout a směrem k Limonu je situace už jen horší a horší. Vzhledem k tomu, že Limon je velký přístav, jsou zde desítky kontejnerových tahačů, které nám znepříjemňují život. Ke všemu nám ještě dochází nafta a tak musíme ještě tankovat. Díky všem těmto faktorům se nám cesta protahuje tak, že Limon opouštíme již za šera. Do Cahuity nám zbývá ještě 40km. Před Cahuitou nás zastavuje policie, trochu znejistíme, ale nakonec, když policista zjistí, že jsme cizinci, a asi s námi nebude jen tak jednoduchá domluva mávne rukou a pouští nás dál. Na náš hotel přijíždíme až kolem osmé hodiny. Vynosíme batohy a odcházíme na pivo. Cestou se stavíme nakoupit na snídani a už sedíme za stolem a objednáváme první rundu piv. Je opět nádherný teplý večer a před námi stojí orosená sklenice kostarického piva Imperial. Zacho-váme se jako praví imperátoři a Imperial si rychle podrobíme. Tím dáváme šanci vrchnímu obsloužit nás podruhé. Únava z náročného dne nám však zavelí a tak se opět vydáme zpět do hotelu, abychom si odpočali před další etapou našeho putování neuvěřitelnou přírodou Kostariky.

15.3.2019

Ráno se probouzíme kolem 5 hod a jelikož nemáme signál na wi-fi, scházíme se u postupně u bazénu – tam trochu je. Po chvíli úřadování zahájíme diskuzi o zážitcích z uplynulé noci.  Naprosto nefunkční moskytiéry sepnuté kolíčkem na prádlo, záhadný způsob pouštění sprchy a její velmi zajímavá instalace a „báječná“ klimatizace. To jsou naše poznatky, jež toto ubytování neřadí nějak příliž vysoko.

Když zhodnotíme všechny tyto faktory, scházíme se u stolu ke snídani a den zahajujeme přestupkou. Po dohodě s domácím necháme batohy na pokojích a autem vyrážíme do NP Cahuita.  Park Cahuita se nachází na karibském pobřeží. Jedná se o rozsáhlou mořskou rezervaci, jejíž hlavní úlohou je ochrana největšího a jednoho z mála dochovaných kosta-rických korálových útesů, který poskytuje útočiště mnoha druhům ryb a občas i želvám karetám. Pevninská část parku navazuje na bílé písečné pláže a chrání mangrovové porosty
a pobřežní tropický deštný prales. Lze zde zahlédnout velké množství ptáků, opice, lenochody, pásovce, nosály, hady, bazilišky a mnoho dalších druhů zvířat. Jediná zdejší pěší trasa vede podél pláže.

Sotva vystoupíme z auta, již se k nám žene lokální průvodce s nabídkou historie a současnosti parku a všech jeho zvířecích obyvatel. Tuto službu odmítáme a při průchodu vchodem darujeme 15 000 COL jako dobrovolné vstupné správci parku. Po prvních metrech narážíme na prvního ptáčka, kterého stihneme vyfotit, ještě než do něj uhodí Rob bleskem z fotoaparátu. Jdeme pak pomalu a rozvážně a ohlížíme se za každým šustnutím. Ale vyplácí se to.  Nacházíme veverečku, baziliška, různé druhy ptáků, leguánů, smečku mývalů. Ti nám zkříží stezku ještě jednou, když se brodíme řekou, která protíná stezku vedoucí parkem. Naštěstí není příliv a tak se nemusíme brodit po prsa ve vodě. I přesto všechno to není sranda, jelikož proud vody je docela silný a má tendenci posmeknout nohy. Pokračujeme dále obdivujíce pavouky, opadané stromy na pláži a neuvěřitelně silný příliv vln. Cesta nás vede přes dřevěné chodníky nad bažinami až na Punta Cahuita.

Tady z hrůzou zjistíme, že za dvě hodiny jsme ušli jen 2 km. Tomu fofru se nikomu z nás nechce věřit, bohužel ale čas je však neúprosný a tak se rozhodneme pro návrat stejnou cestou. Ještě naposled se otočíme za korálovým útesem, kde se lámou vlny a už naše kroky neochvějně míří rázným tempem zpět. Když brodíme řeku, Jarmile se zvrtne noha a při skluzu si namočí sukni. Od této chvíle naše cesta pokračuje po písečné pláži, kde nám naše nohy omývají vlny karibského moře. Po 50 minutách ostrého vojenského pochodu jsme opět u vchodu. Zde se snažíme očistit nohy od písku.  Když máme nohy řádně vykoupány, vyrážíme směrem k autu. Naše kroky ovšem zastaví cedule s nabídkou čepovaného piva, ale naši naději zhatí, že ještě není otevřeno. Naštěstí Rob jako nejvyšší důstojník zhodnotí situaci, chopí se iniciativy a v nejbližším supermarketu koupí Imperial, který si vychutnáváme na schodku obchodu ve stínu pod stromem. Takto posilněni vyrážíme pro batohy a pak již rovnou přímou cestou Cartago. Trochu se obáváme kolon za Limonem, ale jsme příjemně překvapeni poloprázdnými silnicemi a tak Limon opouštíme a míříme směrem na Ciguieres. Než tam dojedem, zastavujeme na oběd v sodě, kde se zdržíme jen nejnutnější dobu a pokračujeme dál. Cesta nám ubíhá a se zvyšující se nadmořskou výškou pomalu klesá teplota. Současně však se proporcionálně zvyšuje hustota provozu. Naše průměrná rychlost velmi rychle klesá a místy jedeme i několik kilometrů rychlostí 30 km/hod. Bohužel se nedá nikde předjíždět a tak trpělivě čekáme, než těžké kamiony odbočí. Dorážíme až kolem 16 hodiny. Musíme ještě čekat, neboť telefonování nebylo příliž úspěšné a ještě nemáme klíče. Když už zástupce majitelky dorazí na traktoru zjišťujeme, že problém porozumění je v tomto případě zaviněn počtem jeho chybějících zubů. V podstatě z auta vynosíme jen batohy a hned vyrážíme do Cartága na prohlídku baziliky.

Město Cartago bylo založeno v roce 1563 a až do roku 1823 bylo hlavním městem Kostariky. Bohužel během zemětřesení v letech 1841-1910 bylo zničeno historické centrum města. Slavnou minulost města připomínají Cartagská katedrála a bazilika Nuestra Señora de los Ángeles („Matka andělů“)

Basílica de Nuestra Seňora de los Ángeles byla zničena zemětřesením v roce 1920 a poté
v roce 1926 zrekonstruována v byzantském stylu. U hlavního oltáře stojí soška černé Madony - La Negrita. Soška je známá v celé zemi, protože má prý léčivé schopnosti. Venkovská dívka Juana Pereira ji nalezla v roce 1635, a protože poté se událo několik zázraků (soška se přemístila z domu Juany vždy sama na místo nálezu), bylo rozhodnuto postavit baziliku na místě objevu sošky z černého kamene. Za oltářem můžete sejít po schodech do krypty, kde se nachází skála, na které Juana panenku objevila. Mnoho poutníků navštěvuje každoročně město při příležitosti svátku Panny Marie Andělské (2. srpna) a absolvují svoji modlitbu po kolenou od vchodu kostela až k oltáři. V okolních obchodech je k dostání léčivá voda z místního pramene.

Na chvíli se zaposloucháme do mše a poté vyjdeme z baziliky ven, kde se před ní za soumraku fotíme. Je tu asi jen 17° a tak, po předchozích teplých dnech, je nám tu docela chladno. Potřebujeme ještě něco dokoupit k večeři, tak hledáme, kde je ještě otevřený obchod. Nakonec nakupujeme v supermarketu Palí, odkud si mimo jiné odnášíme panamský rum. Za tmy spěcháme do auta, abychom co nejdříve dorazili na ubytování. Je taková mlha, že nemůžeme najít ani vjezd, ale i tuto překážku nakonec opět na druhý pokus zvládáme s bravurou Jarmile vlastní a poté se všichni scházíme u jednoho stolu, kde povečeříme a chutnáme panamský rum. Při diskusi o následujícím programu František vznáší otázku, za jakého počasí pojedeme k vrcholu sopky Irazú. Odpovědí je mu důrazné „I za…“ (což volně přeloženo znamená i za deště…) . Ještě dáváme nabít všechny naše fotoaparáty, telefony a kamery a natěšeně uléháme, abychom nabrali sil do nového dne. 

16.3.2019

Ráno se probouzíme opět brzy a připravujeme snídani tak, abychom v 8.00 hod stáli u bran NP. Vybaveni do nepohody vším možným teplým prádlem včetně pláštěnek, neboť oblačnost klesla v tuto chvíli až na 2600 m.n.m. Máme před sebou asi půl hodinovou cestu, během níž musíme překonat 900 výškových metrů. V některých úsecích máme pocit, že se kopec zvedá proti nám, aby nám tím více ještě znepříjemnil očekávaný zážitek. Nepřipouštějíce si myšlenku, že by naše cesta nemusela mít očekávaný výsledek, 10 minut před osmou zastavujeme před branami parku.

Sopka Irazú je nejvyšší a největší aktivní sopkou Kostariky. Vrchol sopky tvoří sopečná krajina tvořená vulkanickým popelem a krátery. Hlavní kráter je široký 1 km a hluboký 300 m se zeleným jezerem. Z vrcholu v nadmořské výšce 3 432 m je v případě dobré viditelnosti možné vidět Tichý oceán i Karibské moře zároveň.

Počasí je stále špatné, ale my stále věříme. Brána se otevírá a my vyrážíme vstříc pokladnám. Sledujeme dění před námi a s narůstajícími obavami pozorujeme, jak se jedno auto za druhým otáčí a vrací se zpět. Když přijdeme na řadu, obsluha nám sděluje, že na vulkánu není nic vidět. Máme zaplatit, vjet dovnitř a zkusit počkat.

V momentě jsme rozhodnuti a tak už jen hledáme místo k zaparkování a jsme rozhodnuti, počkat dvě hodiny, jestli se nepřízeň osudu nad námi nakonec přece jen neslituje.  Po chvíli vyrážíme poprvé k vulkánu, kde se při silném větru a vysoké vlhkosti všichni odfotíme u identifikační cedule. Nic není vidět, ale všichni si s pokorou v duši uvědomujme, že stojíme v srdci sopky, jež v minulosti napáchala tolik škody. Pod našima nohama a vrstvou sopečného prachu a dalšími geologickými vrstvami tepe roztavené magnetické srdce matičky zeměkoule. Po 15 min. se vrátíme a v kavárně se zahříváme horkým nápojem.

Setrváme další hodinu a pokus zopakujeme. Bohužel zjišťujeme, že podmínky jsou ještě horší a tak se rozhodneme oželet výhled na kráter sopky Irazú a nasedáme do auta a odjíždíme smě-rem k Tichému oceánu.

Takže kráter sopky Irazú si stáhneme aspoň z internetu.

Postupně klesáme z výšky 3500 m.n.m. podél Cartaga pod hlavním městem Kostariky San José, abychom se v těchto místech zařadili do kolon, které nás moc netěší. Vzhledem k faktu, že jsme oblečeni do zimy, nás netěší ani zvyšující se teplota v okolí, která postupně dosahuje 32°. Za San José se provoz výrazně sníží a cesta začne příjemně ubíhat. Asi v polovině cesty nakonec i my uvízneme v 7 km koloně, jejíž průměrná rychlost je 15 km/hod. V pruzích mezi auty se pohybují prodavači vody, oříšků, čerstvého i sušeného ovoce, včetně prodavače novin a losů. Teplota dále vzrůstá a my si uvědomujeme, jak hrozná práce to musí být a nikdo by-chom ji dělat nechtěli. Konečně se opět cesta uvolňuje a my míříme již vyšší než průměrnou rychlostí do cíle naší cesty. Míjíme most přes řeku Tarcoles, kde jak se dozvídáme později, lidé zbytečně čekají na krokodýly. Do městečka Quebrada Ganado dorážíme přesně jednu hodinu po poledni, kdy venkovní teplota dosahuje 44°. Po pěti minutách neúspěšného obíhání našeho ubytování zjišťujeme, že nás očekávají  až po 16.00 hod. Rozhodneme se tedy pro oběd v některé ze sodas kde zaktualizujeme další plány. Při obědě se domluvíme, že nejprve vyhledáme společnost, jež provozuje výlety po řece Tarcoles a pak se pokusíme najít údajně nejkrásnější a nejvyšší vodopád v Kostarice. Firmu na krokouše nacházíme téměř hned a při sjednávání plavby zjistíme, že narážíme na krajanku z Brna, která zde již 5 let pracuje. Ta nám doporučí, že lepší než odpolední plavba je první ranní a tak si ji hned objednáme. 

Je půl čtvrté a tak nás ještě napadne, že bychom ten vodopád mohli ještě absolvovat. Cesta se před námi začíná opět nebezpečně zvedat a díry v ní vytvářejí spíše překážkovou dráhu. Františka hodně překvapuje, že kvůli vodopádu musíme 5 km do kopce. Osobně má rád údolní vodopády. Odměnou za stoupání jsou nám ale nádherné výhledy do okolních strží. V 15:45 dorážíme na parkoviště u vstupu k vodopádu. Po krátké konzultaci zjišťujeme, že cesta tam trvá 40 min. a cesta zpět 45 min, stojí 20 USD na osobu a zavírá se v 18.00 hodin.  Rozho-dujeme se toto riziko podstoupit a odměnou nám je sleva 20 USD na skupinu. Vybaveni stoupacími holemi klesáme po schodech dolů. Po prvních 250 m potkáváme 3 polomrtvé Japonky, které nás varují před vysokou náročností této zpáteční cesty. Svaťka s Miladkou pochopí ihned tuto situaci a vracejí se. Ostatní hnáni touhou tento vodopád opravdu objevit, se pouštíme do nerovnoměrného boje s přírodou. Jarmila od prvních metrů nasadí vysoké tempo. Cesta vede velmi strmě dolů to nejen po schodech, ale i několika přechodů vyschlých koryt řek. V korunách stromů se ozývají neuvěřitelné zvuky, které stále více sílí. Je ohromné vedro, ale jdeme lesem, tak jej tolik nevnímáme. Po asi půlhodinové cestě míjíme první jezírko ke koupání a pak ještě další dvě. Z časových důvodů si jich ani nevšimneme. Po dalších 15 minutách se ocitáme v místě, kde již vodopád vidíme.

To už ale Jarmila na nás z dálky mává od paty vodopádu. František s Robem zaujmou kontrolní postavení a Kája se slovy: „kvůli fotoknize musím“ odkráčí. Po dvou dnech se pak dovídáme, že Rob vlastně hlídal Františka, aby ho taková blbost nenapadla. Všichni víme, že aby-chom bezpečně dorazili, musíme v 17.00 hod vyrazit zpět. V rychlosti Kája s Jarmilou nastřílí pár fotek a záběrů videa a už vyrážíme na cestu zpět. Přesně v 17.00 hod se nad 280 m vysokým vodopádem ozvalo zapískání a na tento pokyn, zpočátku ostrým pochodem vyrážíme za Františkem a Robem. U odbočky ke dvěma ze tří jezírek se všichni potkáváme, navzájem se povzbuzujeme a doplňujeme tekutiny. Potom Jarmila, ne nepodobná Usainu Boltovi, vyráží na svůj 1,5 km dlouhý sprint, ve kterém, jak jinak, vítězí. My ostatní 3 veteráni, ledva noha nohu minouce, se šíleně pomalou rychlostí snažíme dopotácet se k cíli. Pohání nás představa, že tu zatmíme mezi jedovatými hady a ostatní havětí, včetně nepříjemně řvoucích cikád. Cesta je čím dál těžší, ale představa noční bojovky nás žene nahoru. Nakonec těsně před 18 hod se vynořujeme z džungle, těžce popadajíce dech. Ačkoliv jsme se nekoupali v jezírku, splaveni jsme byli až na morek kosti. U vchodu nás vítá Miladka s energetickou bombou proslazeného ananasu a také se dovídáme, že Jarmila nám nadělila, k naší ostudě 15 min. Stále je ještě 40°. Dalších 10 min se snažíme přimět naše těla, aby aspoň trochu vnímala okolí. Z vodopádu Manantial de Aqua Viva si odnášíme úžasný zážitek – přežili jsme to!!! Myslíme, že těch 280 m padající vody oceníme mnohem později. Převlékáme se a posléze usedáme do auta a za potemnělé oblohy dojíždíme na naše ubytování. Po počátečních zmatcích ohledně místa, kde konkrétně bydlíme, se ubytováváme ve velmi pěkných pokojích. Je 19 hod, večer 41° a Svaťka se shání po dece, že jí bude zima. Zapomněla, že teplota se zvýšila o skoro 30°. Nakonec ale uzná, že při 41° jí zima opravdu nebude. Když se dáme dohromady, vyrážíme do hospody na pivo doplnit ztracené tekutiny. První kolo (6 piv) jen zasyčí a již objednáváme další 4. ani další 4 piva nemají žádnou výdrž a tak objednáváme dalších 6 piv. Teprve teď se nám zdá vodopád příjemný. Po 20 pivu se rozhodneme, že již víc objednávat nebudeme a rozcházíme se na pokoje.

17.3.2019

Ráno se probouzíme do parného tropického počasí a posnídáme na kamenné lavičce před ubytováním. Rob se při cestě na snídani setkal s prvním Scarletem. Doufáme, že nás jich čeká dnes celá fůra při odpolední návštěvě NP Carara.

Pobalíme všechny své věci a vyrážíme směrem k řece Tarcoles, kde nás čeká plavba, na které snad několik krokodýlů uvidíme. Přijíždíme ještě před osmou a tak máme dost času si pro-hlédnout všechny suvenýry, které se zde nabízí a také ochutnat pravou nefalšovanou kostarickou kávu, popřípadě džus. Přichází náš průvodce a sděluje nám, že vyplouváme v 8 lidech (přidal se k nám jeden, pouze anglicky mluvící, pár) a proto výklad bude v angličtině. Chvíli před půl devátou nasedáme na loď a odrážíme proti proudu řeky Tarcoles. Hned po prvních minutách plavby nás prů-vodce upozorňuje na první ptáky a jejich úkryty v březích a po chvíli vidíme plovou-ího krokodýla, kterého ovšem zahlédneme jen krátce. Po dalších několika minutách spa-tříme nehybné-ho alfa samce, jehož stáří průvodce odhaduje na 85 let a délku 5m. Leží nehybně, jen bubliny unikající z jeho nozder prozrazují, že je živý. Je to úchvatná podívaná na toto prehistorické monstrum. Na další plavbě pak ještě zahl-dneme samici, 30 cm dlouhé mládě a mladého krokodýla. Protože je teď z rána vody dostatek, tak můžeme zajet dál, než výpravy pozdější a tak máme možnost poznat ještě víc obojživelníků a ptáků. Při cestě zpět vidíme na březích pasoucí se stáda krav, jež čas od času padnou krokoušům na oběd. Míříme k mangrovníkovému porostu jednoho ramene řeky, kde spatřujeme na cestě plameňáky, hejna kormoránů a blíže nespecifikovaného ptáka, z něhož největší radost měli právě američtí manželé, zřejmě ornitologové. Podle zběsilého až vzteklého projevu paní usuzujeme, že mnohem lepší záběry ukořistil její manžel. Odtud již míříme po 2 hod. plavbě do přístavu.

Nyní je nejvyšší čas nakoupit kávu v dárkovém balení. Projdeme obchod tedy ještě jednou, doplníme tekutiny, nasedáme do auta a přesouváme se do národního parku Carrara.

NP Carrara.

Národní park se nachází v oblasti tichomořského pobřeží při ústí řeky Rio Tárcoles a jeho název pochází z indiánského výrazu pro krokodýla. Krokodýli jsou právě na březích řeky Tárcoles často k vidění. Zdejší krajina je místem, kde horké suché tropické nížiny na severu přecházejí ve vlhké pobřežní porosty na jihu. Vzhledem k okolním pastvinám a další země-dělsky využívané půdě vytváří zdejší národní park důležitou oázu divoké přírody. Zejména zdejší druhové bohatství ptáků je unikátní a park je vyhlášenou ornitologickou destinací. Zahlédnout je zde možné i vzácného pestrobarevného Ara Arakangu, největšího z papoušků. Vyskytuje se zde velké množství hadů včetně těch nejjedovatějších, dále barevné tropické žáby, opice, pásovci, velké kočky. Klima zde bývá extrémně horké a vlhké. Park protínají celkem 3 okruhy, jejich délka je 4 km. Rozhodneme se absolvovat všechny a s očima na špičkách vyrážíme. Dřív než jakékoliv členy zvířecí rodiny, potkáváme partu Čechů, jež nás informují o tom, že za 20 až 30 m máme možnost vidět první opice.  Jak řekli, tak se i stalo a začíná zběsilý hon za slušným záběrem.  Procházíme džunglí a hledáme další oběti našich digitálních fotoaparátů, ale bohužel se těch, které očekáváme, nedočkáme. Vidíme různé ptáky, leguány, pracovité mravence a další hmyz, ale proklamované papoušky druhu Scarlet Maccao ne a ne spatřit. Na třetím okruhu, kde se ponejvíce měli zdržovat, uslyšíme mohutný řev a po chvíli opravdu  dva  spatříme. Bohužel v momentě, kdy park opouští. Nikdo z nás nestihl udělat ani záběr. Do konce prohlídky pak už žádného dalšího neuvidíme a tak park opouštíme s pocitem, že tak jak jícen sopky, tak tento symbol Kostariky už asi nespatříme.

Opět nasedáme do auta a vyrážíme směr Alajuela (Aleluja), kde strávíme 2 dny. Cestou nás však ještě čeká oběd a nákup melounu a ananasu. Cesta se začíná před Alajuelou komplikovat a tak začínáme dost času trávit v kolonách. Ale i tak do našeho hotelu přijíždíme před čtvrtou odpolední, a tak máme možnost ještě vyzkoušet, jak je studená voda v bazénu, kde se odvážíme strčit nohy jen po kolena.

Posléze vyrážíme za nákupy do blízkého supermarketu. František kupuje sýrovou bagetu a Rob k pizze dostane navíc bagetu s oreganem. Jarmila s Kájou pak ještě vyráží do bankomatu. Po cestě zpět přikoupí další bagetu s bylinkami a tím ty bagety zkompletujeme. Večer trávíme na terase před pokoji, kde porcujeme meloun, pojídáme „polívku“ a vedeme řeči. Rozcházíme se kolem 22 hod, abychom byli odpočati k dosažení vrcholu sopky Poás.

18.3.2019

Ráno máme sraz v 7.30 na snídani, ale scházíme se před ní na ranní desinfekci. Jediný Rob ranní rozkaz zmeškal.  Posnídáme toast s máslem a džemem, kávu a ovoce, nasedáme do auta, jedeme dotankovat a vyrážíme k sopce.  Nad vrcholy je sice oblačnost, ale stále si nepřipouštíme žádné větší obavy. Jaké je naše překvapení, když pak u brány parku žádá „příjemná úřednice“ čísla rezervací do parku, o nichž nemáme ani tušení. Po dalších 15 minutách diskuze nám sdělí, že Poás stejně není vidět a pošle nás do neexistující informační kanceláře zařídit si rezervaci. Tu opravdu najdeme a opravdu o ní nikdo neví. Jdeme se zeptat o budovu výš, aby nás poslali o budovu níž. Odchytí nás až mladá peruánka s jahodou v ruce, o které děvčata prohlásí, že není zralá (ne ta peruánka) a pak nás pozve na kávu a nabízí jahodové víno a další potraviny asi domácí výroby. A jen tak mimoděk utrousí, že registraci k návštěvě sopky můžeme udělat u nich… Neodoláme pouze té kávě. Ital by žasnul nad velikostí kávy. Je to multi XXXL ristreto.Tato velikost vyhovuje pouze Svatce, ale ať je to jak je to, káva byla dobrá.  U kávy se domluvíme, že o dobytí Poásu se pokusíme ještě následující den ráno a na doporučení „úřednice“ zahájíme sledování jícnu Poásu na internetu.

Zde padne i rozhodnutí o následujícím programu a tak nasedáme do auta a přejíždíme na farmu, kde absolvujeme „čokotour“. Musíme chvíli počkat, protože program prohlídek je přesně dán. V 11 hodin zahajujeme exkurzi a postupně procházíme celý proces od pěstování kakaa přes jeho sklizeň, sušení, balení až po historii výroby čokolády v Evropě.

V závěru druhé části prohlídky si každý vytvoříme dva kousky origi-nální čokolády. Každý podle své chuti. Někdo s chili, solí, mandličkami, hrozinkami, někdo s kousky čokolády, kokosu apod. Třetí část exkurze sestávala z historie čokolády na americkém kontinentu s ochutnávkou nápojů Choco – Aqua a Choco – Lada. Celou exkurzi pak ukončila ochutnávka kakaových bobů obalených tmavým cukrem, místní bílou čokoládou a námi vytvořenou kompozicí čokolády.

Konstatováním, že dnes již máme tímto po obědě, nasedáme do auta a vyrážíme na prohlídku vodopádu Catarata del Torro, jež nám byl doporučen naším recepčním jako jeden mnoha krásných, ale neoprávněně málo navštěvovaných vodopádů.

Catarata del Toro je humungní vodopád, který se objevuje uprostřed svěžího a hustého oblačného lesa. Tato kaskáda klesá téměř 300 stop (90 metrů).

Cesta by měla  trvat hodinu a čtvrt. Projíždíme  městečkem Sarchií, kde je zachována tradice výroby místních malovaných vozíků tzv. „carritos“. Cesta se před námi vine nahoru a dolů a ze široké silnice se postupně stává úzká silnice a pak hrozně úzká silnice. Aby nebylo všem dobrým zprávám konec, v jedné vracečce se nám do cesty postaví stoupání větší než 30°. Šok! Jarmila sešlápne plynový pedál, zapískají pneumatiky, ale naše 4x4 se drápe do vrchu skoro jakoby nic.

Cesta stále stoupá a zhoršuje se. Nakonec asfalt mizí úplně a my se pohybujeme v oblasti kravských stezek. František bledne a přestává mluvit. Z auta máme možnost pozorovat nádherně děsivé výhledy do příkrých strží, jen Jarmila vidí prd. Což je moc dobré. Míjíme vodopád s názvem „utajený poklad“ (Tessoro Escondio), kde v záchvatu paniky se dohadu-jeme, jestli budeme pokračovat dále. Nakonec zvítězí racionální názor a jedeme vpřed. Cestu sledujeme na 3 navigacích a všechny 3 ukazují, že jsme se rozhodli správně. Opravdu po 15 min. zastavujeme v místě, odkud začínají vést cesty ke dvěma vodopádům. První, lacinější, zato horší je právě Catarata del Toro a druhý příjemnější Catarata Aqua Azul, pro který se nakonec i rozhodujeme. Nervózní František se ještě dožaduje informací o délce cesty, její kvalitě a dojezdovém času. Teprve potom, asi po dvaceti minutách zkoumání mapy a přesvědčovánín se ocitáme na břehu řeky, kterou je nutné přebrodit. Už z tohoto místa slyšíme burácet dopadající vodu ale vodopád zatím nikde.

Všichni až na Svatku, která vstřebávala zážitek, že ji celou cestu průvodce vedl za ruku (a nepůjčila ho nikomu), řeku velmi opatrně a za doprovodu průvodce zdolají a přichází k laguně, do které padá jeden ze dvou vodopádů. Voda je zde akvamarínově modrá a má méně než 27,2 st. C, (říká František). Barva vody je způsobena vyplavenými minerály ze sopečného podloží a lomu světla ve vodě. František, Rob a Kája jdou ovšem ještě dál, kde se skrývá ten druhý divočeji padající vodopád, který je ukrytý mezi skalami a obklopený džunglí. Je to opět další úchvatný zážitek, cítit jak divoce dopadající voda vytváří tlakové vlny, které chvějí našimi těly.

Uděláme pár fotek, natočíme video a stejnou cestou se vracíme zpět. Začíná nás tlačit čas. Přebrodíme řeku zpět, vyzvedneme Svaťku a uháníme k autu. Po cestě vyzvídáme od průvodce, jaká nás ještě čeká cesta. Odpověď je uklidňující, cesta je sice delší, zato však mnohem lepší, než ta, kterou jsme přijeli. Tato informace velice potěší Františka. Naskáčeme do auta a už uháníme okolo vulkánu Poás ve směru hodinových ručiček do Alajuely. Cestou ještě zastavujeme v supermarketu, kde nakupujeme večeři do ruky a pivo na snížení vnitřního tlaku. Vyrážíme dál. Cesta místo aby klesala, stále stoupá a stejným tempem stoupá opět i Františkova nervozita, přestože ví, kde a kam jedeme. Vystoupáme až skoro 2000 m.n.m., abychom následně spadli až na 1600 m.n.m., ve kterých se Allajuela nachází. Cestou spatříme ještě jeden kaskádový vodopád La Paz. Ještě před setměním parkujeme naše Montero na hotelovém mini-parkovišti. Při vystupování z auta se ze sedačky vysype fůra kamení, co spadla Františkovi ze srdce a pak vystoupí ostatní. Jarmila s Kájou jdou ještě nakoupit, ostatní se srovnávají s prožitými zážitky. Když se všichni scházíme večer u stolu, zjišťujeme, že vulkán je bez oblačností a tak máme naději, že jej nazítří spatříme. Ještě chvíli probíráme zážitky z uplynulého dne, pak se již rozloučíme, domluveni na 6:25 ranním rozkazu.

19.3.2019

Je 6:25 ráno a Rob se opět vyhnul rozkazu. My ostatní dbalí správných zdravotnických zásad vypijeme jednu přestupku a spěcháme na snídani. Kontrola webové kamery - a Poás vypadá nadějně, ještě kouří. Rychle se nasnídáme, naskáčeme do auta, Jarmila práskne bičem a mizíme jak pára nad hrncem. Po cestě kráter stále kontrolujeme. Situace je dobrá. Před infor,mační centrum dorážíme čtvrt hodiny před osmou. Letmý pohled ještě zkontrolujeme kráter a… A bohužel, kostaričtí bohové nám ukazují svou odvrácenou tvář. Vzhledem k faktu, že toto je poslední sopka, kterou máme v programu, rozhodneme se počkat a v nejhorším případě zvolit variantu „I za“. V 8:25 Jarmila hlásí, že mraky opět povolily a je vidět dýmající jícen Poásu. Naše cestovatelská srdce se zatetelí blahem a okamžitě jdeme udělat rezervaci. S ob-drženými vstupenkami vyrážíme směrem k naší velké „úřednici“, ale jaké je naše překvapení, když narážíme na příjemného „úředníka“. Ještě musíme rychle zaparkovat a už spěcháme ke vstupu do parku. A znovu bohužel… naše zklamání dostoupilo vrcholu, když nás u vstupu zpraží informací, že vulkán je opět v mlze.

 Vybaveni žlutými helmami pro případ exploze stojíme připraveni vyrazit vpřed. Při pohledu na modrou oblohu, nevěříme, že jícen neuvidíme. V 9:20 hod zazní povel a my s hlavami zapíchnutými k nebi sledujeme, jestli nás sopka přeci jen nepřekvapí.

Cestou míjíme vracející se zelené helmy a soudíme podle jejich neutrálních výrazů, že nás sopka určitě nepřekvapí. Strávíme tam povolených 20 min a nakonec se tedy vyfotíme s mlhou kryjící kráter.

Takhle by sopka Poás měla vypadat.  Ale přeci jen stojíme s vědomím, že jsme tady.
Když se vracíme, ještě spatříme, jak do sanitky nakládají starší manželský pár (zřejmě jsou otráveni z toho, že nic nevidí?). Na parkovišti se dohodneme, že už žádné další pokusy nebudou a nasedáme do auta, abychom se vrátili do hotelu pro batohy.

Z hotelu již vyrážíme rovnou cestou do Monteverde. Tentokrát máme štěstí, žádné větší kolony nepotkáváme, ale opět nám nebezpečně narůstá venkovní teplota na 37°C. Po připojení na silnici č.1 (tzv. interamerikana) zastavujeme v nejbližší sodě na oběd a opět se kocháme pohledem na Tichý oceán. Do cíle nám chybí asi 60 km a tak se radujeme, jak nám cesta rychle ubíhá. Po dalších 20 km nás Kostarika opět přesvědčí, že nejen čas plyne trochu jinak. Silnice se v jednu chvíli mění na kamenitou a plnou děr. V počátku jedeme velmi opatrně a pomalu a teprve jak si Jarmila osahá terén, zrychlujeme. I tak nám 19 km úsek silnice č. 606 trvá hodinu. Vláda se již několikrát nabízela, že zdejší silnice opraví, což by v jiných oblastech Kostariky bylo vítáno s hurónským řevem. Ale zdejší obyvatelé odmítli. Kdyby do Monteverde vedla dobrá cesta, denně by tu projížděly desítky velkých autobusů s obrovským množstvím turistů.. A právě ti by zdejší oblast zcela zlikvidovali.

 Těsně před Santa Helenou silnice získává opět asfaltový povrch a my zastavujeme u obhodu, abychom pivem spláchli prach. Takto občerstveni nacházíme již ubytování velmi rychle a s pocitem úlevy se odcházíme ubytovat. Po krátkém rozhovoru s recepčním se k našemu údivu dovídáme, že cesta, kterou jsme právě přijeli, je ta nejlepší kterou tady mají. František dodatečně vyčte z průvodce, že tomu tak opravdu je a že je to z důvodu, protože místní obyvatelé nemají moc zájmu turistům zpřístupnit svůj kraj.

Po ubytování vyrážíme do centra, abychom se s tímto malým městem trochu seznámili. Obejdeme náměstí, nakoupíme v supermarketu a zajdeme si do místní kavárny na dobrou kávu. Chvíli posedíme a pozorujeme, jak slunce pomalu klesá za obzor a ještě než zapadne, se pomalu odšouráme do hotelu. Zde se scházíme u Františka a Miladky, kde zasedneme k večeři a kde se zčista jasna objeví láhev Bohemia sektu, kterou Rob celou cestu tajil a opatroval ve svém batohu. Připíjíme si tedy několika doušky vychlazeného sektu a pak se pustíme do zapisování poznámek uplynulých dní. Asi v deset hodin máme dopsány dva dny a tak s u-spokojením skončíme a rozcházíme se do postelí. Zítra nás čekají adrenalinové aktivity.

20.3.2019

Po snídani vyrážíme do sídla společnosti 100%  Adventura. Cesta přes město v pohodě, za městem se opět ztrácí asfalt a zůstává rozbitá kamenitá cesta. Počasí je krásné a tak se těšíme na opravdové dobrodružství. Rozdělili jsme se na dvě skupiny po třech a to Rob. Kája a Jarmila jako odvážnější a František, Svatka a Miladka jako rozumnější. My odvážnější jsme se ještě rozdělili na dvě enklávy: Odvážnější na druhou, co pojede i supermana, tj. Rob a zbytek pojede „jen samotnou“ Canopy Tour. Nutno dodat, že rozumnější zůstali rozumnější proto, že adrenalinu si užívají celou cestu dostatek, dodává Miládka.. Když dorazíme do sídla firmy, tak po krátké diskuzi s recepční zjišťujeme, že tady u této společnosti není možné žádné dělení. Všichni musíme být odvážnější na druhou a absolvovat všechny aktivity, jelikož na této stezce jsou řazeny jedna za druhou. Tato alternativa je zamítnuta a tak hledáme další společnost, která nám umožní zachovat si tvář a kde bude možné absolvovat pouze to, co kdo chceme.  Nasedáme do auta a vyrážíme o 5 km dál ke společnosti Selva Tour. Cesta bohužel stoupá a tak se dostáváme do oblačnosti, kde se dohlednost výrazně zhorší.  Nicméně jsme ale schopni si objednat právě to, co chceme a tak po chvilce domlouvání se rozdělíme na dříve zmíněné skupiny a rozcházíme se za našim malým dobrodružstvím. 

Ti odvážnější byli namontováni do sedacích úvazů a úvazků přes hrudník, dostali přilby a rukavice a Rob navíc kameru na helmu.  Cesta vede po 13 lanech zavěšených ve výšce od 50 do 200m nad zemí. Absolvujeme instruktáž a posléze jsme ještě v civilním vyfoceni. Poslední lano navíc Rob bude absolvovat jako Superman. Znamená to, že bude zavěšen za záda tak, aby jakoby letěl nad vrcholky deštného pralesa. Délka tohoto posledního lana je něco málo přes kilometr. Znovu nás odfotí a nasedáme do auta, které nás odveze na výchozí bod této divoké jízdy. Zde nám znovu zkontrolují postroje a absolvujeme další instruktáž o brzdění a jízdě na laně.  Jdeme na začátek. Bude to krok do prázdna.  První lano má naštěstí jen 50 m, to abychom se seznámili s pocitem, že neovládáme náš let vzduchem. Ještě jsme upozorněni, že vlevo je fotograf, tak abychom se usmívali – jako by na to byl čas v tom stresu….  Přestup mezi 1. a 2. lanem byl ještě relativně v klidu, ale čím jsme dál, tím jsou přechody rychlejší a na některých přechodech už nás jen zatáhnou a řeknou „jeď!“. Lana mají v průměru délku kolem 400 m a sklon se postupně zvyšuje. Letíme nad vrcholy stromů, sem tam jeden vlevo či vpravo, míjíme je v rychlosti a často se zanořujeme do husté oblačnosti, takové, že nic nevidíme a očekáváme, že do něčeho vrazíme.  Jsme prostě v mlžném a deštném pralese. Po prvních 6 lanech se přesouváme na další etapu, kde se naše rychlost ještě zvýší. V této etapě absolvujeme ještě dalších 6 lan, než přejdeme na poslední nejdelší.  Už z dálky slyšíme jekot, který by ovšem nebyl tak hrozný, kdyby nebylo slyšet zvyšující se rychlost posouvajících se kladek na laně. Ještě než nastoupíme na tuto cestu, někteří z nás absolvují Tarzanův skok. Rob, protože má na zádech červený batůžek je jako superman prozrazen a za odměnu navlečen do supermanova postroje. Stále neví, co ho ještě čeká. Postupně šplháme na ocelovou věž a dochází nám, že tento poslední úsek, o němž jsme si mysleli, že je vyhrazen pouze supermanům, budeme mít tu čest sjet také. Na Jarmilin dotaz, jestli se můžeme vrátit, jí instruktor odpoví: „A kam? Jediná cesta je sjet lanem“. Rob pojede první a tak my máme možnost vidět, jak vlastně vypadá supermanův sjezd. Nejprve karabinu zaháknou za lano, Rob musí jít do kleku a dva chlapi mu zvednou nohy, zaháknou i druhou karabinu a je hotovo. Rob leží v postoji rovnoběžně s lanem a dostává poslední instrukce před startem. Ještě před startem ho nabádají, aby zkřížil ruce na prsa a až mu zatřesou lanem, aby rozpažil a tím začal brzdit. Bohužel v návalu adrenalinu se nepochopí a Rob ihned po startu roztáhne křídla a letí. Už slyšíme jen vzdalující se kladky. Doufáme, že přežil. Vzápětí Jarmila s Kájou jsou zařazeni do tandemu a následují Roba. Divoká jízda začíná. Dlouho nabíráme rychlost, pak zběsilý průlet mlhou a již před sebou spatřujeme brzdu. Náraz do brzy, zápach spálené brzdy a stojíme šťastně na vlastních nohou. Za sebou máme všech 13 lan o celkové délce 3500m a nejvyšší dosažená rychlost na posledním laně byla 60km/h. Stačí už jen seběhnout pár metrů dolů a setkáváme se se skupinou rozumnějších. Tato skupina se rozhodla pro nebeskou pro-cházku tj. procházku na visutých lávkách v korunách stromů.

Ještě než skupinu odvážných odveze auto na výchozí bod „šíleného“ zážitku, rozloučí se
se skupinou rozumných a ti odejdou volným krokem na procházku do pralesa. 

Rezervace Monteverde je rezervací horského mlžného lesa v nadmořské výšce kolem 1.500 m n. m., na horském vodním předělu dvou oceánů, Tichého (Pacifik) a Atlantského (zastoupeného Karibským mořem). Skládá se ze šesti ekosystémů, nesmírně bohatých na ptactvo, savce, motýly a bohužel i na jiný hmyz. Žijí zde jaguáři, oceloti, třicet druhů kolibříků a nej-větším klenotem je pták kvesal. Prales je tak hustý, že flóra je slyšet, k zahlédnutí čehokoliv živého (snad kromě motýlů) je však nutné mít notnou dávku štěstí. Teploty jsou nízké, často jen kolem 15 stupňů. Déšť přichází rychle a neočekávaně. Samotný les je hezký a efektní. Stromy a keře jsou porostlé různými epifyty, broméliemi a orchidejemi, mechy a lišejníky, kmen často nelze ani zahlédnout. Vegetace je tak bujná, že nové rostliny už nemají kde růst a rostou proto navzájem po sobě.

Oblékáme bundy i s kapucí, les zde po většinu roku zůstává zahalen mlhou a mraky, což vytváří příhodné prostředí pro bujný růst nejrůznějších rostlin, mechů, bromélií, lišejníků a kapradin. Mlžný les je jedním z nejunikátnějších ekosystémů na světě. Když pasáty vanou ze severovýchodu, z teplého Karibiku, narazí na svahy Středoamerických Kordiller, kde se ochlazují a houstnou v mlhu a obla-ka. Vlhkost kondenzuje. Pokud jsou do mraků zahalené vrcholky hor porostlé hustým lesem, mohou pohltit obrovské množství vlhkosti. Mlžný les funguje jako regulátor vlhkosti, připomíná ja-kousi houbu, která vsakuje vlhkost v období dešťů a uvolňuje ji v období sucha.

Jdeme po pěkně udržovaném chodníků a obdivujeme různé stromy a rostliny, které se po nich plazí. Z korun stromů slyšíme křik ptáků, ale nic moc nevidíme. Vzápětí přicházíme na první z 6 visutých lávek. Trochu se s námi houpou, ale je z nich krásný výhled, vrcholky stromů jako na dlani, pozorovatelný život ale nulový. Projdeme celou cestu cca za 1,5 hod, pořídíme fotky a shodneme se, že prales je přímo balzám na nervy a na oči.

Dorazíme zpět do informační kanceláře, prohlížíme suvenýry, čekáme na naši druhou polovici a začíná nám být zima. Přestupka je bohužel zamčená v autě. Nikdo z nás si ale neuvědomí, že klíče od auta máme u sebe.

Konečně naši odvážnou skupinu vidíme přicházet a jsme šťastní, že to přežili. V rychlosti si sdělujeme první dojmy ještě pod vlivem vyplaveného adrenalinu.  Když ze sebe dostaneme první dávku emocí, nasedáme do auta a zamíříme do jiné části, kde chceme pozorovat kolibříky. Zastavujeme v Cafe Colibri, kde je několik napáječek a kolem nich poletuje spousta kolibříků. Je úžasné cítit ve své blízkosti rychlé mávání křídel a sledovat jejich obratný pohyb, aby se poté ve vzduchu zastavili a se zobáčkem zabořeným v napáječce nasávali sladký nektar. Fotíme, natáčíme a pozorujeme tyto nádherně zbarvené ptáčky.

Po té si ještě zajdeme na kávu a jako pomyslnou třešničku na dortu se odměníme kouskem dortu bez třešničky. Tím je dnešní plán zcela naplněn a tak nám nezbývá než dostat se zpět do Libérie, která je vzdálena 140 km. Protože již máme zkušenosti z předešlé cesty, tak nám průjezd 20 km oraništěm trvá mnohem méně a tak se po hodině jízdy zastavujeme na oběd na naší známé Interamericaně, když nám do cíle naší cesty zbývá méně než 50 km. Ještě než nám přinesou objednaná jídla, přeletí kolem nás jeden Scarlet a tak se vrháme po fotoaparátech a jdeme jej vyfotit, což bereme jako splátku dluhu z NP Carara.

Zcela uspokojeni pak odjíždíme s pocitem, že nám již chybí jen tukan, do Libérie. V Libérii se ubytujeme a hned vyrazíme na nákupy.  Zpátky projdeme parkem před kostelem. Je tma a tak usedáme na lavičku a vychutnáváme si teplý večer ve Střední Americe s pivem Imperial v ruce.  Když se vrátíme na hotel, ještě chvíli posedíme a protože není dost světla, zápisky odkládáme k moři.

21.3.2019

Liberia je hlavním městem provincie Guanacaste, ale ve srovnání s městy v okolí San José je to jen klidné, provinční městečko. Město je situováno ve výšce 140 m n/m a protože leží na Panamerické dálnici (75 km od hranic s Nikaraguou), je také důležitým transportním centrem. Liberia je kombinací pěkného koloniálního a současně "kovbojského" města. Obklopena ranči a farmami měla Liberia značný význam při budování dobytkářského průmyslu. Rodeo je míst-ním hlavním sportem. Současně ale ve městě dýchá i koloniální atmosféra. Obyvatelé města o něm prohlašují, že Liberia je jediným městem v Kostarice, které může nést přívlastek "koloniální". Najdeme zde bílé domy se sedlovými červenými střechami. Proto se můžeme setkat s přízviskem "Bílé město".  Město má dobrou pozici jako základna pro návštěvu národních parků Santa Rosa a Rincón de la Vieja

Ráno vstáváme a po snídani se jdeme ještě projít ranní Libérií. Necháváme umýt auto a tak máme hodinu čas. Procházíme nový kostel u parku a poté i starý, který se nachází pár set metrů východním směrem. Kostel je potemnělý, ale když nás uvidí členka místní diecéze, kostel rozsvítí a tak máme možnost prohlédnout si cca 200 let starou stavbu, která se nám všem a zvláště pak Františkovi zdá jak stará stodola. Jinak se v  Kostarice se setkáváme většinou s moderními kostely.

Ermita de la Agonía je nejstarším kostelem Libérie, postaveným v roce 1865. S obílenými stěnami ze směsi adobe, hlíny a dokonce i koňského hnoje je to Guanacasteovo ztvárnění španělské koloniální architektury.

Vyzvedáváme auto z myčky, vypadá snad lépe než nové. Pobalíme si svoje batohy a vyrážíme na poslední část naší cesty a to ke břehům Tichého oceánu na Playa Hermosa. Playa Hermosa, nabízí návštěvníkům křišťálově čisté modré vody a nádherné scenérie, což z ní činí velmi oblíbený plážový pás na západním pobřeží. Pláž se proslavila svou idylickou krásou a bujným okolím. Dvoukilometrová šedá písečná pláž obklopená tropickými lesy a hřebeny sopečné skály.

Již v okamžiku našeho příjezdu, asi kolem jedenácté hodiny, jsou naše pokoje připravené, tak jsme rádi, že se můžeme ubytovat a projít se k moři, kde zjistíme, že dát si kávu nebude tak jednoduché, tak místo ní si dáváme pivo a vracíme se do hotelu. Jarmila s Kájou vyráží do půjčovny vrátit auto.  Při cestě zpět je řidič autobusu odmítá vzít, ale naštěstí potulný, bezejmenný a skromný kolumbijský taxikář jim nabídne odvoz do hotelu za rozumnou cenu. Odpoledne trávíme u bazénu úplně sami. Večer dopisujeme dva dny a pak již uléháme do postelí.

22.3.2019

Probouzíme se do nádherného sluncem zalitého dne a hned po snídani vyrážíme na pláž. Usazujeme se ve stínu stromů a jdeme vyzkoušet, jak teplý je Tichý oceán. Zprvu se zdá být celkem studený a vzápětí zjišťujeme, že teplota je příjemná. Po vše-obecné shodě předpokládáme 27 st. C. ovšem vlny stojí zato. Některá jsou jako pohlazení, jiné jak střet s vlakem. Jedna taková smetla Jarmilu a zničila jí skřipec do vlasů. Později i Svaťka má problém probít se přes vlny od břehu. Konečně kolem jedenácté otvírají Sport bar a tak objednáváme první koktejly a také Cervezu (muchas). Sedíme ve stínu, popíjíme koktejly a pivo a vychutnáváme si nádherný slunečný den. Po poledni se znovu vrátíme do pokojů, abychom nabrali při siestě dalších sil. Bohužel, během naší nepřítomnosti došlo k nepříjemnosti v podobě nájezdu místních a zájezdu mladých Američanů. Bazén a lehátka jsou téměř obsazená. Obsadíme tedy vířivku a vedeme řeči.  Jsme překvapeni, jak rychle slunce opaluje, přestože jsme seděli ve stínu, jsme téměř všichni spáleni. Večer pak pokračujeme v sepisování zážitků a diskutujeme o tom, co nás v Kostarice překvapuje. Nové kostely, nedostatek rumů a kaváren. Naopak hodnotíme dobré jídlo, kávu, pokud jsme ji dostali, výborné nápoje a úžasné ovoce.

23.3.2019

Probouzíme se do dalšího, sluncem zalitého dne. Je sedm hodin ráno a postupně se setkáváme před našimi pokoji. Mnozí již jsou v plném zápřahu a informují doma co se dělo zde uplynulých 14 dní. Ač je to k nevíře i nám se blíží konec prázdnin a čím blíže je tím rychleji přichází. Provedeme dezinfekci, posnídáme a pak vyrazíme opět na pláž. Zde trávíme celé dopoledne a odpoledne pak na bazénu v hotelu. Večer jsme se vypravili někam na kávu. Nakonec jsme našli restauraci, kde nám ji připravili. Jediný František si dal víno a skutečně bylo výborné. Ještě chvíli sedíme a pozorujeme okolí. Velmi rychle se stmívá a tak vy-rážíme ještě za nákupy. Cestou zpět ještě potkáváme na chodníku jakéhosi hada ale pro jistotu se mu velkým obloukem vyhneme. Zbytek cesty potom jdeme s očima na stopkách upřenými k ze-mi abychom se nedostali na něčí jídelní lístek. Večer už jen ladíme poslední dispozice k zítřejšímu přesunu a samo-zřejmě že při tradiční polévce.

24.3.2019

Ráno je docela rušno. Před snídaní se snažíme sbalit svoje batohy. Autobus nám jede v jedenáct hodin z křižovatky, tak že máme dost času se jít ještě vykoupat do bazénu. Po snídani Jarmila s Kájou vytahují svoji lahev Bohemky, kterou si připíjíme na poslední chvíle v čarokrásné Kostarice. Čtvrt hodiny před jedenáctou stojíme na zastávce a očekáváme bus. Nakonec nás překvapí a přijede z druhé strany. Nasoukáme se i s batohy dovnitř. Sedíme všichni, bohužel je tu ale strašné horko. Cesta autobusem trvá asi hodinu, nicméně ubíhá nám velmi rychle. Pozorujeme okolní přírodu i lidi kolem nás. Ani se nenadějeme a vystupujeme v Liberii. Po další čtvrthodině jsme u našeho ubytování. Jdeme dokoupit poslední rumy. A pak již jen vše dobře zabalit. Ještě se scházíme večer abychom dopili poslední rozpité zásoby a už spěcháme do postelí. Ráno musíme brzy vstávat. Na recepci si ještě domluvíme dva taxíky a už spěcháme na kutě.

25.3.2019

Budíček ve 3:30 převléknout, dobalit a šup do taxíků. Nasnídáme se až na letišti. Cesta tam trvá necelou půlhodinu. Loučíme se s našimi taxikáři a vcházíme do letištní haly. Jen velmi pomalu nám dochází, že je vlastně skoro konec výletu. Odbavení tentokrát proběhne bez jakýchkoliv potíží. Procházíme celní kontrolou a usedáme na lavice v tranzitním prostoru. Máme dost času a tak jej každý tráví po svém. Procházkou po letišti či odpočinkem. Za uplynulých 14 dnů jsme toho stihli docela dost. Po Kostarice jsme najezdili skoro 1800km po cestách i po necestách. Byli jsme ve výšce 3500m n/m kde bylo jen 8° ale také na úrovni moře kde pro změnu bylo těch stupňů 44. Navštívili jsme čtyři sopky, osm měst, pět národ-ních parků a čtyři nádherné vodopády. Ochutnali jsme místní jídlo, fantastické ovoce, vlastní čokoládu i spoustu rumů – a nejlepším jsme zvolili Ron Oro. Prošli jsme se deštným i mlžným pralesem abychom nakonec vyzkoušeli, jaká je vlastně voda v Tichém oceánu.  Všechny tyto zážitky a jistě mnoho dalších se za chvíli stane minulostí, minulostí na kterou ještě dlouho budeme vzpomínat… Je čtvrt na osm a výzva k nástupu do letadla se vlastně stává těmi pomyslnými nůžkami, jež nás odstřihnou od toho, čím jsme začali žít v polovině roku 2018. Odlétáme z Kostariky a směřujeme do Atlanty. Je definitivní konec Kostarickému dobrodružství. Po třech hodinách letu přistáváme ve státech a opět absolvujeme kolečko celníky a batohy. Ještě si stihneme dát něco k jídlu a už nasedáme na navazující let do Evropy.

26.3.2019

Brzo ráno přistáváme v Amsterdamu a máme jen necelou hodinu na přestup. Všechno ale stíháme s přehledem. Po další hodině a půl přistáváme v Praze. Jsme doma – tedy skoro. Vyzvedneme si batohy a rozloučíme se Robem a spěcháme na autobus.  Cesta Prahou nám zpočátku ubíhá velmi rychle, ale pak se to trošku zadrhne. Na nádraží už přijíždíme jen tak tak. V autobuse se loučí Jarmila s Kájou, kteří míří do Brna se všemi ostatními kromě Františka, který je doprovodí až k vagonu. Zbylí tři, Miládka, Svatka a František pak odjíždějí z Prahy do Olomouce o něco později…

Fotografie z cestopisu lze prohlédnout na: https://bodyso.rajce.idnes.cz/Kostarika/
                                                                    https://bodyso.rajce.idnes.cz/Kostarika_II._dil